FD - 1. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

První věc, kterou se Virginia Jonesová dozvěděla na své první přednášce jako studentka, byla, že skutečná archeologie není jako archeologie viděná ve filmech. „My se nikdy nevloupáváme,“ prohlásil její profesor, když přejížděl dychtivé mladé tváře pohledem, „do cizích míst s páčidly a nevyhýbáme se smrtícím pastem, abychom našli ztracené zlaté poklady.“

Kdyby mě teď viděl, pomyslela si Virginie s černým humorem, když z batohu vytahovala páčidlo, dostal by stařík poruchu srdečního rytmu.

Pravda, cizí lokalitou bylo staveniště na jihu Anglie a smrtícími pastmi pár průmyslových kamer, ale Virginie si byla jistá, že její starý profesor by to stejně neschvaloval. Zvlášť když technicky vzato – dobře, zcela určitě – porušovala zákon. Od boční brány staveniště. Pokud by se jí ovšem podařilo tu pitomou věc otevřít.

Příště, až se někam budu muset vloupat, abych ochránila nějakou památku velkého historického významu, vezmu si s sebou raději bateriovou úhlovou brusku. Plnou vahou se vrhla na páčidlo a odměnou jí bylo zaskřípění žalujícího kovu, jak se brána zkroutila na pantech. Pevně sevřela nervy i detektor kovů a protáhla se vzniklou mezerou.

V zeleném statickém světle jejích vypůjčených brýlí pro noční vidění vypadalo staveniště jako měsíční krajina s hlubokými kolejemi a krátery v místech, kde už buldozery seškrábaly svrchní vrstvu půdy. Zamračila se a při tom pohledu ji zaplavila zlost. Jakékoliv zbytky po pohřební mohyle, které tu mohly zůstat, byly důkladně zničeny a s ní i cenné informace. Mohla jen doufat, že ještě není pozdě na to, aby zachránila neocenitelné artefakty před tím, než je bezohledné stroje rozdrtí a poničí tak, že se už nebudou dát obnovit.

Zkontrolovala kompas na mobilním telefonu a otočila se, aby se zorientovala. Daleko pod sebou na jihu viděla vzdálená světla Brightonu, rozprostřená podél pobřeží. Tady nahoře na křídových kopcích South Downs vypadalo to město jako třpytivá hrst šperků v sevřené dlani.

Hlavou jí bleskla představa, jak to tady asi vypadalo před více než tisíci lety – jen pár drobných jisker z ohnišť saských osadníků, obklopených rozlehlou lesnatou tmou. Pohlédl snad některý z těch osadníků na tyčící se kopce, kde teď stála, a naplánoval si, jak tam bude pohřben, aby mohl shora dohlížet na své potomky, jak se množí v novém domově, který po něm pojmenovali…?

„To doufám,“ zamumlala si pro sebe.

Odpojila detektor kovů a pustila se do práce. Křídová půda jí klouzala pod botami, když metodicky procházela místo a v pravidelném rytmu kývala detektorem kovů. Prozatím se držela mimo dohled průmyslových kamer, které hlídaly roztroušené buldozery zaparkované uprostřed staveniště. Srdce jí poskočilo při každém písknutí a cvaknutí ve sluchátkách, aby vzápětí zase kleslo, když její pátrající prsty neodhalily nic víc než zatoulaný hřebík nebo odhozenou plechovku od coly.

„No tak, Brithelme,“ pobídla ho v duchu, jako by válečník, který je mrtvý už více než patnáct set let, mohl snad nyní posunout svůj hrob na lépe přístupné místo. „Nestyď se.“

Brithelm bohužel dál zůstával plachou mrtvolou, protože její obhlídka obvodu neobjevila nic, ani mizernou ohnutou měděnou minci. Prohlížela si průmyslové kamery a přála si, aby vedle studia archeologie absolvovala i pár kurzů elektroniky nebo výpočetní techniky. Jak to tak vypadalo, její rozsáhlé a podrobné znalosti anglosaských migrací (400-900 n. l.) jí neposkytly žádné zvláštní poznatky o tom, jak vyřadit z provozu moderní bezpečnostní kamery. S pokrčením ramen se přesto pustila do procházení monitorovaného prostoru. Poté, co strávila větší část tří měsíců tím, že sama prozkoumala každý druhý čtvereční centimetr kopců nad Brightonem, se už teď těžko mohla otočit.

„No tak, Brithelme,“ prosila a každý další metr překonané půdy podkopával její naději.

Čtyři roky výzkumu, tři předběžné práce, dvě cesty do Evropy a jeden téměř vyčerpaný grant, to vše vedlo k tomuto malému kousku rozbředlého bláta. Na tenhle nález vsadila svou pověst. Kdyby tu nic nebylo…

Detektor kovů zapištěl.

Prudce jí poskočilo srdce a klesla na kolena. Opatrně našla zdroj signálu, vytáhla z opasku lopatku a začala kopat. Metodicky přejížděla s detektorem kovů od prohlubující se jámy k rostoucí hromadě hlíny a zase zpátky a při kopání testovala každou lopatu. Nic. Nic. Nic.

Signál!

Jemně prosévala půdu třesoucíma se rukama. Její holé prsty se dotkly kovu a do žil jí vjelo zvláštní, velmi nevědecké vzrušení. Ještě než setřela hlínu, byla si podivně jistá, že tohle, je přesně to, co hledala, a že to možná i nějakým způsobem hledalo ji.

I když přesně to, co našla, nebylo hned jasné. Mírně zahnutý kus kovu byl široký jako dva její prsty a dlouhý asi pět centimetrů. Držela ho v jedné ruce a volnou rukou šmátrala po brýlích pro noční vidění, které si posunula na čelo. Z opasku s nářadím vytáhla tužkovou svítilnu, cvakla úzkým paprskem světla a namířila ho na kus.

„Ach, ty krásko,“ vydechla, když světlo ozářilo nezaměnitelný lesk ryzího zlata.

Otočila kousek. Prohnutá strana byla hladká, ale vypouklá strana byla vykládaná složitě vypracovanými vzory. I přes skrývající se špínu viděla, že zpracování je znamenité. Ze středu šperku na ni zářil obrovský kopulovitý drahokam, který díky měnícímu se světlu uvězněnému v jeho srdci vypadal jako rozříznuté oko nějakého pohádkového zvířete.

Možná… draka? Rozbušilo se jí srdce ještě víc.

„Statečný Brithelm s dračím okem,“ řekla nahlas staroanglicky a citovala jeden z mála dochovaných textů z té doby, který se o válečníkovi zmiňoval.

Najednou jí to, na co se dívala, zapadlo do sebe. „Chránič nosu z přilby.“

Představila si, jak by asi vypadala kompletní, jak by šperky a zlaté dílo korunovaly hlavu bojovníka, který by ji nosil, v oslnivé ukázce bohatství a moci. „Zářivá přilba. Brithelm.“

„Ach, ta neúnavná Virginie,“ ozval se za jejími zády známý, pobavený mužský hlas, až vzácný artefakt málem upustila. Jen tak tak stihla strčit chránič nosu do kapsy, než ji přišpendlil paprsek baterky. „Proč mě to nepřekvapuje?“

„Bertrame.“ Vstala a otočila se, oči se jí v náhlé záři zaleskly. I když jí srdce bušilo až v ústech, raději by na místě zemřela, než aby svému nepříteli dopřála uspokojení z toho, že ji vylekal.

„Cože se ty flákáš na poli? Myslela jsem, že takové věci rád přenecháváš nám,“ udělala prsty vzdušné uvozovky, „‚méně intelektuálním kopáčům špíny‘.“

„Neintelektuálním kopáčům špíny, má drahá,“ řekl Bertram a jeho aristokratický britský přízvuk rozezněl každou slabiku jako broušené sklo. „Nauč se přesně citovat zdroj. Nesmírně by to zlepšilo tvou práci.“

Vykročil vpřed a jemně si razil cestu po rozbahněné půdě. Jako vždy byl bezvadně oblečený do světle šedého obleku úzkého střihu, který stál pravděpodobně asi tolik, co celý její výzkumný grant.

Škubnul paprskem baterky dolů k díře u jejích nohou a pak zpátky k jejímu obličeji. „Páni, ty máš ale napilno.“

Neslyšela jsem auto, uvědomila si znepokojeně.

Bertram vypadal čerstvě vyžehlený a svěží, jako by právě spadl z nebe, ale mohla se jen domnívat, že celou dobu číhal někde ve stínu. Viděl snad ten chránič nosu?

Přinutila se nedotýkat se kapsy kabátu a její hlas byl lehký a vyrovnaný. „Sledoval jsi mě, nebo ses tu jen tak poflakoval v naději, že se objevím?“

„Měl jsem pocit, že by tě tahle tvoje honička mohla přivést k něčemu neuváženému.“ Naklonil hlavu směrem ke kameře průmyslové televize. „Považoval jsem za rozumné dohlédnout na otcovu investici. Koneckonců jsem mu toto místo doporučil jako ideální místo pro jeho nejnovější hotel. Takový okouzlující výhled, není-li pravda?“

„Ty jsi to věděl,“ zasyčela a vztek jí sevřel pěsti. „Věděl jsi, že všechny mé průzkumy ukazují na to, že tady bude Brithelmův hrob. Ty se nehodíš na to, aby sis říkal archeolog, ty vandale.“

„A přesto ke mně nějak všichni naši vrstevníci vzhlížejí a tebe považují za posměváčka.“ Odhrnul si z rukávu neexistující smítko špíny a jeho těžký zlatý prsten s pečetí se při tom zablýskl. „Mohl bych ti snad nabídnout drobnou a bezplatnou profesionální radu? Vzdej se toho svého směšného milostného vztahu s tímhle zcela mýtickým válečníkem. Možná by mohla zaujmout nějaké pěkné, klidné místo v místním historickém muzeu… Byl by z tebe skvělý průvodce pro školáky.“

„Moc se těším, až uvidím tvůj obličej, až ti přednesu své závěry,“ řekla. „Zajistím, aby organizátoři konference pro tebe rezervovali extra místo v první řadě.“

Bertram si povzdechl. „Bohužel, akademický svět je tak zaujatý. Zločince málokdy zvou k přednáškám. Víš, jaká je maximální výše trestu za vloupání?“

„A víš, jaký je maximální trest za korupci a úplatkářství?“ Virginia mu hned otázku vrátila zpátky. „Protože vím, že jsi podepsal papíry k tomuto pozemku s tím, že není historicky zajímavý, a proto je vhodný k výstavbě. Ale není možné, abys ten průzkum tady skutečně provedl.“

Bertram se náhle velmi zklidnil. „Něco jsi našla.“

Jsem o půlnoci sám uprostřed ničeho s člověkem, který mnou už skoro deset let pohrdá, a v kapse mám něco, co ho jednak profesně zničí a také to mimochodem bude stát jeho rodinu velmi, velmi velkou sumu peněz.

„Ne,“ řekla nepřesvědčivě.

„Něco jsi našla,“ zopakoval. Jeho oči se zúžily. „Bezpochyby pouhou maličkost. Minci nebo hrot šípu. Nic významného.“

„Hah! To by sis přál.“ Neubránila se úsměvu, který se jí rozlil po tváři. „Ach, ty jsi tak na dně, Bertrame. Tohle není jen tak nějaká stará mohyla. Tohle je Brithelmova mohyla a já to můžu dokázat.“

„Našla jsi důkaz?“ Kupodivu zněl nadšeně. „Musela jsi to najít…“ Na tváři se mu rozlil hladový výraz, když udělal krok blíž. „Dej mi to. Hned.“

Virginia ustoupila a hmátla po páčidle. „Dotkni se mě jen prstem a přísahám, že ti rozbiju hlavu.“

„Vyhrožuješ mi?“ Uchechtl se. „Jak zábavné. Myslím, že bych moc rád viděl, jak to zkusíš.“ Stále se přibližoval a ona ustupovala. „No tak, má drahá rozkošná Virginie. Nebuď směšná. Nikdy jsi proti mně nedokázala zvítězit a určitě to nedokážeš ani teď. Jen mi dej Brithelmův drahokam.“

Potila se jí dlaň na rukojeti páčidla. „Budeš mi ho muset vyrazit z mých chladných, mrtvých prstů, ty bastarde.“

Jeho oči se ve světle podivně leskly. „Výborně.“

Vrhl se k ní a Virginia po něm mrštila páčidlem. Aniž by čekala, jestli se trefí, otočila se a rozběhla se, boty jí tepaly do rozježděné půdy. Přes vlastní panický dech zaslechla Bertramův smích a pak podivný zvuk, který připomínal plácání obrovské plachty v bouři. Pak už nic.

Když se proplétala zpátky rozbitou bránou, riskla pohled za sebe. Všude byla tma. Zhasl snad Bertram tu baterku, aby ji mohl pronásledovat nocí? Napůl se sesunula ze svažujícího se kopce k místu, kde nechala svůj Range Rover zaparkovaný vedle silnice, a upustila páčidlo, aby zběsile šátrala po klíčích. Očekávala, že každou chvíli ucítí Bertramovy ruce, jak se po ní sápou, a vrhla se do vozu.

Teprve když se konečně řítila zpátky po klikatých venkovských silnicích naprosto nebezpečnou rychlostí čtyřiceti kilometrů v hodině, začalo se jí cválající srdce zpomalovat. Zhluboka, roztřeseně se nadechla a zkontrolovala zpětné zrcátko. Žádné známky pronásledování. Možná tam neměl auto. Možná to vzdal. Možná byl jen – její mysl se snažila najít způsoby, jakými by se bohatí, zlí angličtí aristokraté mohli vypořádat s lidmi, kteří jim zkřížili cestu – zavolal telefonem a klidně na ni vyslovil zakázku.

Dobře, teď už jsi prostě směšná. Virginia se v duchu otřásla a vrátila pozornost na cestu před sebou.

Uprostřed ní stál drak.

Sotva zaregistrovala ten nemožný tvar, když její reflexy převzaly vládu, prudce dupla na brzdu a trhla volantem. Na okamžik se jí zdálo, že kolem bočních oken vystřelila stěna ledově bílých šupin, jak se Range Rover divoce roztočil a téměř se vymkl kontrole. Vší silou se držela volantu. V zápachu pálící se gumy auto se skřípěním zastavilo a obrátilo se zpátky, odkud přijela.

Dívala se skrz páru stoupající z kapoty, klouby prstů na volantu jí zbělely.

Uprostřed silnice stojí drak.

Je tam drak.

Uprostřed silnice.

Je to drak.

To nemůže být pravda.

Šok jí dodal zvláštní pocit odtažitosti, jako by se právě dívala na film. Všechno jako by se zpomalilo, každý detail šelmy se jí zaryl do sítnice. Seděl vzpřímeně jako kočka, dlouhý bílý ocas se mu klidně ovíjel kolem předních tlap. Nebo snad noh? S obrovskými drápy? Jeho rohatá hlava byla nejméně šest metrů nad zemí. Žhnoucí oranžové oči se setkaly s jejíma a dračí čelist mírně poklesla, a rozeklaný jazyk se mu vyplazil ven. Vypadalo to, jako by se na ni šklebil a vyplazoval ho na ní.

Drak roztáhl křídla. Štíhlé svaly jeho zadních nohou se napjaly, pak vyskočil do vzduchu a křídla se s třeskem snesla dolů.

Ten zvuk přerušil její ochromení. Šmátrala po klíčcích v zapalování, neovladatelné prsty jí klouzaly. Než se jí podařilo znovu nastartovat motor, celé auto se otřáslo, jak drak narazil do země hned vedle ní.

Vykřikla, když se rozbilo okno na straně spolujezdce. Vymrštila se ze dveří na straně řidiče, když se do prostoru pro cestující zabodly dva ostré drápy ze slonoviny. Pak už sprintovala, a běžela rychleji, než kdykoli předtím v životě, pryč od zvuků mučeného kovu, když za ní drak ničil její vozidlo.

Znovu se ozvalo hlasité zadunění. Zakňourala hrůzou, protože věděla, že drak se opět vznesl do vzduchu. Brýle pro noční vidění ji drásaly na zpoceném čele; aniž by přerušila krok, stáhla si je přes oči. Tma ustoupila plochému, jednobarevnému zelenému světu. Byla na zarostlém poli, plevel se jí při běhu zachytával za džíny.

Svištění větru v zátylku jí dalo sotva znatelný náznak varování. Vrhla se na zem, když se pár centimetrů nad ní zavřely dračí pařáty. Protože byl tak velký, nemohl se okamžitě otočit a chytit ji. Plachtil dál a výš a stopa jeho průletu ji vháněla do tváře těžký zvířecí zápach.

Divoce se rozhlížela po nějakém úkrytu. Na vzdáleném konci pole byla skupina stodol – zřetelně zcela temná a neobydlená, ale lepší než nic. Rozběhla se k nim, na zádech a krku ji studil proud vzduchu od dračích křídel. Podařilo se jí vběhnout do nejbližší stodoly právě ve chvíli, kdy se drak snesl k dalšímu průletu. Slyšela, jak zasyčel zklamáním, když byl nucen znovu uhnout, a křídla znovu silně mávala, aby nenarazil do střechy. Zabouchla dveře, kterými proběhla, a přinutila zrezivělé závory, aby se zasunuly.

Musí si najít nějaký úkryt.

K její úlevě byla stodola sice stará stavba, ale zcela pevná, vyrobená ze silných dřevěných trámů a kovového opláštění. Nedokázala si představit, že by ji drak dokázal snadno zdemolovat. Klopýtala mezi čnícími záhadnými stroji a hromadami krabic a snažila se utišit své panické dýchání. Zemí se ozvala rána, jako by venku právě přistálo něco hodně velkého. Představila si, jak to krouží kolem shluku budov a snaží se ji vyčenichat a pak přistává.

Roztřeseně se schovala do stínu za hromadu beden. Mám chvilku, než zjistí, kde jsem. Možná dost dlouho na to, aby zavolala o pomoc.

Vytáhla z kapsy mobil a málem vzlykla úlevou, když viděla, že má signál. Čirým reflexem málem vytočila číslo 911, než se opravila na správnou volbu pro Británii.

„999,“ ozval se jí v uchu klidný, profesionální hlas. „Jaká je povaha vaší naléhavé situace?“

Virginii se v hlavě udělalo úplně prázdno. „Drak,“ vyhrkla.

Pracovník tísňového volání se na okamžik překvapeně odmlčel. „Prosím?“

„Venku je drak,“ zašeptala. Slyšela, jak se prochází před stodolou. Zastavil se a ozval se zvláštní sací zvuk, jako by nasával dech. „Snaží se dostat dovnitř.“

Další, delší pauza. „Potřebujete k tomu hasiče, záchranku nebo policii, madam?“

Venku drak foukl a okraje vrat stodoly se rozzářily oslnivou oranžovou září.

„Určitě hasiče,“ vydechla.