FHABP - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Datum: 21. prosince

Od: Cole

Komu: Jared

 

Veselé Vánoce, cukříku. Jak to jde v Coloradu? Doufám, že je vše bílé, jasné a veselé. Doufám, že ti Santa přinese vše, o co jsi ho požádal, a doufám, že tě Matt konečně nechá, abys mu nasadil pouta.

Pche! Dej mi chvíli, abych si ten mentální obrázek trochu víc vychutnal…

Stimulující.

Teď předpokládám, že je řada na mně. Vím, že jsem ti během posledního roku sotva napsal, ale nebylo moc co říct.

Hodně jsme cestovali. Teď jsme v Berlíně, i když zítra odjíždíme do Mnichova. Má matka se tam má s námi setkat. Jsem si jistý, že se neukáže - nikdy to neudělala – ale George přísahá, že přijede. Upřímně je pro mě těžké se tím zabývat. Mám na Vánoce jedno přání, které se ale nesplní. S Jonem stále nejsme tátové. Pravdou je, že jsme hodně v depresi, natolik, že bych pravděpodobně neměl ani psát tento mail. Neměl bych sdílet svůj nedostatek vánočního veselí. S Jonem stále čekáme na zprávu od Thomase. Čím déle čekáme, tím víc se cítím bezmocný.

Před pár měsíci jsi mi řekl, že dítě je to poslední, co byste s Mattem chtěli. Říkal jsi, že starat se o psa je asi nejvíc, co zvládnete. Chápu to. Vážně jo. Vím, že vy dva jste prostě šťastní, že máte jeden druhého. Vaše životy jsou již kompletní a já vám závidím. Je ode mě sobecké, že chci víc? Miluji Jonathana celým svým srdcem, zbožňuji George, ale nemůžu si pomoct a cítím, že mi něco chybí. Něco hlubokého. Mám toho tolik na rozdávání, Jarede. Nejen peníze a věci, ale lásku. Mám v srdci tolik lásky, a tak málo lidí, s kterými ji sdílet.

Je to kýčovité, já vím. Dokonce i trochu protáčím oči, když to zpětně čtu, ale to nezmění pravdivost oněch slov.

Před pár měsíci jsme byli v Lucce v Itálii. Byl jsi tam? Je to tam nádherné. Ne tak přeplněné jako ve Florencii, Benátkách nebo v Římě. Uvnitř starodávných městských hradeb je to tak malebné a okouzlující. Ulicemi prochází mladí lidé. Všechny ženy jsou neobvykle exotické. Muži nosí úzké džíny a boty bez ponožek, otrhaná trička a hedvábné šátky kolem krku. Jonathan mě škádlil, že konečně našel na světě jedno místo, kde se všichni oblékají jako já.

Ale to odbíhám.

Město stále obklopuje staré cimbuří a na vrchol vede krásná cesta. Jsou tam stromy, parky, piknikové lavičky, a dokonce jedna či dvě kavárničky. Bylo tak jasné, teplé ráno a Jon si šel zaběhat. Sám jsem se procházel po hradbách, když jsem uviděl dítě. Myslím, že jí byly dva nebo tři roky. Sbírala kaštany s mužem, který byl zřejmě její dědeček. Nevím, jestli jsi někdy viděl kaštany, když spadnou ze stromu, ale jsou v zelené pichlavé skořápce. Muž pak do ní uhodil holí a ona se rozbila, pak ukázal na kaštan a řekl: „Tady to je. Vezmi ho. Vezmi ho!“ A ona k němu běžela a hodila si ho do sáčku, který držela. Pak křičela: „Další! Další!“ Bylo to tak krásné, jako ve filmu. Tak perfektní a vše, na co jsem mohl myslet, bylo, že by to mohl být George. George si zaslouží vnouče. A přesto se mi stále nepodařilo mu jedno dát.

Musím změnit téma, nebo začnu znovu brečet.

Před několika dny jsem mluvil s Angelem. Zřídkakdy volá, ale když už to udělá, vždy mě dokáže překvapit. Doufá, že bude pracovat s dětmi v pěstounské péči. Věděl jsi to? Konkrétně s teenagery. Ne jako pěstoun, ale uvažuje, že se přidá k programu Velký brácha jako mentor. Řekl jsem mu, že je to úžasný nápad. Koneckonců on si může vytvořit k těmto dětem takový vztah, který většina z nás nemůže. Také jsem ho přesvědčil, aby si ode mě nechal zaplatit školné. Nemá nijak vznešené cíle. Jen chce mít jeden, dva předměty, aby si rozšířil obzory. Myslím, že je to chvályhodné, a jsem nadšený, že mu můžu pomoci. Nejdřív se trochu zdráhal přijmout peníze. Stále opakoval, že je to příliš drahé. No, jsou to jen peníze, proboha živého. Co je na nich dobrého, když je nemůžu utratit za lidi? Pak strávil hodinu trápením, jak mi to vrátí, a snažil se mě přesvědčit, abych přijal měsíční splátky. Nemůžu najít ta správná slova, kterými bych vyjádřil, jak jsou mi nějaké splátky buřt. Nakonec jsem se s ním dohodl. Řekl jsem mu, že jestli někdy dospěji k tomu, že budu mít na účtu jen sto dolarů, přijdu za ním a on mi bude povinen dát všechno, co vlastní, ale řekl jsem mu, že do chvíle, než se to stane, jsme vyrovnáni. Konec příběhu.

Och a přinutil jsem ho slíbit, že když přijedeme do Cody, bude hlídat, jen abych ho přiměl se nervózně se svíjet. Přísahám, že jsem v jeho hlase slyšel paniku.

Což mě samozřejmě přivádí zpět k adopci. Je tak depresivní o tom mluvit.

Dávej na sebe pozor, cukříku. Možná tvé svátky budou lepší než ty moje.

 

COLE, můj otec a já jsme přijeli do Mnichova 22. prosince. Následoval příval aktivity. Cole trval na tom, že musíme mít stromeček, je jedno, že Vánoce jsou jen za tři dny. Strávili jsme hodiny na trzích. Byly úžasné, jak Cole sliboval. První den jsme strávili hledáním dárků a ozdob na stromeček, ale s tátou jsme se víc zajímali o jídlo. Byly tam pražené mandle, perníky, kořeněné svařené víno s brandy, které nás v té kose zahřálo. V půlce prvního dne jsem měl zmrzlé a olepené prsty a v hlavě mi příjemně hučelo z alkoholu. Táta měl nos a tváře jasně červené a začal se mezi stánky trochu motat. Cole protočil oči a shovívavě nás poslal zpět do bytu.

„Navíc, nemůžu vám koupit dárky, když stojíte hned vedle mě,“ prohlásil.

„Nenadchni se příliš. Pamatuj, že to musíme také dostat všechno domů.“

Grace by neměla přijet až do Štědrého večera. Navzdory jeho neustálému prohlašování, že se neukáže, pro ni Cole taky něco připravil. Strávil hodiny dumáním nad dárky pro ni, nakonec se rozhodl pro kašmírový šál a nějaké nehorázně drahé šperky. Očekával jsem, že bude z její přítomnosti nervózní, dokonce naštvaný na tátu, že ji pozval, ale sleduju ho, jak pro ni třiadvacátého vybírá náramek, náhrdelník a k němu se hodící náušnice a vidím, že je nepatrně optimistický. Dobře to schovává pod vrstvou nezájmu, ale přesto to tam je. Je to, jako když čeká na zprávu od Thomase, strach a naděje dohromady, dvě strany jedné mince. Představuji si, jak je zachycena ve vzduchu, točí se a točí, když stoupá nahoru a pak padá dolů. Točí se v prázdnotě, střídavě září jasné očekávání, pak temné varování zklamání. Která strana skončí lícem nahoru, nikdo netuší.

Na Štědrý den Cole celé ráno čekal na telefonát. Jak se vteřiny měnily v minuty a ty pak v hodiny, jeho kontrola začala slábnout. Byl neklidný, pobíhal po bytě a předělával vánoční dekoraci, jako by mu mohla zázračně pomoct. Často sledoval hodiny. Je jako dítě, které čeká ve frontě na Santu, i když ho děsí stát mu tváří v tvář.“

„Teď už by měla volat a zrušit to,“ řekne mi šeptem, když po večeři uklízíme stůl. Nedokážu říct, která strana právě teď problikla.

Z druhého pokoje k nám dorazí zvonění tátova telefonu. Jeho slova jsou tlumená, když hovor přijme, ale o minutu později přichází. „Její letadlo právě přistálo. Čeká na kufr. Předpokládá, že tu bude do čtyřiceti minut.“

„Ach,“ řekne Cole. Nic víc. Zní tak tiše a ztraceně, odzbrojujícím způsobem jako dítě. Začne si třít ruce a rozhlížet se po pokoji po něčem, co by ho zaměstnalo. Má příliš mnoho nervózní energie. Buď ho necháme a všichni se z něj zblázníme, nebo bych se ho mohl pokusit rozptýlit. Sex nebude fungovat, částečně proto, že je s námi v pokoji táta, ale z větší části proto, že by mi zabralo víc času ho uvolnit natolik, aby si to užil. Místo toho mu naliju sklenici vína.

„Jdi si sednout. Postarám se o nádobí.“

Když skončím, najdu ho sedět na pohovce s otevřenou knihou v ruce. Netrvá mi dlouho uvědomit si, že ve skutečnosti nečte. Neobrací stránky. Prostě zírá na slova. Předpokládám, že je to snazší než koukat na hodiny. Táta přepíná kanály a nepochybně hledá něco v angličtině.

Sednu si vedle Colea a ovinu kolem něj jednu paži. Pokouším se ho k sobě přitáhnout, přimět ho, aby se uvolnil, ale to on neudělá. Zůstane ztuhlý, takže mu začnu třít záda.

„Potřebuješ něco?“

„Přestaň si dělat starosti, Jonny. Jsem v pořádku.“

Nestydatě lže, ale nejsem překvapený. Dál mu hladím záda, dokud nevzdá předstírání, že čte. Zavře oči a poklesnou mu ramena. Nic víc než to, ale pro teď je to asi nejblíž tomu, že to vzdává.

„Neviděl jsem ji už šest let,“ pronese nakonec.

Pravděpodobně to vnímá jako věčnost. Políbím ho na spánek. Hledám něco, co bych mu řekl, ale netuším, co potřebuje slyšet. Že to bude v pořádku? Až na to, že možná nebude. Že ho miluji bez ohledu na cokoli? To už ví.

Zazvoní zvonek. Cole pohlédne na mého otce. A můj táta mu pohled opětuje s tichou výzvou v očích. To mě nasere, takže vyřeším problém sám, když jdu ke dveřím já.

Nikdy jsem neviděl víc než jen její fotku. Můj mentální obraz ji vyobrazoval jako typickou bohatou děvku – vysokou, majestátní a omračující platinovou blondýnku s očima vyzařujícíma pohrdání.

Ve všem jsem se mýlil.

Byla starší, než jsem očekával. S Colem máme blíž ke čtyřicítce než třicítce, a přesto můj mentální obraz Grace byl vždycky žena k padesátce. Šokovaně si uvědomím, že je blíže tátovu věku, pravděpodobně téměř k šedesátce, i když stále vypadá na svůj věk zatraceně dobře.

Jako další mě překvapí, jak moc mi připomíná svého syna. Nebo jako moc se jí on podobá. Mají tu samou karamelovou pokožku, stejný odstín vlasů, stejně štíhlou postavu a to nejpozoruhodnější ze všeho, ty samé oči – nejen barvu nebo tvar, ale také ten samý výraz strachu a vzrušení dohromady.

„Ahoj, ty musíš být Jon.“

Natáhne ke mně ruku a já si s ní potřesu. Má na sobě měkké kožené rukavice, které budou asi málo fungovat proti německým nízkým teplotám. Podívám se na její dobře padnoucí kabát a šperky, které se jí třpytí v uších. Vlasy má stažené do pevného uzlu, takže v uších uvidím diamantové náušnice, velké, ale vkusné. Je tu určitý pocit zadostiučinění, když si uvědomím, že v jedné věci jsem měl pravdu – hodně jí záleží na jejím vzhledu a luxusu, který jí může poskytnout její syn.

„To jsem, rád vás konečně poznávám.“ Je to otřepaná fráze, ale vyšla ze mě s ostrou hranou, když jsem trochu moc zdůraznil slovo 'konečně'. Její úsměv zakolísá. Nejsem si jistý, jestli se cítím provinile nebo samolibě.

Ustoupím stranou a dovolím jí vejít. Její úsměv je široký a opravdový, když se vítá s mým otcem, pak se otočí ke Coleovi.

Ten stojí zcela nehybně s nečitelným výrazem. Grace na něj zírá se stejným výrazem postrádajícím emoce. Šest let a je okamžitě jasné, že ani jeden neví, jak se má chovat.

Ona jako první přeruší ticho, přistoupí k němu s roztaženýma rukama, jako by ho chtěla obejmout. „Cole, zlato. Jsem tak šťastná, že tě vidím. Už je to dlouho.“

Cole ustoupí o krok dozadu od zamýšleného objetí a místo toho ji vezme za ruku. „Šest let. Jsem překvapený, že jsi to stihla.“

Grace zamrká. Nevím, jestli zahání slzy, nebo hledá jízlivou poznámku, kterou by mu to vrátila.

„To je jedno.“ Stiskne jí ruku, předkloní se a políbí ji na tvář. Jsou stejně vysocí, ale jen proto, že ona má podpatky. „Jsem si jistý, že jsi z cesty unavená,“ pustí ji. „Měla by ses posadit. Georgi, postaráš se o její tašky? Jone, vezmi jí kabát. Naliji ti sklenici vína, matko. Předpokládám, že stále preferuješ bílé?“

„Jakékoli, které máš otevřené, bude fajn.“ Posadí se na okraj židle, jako by očekávala, že každou chvíli bude muset běžet k východu.

„Jaký jsi měla let?“ zeptá se jí táta.

„Byl dobrý, děkuji.“ Nervózně se na něj usměje. Cole kdysi naznačil, že podstoupila plastickou operaci, ale na její tváři není zásah vidět tak jako u jiných celebrit. Nemá tak nafouknuté rty, jako když je v nich napíchaný kolagen. Pokud má nějaký zákrok, tak je proveden vkusně a s mírou.

„Byl váš pobyt zatím pěkný?“

Otázka míří na tátu, ale ten pohledem ukáže ke mně. Je to jako když jsem byl dítě, prastrýc Henry navštívil tátu a ten mi nařídil, že s ním mám mluvit a být milý, i když smrděl jako kuličky proti molům a měl tak dlouhé vlasy, že mu občas vykukovaly z rukávů trička. Nedokážu tak docela vykouzlit úsměv, ale snažím se nasadit přátelský výraz. „Byl skvělý. Trhy jsou úžasné. Už jste je viděla?“

Zavrtí hlavou, ale její pozornost není upřena na mě. Cole se vrací z kuchyně se sklenkou vína v ruce a její oči se okamžitě upřou na něj. „Ne, i když jsem už o nich slyšela. Cole s otcem sem jednou přijeli na Vánoce, že?“

Podá jí víno. Ne sklenku červeného, které jsme předtím pili. Otevřel pro ni láhev bílého. „Jo, to jsme pravděpodobně udělali.“

Vezme si skleničku, ale pohledem nikdy neopustí jeho tvář. „Muselo ti být asi dvanáct.“

Cole se od ní odvrátí a přidá se ke mně na gauči.

„To už si nepamatuji.“

Jasně že si to pamatuje. Jak by nemohl?

„Nebyla jsi s nimi?“ zeptám se jí.

Grace přiblíží sklenici k ústům, pravděpodobně přemýšlí nad odpovědí, zatímco usrkává. Když promluví, není to na mě. Zdá se, jako by oslovovala skleničku v ruce. „Nevěřím, že bych byla zvána, ale když jsem Colea pak viděla, nemluvil o ničem jiném.“

„Nic to nebylo. Sotva si to pamatuji,“ prohlásí Cole.

„Samozřejmě.“

Oba odvrátí pohledy až do rohů pokoje, jako by tam mohli najít odpověď nebo únik. Jako by existovaly pokyny, jak by se měli oba chovat. Vzduch je ztěžklý a dusivý – ne hněvem, jak jsem předpokládal, ale zármutkem z nezahojených ran a nevyslovených omluv. Bylo bolestivé je pozorovat. Otočím se k otci a vidím, jak se v něm zrcadlí můj vlastní zmatek.

„V televizi musí něco dávat,“ řeknu. I když je to německy, aspoň máme něco, na co se zaměřit.

Už odpočítávám dny do konce této návštěvy.