DS - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Mason

Ani po týdnu na dračím velitelství jsem se ještě úplně neusadil. Postel byla pohodlná a pokoj se mi líbil. Ale častěji jsem se přistihl, že v noci ležím a zírám do stropu. Když to bylo příliš hrozné, odvážil jsem se vyjít ven a toulat se po chodbách, vzít si pár knih v knihovně a schoulit se do Broderickova křesla v herně. Od té doby, co jsem tu byl, jsem nebyl schopný vytvořit žádné nové dílo. V garáži jsem měl přiměřenou sestavu, několik kusů kamene připravených k vyřezání a spoustu času. Ale žádné nápady mě nenapadaly.

Seděl jsem u kuchyňského stolu, v ruce skicák, ale ten zůstával prázdný.

Když do místnosti vstoupil Flint, vytrhl jsem se z omámení. „Půjdeš s námi do zoo?“ Zeptal se mě.

Zvedl jsem se. „Odjíždíme z pozemku?“

„Jo,“ řekl Flint. „Konečně jsem Lea přiměl, aby souhlasil. Frost přemluvil Galea a vyrážíme do zoo. Chceš jít taky?“

„Jo,“ řekl jsem. Zavřel skicák a odhodil tužku. Třeba tam najdu nějakou inspiraci. „Víš, že vaše děti to nejspíš celé prospí, ne?“

„Jo, jo,“ mávl Flint rukou ve vzduchu. „Keeganovi ještě není ani rok. A Crispinovi jsou teprve necelé tři měsíce. Ale dostat je ven je pořád důležité, seznámit je se životem a tak. Navíc jsem byl skoro rok zavřený v tomhle domě. Je načase, abych se zase viděl s lidmi. Doufám, že si vzpomenu, jak se chovat na veřejnosti.“

Tomu jsem se zasmál. „Neber si příklad ze mě. Nikdy jsem si nebyl jistý, jak se chovat. Vyrostl jsem ve vlčí smečce, vzpomínáš?“

„Tak to je dobře. Všichni dohromady můžeme vypadat divně.“

„Hlavně na nás moc neupozorňuj.“ Do místnosti vešel Leonidas. Objal svého druha kolem pasu a políbil ho na krk.

Při tom pohledu se mi sevřelo srdce. Toužil jsem po takovém spojení. Chtěl jsem, aby můj druh přišel za mnou, dotkl se mě a políbil, jako bych pro něj byl důležitý. Jako bych byl ta nejdůležitější věc na světě. Místo toho jsem Brodericka sotva v domě zahlédl. Zdálo se, že se mi vyhýbá, jak jen to jde.

Vtom do místnosti vtrhl Broderick. Mluvte o ďáblovi, pomyslel jsem si.

„O co vám všem jde?“

Leonidas se při pohledu na něj ušklíbl. „Zřejmě si uděláme výlet do zoo. Flint s Frostem si myslí, že se to dětem bude líbit.“

Broderick si odfrkl. „Děti nebudou vědět, že jsou v zoologické zahradě.“

„To jsem říkal, ale stejně tam jedeme,“ ozval jsem se.

Broderick se otočil čelem ke mně. „Nemůžeš jít nikam.“

Zvedl jsem obočí. „Co prosím? Můžu si dělat, co se mi zlíbí.“

„Je to příliš nebezpečné.“ Přistoupil ke mně blíž a narušil můj prostor. „Musíš zůstat tady.“

Stál jsem vzpřímeně a odmítal ustoupit. Věděl jsem, že Broderick je zvyklý, že se mu lidé kvůli jeho velikosti podřizují, ale já měl v rodině členy, kteří se pravidelně měnili ve vlky, jeho bušení do hrudi mě nijak nevyvedlo z míry. „Gale a Leonidas, tam budou. Bude to v pořádku.“

„A budou tam, aby ochránili své vlastní druhy. Ty musíš zůstat tady.“

„Jo, to říkáš pořád, ale můj názor nezměníš. Já jdu.“ Dal jsem si ruce v bok.

„Dobře,“ řekl. „Tak já jdu taky.“

O krok ode mne ustoupil a uvědomil si realitu situace. Strávím den se svým druhem.

***

V zoo Flint s Leonidasem tlačili Keegana v kočárku, který se zdál být pro jedno dítě příliš velký a komplikovaný. Frost měl na sobě nějakou pomůcku na nošení dítěte, kterou si Crispina připoutal k hrudi. Malý kluk tvrdě spal, když jsme chodili od jednoho exponátu k druhému.

Gale a Leonidas, své druhy nespouštěli příliš z očí. Po celou dobu, co jsme byli venku, se drželi pěkně přilepení po jejich boku.

Broderick šel vedle mě. Zvířatům nevěnoval pozornost, pořád se díval na lidi v zoo. Předpokládal jsem, že si je všechny prohlíží. „Mohl by ses uklidnit?“ Zeptal jsem se. „Děláš, jako bys byl můj osobní strážce.“

„Právě teď jsem,“ řekl. „Slíbil jsem Jerichovi, že se ti nic nestane.“

Sklopil jsem oči. „Fajn,“ odvětil jsem. Vytáhl jsem telefon a vyfotil pár snímků vlků na výstavě. „Jsou mnohem menší než ti doma,“ řekl jsem.

Konečně se místo na lidi kolem nás podíval na zvířata a vydal ze sebe tichý zvuk.

Podíval jsem se na něj. Na rtech se mu objevil lehký úsměv. „To ses právě zasmál?“ Zeptal jsem se.

Usmál se úplně. „Jo,“ řekl. „Ano, zasmál.“

„Sakra. Ani to nebylo tak vtipné.“ Šel jsem dál a přišel k velkým kočkám.

Lev zařval, když jsme došli k jeho výběhu. „Páni,“ vydechl jsem. „Tohle návštěvníci zoo asi nevidí každý den.“

„To asi ne.“ Broderick zkřížil ruce na hrudi a zadíval se na velké zvíře. Lev náhle vyskočil z bidýlka, přistoupil až ke sklu a upřeně se na Brodericka zadíval. Čumákem k čumáku.

Oči se mi rozšířily a já se nadechl. „Co to dělá?“ Zeptal jsem se.

„Myslím, že cítí dalšího dravce. Někoho, koho tak docela nepoznává.“ Neodvrátil pohled od velké kočky.

„No, děláte tak trochu scénu,“ řekl jsem.

Ostatní lidé v zoo se začali shlukovat kolem, ohromeni tím, že lev vypadá tak živě a blízko.

„Dívej se od něj dál,“ zašeptal jsem.

V Broderickově hrdle se ozvalo tiché zavrčení.

„Proboha,“ řekl jsem. „Teď není čas hrát si na to, kdo je větší dravec. Ať tohle kolo vyhraje, ujišťuju tě, že ho v boji zvládneš.“ Spojil jsem svou ruku s Broderickovou a odtáhl ho pryč.

Broderick konečně upustil pohled a odvrátil se od šelmy. Šelma zařvala, předváděla svou sílu a Broderick zaváhal, ale já ho táhl za sebou.

„Vidíš? Bylo to tak těžké?“

Pokrčil rameny. „Trochu to poškodilo ego, ale předpokládám, že tentokrát to přežiju.“

Při chůzi jsem se zasmál, naše paže zůstaly po zbytek návštěvy spojené.