FHABP - 4. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Je Vánoční ráno, nechám Colea spát v posteli a jdu si zaběhat. Na ulicích je tak brzy jen pár lidí. Trh je prázdný a tichý. Obloha je zatažená, vzduch vlhký, těžký a strašně chladný. Vytváří divnou zářící svatozář kolem každého světla. Je to jako dívat se na svět přes lehce rozostřený objektiv. Holé stromy mi připadají éterické a posmívají se mi, jako by věděly, že dnešek nebude takový, jaký by měl být.

Předchozí večer byl až milosrdně krátký. Grace přemohla pásmová nemoc a do hodiny si šla lehnout. Poslušně jsem následoval svého otce na půlnoční do kostela, i když jsme nemohli rozumět tomu, co říkají. A když jsme se vrátili domů, Cole tvrdě spal.

S nadšením jsem uvažoval o nadcházejícím dni. Nejsem si jistý, co očekávat. Také nevím, jak se cítit ohledně Grace. Nebyla tak odporná mrcha, jak jsem si představoval, ale pořád byla ženou, která nepřijela na naši svatbu a nepřidala se k nám na Coleovy narozeniny, i když jsme byli v tom samém městě.

Ve chvíli, kdy se vrátím domů, jsem zmrzlý i navzdory dlouhému, svižnému běhu. Najdu Colea, jak vystupuje ze sprchy. Prohnaně se usměje a odhodí ručník stranou.

„Perfektní načasování, lásko.“

Během cesty k němu se nestihnu ani svléknout. Zvednu ho na koupelnový pult a stáhnu si kalhoty na běhání, zatímco tápu po lubrikantu. Pak ovine nohy kolem mého pasu, jeho tělo je kolem mého ptáka pevné a teplé. Místnost je stále naplněna párou. Jeho kůže je proti mé velmi horká a vůně jahod je všude. Milujeme se s tichou, skrytou mladostí, s chichotáním a zoufalostí, podivně si vědomi otcovy a matčiny přítomnosti v domě. Poté uvažuji, jestli to bude stejné, až se staneme rodiči.

Když se vynořím z našeho pokoje, osprchovaný a v normálním oblečení, všichni ostatní už jsou vzhůru a oblečení. S tátou máme džíny, ale Grace má na sobě vlněný kalhotový kostým a vlasy má znovu stažené do pevného drdolu. Vypadá, jako by se účastnila společenské události, než že tráví pohodlnou dovolenou s rodinou.

Cole k obědu naplánoval enormní množství jídla, takže máme k snídani jen pečivo a kávu. Grace, táta a já sedíme u kuchyňského stolu. Cole už je zaneprázdněný přípravou jídla, i když předpokládám, že to má spíš něco společného se spalováním nervózní energie, než že je potřeba ještě něco udělat.

„Pojď si k nám sednout,“ řekne mu Grace, když začne sekat celer.

„Raději bych to teď dodělal.“

Grace si povzdechne. „Nevím, proč se s tím tak obtěžuješ, určitě jsi to mohl zadat nějaké cateringové firmě nebo někoho najmout, aby uvařil.“

Během pohybu sebou trochu škubne, chvilku zaváhá, než nůž dopadne na prkýnko, ale nic neříká.

Je to můj otec, kdo promluví: „On rád vaří.“ Nebylo to ani tak pokárání, spíš laskavé prohlášení o svém milovaném zeťovi. „Nechejme ho být.“

Grace rychle odvrátí hlavu. Byl to zvláštní trhavý pohyb, který mi je tak nějak známý. „Jen mi to připadá jako hrozně moc starostí.“

Nakonec dojdeme do obýváku, abychom rozbalili dárky. Střídáme se a otevíráme je po jednom, aby to trvalo co nejdéle. Přemýšlím, jaké to bude v budoucnu. Budeme mít dítě, které bude trhat obaly? Budeme mít šanci připravovat v noci dárky a plnit punčochy? Cole se velmi snaží být veselý, ale vidím to závaží, které na něm ulpívá. Vidím jeho úsměv poklesnout, když se na něj nikdo nedívá. Jestli můj táta a Grace ví, co mu leží v hlavě, to netuším, ale zdá se, že i oni cítí, že něco není v pořádku. Tento den má nepopiratelně truchlivý podtón.

Máme být v Mnichově až do Nového roku a Cole očividně nechce, abychom se nudili.

Většina našich dárků od něj spočívala v lístcích a vstupenkách: jednodenní výlet do Salzburgu, skipasy na Alpspitze a Zugspitze a lístky na symfonii. Pravděpodobně ho to stálo až směšné množství peněz, ale ulevilo se mi, že nebudeme celý týden sedět v bytě, aniž bychom si neměli co říct.

Coleova máma se při otevírání zdvořile usmívá, ale cítím, že je zklamaná. Věci, které pro ni Cole vybral, jsou drahé, ale decentní a já mám takové podezření, že nejsou podle jejího vkusu. Přivezla pro mého otce bonbony a pár kožených rukavic, podobných těm, ve kterých přijela. Také tu je jedna velká krabice adresovaná Coleovi a mně.

„Doufám, že se vám to bude líbit,“ řekne upřímně. Soudě podle záblesku v očích o dárku hodně přemýšlela. Podám ho Coleovi, aby ho otevřel.

Cole nikdy nebyl tím, který by dárky trhal, a ani tentokrát to není jiné. Rozváže stuhu a odloží ji stranou. Opatrně rozlepí izolepu a pak rozloží papír. Zvedne víko krabice.

Pak ztuhne a hledí na předměty uvnitř. Na dalších pár vteřin zapomene udržet svoji masku. Vidím, co opravdu cítí, a není to nic jiného než zdrcující smutek.

„Co je to?“ zeptám se.

Zamrká a okamžik, kdy se nehlídal, skončil. Podaří se mu usmát na matku, ačkoli jeho výraz je ještě víc nečitelný než předtím. „Je to krásné. Děkuji ti.“

Naděje v jejích očích se změní ve zklamání. „Tobě se to nelíbí?“

„Nebuď hloupá, matko. Samozřejmě že ano.“ Odloží krabici na stranu a začne vstávat. „Musím zkontrolovat večeři –“

Ať už to bylo cokoli, rozrušilo ho to natolik, že si našel omluvu pro to, aby opustil místnost. Natáhnu se po něm a vezmu ho za ruku dřív, než může vzít do zaječích. Sedne si zpět, ale odmítne se podívat na mě nebo na matku. Grace se kouše do rtu s pohledem sklopeným do klína. Táta na mě pozvedne obočí a němě vysloví zřejmou otázku. Pustím Colea a přitáhnu krabici k sobě, abych se mohl podívat, co je uvnitř.

Je plná věcí pro miminko – pár přikrývek, plyšový pes, několik bodýček a pár botiček – vše v neutrálních barvách a všechno nepochybně vysoké kvality.

Překvapeně k ní vzhlédnu. „Jak to víš?“

„Tvůj otec mi to řekl.“

Otočím se k otci pro potvrzení.

Pokrčí rameny. „Nevěděl jsem, že je to tajemství.“

Ne, nebylo to tajemství. Ne nutně, ale rozhodně to je pro Colea bolavé místo. Její úmysly byly dobré, ale nevědomky zasáhla tam, kde je nejvíce zranitelný. Natáhnu se a znovu ho vezmu za ruku, ale on se odtáhne. „To je v pořádku,“ řekne víc mně, než jí. „Přestaň se chovat, jako bych se měl rozbít. Nejsem tak křehký, jak si myslíš.“

Nemůže se přinutit vyjet na matku, tak místo toho zaútočí na mě. Přijmu to, protože cokoli dalšího by pro něj bylo těžší. Postaví se a odejde do kuchyně, nás ostatní zanechá v trapném tichu. Ne že bych měl Grace zrovna rád, ale cítím, že bych se to měl pokusit vysvětlit. „Omlouvám se. Jedná se o to –“

„S tím si nedělej starosti.“ Začne shromažďovat dárky a balit je do jedné krabice. Dává jí to výmluvu, aby mi nemusela hledět do očí. „Ve skutečnosti se o nic nejedná. Je to něco, co jsem našla na letišti. Ani trochu to nevadí.“

Podívám se znovu na dárky. Nejsem žádný odborník ohledně věcí pro dítě, ale byl jsem na spoustě letišť a jsem si zatraceně jistý, že nejsou ani z jednoho. Znovu se na ni podívám, ale ona pořád dělá, co může, aby se nepodívala do očí ani mně, ani tátovi. Vezme si své dárky a vydá se chodbou ke svému pokoji.

„Wow,“ pronese táta tiše. „Tak to bylo nepříjemné.“

„Bez legrace.“ Nemůžu si pomoct, ale cítím, jako by celý ten nepořádek byl jeho chyba. On byl ten, kdo trval na jejím pozvání. On byl ten, kdo prozradil naše plány s adopcí. „Proč jsi jí to musel říkat?“

Můj hněv ho nevyvedl z míry. „Zdálo se to jako správná věc. Předpokládám, že jsem ji měl varovat, že je to citlivé téma –“

„Citlivé téma?“ Jsem čím dál hlasitější, ale nemůžu si pomoct. „Takhle to vidíš? Myslíš, že to přehání?“

„Jone.“ Tátův hlas je klidný, zatímco se mi dívá do očí. „Myslíš, že když se se mnou budeš hádat, zlepší to situaci?“

Frustrovaně si povzdechnu. „Ne.“ I když připouštím, že mě to jen naštvalo víc.

„Taky si to nemyslím.“ Ukáže ke kuchyni. „Myslím, že tě právě teď potřebuje.“

„Já vím.“ Ale ještě nejsem připraven to řešit. Zabořím hlavu do rukou a napočítám do deseti. Přemýšlím o Coleových slovech. Nejsem tak křehký, jak si myslíš. Ne, není křehký, ale v tuto chvíli se drží nepatrné naděje a já vím, jak zoufale ji potřebuje. Bez ohledu na to, jak se snaží předstírat, že zvládne všechno sám, nakonec se obrátí na mě. Ať už se to stane kdykoliv, musím být připravený.

Zhluboka se nadechnu, vstanu a zamířím do kuchyně.

„Jone?“ ozve se můj otec, když jsem v polovině místnosti.

„Jo?“

„Díky za hodinky.“

To mě na chvíli rozptýlí a zasměji se dřív, než můžu začít uvažovat, co je na tom směšného. „Veselé Vánoce, tati.“

 

VE CHVÍLI, kdy vejdu do kuchyně, Cole už má emoce znovu pod kontrolou. Předstírá, jako by se vůbec nic nestalo, a já se řídím jeho vedením. Obvykle se spolu bavíme, když vaří. Teoreticky mu pomáhám. Ve skutečnosti se mu snažím držet z cesty, ale baví ho, že je nucen pracovat kolem mě. Jako by mu to mělo připomenout, že už není sám. Dává mu to jistou útěchu, že je potřebný a že si ho cením.

„K čemu je všechen ten chléb?“ zeptám se ho, když začne krájet obří bochník na kostičky. Také jsem si všiml, že se dívá do kuchařky, což je něco, co ho vidím dělat jen zřídka. Zdá se, že většinu receptů má v hlavě.

„Žemlovku.“

„Proč?“

„Proč ne?“

„Dokonce ani nemáš žemlovku rád.“

„Co tě k tomu vede?“

Sotva se držím, abych se nerozesmál. „Och, tak se na to podívejme. Co tehdy v New Orleans? Navrhl jsem to a ty jsi řekl, cituji: Miláčku, prosím! Kdo na světě by chtěl jíst jako dezert rozmočený chleba? Je příliš děsivé o tom jen uvažovat.“

Protočí oči a nevzrušeně mě napodobí. „Určitě se mýlíš.“

Nemýlím a oba to víme. Byl důvod, proč tehdy nechtěl žemlovku, a taky má důvod, proč se ji rozhodl udělat nyní. Nepochybně se to týká Grace, ale nechce o tom mluvit a tlačit na něj by mě nikam nedostalo. Mimo to, pro tuto chvíli je šťastný a usmívá se a já na tom netoužím něco měnit.

Políbím ho ze strany na hlavu. „Jsi nemožný.“

„Já vím, ale přijde ti to roztomilé, takže všechno perfektně funguje, že?“

„Jo, myslím, že jo.“

Nakonec se k nám přidají táta s Grace. Sedí u kuchyňského stolu, pijeme víno a mluvíme o výletech, které pro nás Cole naplánoval. Znovu jsme na bezpečné půdě, i když je patrné jisté napětí. A to až do chvíle, kdy se o pár hodin později vše začalo znovu rozpadat. Zrovna jsme dojedli večeři a Cole vyjmenovává všechna místa, která jsme během roku navštívili.

„Proč tolik?“ zeptá se Grace.

„Proč ne?“

Ona se zasměje. „Nemůžeš vydržet na jednom místě, že? Jsi stejný jako otec.“

Nejednalo se o obvinění. Její tón byl lehký a konverzační, ale z Coleových očí zmizelo světlo. Jeho úsměv se změní na toporný. „Nemyslím, že jsem v něčem jako otec.“

„Zlato, pokud je to pravda, tak co tady děláme? Proč bychom měli letět přes půl světa, abychom společně strávili Vánoce?“

„Většina lidí ráda cestuje.“

„Připouštím, ale většina lidí nemá takové peníze, jako ty, že? Stálo by je to ruku nebo nohu, aby se sem dostali.“

Cole pomalu odloží vidličku, jako by se bál držet ji v ruce. Znovu nevzhlédne, pohled upírá na nádobí. „Předpokládám, že bych ti měl nabídnout peníze za letenky.“

„No, měla jsem na to málo času. Kdybych měla víc času to naplánovat –“

„Kecy!“ přeruším ji. Přesně vím, kolik peněz dostává každý měsíc. Také vím, jak rychle je schopná je rozfofrovat. Není to tak, že by to Colea vyždímalo, ale její povýšenecký přístup mě sere. „Dává vám spoustu peněz. Není to jeho chyba, že s nimi nedokážete vyjít do dalšího měsíce.“

Zamrká překvapena mým náhlým útokem.

„Nikdy jsem nepožádala ani o cent navíc. Nikdy.“

„A nikdy jste nepožádala ani o cent míň, že?“

„Jone,“ pronese tiše Cole, ale já se k němu neobrátím. Dál na ni hledím přes stůl a čekám na odpověď.

Dotkne se diamantového náhrdelníku, co má na sobě - ne toho, který jí dal Cole, všimnu si – a zavře oči, jako by uvažovala o svém dalším kroku. Když je znovu otevře, podívá se na Colea. „Je pravda, že jsem po celou dobu o těch penězích smýšlela spíš jako o otcových než o tvých. Pokud mi chceš dávat méně –“

„Ne. To je v pořádku.“ Dívá se na mě spíš koutkem oka, než aby se ke mně otočil. „Jone, přestaň, prosím.“

Přiznám si porážku. Chtěl jsem ho bránit, ale během toho, co to dělám, mu to jen ztěžuju. Zvednu ruce, že se vzdávám, ale neomluvím se jí. Tak daleko bych nezašel.

Cole se posadí zpříma čelem ke Grace, ale nechá si spadnout ofinu do očí. „Příští rok zůstaneme ve státech, jestli chceš.“

Pořád mě sleduje, pravděpodobně čeká na další výbuch, ale je to můj otec, kdo promluví: „Možná budeme stejně chtít zůstat ve Phoenixu. Do té doby už můžete být rodiči. Věřte mi, cestování s dítětem není tak snadné, jak si možná myslíte.“

„Nebuď hloupý,“ řekne Grace a uchopí skleničku s vínem. „K čemu jsou chůvy?“

„Nebudeme mít žádnou chůvu,“ prohlásí Cole tak ostrým hlasem, že by mohl způsobit krvácení. „Neprocházím si takovým žalem ohledně adopce, jen aby ho vychovával někdo jiný.“

„Chápu,“ skloní skleničku, chytne ji za dno a v malých kruzích ji rozpohybuje. Nespouští oči z malého víru, než aby Coleovi čelila. „Předpokládám, že tohle dělají jenom neschopní rodiče.“

Cole se na ni stále dívá s tichou výzvou v očích. „To jsi řekla ty, ne já.“

Přestane pohybovat se sklenkou a nechá víno, aby se ustálilo.

„Chápu,“ ubrouskem si otře rty a začne vstávat. „Pokud to tak cítíš –“

„Sednout!“ zavelí můj táta. To Grace krátce vykolejí. Zírá na ni, dokud neposlechne, a pak se otočí ke Coleovi. „Není čas na dezert?“

Cole strnule přikývne. Odstrčí židli a pomalu vstane, jako by byl v bolestech. Pořád otálí, i když netuším proč.

„Pomůžu ti,“ nabídnu se. Společně posbíráme nádobí a zamíříme do kuchyně. Místnost voní po čerstvě uvařené kávě. Žemlovka je odložená na pultu. Misky už má připravené. Hrnec s teplou omáčkou z whisky je na sporáku. Cole stojí nad ním a dívá se na omáčku, jako by ho zradila. Neučiní žádný pohyb, aby ji nabral.

„Co se děje?“

„Je to zničené.“

Podívám se dolů na hrnec. „Vypadá to perfektně.“

Zavrtí hlavou. „Ty tomu nerozumíš.“

To je pravda. Netuším, co se mu honí v hlavě. „Postarám se o to, proč nenaliješ kávu?“

Přikývne a jde ke konvici, ale je jako náměsíčný. Jeho mysl je úplně někde jinde. Jsme v kuchyni jen minutu či dvě, a když se vrátíme zpět, tak se jeho matka tváří pořád naštvaně.

„Žemlovka? To je změna,“ pronese táta.

„Myslím, že ji udělal pro ni.“

Cole ztuhne a já vím, že jsem udělal chybu, že jsem to řekl nahlas. Grace se dívá na misku před sebou. Dlouho tiše uvažuje, pak ji odstrčí na stranu. Podívá se přímo na Colea a řekne: „Netuším proč. Nikdy jsem si ji nedávala.“

Pravděpodobně si nevšimla, jak sebou trhnul, protože to zakryl odhrnováním vlasů z očí. Sedne si, zvedne lžičku, ale neučiní žádný pohyb, aby ji snědl.

Ani otec si toho nevšiml, nebo nechtěl vzít na vědomí tu zvláštní rodinnou bitvu, která se před námi odehrává. Natáhne ruku a vezme si Gracein dezert. „Tvoje škoda. Zbyde víc pro mě.“

Žemlovka je dobrá, nejlepší, jakou jsem kdy měl, ale sotva můžu jíst. Snažím se sledovat Colea, aniž by to bylo příliš nápadné. Nesnědl ani jedno sousto. Táta to vykompenzuje tím, že nadšeně sní svůj i Gracein díl a pak si dá ještě třetí porci.

Zbytek odpoledne je neuvěřitelně divný. Cole a Grace vůbec nemluví a vyhýbají se nejen sami sobě, ale i mému otci. Můj táta to nadmíru vynahrazuje neustálým blábolením o němčině v programech v televizi. A to trvá až do večera, kdy vyhazuju stužku, kterou jsem našel na tátově židli, a uvidím tu žemlovku v koši společně se vším nádobím.

Vytáhnu to. Dezert samotný je zničený, ale nádobí umyju a bezpečně ho uložím do skříňky. Najdu Colea v našem pokoji, jak se připravuje do postele.

„Jsi v pořádku?“ zeptám se ho.

„Jsem. Jsi nadšený ze zítřejšího výletu do Salzburgu? Je to krásné místo.“

„Co jsi udělal s tou žemlovkou?“

„Je to místo, kde se natáčelo Za zvuků hudby, víš? I když myslím, že Rakušané nemají rádi, když se jim to připomíná.“

„Přestaň se vyhýbat tématu a mluv se mnou.“

„Nevím, co tím myslíš.“

„Ale víš.“

Poklesnou mu ramena a těžce se posadí na postel. Nikdy jsem ho neviděl tak ztraceného a poraženého. „Nedokážu to, Jonny. Když se o tom pokusím mluvit, budu brečet, a tohle ani jeden z nás nechce.“

„Byl bych radši, kdybys brečel, než mě nepustil dovnitř.“

Podívá se na ruce. Zhluboka, roztřeseně se nadechne. „Bylo to ode mě pošetilé, co?“ zašeptá.

„Ta žemlovka?“

„Ne, teda jo. To taky. Ale tohle jsem nemyslel.“

„Tak co tedy?“

„Myslet si, že se někdy stanu otcem.“

Ta změna tématu mě rozhodí. Chvíli mi trvá přesměrovat své myšlení. „Není to hloupé. Thomas nám řekl, že to možná bude trvat nějakou dobu.“

„To udělal, ale tak nějak jsem mu nevěřil. Myslel jsem si, že nám určitě někoho vybere.“

„Věděli jsme, že jako homosexuální pár nebudeme mít nejvyšší prioritu.“

„Ale všechno ostatní hraje pro nás.“

Jo, máme život, pro který by většina lidí zabíjela, ale tohle je jeden z případů, kdy peníze nemůžou zajistit, co chceme. Ne samy o sobě. Sednu si na postel vedle něj a přitáhnu si ho do náručí. Jde neochotně, ale aspoň se neodtáhnul. „Možná je těch omezení pro nás příliš mnoho.“ V době, kdy jsme to rozhodnutí učinili, mi to dávalo smysl, ale už si tím nejsem jistý. „Po celém světě je hodně dětí, které potřebují rodiče. Možná je na čase zvážit další možnosti.“

„Myslíš zámoří?“

„Možná, nebo bychom mohli zvážit náhradní mateřství.“

„Už nevím, co mám dělat. Přeji si prostě, aby mi někdo dal odpověď.“

Políbím ho na temeno hlavy. „Za osm dní budeme zase doma. Jakmile překonáme pásmovou nemoc, zavoláme Thomasovi. Řekneme mu, že jsme připraveni prodiskutovat další možnosti.“

Přesune hlavu na moji hruď a přikývne. „Dobře.“

Přeji si, aby bylo něco, co bych mohl udělat, aby se cítil lépe. Způsob, jak od něj převzít jeho břemeno. Ale je pravda, že netrpíme stejným způsobem. On nechce nic víc, než být otcem, a i když s ním sdílím jeho touhu, pro mě je to jiné. Já po dítěti netoužím tak dlouho a tak moc, ale chci, aby naše rodina byla kompletní. Vidět svého otce s vnoučetem, Colea šťastného. V tuto chvíli mám ale pocit, že se to nikdy nestane.

Ale následující ráno se všechno změní.