FHABP - 6. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Část III.

 

Naděje

ZPÁTEČNÍ cesta je jako v mlze. Cole tak spěchal, aby nás dostal na nejbližší let, že se nezastavil, aby přemýšlel o mezipřistáních a spojení, což znamenalo, že nám návrat trval déle než obvykle. Neustále kontroloval hodinky a v době, kdy jsme přistávali ve Phoenixu, byl nevrlý jako už dlouho ne. Bál se, že zpoždění nás bude stát první pokus o adopci, takže jsem se snažil, abych ho nebral tak vážně. Poté, co jsme se vyspali jen pár hodin ve vlastní posteli, jsme znovu byli vzhůru a mířili ven, takže ve chvíli, kdy jsem usedal proti Thomasovi v jeho kanceláři, jsem byl ještě mimo z pásmové nemoci.

„Kdy se s ní setkáme?“ zeptá se Cole.

Thomas zvedne ruce do vzduchu. „Zpomalte. Vím, že už je to dlouho, ale dejte mi minutu, abych vám objasnil, co se bude dít.“

Po tak dlouhém čekání Colea štve čekat jen o minutu déle, ale vezme to dobře. Ztuhle přikývne a zastrčí si ruce pod stehna, jako by se chtěl ukotvit na místě.

„Ta žena, se kterou se setkáte, se jmenuje Taylor Lewisová. Je to vtipné, vážně. Nezáleží, jak dlouho pracuji v tomto odvětví, nikdy mě nepřestane udivovat, jak se věci vždy vrátí k ústní komunikaci. Věřím, že znáte ženu jménem Julia Dawsonová?“

„Ano,“ řeknu udiveně. „Byla mojí sousedkou.“

Thomas přikývne. „Taylor očividně pracuje pro sestru jejího manžela. Znáte ji?“

„Ne.“

„No, ona o vás ví a musela o vás říct hezké věci, protože mě Taylor kontaktovala.“

Přitáhne si před sebe složku a otevře ji. „První věc, co vám chci o Taylor říct, je, že je v současné době zaměstnaná a čerpá všechny benefity.“

S Colem se na sebe podíváme, můžu říct, že je stejně zmatený jako já. „A?“

„Možná si pamatujete, jak jsem vám říkal, že by vaše peníze mohly přilákat určitý typ lidí. Pravdou je, že doteď se s vámi chtěly setkat další dvě ženy, ale ani kvůli jedné z nich jsem vám nevolal, protože obě ve mně spustily varovné signály.“

Cole se rychle nakloní dopředu, já se po něm natáhnu a položím mu ruku na rameno, abych mu zabránil přeskočit stůl. „Říkáte mi tady, že teď už jsme mohli mít dítě?“

„Jak jsem řekl, obě mi byly podezřelé.“

„Ale mohl jste se mýlit!“

Thomas zavrtí hlavou. „Nemýlil jsem se. Ani jedna z těch matek nakonec k adopci nesvolila.“ Cole se zase posadí. „Ale,“ pokračuje Thomas, „myslím, že Taylor je jiná. Už má zdravotní pojištění, takže jí nejde jen o to, abyste jí zaplatili účet za lékařské výdaje. Je jí dvaadvacet let. Je mladá a ocitla se na špatném místě, ale není hloupá. Předtím, než mě kontaktovala, už oslovila několik adopčních agentur a půl tuctu potenciálních párů, ale všechny odmítla. Je rozhodnuta udělat to správně.“

„Takže je také velká šance, že nás odmítne?“ zeptá se Cole.

Thomas kývne hlavou na znamení souhlasu. „Ta možnost tu je, ano, ale vážně se jí vy dva na papíře líbíte. Těší se, až vás pozná.“

„Jak daleko už je?“ chci vědět. Čím kratší doba těhotenství, tím má delší čas změnit názor.

„Je v třicátém pátém týdnu.“

„Ale to už bude skoro rodit!“

„Ano. Nejprve si nebyla jistá, jestli si dítě nechá, nebo ne, ale před třemi měsíci se rozhodla, že v nejlepším zájmu dítěte bude, když se ho vzdá.“

„A co otec?“

„Otec je podstatně starší než ona a je ženatý. Jeho žena by neocenila jeho nerozvážnost. Nemám dovoleno prozradit mužovu identitu, ale věřte mi, nebylo by v jeho nejlepším zájmu nárokovat si dítě. Nechce nic jiného než předstírat, že se celý incident nikdy nestal.“

„Ale stále by mohl zpochybnit adopci, že?“

Thomas zavrtí hlavou. „Ne, podle arizonského práva mu bylo doručeno oznámeni o Taylořině úmyslu vzdát se dítěte. Měl třicet dní, aby se přihlásil o otcovství.“

„Neudělal to?“

„Správně.“

„Takže si nemůže zpětně nárokovat dítě později?“

„Ne. Podle arizonského práva se nyní vzdal veškerých otcovských práv na dceru, což znamená, že teď budete jednat jen s Taylor.“

Cole mě vezme za ruku. Jeho stisk je neobvykle silný. „Dceru? To dítě je holčička?“

Thomas se na něj usměje. „Ano.“

Cole se otočí ke mně, nadšení v jeho očích mi téměř zlomí srdce. „Mohli bychom mít dceru!“

Položím ruku na jeho a pohladím ho. „Nepředbíhejme.“

Cole mě ignoruje a otočí se zpět k Thomasovi. „Co se stane teď?“

„Dohodneme si termín, kdy se s vámi setká a prohlédne si váš domov.“

„A potom?“

Thomas se usměje. Uklidňujícím úsměvem, který používá při jednání s netrpělivými lidmi. „Krok za krokem.“

 

Po rozhovoru a dalších telefonátech je rozhodnuto, že Thomas k nám Taylor přivede na večeři. V den, kdy se s ní máme setkat, mě Cole pošle na poslední chvíli do obchodu pro tucet různých věcí, včetně každého druhu džusu a minerálky, které mají, když jí nemůže dát víno. Je víc nervózní, než jsem ho kdy viděl, ale až poté, co jsem se vrátil domů, jsem si uvědomil, jak špatné to může být.

„Cole?“ zavolám, když ho nenajdu v kuchyni. Krátce přemýšlím nad nestřeženými pánvemi na sporáku a jídlem rozházeném po lince.

„Cole?“ Nechám tašky s jídlem na pultu a jdu ho hledat. Nakonec ho najdu v ložnici, kde stojí před skříní a houpe se. „Co to děláš?“

Otočí se a zírá na mě vykulenýma, vyděšenýma očima. „Netuším, co si vzít na sebe.“

Rozesměju se, i když mi smích odumře v hrdle, když vidím jeho zraněný výraz. „Co tím myslíš? Co je špatného na tom, co máš na sobě?“

Podívá se na sebe. Má to, co vždycky – úzké kalhoty a bledě zelený svetr s výstřihem do véčka. Předtím měl kolem krku šátek, ale ten teď není nikde v dohledu. Jsem překvapený, když se mu podívám k nohám a vidím, že má ponožky a boty.“

„Myslím, že to, co máš na sobě, je v pohodě.“

„Nemyslíš, že bych měl najít něco víc –“ mávne rukou, „příhodného?“ Otočí se znovu ke skříni. „Kéž bych měl skutečný oblek.“

Vzpomenu si na večer téměř před třemi lety, kdy jsme šli do divadla. Očekával jsem, že si vezme oblek a on prohlásil: „Ani na vlastní funus.“ A teď je tady a najednou jeden chce. Jeho neklid je nakažlivý. V hrudi mi začne narůstat zlá předtucha. „Nepotřebuješ oblek.“

Znovu se ke mně otočí. Natáhne ruku a dotkne se vlasů, které mu spadly do očí. „Tohle taky. Myslím, že bych si je měl nechat ostříhat.“

„Ne.“

„Ale Jonny –“ Odhrne si ofinu z obličeje a to, co jsem si myslel, že je jen stínem na spánku, je ve skutečnosti modřina.

„Co se ti stalo s okem?“

Dotkne se jí prsty. „Narazil jsem na dveře spižírny.“

„Cože jsi?“ U něj je nezvyklé, že by byl tak nemotorný. Je to jen důkaz, jak moc je nervózní. „Jak se to stalo?“

„Vařil jsem večeři a… Och můj Bože!“ Připlácne si ruku na tvář. Jeho zděšený výraz je tak komicky dramatický, možná bych se i smál, kdybych nevěděl, jak vážný je. „Kristepane, úplně jsem zapomněl na večeři! Doufám, že není zničená!“

O pět minut později jsem i bez ptaní věděl, že s večeří je to zlé. Varná deska je postříkaná omáčkou a vzduchem se line kouř. Cole, který je normálně tak vyrovnaný, je ve chvíli, kdy zazvoní zvonek, úplně mimo. „Nemůžu se s ní setkat takhle!“

„Teď už je příliš pozdě na to něco změnit.“

„Mohli bychom změnit termín!“

„To myslíš vážně?“

Ne, nemyslel to vážně, ale panikaří, což je něco, o čem jsem si nemyslel, že je toho schopen. Přeji si, aby tady byl můj táta. Jsem si jistý, že by byl schopen situaci uklidnit.

Pustím Taylor a Thomase dovnitř, zatímco Cole stojí za mnou a mačká si ruce.

Taylor vypadá starší než na dvaadvacet. Na druhou stranu to mohlo být tím obrovským břichem a kolébavou chůzí, které mě zmátly. Má dlouhé vlasy, příliš tmavé, aby se daly považovat za blonďaté, ale příliš světlé na hnědou. Má průměrnou výšku a odhaduji, že měla normální váhu, ale teď její břicho vyčnívalo takovým způsobem, že to muselo být velmi nepohodlné. Bolí mě záda jen při pohledu na ni.

„Posaďte se.“ Náš obývák není moc útulný, ale vzhledem k jejímu stavu se mi zdá neslušné tahat ji do rodinného pokoje přes celý dům. Sedne si na jednu z židlí, i když nevypadá, že je to pro ni pohodlnější, než když stála. „Jsem Jonathan.“

Potřese mi rukou. „Taylor, ale to už víte.“

„Rád vás poznávám.“

Pustím jí ruku a chvíli stojím na místě a cítím se trapně. Co bych měl teď říct? Nepamatuji si, kdy naposledy mi bylo tak nepříjemně. V sociálních dovednostech byl Cole většinou přede mnou, mluvil rychlostí milion slov za minutu a okouzlil lidi ještě předtím, než jsem měl šanci promluvit, což mě vede k otázce, kde je teď?

Otočím se a zjistím, že stojí stále ztuhlý uprostřed místnosti a zírá na Taylor. „Cole?“

Nadskočí, jako bych mu dal facku, a míří kupředu s nataženou rukou. „Jsem Cole. Vítejte v našem domě. Mohu vám přinést něco k pití?“ Ale i když jí potřese rukou, cítím, že je něco špatně. Je příliš ztuhlý, tón jeho hlasu je úplně špatný. „Mám sprite, zázvorové pivo nebo jablečný džus.“

Otočí se ke mně. „Co dalšího?“

„San Pellegrino (pozn. značka limonád a minerálek) nebo cider.“

„Sprite bude skvělý.“

Cole pro něj jde, ne tak uspěchaně a chaoticky jako vždy, ale pomalu, jeho kroky jsou rozvážné. Taylor, Thomas a já sedíme v tichosti. Rozhlédnu se po našem sparťanském obývacím pokoji. Skoro všechen nábytek v domě vybral Cole dlouho předtím, než jsme se poznali, ale nebyl vybrán kvůli pohodlí. Ačkoli byl drahý, byl holý, je tu málo polštářů, linie místnosti jsou elegantní a nekompromisní. Přeji si, abychom je vzali do rodinného pokoje, ale nerad bych je teď žádal, aby se přesouvali, když už Taylor sedí.

Cole se vynoří z kuchyně. Sleduji ho, jak jde přes pokoj se skleničkou v ruce. Je zvláštní vidět ho, jak má doma boty. Možná proto jde tak jinak. „Thomasi,“ podá pití Taylor. „Ani mě nenapadlo zeptat se, co chcete vy. Omlouvám se, zla –“ krátce se zastaví u slova 'zlatíčko' a narovná se, jako by dostal facku. „Můžu vám něco přinést?“

A v tu chvíli si uvědomím, co je špatně – nechová se jako jeho obvyklé já. Nenaklání se, nepobíhá kolem a nepoužívá přezdívky. Negestikuluje ani nepohazuje vlasy. Mluví pomalu, lehká kadence hlasu je ovládána. Ruce stále drží u boků. Prostě se snaží chovat vyrovnaně, a to poprvé od chvíle, kdy jsem ho poznal. Docela možná poprvé v životě.

Instinktivně vím, že z toho nic dobrého nevzejde. Teď, když jsem přišel na jádro problému, nemám moc zabránit vlaku, aby nevykolejil.

„Pro mě nic,“ odpoví Thomas a ukáže ke Coleově tváři. „Co se stalo?“

Cole se začervená a přiloží prsty k modřině. „Příliš rychle jsem se pohyboval v kuchyni a narazil do dveří od spíže, věřili byste tomu? Doufal jsem, že to není tak vidět.“

Thomas se na něj zamračí a pak na mě. V jeho pohledu je něco znepokojujícího a já se na židli zavrtím nepohodlím. „Není čas na jídlo?“ zeptám se Colea.

„Ano, ale…“ několikrát mávne rukama. „Je to zničené, Jonny. Je mi to tak líto. Omáčka je spálená a těstoviny jsou už rozvařené. Prakticky na kaši. Nevím, co jsem si myslel.“ Zastaví se a zavrtí hlavou. Dotkne se štíhlými prsty rtů. „Co budeme dělat?“

„Můžeme jít ven.“

Přikývne. „Dobře, jo. To můžeme, ne?“

To bylo taky špatně. Není zastáncem restaurací. Myslí si, že jsou hlučné a neosobní. Vždycky upřednostňuje zůstat doma, obzvláště při důležitých příležitostí. Není nic, co by nesnášel víc, než probírat soukromé záležitosti uprostřed hluku a chaosu.

Otočím se k Taylor. „Co kdybych něco objednal? Thajské jídlo? Pizzu?“

Taylor zavrtí hlavou. „V těchto dnech thajské jídlo moc nemusím, ale pizza bude fajn.“

„Jakou byste chtěla?“

„S ananasem, artyčoky a pečeným česnekem.“ Trochu zrudne a pokrčí rameny. „Nikdy jsem nevěřila na ty pověstné těhotenské chutě, o kterých slýcháme, ale přísahám, že se nemůžu ananasu nabažit. Jeden den jsem k obědu snědla celý!“

Normálně by to Cole vzal jako své poslání a už by byl na telefonu. Nejen že by objednával pizzu a ujišťoval se, že na ní bude tolik ananasu, že by přepadával přes okraje. Poslal by mě do potravin pro čerstvý ananas, který by přidal do ovocného salátu. Ale teď zase Cole, na kterého jsem zvyklý, stojí uprostřed cesty mezi námi a kuchyní a vypadá ztraceně.

„Objednám ji.“

„Ne!“ řekne a já zamrznu při vstávání ze židle. „Omlouvám se, Jonny. Jen seď. Postarám se o to.“ Prakticky vyběhne z místnosti.

Dorazí pizza. Sedíme u stolu, který je plný plechovek se sodou, ale nikdo se nedokáže uvolnit. To napětí je ochromující. Znovu a znovu si přeji, aby zde byl můj otec. Cole se málokdy za něco omlouvá, ale dnes večer říká 'omlouvám se' víc než cokoli jiného. Jinak skoro nemluví. Pokaždé, když to udělá, podívá se na mě, aby měl můj souhlas. Thomas se snaží řídit konverzaci, ale vše je tak strojené a napjaté. Přes to všechno cítím, jak nás Taylor sleduje. Vidím, že se cítí stále více nepohodlně.

Nikdo ještě nezmínil adopci nebo dítě. Bylo to směšné. Je to důvod, proč tu všichni společně sedíme, a přesto se toto téma zdá nedosažitelné. Po večeři, říkám si. Po večeři se posadíme do rodinného pokoje, Cole zase bude sám sebou a všechno dáme do pořádku.

Ale nestane se tak. Sotva dojíme, Taylor se postaví a tiše řekne Thomasovi: „Jsem připravena odejít.“

Po téměř dvou strašně trapných hodinách prolomí tato tři slova jakýkoli trans, ve kterém Cole byl.

„Zlato, ne. Prosím, ještě neodcházejte. Možná můžu rychle udělat nějaký dezert a –“

„Děkuju vám, ale prosím, neobtěžujte se. Musím brzy ráno do práce a bude nejlepší, když se vrátím domů.“

Přikývne, to malé gesto je tak naplněné zármutkem. Jdu s nimi ke dveřím a zavřu je za nimi. Opřu si o ně čelo a snažím se připravit. Napočítám do deseti, pak se otočím a natáhnu se po něm.

„Stůj!“ Zvedne ruku, aby mi zabránil přiblížit se.

Jedná se o okamžik z naší minulosti, vzpomínka na dny, kdy mě často odstrkoval. Bolí to víc, než můžu vypovědět. „Cole –“

„Ne.“ Zlomí se mu hlas a o krok ustoupí.

Dotkne se konečky prstů rtů, ale ne dřív, než zahlédnu, jak se mu chvěje brada. „Ještě ne, Jonny. Prosím.“

„Řekni mi, co potřebuješ.“

„Musím být sám.“

Vůbec si nemyslím, že by to bylo něco, co právě teď potřebuje. To, co potřebuje, je, abych ho držel. Dát hlas svému žalu, rozpadnout se mi v náručí, brečet a řvát, dokud nebude ze všeho úplně vyčerpaný, ale nikdy si tohle sám sobě nedovolí. Dokonce ani teď. Po tom všem, čím jsme si prošli, mě nenechá, abych ho takhle viděl. Zlomí mi to srdce, ale tlačit na něj mě nikam nedovede. Jenom by se naštval. Odhodí vlasy z obličeje a řekne něco bolestivého, čím by mě odehnal.

Tak ho nechám jít.

Stojím v našem obývacím pokoji a sleduji muže, kterého miluji, odcházet chodbou do naší ložnice a zavřít za sebou dveře.

A zůstanu sám, abych truchlil.