FD - 3. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

To je šílené.

Samozřejmě, ve srovnání se všemi šílenostmi, které se dnes večer staly – nalezení Brithelmovy mohyly, konfrontace s Bertramem, ten podělanej drak – se pozvání cizího muže na noc zdálo být rozumné. Nicméně cesta taxíkem do jejího pronajatého bytu trvala dost dlouho na to, aby z ní trochu opadl šok a mohla začít přemýšlet.

Jsem snad hloupá, když věřím muži, kterého jsem právě poznala?

Věděla, že měla pokorně odejít do nemocnice a nechat lékaře, aby se o ni postarali. Ale to by znamenalo oddálit prohlídku jejího nálezu. Znovu se dotkla vzrušující váhy zlatého nosního chrániče bezpečně ukrytého v kapse a zavrtěla hlavou. Nemohla si dovolit čekat – a nebylo to jen proto, aby uspokojila vlastní palčivou zvědavost. Pochybovala, že je pouhou náhodou, že se drak objevil poté, co našla artefakt.

Znala mnoho dračích legend z celé Evropy a společným znakem všech byla touha velkých draků po zlatě. To zvíře muselo nějak vycítit, že poklad vyndala z úkrytu, a přišlo si pro něj. Ale jak? V duchu si to přidala na dlouhý seznam otázek, které bude muset později položit Daiovi.

Vrhla postranní pohled na jeho profil, napůl viditelný v matné, mihotavé záři pouličních lamp míjejících se za oknem taxíku. V tom kouři a zmatku na místě požáru mu ještě ani pořádně neviděla do tváře.

O tomhle muži nic nevím. Kromě toho, že ji vytáhl z hořící budovy, a každý by musel uznat, že to je docela vynikající charakterové doporučení.

Nicméně v nastavení jeho mohutných ramen bylo stále něco, co vyzařovalo auru nebezpečí. I jeho sebemenší pohyby působily kontrolovaně, rozvážně, jako by se musel neustále pevně držet v šachu. Otevřel jí dveře taxíku tak opatrně, jako by se bál, že je při rychlejším pohybu vytrhne z pantů.

Přes všechnu tu zadržovanou sílu se však v jeho blízkosti necítila ani trochu nesvá. Sedět vedle Daie bylo jako přitisknout se k doutnajícímu táborovému ohni – něco divokého a nebezpečného, co však poskytovalo životodárné teplo a ochranu před obklopující tmou.

Znovu zavrtěla hlavou, trochu nešťastně. Kdyby mi ten záchranář nepotvrdil dobré zdraví, měla bych podezření, že mám otřes mozku.

Taxík zpomalil, vjel do ulice s těsně namačkanými viktoriánskými měšťanskými domy a zastavil před jejím domem. Dai vystoupil z auta a otevřel dveře na její straně ještě dřív, než si stihla rozepnout bezpečnostní pás.

„Zaplatím řidiči,“ řekl s tím svým libozvučným velšským přízvukem, který od tak velkého muže působil až nepatřičně jemně. Cítila mozoly na jeho dlouhých, silných prstech, když jí nabízel pomocnou ruku při vystupování z auta. „Potřebuješ pomoct do schodů?“

„Jsem v pořádku,“ řekla, i když se popravdě musela těch pár schodů ke vchodovým dveřím zatnout zuby.

Její nohy toho dnes večer měly rozhodně dost a hrozily, že se vzbouří proti jejímu tělu. Úlevně se opřela o kované zábradlí, zatímco šmátrala po klíčích, a byla vděčná, že má byt v přízemí.

Vešla do obývacího pokoje s vysokým stropem a přetrvávající napětí v hrudi trochu polevilo. I když to byl jen dočasný pronájem, nikoli domov, bylo uklidňující být ve vlastním prostoru. Papíry z jejího výzkumu rozházené po opotřebované pohovce byly přesně tak, jak je ráno zanechala, když byl svět ještě racionální. Teď jí to připadalo jako před věky.

Vytáhla z kapsy chránič nosu a toužila si ho prohlédnout v pořádném světle. Už podruhé toho večera se přistihla, že nemůže dýchat. Každý kus saského zlata, který kdy viděla – dokonce i slavná přilba ze Sutton Hoo –, vedle něj vypadal jako laciná bižuterie.

Po celé délce chrániče nosu bylo tlusté zlato vykládané nádherně vyřezávanými spirálovitými draky, kteří se kroutili kolem malých kabošonů z rubínů. Mnohem větší rubínový kámen zaujímal čestné místo v horní části šperku, který by se nacházel uprostřed čela bojovníka, jenž přilbu nosil. Zdálo se, že rubín skrze hlínu, která ho zahalovala, září, sytě krvavě rudý s oslnivou šesticípou hvězdou zachycenou v jeho hlubinách.

Kousla se do rtu a podívala se z arkýřového okna. Taxík právě odjížděl, což znamenalo, že Dai každou chvíli vstoupí do bytu. Kde by ji našel stát s královským artefaktem v dlani…

A to o něm opravdu nic nevím.

I když by nebyl z těch, kterého by osobně lákal, kus ryzího zlata posázeného drahokamy, pořád tu byl fakt, že pracoval v záchranné službě, po boku policie. Proto by mohl chtít klást pátravé otázky o tom, jak požár vznikl a proč vůbec byla uprostřed noci na Downs.

Kdyby se dozvěděl o artefaktu, nejspíš by se cítil povinen informovat policii, a ta by pak zjistila, že nelegálně hledala detektorem kovy bez svolení majitele pozemku. V lepším případě by jí artefakt zabavili a ona by ztratila veškerou šanci na nálezu dál pracovat.

A v horším případě by rovnou nález skončil v Bertramových rukou.

Nejlepší by bylo, kdyby se o tom Dai prostě nedozvěděl.

Virginia, svírající poklad, se rozhlédla kolem sebe. Nástroje a krabičky se vzorky měla rozložené na malém jídelním stole, kde pracovala na mincích a drobných nálezech z jiných nalezišť, ale to jí nepřipadalo jako dostatečně bezpečný úkryt.

Když uslyšela boty přicházející z chodby, vpadla do ložnice a trhnutím otevřela zásuvku noční skříňky. Chránič nosu pečlivě schovala z dohledu za balíček kapesníků, tubu krému na ruce a krabičku aspirinu. Jako další prevenci před náhodným slíděním se ujistila, že její oblíbený vibrátor je hned vepředu.

Tady. To by mělo stačit.

„Virginie?“ Dai zavolal z obýváku. Slyšela, jak za sebou zavřel dveře. „Jsi v pořádku?“

„Hned jsem venku!“ Zavolala zpátky.

Po špičkách vešla do koupelny a spláchla záchod, pro případ, že by se divil její nepřítomnosti. Když se zahlédla v zrcadle, nakrčila nos nad svými ohořelými vlasy a obličejem potřísněným sazemi. Na seznamu jejích priorit bojovala sprcha se spánkem… ale ani jedno nebylo tak důležité jako to, aby konečně dostala nějaké odpovědi. Sundala si zničený kabát a odhodila ho do kouta, když opouštěla ložnici.

„Dai,“ řekla, když se vrátila do obýváku. „Chci vědět…“

Slova jí odumřela v hrdle.

Dobře, nepozvala jsem si přece cizího muže, aby u mě přespal. Pozvala jsem neuvěřitelně přitažlivého cizího muže, aby u mě přespal.

Dai měl pod jednou paží helmu a odhaloval silný, hranatý a výrazný obličej, ze kterého se jí lepil jazyk na patro. Hladkou opálenou kůži mu protínal pruh popela, který zvýrazňoval dokonalé roviny lícních kostí. Rukou si nepřítomně prohrábl krátké, rudozlaté vlasy a ještě více rozcuchal rozpuštěné kadeře, když se rozhlédl kolem sebe.

Zdálo se, že jeho zářivě zelené oči si všímají každého detailu, s nenuceným, ale přehledným hodnocením nějakého velkého dravce, který si prohlíží okolí a hledá kořist. Ten hodnotící pohled se zastavil na kouřovém hlásiči zasazeném do stropu. Natáhl se k němu a ani se nemusel natahovat na špičky, aby stiskl testovací tlačítko.

„Omlouvám se,“ řekl omluvně, když malou místnost naplnilo hlasité pípání. „Profesionální zvyk. Nevěřila bys, kolik lidí v nich nemění baterie.“ Znovu strčil do tlačítka, aby alarm vypnul. Naklonil hlavu na stranu a podíval se na ni. „Co jsi říkala?“

Se zpožděním si uvědomila, že na něj jen nechápavě zírala. Snažila se vzpamatovat z předchozích myšlenkových pochodů navzdory hrozícímu rozptýlení, které zabíralo značnou část její mozkové kapacity.

„Uh… draci. Ano. To bylo ono.“ Odkašlala si. Dolů, děvče. Takže hasič klidně může být neskutečně žhavý kus. Ale je tady jenom z profesních důvodů. „Chodí draci do měst?“

Daiovi se křivě zkřivil koutek úst. „Ano, ale přinejmenším jsme tu ve větším bezpečí, než uprostřed venkova, kde nejsou žádní svědci. My… tedy oni se obvykle snaží nepřitahovat pozornost.“

„Myslím, že pro desetimetrového draka je zatraceně těžké nepřitahovat pozornost!“

„To by ses divila. Mnoho draků umí udělat jakýsi trik v myslích, který lidem zabraňuje, aby je mohli vidět.“

„Aha, dobře.“ Zhroutila se do nejbližšího křesla. Třela si kořen nosu. „Desetimetroví neviditelní draci.“

„Neboj se, funguje to jen na obyčejné lidi.“ Opatrně obešel nábytek až k ní a měl trochu potíže najít mezi rozházenými knihami a papíry místo pro své velké, těžké boty.

Udělal krátké, přerušované gesto, jako by jí chtěl položit uklidňující ruku na rameno, ale zarazil se. „Já je vidím. Takže se přede mnou nemůže schovat.“

„Ale může se zneviditelnit pro mne? Dokonce, i když bude stát přímo přede mnou?“ Zachvěla se. Navzdory hřejivému pocitu z Daiovy uklidňující přítomnosti jí při pomyšlení, že něco dokáže zařídit, aby si toho nevšimla, tuhla krev v žilách. „Učíš se odolávat trikům dračí mysli v rámci toho, že jsi lovec draků? Můžeš mě to taky naučit?“

Zavrtěl hlavou. „Obávám se, že se s tím člověk narodí.“ Zaváhal a přenesl váhu z nohy na nohu. „Musíš být… částečně drak. Pocházíš z nich.“

„Chceš mi říct, že desetimetroví neviditelní draci se mohou,“ Tápavě hledala zdvořilejší slovo než to první, které ji napadlo, „křížit s lidmi?“

„Ach, ano.“ Vyhnul se jejím očím a věnoval se rozepínání saka uniformy. „Draci nevypadají vždycky jako draci.“

S mírným zavrávoráním si odhrnul ochrannou bundu. Pod ní měl na sobě jednoduché černé tričko, které se na něm napínalo. Přes ramena se mu táhly šle, které mu přidržovaly ohnivzdorné kalhoty a zdůrazňovaly tvrdé linie svalnatého hrudníku. Při řeči si upravil jeden z popruhů. „Draci jsou měňavci, víš. Většinou jsou v lidské podobě.“

Zírala na něj, a to z více než jednoho důvodu. „Abych si to ujasnila. Chceš říct, že draci se mohou měnit v lidi.“

Zavrtěl hlavou a třel si jedno rameno. „Říkám, že někteří lidé se mohou měnit v draky.“

Neměla pocit, že je čas na sémantické spory. „To je jedno. A někdy se… páří s lidmi.“

Daiovy špičky uší zrudly. „Docela často. Aha, tedy, myslím tím, že se draci často páří, ne že by se často pářili se spoustou…“

Zvedla obě ruce, aby ho zastavila, a otřásla se odporem. „Prosím tě, nevyprávěj mi o sexuálním životě draků. Nechci na to ani pomyslet.“

Jeho ústa se otevřela a zase zavřela. Vypadal zoufale nesvůj. „To není…“

„Vážně, tohle je jediná oblast, kde opravdu nepotřebuju znát detaily.“ Něco jí vrtalo hlavou. Zamračila se a vzpomněla si na uplynulou noc. Náhle se prudce posadila. „Bertram!“

Vypadal zaskočeně. „Prosím?“

„Bertram. Bertram Russell. Je to… takový můj profesionální rival.“

Podíval se na mapy a papíry rozházené kolem nohou, pak na malé štětce a lupy položené na jídelním stole. „Ty jsi archeolog?“

Líbil se jí poněkud uctivý způsob, jakým to slovo vyslovil. Byla to příjemná změna oproti pozdviženému obočí, které obvykle vídávala, když se zmínila o své profesi. „Ano. Specializuji se na raně saské období, zejména na sledování migrací po Evropě. Každopádně jsem dnes večer narazila na Bertrama na staveništi, které jeho rodina vlastní, nahoře v Downs. Nakonec jsem utekla, protože jsem si myslela, že mě chce napadnout, ale když jsem se ohlédla, nikde tam nebyl. A pak…“

Žaludek se jí sevřel při vzpomínce na bílé kostěné drápy, které se do ní zabodly, a musela se na chvíli zastavit, aby se vzpamatovala. „Pak se objevil drak.“

Daiova ústa se stáhla do pochmurné linie. „Tak to je ten měňavec.“

Odmlčel se a zkoumal ji. Měla nepříjemný pocit, že ty průzračné zelené oči v ní dokážou číst jako v otevřené knize. Byla si jistá, že si všiml, jak se nezmínila o tom, proč vůbec byla na Downs. V duchu hledala výmluvu pro svůj noční výlet, která by nezahrnovala celé jmění ve zlatě, když znovu promluvil. „Draci jsou neuvěřitelně majetničtí.“

Zamrkala nad tím zjevným nesmyslem. „Jak to myslíš?“

„Drak má vždycky cenné zásoby, poklad. Zlato a šperky jsou neodolatelně přitažlivé, zvláště pak cokoli jedinečného nebo nějakým způsobem významného. Ale vzít i tu nejmenší minci z dračího pokladu, je jako unést jedno z jejich dětí. Nezastaví se před ničím, aby to získal zpět.“

„Nevzala jsem nic, co by patřilo Bertramovi,“ řekla pevně.

Technicky vzato to byla pravda, říkala si. Chránič nosu a všechno ostatní, co zůstalo v Brithelmově mohyle, bylo součástí kulturního dědictví Británie. Podle zákona to patřilo národu, ne tomu, kdo náhodou vlastnil pozemek, na němž byl nález učiněn.

Dai vydechl a vypadal, že se mu ulevilo. „To je dobře.“ Virginia pocítila záchvěv viny z toho, jak prostě přijal její slova za svá, aniž by se zeptal na nějaké podrobnosti. „Vyhneme se tak jistým… komplikacím s dračím právem.“

Naznačoval, že kdyby něco ukradla, Dai by nebyl schopen zabránit drakovi, aby si to vzal zpátky. Bylo dobře, že se Bertramovi nepodařilo najít artefakt dřív. Udělalo se jí fyzicky špatně při pomyšlení na artefakty, na které se musí v dračí skrýši prášit. Skutečná hodnota chrániče nosu nespočívala v pouhém zlatě nebo kamenech, ale ve skrytých příbězích, které v sobě skrýval a které čekaly na odhalení pečlivým studiem. Představa, že by si ho Bertram schovával pro soukromé škodolibé potěšení, byla až nesnesitelná.

„Víš, tohle toho o Bertramovi hodně vysvětluje,“ uvažovala nahlas. „Teď už vím, proč je tak protivný, panovačný a posměvačný bastard. Najednou to dává dokonalý smysl. Je to proto, že je drak.“

Z Daiovy tváře se vytratila veškerá úleva, kterou zahnalo zděšení. „Mohl by to být prostě jen jednoduše bastard.“

Brání snad draky? Byla na okamžik zmatená, dokud si nevzpomněla na něco, co řekl předtím. „Počkej, ty jsi přece lovec draků.“

„Ano, to je něco, co dělám,“ řekl opatrně. „Ale jestli po mně chceš, abych zabil toho Bertrama…“

Přerušila ho zavrtěním hlavy. „To je lákavé, ale tam jsem nemířila.“ Oči se jí zúžily, jak si ho prohlížela od hlavy až k patě. „Říkal jsi, že musíš být zčásti drak, abys je mohl lovit, že ano?“

Napjaly se mu všechny svaly v ramenou. „Ano.“

„Takže máš dračí krev.“

Dai vypadal jako člověk, který hledí na popravčí četu. „Ano.“

„Kterou mi zakrvácíš celý koberec.“

Dai zamrkal. „Cože?“

„Ty krvácíš, Dai!“ Vystřelila ze židle, když se k šířící se skvrně na béžovém koberci přidaly další karmínové kapky. Všechny ostatní myšlenky jí utekly z hlavy pod náhlou naléhavou, instinktivní potřebou ujistit se, že je v pořádku. „Zranil ses při tom požáru?“

„Ach, to. Je to jen škrábnutí.“ Dai si znovu třel rameno a pak se podíval na dlaň, která teď byla celá od krve. „Aha. Hm.“

„Ukaž mi to,“ vyžádala si a zatahala ho za ruku.

Byl tak vysoký, že musel pokleknout na jedno koleno, aby jí umožnil dobře si prohlédnout jeho rameno. Tričko měl mokré od krve a přiléhalo ke křivkám jeho zad jako druhá kůže.

Opatrně odlepila roztrhanou a nasáknutou látku a při pohledu na bodnou ránu v silném svalu jeho levého ramene se jí zatajil dech. „Dai, myslím, že bys měl okamžitě jet do nemocnice.“

Pokusně pohnul ramenem. Čelist se mu sevřela, ale zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Pořád ho můžu používat.“

„Ano, protože jediná moje obava z té obrovské krvavé díry v tvém rameni byla, že by to mohlo ovlivnit tvou schopnost bojovat s drakem.“ Rozhlédla se po něčem, co by zastavilo krvácení, ale všechno, co měla na sobě, bylo pokryté hlínou a popelem. Z nedostatku lepší možnosti popadla polštářek a přitiskla si ho na ránu. „Nechala jsem si v ložnici telefon. Podrž to na místě, než zavolám sanitku.“

„Ne!“ Dai ji chytil za zápěstí. Navzdory rychlosti a prudkosti pohybu se jeho prsty jemně sevřely, jen lehký dotek peříčka na její kůži. Jeho zelené oči intenzivně plály. „Nenechám tě tady bez ochrany.“

Když klečel na kolenou, jejich tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Takhle zblízka viděla všechny odstíny barev jeho duhovek, od temně smaragdové po listově zelenou, s tenkým pruhem hořícího zlata přímo kolem zorničky.

Dračí oči.

Vzpomněla si na jiné oči – oranžové místo zelených, ale se stejným skrytým ohněm – a nemohla se ubránit mrknutí.

Musel její pohyb vycítit, protože ty zářivé oči potemněly. Prudce odvrátil pohled.

„Budu v pořádku, opravdu,“ řekl a v hlase mu zazněl drsný záchvěv. „Uzdravím se rychle.“

„Díky dračí krvi?“ Odhadovala a po jeho přikývnutí si povzdechla. „Fajn, ať je po tvém. Ale aspoň mě nech, ať ti to vyčistím a obvážu.“

Vykroutila se z jeho sevření a místo toho ho chytila za zápěstí. Připadala si spíš jako remorkér, který táhne bitevní křižník, zvedla ho na nohy a táhla ho směrem ke koupelně. „Než mi další dračí krev úplně zničí šanci, aby mi někdy vrátili zálohu za tenhle byt.“