DS - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Broderick

Něco mě probudilo z hlubokého spánku. Otevřel jsem oči do naprosté tmy a naslouchal, zda se neozve nějaký zvuk, pohyb, který by mě mohl probudit. Mason zůstal tvrdě spát v mém náručí, záda opřená o mou hruď. Moje paže se ochranitelsky přetahovala přes něj a jeho vystouplé břicho.

Zvedl jsem hlavu z polštáře a naslouchal. Nic. Větrák, který jsme obvykle nechávali v pokoji běžet, se vypnul, stejně jako světlo, které jsme nechávali svítit v přilehlé koupelně, aby se Mason mohl pětkrát za noc vzbudit na záchod, aniž by o něco zakopl.

Něco bylo špatně.

Nešel proud.

Opatrně jsem vstal z postele a snažil se nevzbudit svého druha. Mason se ve spánku posunul a objal polštář, stále ještě spal. Po špičkách jsem vyšel z pokoje. Potřeboval jsem vzbudit Mereka, pokud vypadl proud a generátory ještě nenaskočily.

Šel jsem chodbou ke schodišti. Ze zvyku jsem cvakl vypínačem na zdi a světlo se rozsvítilo. Zastavil jsem se. Elektřina nebyla vypnutá v celém domě. Co se tedy dělo v mém pokoji?

Ztuhla mi krev v žilách. Mason.

Rozběhl jsem se, klouzal po dřevěné podlaze a málem minul dveře do svého pokoje. Otočil jsem klikou, ale dveře se neotevřely. Můj drak ve mně zařval, vytrhl jsem dveře z pantů a roztrhl je. Kusy rámu se kolem mě rozprskly.

Mason byl stále v místnosti, ale nebyl sám.

„Pšššt,“ řekl Peter.

Peter. Zasranej upír.

„Nevydávej ani hlásku.“ Luskl prsty a místnost ozářila záře, takže jsem viděl dýku v jeho ruce, přímo u Masonova krku. „Bojuj a zemře.“

Srdce mi bušilo v hrudi, ale nepohnul jsem ani brvou, jakýkoli pohyb, jakýkoli pohyb znamenal Masonovu smrt, smrt našeho dítěte.

Masonovy oči se doširoka otevřely, jako by vycítil můj strach. Když se setkal s mým pohledem, upír popadl Masona za ruku a vytáhl ho na nohy.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Mason.

„Získal jsem novou dovednost, která působí proti kouzlu vaší čarodějnice, které na toto místo seslala. A naštěstí mi stačilo pár drobných škrábanců do drátů, abych pronikl přes váš bezpečnostní systém.“

Mason otevřel ústa, jako by chtěl vykřiknout. Peter mu přikryl ústa rukou. „Jestli probudíš celou domácnost a upozorníš někoho dalšího, zabiju tě. Jestli se pohne,“ udělal gesto směrem ke mně, „zabiju tě.“

„Nikdy se odsud nedostaneš živý,“ procedil Mason skrz zaťaté zuby. Ochranně si ovinul ruku kolem břicha.

„To je pravda,“ řekl Peter. „Ale nepřežiješ ani ty, ani tvoje dítě, ani tvůj druh. Můžeme to udělat opravdu jednoduchým způsobem. Ty a já odejdeme a tvůj druh zůstane tady. Nebo jestli se chceš bránit, zabiju tvého druha a tebe si stejně vezmu s sebou. Nebo vás můžu zabít oba. Je to na tobě. Máš asi deset vteřin na to, aby ses rozhodl.“

Mason se na mě podíval. Oči se mu naplnily neprolitými slzami. „Já,“ řekl.

Polkl jsem knedlík v krku. Nemohl jsem mluvit. Snažil jsem se vystartovat pro svého druha nebo se s upírem srazit k zemi a zbavit nás téhle šlamastyky jednou provždy. Nedostal jsem se daleko, než upír popadl dýku a vrazil mi ji do břicha. Pro jistotu s ní zatočil a bolest mi projela celým tělem.

Mason vykřikl a pak náhle zmlkl.

Můj drak ve mně zařval a já se zapotácel na nohách. Po břiše mi stékal horký proud krve. Vydal jsem ze sebe ohromný řev, který by v mé lidské podobě neměl být možný. Zvuk otřásl stěnami a části stropu pod obrovským tlakem popraskaly.

Nedokázal jsem přemýšlet.

Nemohl jsem dýchat.

Znovu jsem se vrhl po Peterovi. Odstrčil Masona za sebe. Dýka prolétla vzduchem a zarazila se mi těsně pod klíční kostí, než jsem stačil uskočit. Pak se Peter a Mason rozplynuli ve vzduchu.

Proměnil jsem se, na kůži mi vyrazily šupiny, jak se můj drak vynořil na povrch. Jeho mohutnost byla příliš velká na to, aby ho dům dokázal pojmout. Stěny se kolem mě propadaly, až praskaly ve švech.

Pak všechno zčernalo.

***

Slyšel jsem, jak za mnou Merek a Armant mluví, ale jejich slova nedokázala proniknout agónií, která mi rvala duši.

Takhle se cítil Carrik? Ne. To nemohlo být. Masona unesli, ale on byl alespoň stále naživu. Musel být naživu. Nedokázal jsem si představit jiný scénář.

„Brodericku! Musíš se probudit.“ Merekův hlas pronikl do mého zamlženého vědomí.

Otevřel jsem oči, několikrát zamrkal a zaostřil jsem na dvorek. Kdy jsem se dostal ven? Jak jsem se dostal ven?

Vypotácel jsem se na nohy, abych si uvědomil, že jsem v dračí podobě. Vydal jsem ze sebe zakňučení, svalil se zpátky na zem a pak se na mě Merek s Armantem podívali. Merek přišel až k místu, kde jsem ležel.

„Vzpamatuj se, Brodericku, tvůj druh tě potřebuje.“

Roztáhl jsem křídla, připravený vzlétnout a najít Masona. Šel bych až na konec světa, kdyby to bylo nutné, abych ho našel.

„Ne,“ řekl Merek. „Musíš se vrátit do své lidské podoby. Soustřeď se,“ řekl.

Zavřel jsem oči a proměnil se zpátky.

„Konečně,“ řekl Armant. „Snažili jsme se k tobě dostat už několik hodin.“

Položil jsem si hlavu do dlaní. „Jak dlouho už to trvá?“

„Tři hodiny od chvíle, kdy byla přerušena dodávka elektřiny.“

„Takže to znamená tři hodiny od chvíle, kdy mi Masona vzali. Co víme?“

„Nic,“ řekl Armant.

„Kde je Gale a Leonidas?“

Armant odvrátil pohled. „Vzali děti a jejich druhy, aby se šli podívat na Valerii.“

„Jsou v pořádku?“ Zeptal jsem se.

„Ano,“ řekl Merek. „Děti jsme jen preventivně nechali odejít. Myslím ale, že budeš muset trochu opravit dům. Z jižní strany jsi strhnul značný kus.“

To zvládnu, jakmile budu mít zpátky svého druha. „Je Valerie v pořádku? Upír se zmínil, že se nějak dostal přes její kouzlo. Napadlo mě, jestli to znamená…“

„Vloupal se k ní domů a zničil její totem. To je to, co používala k udržení ochranného kouzla. Naštěstí tam nebyla.“

„Měl jsem svého druha chránit, měl jsem být připravený.“ Zaťal jsem pěsti. „Já toho upíra najdu a zabiju ho.“

„My,“ řekl Armant. „Nebudeš to dělat sám.“

Otevřel jsem ústa, abych protestoval.

„Žádné námitky,“ řekl Armant. „Jsme rodina. Udělal bys totéž pro mého druha. Totéž jsi udělal, pro Galea a Leonidasova druha. Přijmeš pomoc, ať se ti to líbí, nebo ne.“

Přikývl jsem. „Co můžeme dělat, až sem Valerie dorazí? Můžu zkusit tu věc se scryingem, kterou Frost použil, aby našel, Galea.“

Merek přikývl. „Měli by se vrátit každou chvíli.“

Nesnášel jsem čekání. Nenáviděl jsem vědomí, že můj druh je někde venku s někým jiným a já nemůžu ochránit jeho ani naše dítě.

„Mám stopu od jednoho z upírů, které Peter proměnil. Podařilo se mu utéct. Snažil jsem se přijít na způsob, jak se k němu přiblížit, aniž bych ho vyplašil. Ale tahle situace si možná vyžádá trochu víc síly, než jsem předpokládal,“ řekl Armant.

„Tak pojďme. Jdeme pro něj hned,“ řekl jsem. Potřeboval jsem něco udělat, abych našel svého druha. Nemohl jsem čekat.

Armant zavrtěl hlavou. „Potřebuju ho živého a ty ho nejspíš roztrháš, když nebude spolupracovat. Já ho dostanu. Přivedu ho sem.“

„Myslíš, že je to bezpečné?“ zeptal se Merek.

„Ne, ale myslím, že nemáme na výběr. A já už nechci ztrácet čas. Jestli je jen malá šance, že ten chlap něco ví, stojí to za pokus,“ řekl Armant.

„Prosím,“ řekl jsem. „Běž. Buď opatrný.“

Rychleji, než jsem to dokázal v duchu zpracovat, se Armant proměnil v draka, roztrhal si při tom oblečení a vzlétl do vzduchu.

Teď nebyl čas na nenápadnost a lstivost.

„Můžeme ještě něco udělat?“ Zeptal jsem se.

„Pojď dovnitř. Něco sněz. Budeš potřebovat sílu, jestli se máš postavit upírovi. Vezmu si notebook. Nepodařilo se mi najít žádné informace o Petrově majetku, ale vždycky se dá najít nějaká papírová stopa. Pokud vlastní majetek, na který vzal své malé výtvory, nebo Masona, měli bychom ho nějak najít.“

Přikývl jsem, cítil jsem se v téhle situaci nesmírně bezmocný. „Musím něco udělat,“ řekl jsem.

Merek mi položil ruku na rameno. „Věř svým přátelům. Věř nám, že ti dokážeme pomoct. Až přijde čas, budeš tam, abys zachránil svého druha.“

Přikývl jsem, nebyl jsem si jistý, co jiného bych mohl udělat.

***

Zdálo se mi, že uplynulo několik dní, než se Gale a Leonidas, vrátili s Valerií. Naštěstí byla v pořádku, stejně jako Frost, Flint a děti. Omluvil jsem se, že jsem je vyděsil, ale oni nad mými obavami mávli rukou.

„Můžeme zkusit o Masonovi něco vyčíst?“ Zeptal jsem se Valerie.

„Můžeme,“ řekla. „Ale pochybuju, že to bude fungovat. Peter získal nějaké nové dovednosti a nejspíš už tu magii zablokoval.“

Souhlasil jsem s ní, ale přesto jsme to zkusili. Více než hodinu jsme se probírali mapou. Soustředil jsem se na Masona, svého druha, svou lásku, svůj život. Soustředil jsem se na to, jak se díky němu cítím, jak se cítím, když je šťastný.

Nic.

Krystal nikdy neklesl na místo, kde se nacházel. Po nějaké době jsem začal být frustrovaný, ale odolal jsem nutkání hodit krystal přes celou místnost nebo roztrhat mapu, která ležela přede mnou. Ztráta nálady by mému druhovi neprospěla. Než mě Merek s Armantem vyhodili ven, napáchal jsem v našem pokoji dost škody.

„Každou minutu co je pryč,“ řekl jsem. „je další chvíle, kdy je v nebezpečí.“

Nehledě na to, že upír očividně chtěl Masona pro sebe. Předpokládal jsem, že by Masonovi neublížil. Ale na jak dlouho? Byla tu možnost, že se Masona chtěl prostě zbavit, protože ho nemohl mít pro sebe? Pokud ho nemohl mít on, pak ho nemohl mít nikdo.

Dlaněmi jsem si drhl obličej. Venku se ozval řev a všichni jsme vyskočili na nohy. Frost a Flint utekli z místnosti s dětmi do bezpečnějšího prostoru, hlouběji do domu.

Merek a já jsme vyběhli ven, když Armant přistál na příjezdové cestě. Na rameni měl ošklivou tržnou ránu, ze které kapala krev na příjezdovou cestu.

„Co to kurva je?“ Řekl jsem. „Co se ti stalo?“ Ani jsem si nevšiml osoby, kterou držel v pařátech, dokud ji Armant nepostrčil dopředu k Merekovi.

Merek zavrčel, když do něj muž vrazil. Řetězy se mu omotaly kolem zápěstí.

Armant se změnil zpět do své lidské podoby. Rána mu vedla od lopatky do středu hrudi. Vypadala hluboce a bolestivě. Valerie se na něj vrhla s nějakým ručníkem. „Dobrá bohyně. Co se stalo?“

„To je jeden z Petrových výtvorů. Ten, který utekl,“ řekl Armant.

„Jdi do prdele, draku. Už se k němu nikdy nevrátím. Jednou jsem se osvobodil, osvobodím se i podruhé.“ Bránil se Merekovu sevření. Ten byl štíhlejší postavy a malý, ale nesmírně divoký. Měl bledou pleť a jeho tmavě hnědé vlasy vypadaly mastně, jako by si je už dlouho nemohl umýt. Jeho oblečení bylo ošuntělé a zašlé.

„Kde jsi ho, sakra, našel?“ Zeptal se Merek.

„To nechtěj vědět,“ řekl Armant. „Ten malej sráč se docela popral. Kdo se dneska ještě umí ohánět mečem?“

„Je to dobrá dovednost,“ řekl muž. „Měl by sis to někdy vyzkoušet.“ Sarkasmus z jeho slov kapal jako zbraň.

„Vezmeme ho dovnitř,“ řekl jsem. Chtěl jsem s ním zatřást, abych zjistil, co ví. Ale také jsem si nechtěl dělat naděje, že by měl nějaké informace. Muž vypadal jako bezdomovec a očividně se už dlouho nesprchoval. Jakékoli fyzické poškození, které bych mu mohl při výslechu způsobit, by bylo kruté a zbytečné. Byl už zlomený, ale pořád stál na nohou.

Uvnitř domu jsme muže posadili ke stolu v knihovně. Položil spoutané ruce na stůl a odmítal mluvit.

„Povězte nám o Peterovi,“ žádal Merek.

Zavrtěl hlavou. „Já se nevrátím. Raději zemřu. Zkusil jsem už všechno, ale určitě existuje způsob, jak může upír spáchat sebevraždu. Najdu ho. Najdu.“

Obočí se mi při tom zvedlo. „Musíme najít Petera. Nechceme tě tam poslat zpátky. Jen chceme, abys nám pomohl.“

„Na to kašlu,“ řekl muž. „Nevěřím nikomu z vás, zrůdy. Jednou sbalíš chlapa v baru a skončíš na půl roku připoutaný v jeho kobce. Takhle dopadneš, když budeš věřit lidem. Už nikdy více. Neřeknu ani slovo.“ Horečně zavrtěl hlavou. Mastné vlasy mu vlály před obličejem.

Valerie se natáhla přes stůl a pokusila se položit ruku na jeho. Ucukl. „Nedotýkej se mě, čarodějko! Vím, že to jsi ty. Teď už tyhle věci poznám. Čarodějnice. Draci. Podivné sirény, které vydávají příšerné ječivé zvuky, když je rozzuříš. Všichni jste zrůdy.“

„Co nám můžeš říct o Peterovi?“ zeptal se Armant. Jeho rameno se už téměř úplně zahojilo. Natáhl si tepláky a očistil si z hrudi většinu krve.

„Nic. Nic vám neřeknu. Stejně jako jsem ti to nechtěl říct, když jsi mě vyzvedl u mě doma. Neřeknu ani slovo.“

Armant se ušklíbl. „Tomu říkáš domov? Vždyť jsi bydlel v kanalizaci pod městem.“

„Nemůžu být na slunci moc dlouho, idiote. Copak to nevíš?“

„Existují bylinky, které si můžeš vzít,“ řekla Valerie opatrně. „Takže na slunci vydržíš déle.“

Podíval se na ni, jako by jí narostly dvě hlavy. „Jak to mám sakra vědět? Myslíš, že jsem chtěl být krvelačná zrůda? Myslíš, že jsem chtěl pít krev, abych mohl žít? No, to si nemyslím. Ale stalo se to.“

„Podívej se.“ Naklonil jsem se k němu. Všichni se prudce nadechli, jako bych se chystal vyrazit přes stůl a roztrhat toho chlapa na kusy. Ne, to jsem se nechystal udělat. Tenhle upír, tenhle muž, který byl proměněn proti své vůli, věděl o Peterovi věci, které my nevěděli. Znal tajemství a možná by nám mohl pomoct Petera dostat. „Poslouchej, Peter mi unesl druha.“ Žádná odpověď. „Nevím, co ti udělal nebo proč, ale můžu říct, že se chceš pomstít. A můžu ti slíbit, že když mi ho pomůžeš najít, bude to naposledy, co Peter někomu ublížil. Já ho zabiju.“

Muž dál vrtěl hlavou. „Ne. Nic neřeknu. Nikomu z vás nevěřím.“

„Jak se jmenuješ?“ Zeptal jsem se.

Chvíli na mě zíral. Ohromeně mlčel.

„Jay,“ řekl tiše.

Nebyl jsem si jistý, jestli je to jeho pravé jméno, nebo jen to, co si teď zrovna vybral, ale bral jsem to. „Jayi,“ řekl jsem. „Vím, že je to pro tebe nejspíš šok. Jsem si jistý, že než se tě Peter zmocnil, byl jsi normální kluk s nadějemi, sny a plány do budoucna. Peter to všechno posral. A za to se ti omlouvám. Ale můj druh Mason je taky člověk. Má naděje a sny, má budoucnost. Čeká naše dítě.“

„Co to kurva je?“ Jay řekl.

Možná jsem toho řekl až moc. Očividně nevěděl o mužských těhotenstvích.

„To teď není důležité. Důležité je, abys mi ho pomohl najít. Prosím.“ Prosil jsem ho.

Zavrtěl hlavou. „Ne, to se nestane.“

Vytáhl jsem telefon a našel poslední Masonovu fotku, kterou jsem pořídil. Bylo to selfie, na kterém jsme spolu na skalách na naší mýtině. Jen tam ležíme a usmíváme se. „Prosím,“ řekl jsem. „To je Mason. To je můj druh. Nemůžu bez něj žít. Když mi pomůžeš, když nám ho pomůžeš najít, přísahám, že ti pomůžu se vším, co budeš potřebovat. Pokud budeš potřebovat peníze, dám ti je. Jestli potřebuješ domov, najdeme ti ho. Pokud budeš potřebovat pomoc, budeme tu pro tebe. Ať se děje cokoli. Bez otázek. Jen mi, prosím, pomoz najít Masona.“

Jay ztěžka polkl. „Dobře,“ řekl. „Chci vědět, jestli existuje způsob, jak to zvrátit. Už nechci být takový.“

Podíval jsem se na Valerii a pak na Mereka a Armanta. To byla jediná věc, kterou jsem mu nemohl dát. „Je mi to líto. Není způsob, jak to zvrátit,“ řekl jsem. „Ale můžeme ti pomoct se s tím vyrovnat. Být upírem neznamená, že musíš být zrůda jako Peter. Na světě je spousta dobrých upírů. Můžeme ti pomoci najít způsob, jak se dostat ke krvi, kterou potřebuješ k životu, aniž bys někomu ublížil.“

„Nikoho jsem nezabil,“ řekl Jay tiše. „Živil jsem se krysami v kanále. Ale umírám hlady.“ Zasténal. „Jen z toho, že jsem mezi lidmi, mám hlad.“ Jako na povel mu vyjely tesáky.

„S tím ti můžeme pomoct,“ řekl jsem.

Valerie zmizela a mihla se ven z místnosti. Snad hledala něco, co by uspokojilo Jayovu potřebu.

„Potřebuju svůj laptop,“ řekl. „No, on to ani není můj notebook. Je Peterův. Ukradl jsem ho, když jsem odcházel. Ten idiot si myslel, že jsem jen hloupý kluk z ulice, kterého může unést a dělat si s ním, co chce. Ale já jsem nepřežil celý život na ulici jen proto, abych byl nějakým mazlíčkem upíra v jeho pitomém sídle. Když seženu jeho notebook, můžeme se podívat na jeho soubory. Je tam spousta informací o nemovitostech, které vlastní. Včetně té, ve které mě držel. Možná se nám podaří zjistit, kde drží toho tvého druha.“

Zavřel jsem oči a naplnila mě naděje. „Děkuji,“ řekl jsem.

„Ještě mi neděkuj. Ještě jsme tvého druha nezachránili. A já od vás očekávám, že dodržíš svou část dohody.“

„Dodržíme,“ řekl jsem.

***

„Máme tři nemovitosti, kde by mohl být,“ řekl Merek o několik hodin později, když jsme získali notebook. Už to bylo skoro osm hodin, co Masona unesli, a já už jsem to sotva zvládal. „V jedné z nich měl Jaye. Osobně si myslím, že to můžeme vyloučit. Pravděpodobně už ho opustil. Takže je to mezi těmi dalšími dvěma.“

Zíral jsem na adresy. Obě byly odsud stejně vzdálené.

„Proč se nerozdělíme? Armant a Leonidas mohou jít na jednu z nich. My dva půjdeme na tu druhou,“ řekl Merek.

„Co budeme dělat, až tam dorazíme?“ zeptal jsem se.

„Zachraň svého druha. Zapal to místo. Zabij toho upíra jednou provždy.“

Znělo mi to jako solidní plán. „A co Molpe?“ Zeptal jsem se. „Myslíš, že teď pomáhá Peterovi?“

„Těžko říct. Začínám si myslet, že je možná jen posedlý tvým druhem, a to je to, co to všechno řídí,“ řekl Armant.

Přikývl jsem. „Mám stejný pocit.“ Jen při pomyšlení, že by Peter vztáhl ruce na mého druha, mi na kůži naskákaly šupiny. Zhluboka jsem se nadechl a zatlačil draka zpátky. „Dobře. Jdeme.“ Roztrhl jsem papír na dvě části a podal adresu Armantovi. „Zavolej nám, jestli si budeš myslet, že tam je. Budeme mít u sebe telefony. Nezapojuj se, dokud tam nedorazíme.“

Armant přikývl. Potřásl mi rukou a pak mi ovinul ruku na rameno v polovičním objetí. „Dostaneme ho zpátky, slibuju.“

„Děkuju,“ řekl jsem. „Vám všem.“ Rozhlédl jsem se po Leonidasovi, Galeovi, Armantovi a Merekovi, každý z mých přátel solidárně pokýval hlavou.

„Samozřejmě. Ty bys pro nás udělal totéž,“ řekl Merek.

„Ty jsi pro nás udělal totéž,“ řekl, Gale.

„Pojďme se vydat na cestu. Nemáme času nazbyt.“

Svlékl jsem si všechno oblečení, ještě než jsem vyšel ven. Sotva jsem se vzdálil ode dveří, začal jsem se proměňovat, pak jsem vzlétl do vzduchu a divoce mával křídly směrem, kterým jsem se potřeboval dostat ke svému druhovi. Abych se dostal k Masonovi.

Nechtěl jsem selhat.