DS - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Mason

Seděl jsem na břehu rybníka na pozemku vlčí smečky, vybíral kameny a schovával si ty, které bych později mohl použít na řezbářské práce. Snažil jsem se nemyslet na něj. Na svého druha. Na toho, který mě odmítl.

Posledních deset let, kdy jsem žil s vlčí smečkou a snil o tom, že si najdu druha, že budu patřit jinému muži, že budu jeho jediný. Celé roky jsem o tom fantazíroval. Dokonce jsem si šetřil panenství pro možnost, že jednou budu mít druha, jen abych zjistil, že můj druh není vlk, jak jsem předpokládal. Můj druh byl drak, a parádní kousek.

Jediná vzpomínka, kterou jsem si na Brodericka pamatoval, byla, jak se na mě podíval a pak se vyřítil z místnosti. To bylo naposledy, co jsem ho viděl. Teď bych si přál, abych ho nikdy nepotkal, abych nepoznal tu přitažlivost, kterou jsem k němu cítil. K muži, který mě ani nechtěl.

Byly to dva měsíce, co jsem opustil dračí velitelství, jak pět zbývajících draků na světě láskyplně nazývalo svůj komplex. To místo mi hodně připomínalo sídlo naší vlčí smečky. Ve čtrnácti letech to byla docela změna, když jsem se dozvěděl, že na světě existují vlčí měniči a další paranormální bytosti.

Nikdy nezapomenu na noc, kdy mi to moje adoptivní matka všechno vysvětlila. Posadila mě, vyprávěla mi o vlčích měničích a čarodějkách a pak se mě zeptala, jestli jsem si jistý, že chci být adoptovaný právě jimi. Samozřejmě, že jsem chtěl být adoptovaný. Chtěl jsem rodinu víc než cokoli na světě. Bylo mi úplně jedno, jestli se promění ve vlky, slepice nebo kachny. Byla to rodina.

Nevěděl jsem, kdo jsou moji biologičtí rodiče. Záznamy byly zapečetěné a já neviděl důvod, proč je hledat. Koneckonců mě opustili hned po narození. Proč by mě chtěli teď, když jsem dospělý?

„Ahoj,“ ozval se hlas.

Okamžitě jsem poznal, že je to můj nevlastní bratr Jericho, alfa naší smečky.

„Ahoj,“ řekl jsem. Dál jsem se díval na rybník a nespouštěl oči z rovné vody.

Jericho se posadil vedle mě. „Vezmu tě zpátky na dračí velitelství.“

Švihl jsem hlavou. „Cože? Proč?“

Jericho, se zhluboka nadechl a posadil se zpříma, což byl pohyb, který jsem ho viděl dělat už mnohokrát, když se soustředil, aby obhájil rozhodnutí, které učinil jako náš Alfa. Rozhodnutí, se kterým ne každý souhlasil. „Technicky vzato jsi jedním z dračích druhů. A myslím, že bys měl strávit nějaký čas s Broderickem, abys zjistil, jestli si vy dva můžete něco vyříkat.“

„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „On mě nechce. Vůbec nechce žádného druha. Nebudu ho k tomu nutit. A já nechci být v jeho blízkosti.“  Nechci, aby mě znovu odmítl.

„To chápu, ale je tu také fakt, že jsi dračí druh a Molpe tam venku unáší dračí druhy. Tam budeš ve větším bezpečí. Molpe už přiznala, že ona a její upír se nemohou vloupat na jejich pozemek. Kdežto tady už jednou unesli z našeho areálu. Nechci to riziko podstupovat.“

„Tak proč jsi mě sem vzal na poslední dva měsíce, když jsi mě tam chtěl poslat zpátky?“

Jericho si prohrábl vlasy. „Doufal jsem, že tvůj druh dostane rozum, ale zatím nedostal. Dokonce se ani nevrátil na jejich pozemek.“

Ramena mi poklesla. Nehodlal jsem změnit jeho názor. „Pořád nechápu, proč musím jít.“

„Je to jen dočasné,“ řekl Jericho. „Chci, abys byl v bezpečí, a my se dost vyčerpáváme tím, že na každou směnu vysíláme další stráže.“

To pro mě byla novinka. „Vy jste nechali bety dělat extra směny?“

Jericho přikývl. „Nechci riskovat tvou bezpečnost. Vzhledem k tomu, že Molpe je stále na svobodě, musíme zůstat ostražití.“

Žaludek se mi stáhl do uzlíku. Zatímco jsem poslední dva měsíce seděl a truchlil nad tím, že mě můj druh nechce, zbytek smečky se snažil o mé bezpečí dvojnásob. Připadal jsem si jako nástroj.

„Vezmu tě zpátky domů, jakmile se postaráme o Molpe a toho upíra, slibuju.“

„Půjdu. Kdy vyrazíme?“ Zeptal jsem se. Nemohl jsem dopustit, aby moje smečka trpěla kvůli mému bezpečí.

„Za pár hodin. Musím zkontrolovat Codyho a ujistit se, že je o něj postaráno.“

Přikývl jsem. Cody se stále neprobral z kómatu. Ale díky tekutinám a odpočinku, který dostával, zůstávaly jeho životní funkce stabilní a trochu přibral. Před více než rokem ho unesla Molpe. Zachránil ho až Gale, jeden z draků, který se lstí dostal do Molpeiny jeskyně.

„Musím běžet do obchodu,“ řekl jsem. „Vyzvednout si nářadí. Nevím, jak dlouho budu pryč, takže se domluvím s Patty.“

Jericho vstal. „Dobře, tak se za chvíli sejdeme u domu, ano?“ Položil mi ruku na rameno a já k němu vzhlédl. „Bude to v pořádku, Masone. Slibuju. Vím, že to teď vypadá bezútěšně, když máš druha, kterého nemůžeš oslovit, ale zlepší se to. Musí se to zlepšit.“

Přinutil jsem se k úsměvu. „Díky, Jericho.“

Přikývl a odvrátil se.

Připadal jsem si jako blbec. Nebyl jsem jediný na světě, kdo má druha, s nímž se vlastně nedokáže spojit. Už dlouho jsem tušil, že Cody je Jerichův druh, a když jsem viděl, jakým trápením posledních několik měsíců prochází, jen mě to utvrdilo.

Vstal jsem, oprášil se a pokrčil rameny. Pokud jsem se měl postavit svému druhovi, musím to udělat se vztyčenou hlavou. I když jsem neměl ponětí, co bych mu řekl, kdyby teď stál přede mnou. Možná bych se ho zeptal proč. Bylo to kvůli mně, nebo kvůli němu?

Budu předpokládat, že to byl on.

Vrátil jsem se do areálu a vzal si klíčky od auta. Byl to Chevy Aveo, kompaktní auto, ale docela funkční a nemělo velkou spotřebu, což se mi při pětačtyřicetiminutové cestě odevšad hodilo.

Když jsem dorazil do obchodu, kde jsem prodával některé ze svých řezbářských výrobků, na recepci pracovala Patty. Zamávala mi na pozdrav a já jí zamával zpátky. Zamířil jsem do zázemí, abych si mohl vzít nářadí a vyrazit. Samozřejmě dám Patty vědět, že budu odcházet, ale chtěl jsem být co nejrychlejší.

Když jsem se vrátil do přední místnosti, právě skončila se svým zákazníkem.

„Ahoj, Patty,“ řekl jsem.

„Ahoj, Masone.“ Neusmála se, oči měla zamlžené, jako by zadržovala slzy.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se.

„Volal mi Jericho a řekl mi, že budeš chvíli pryč.“

„Jo,“ řekl jsem. „Zřejmě pojedu na pobyt k drakům. Budu tak mít příležitost být s bratrem Frostem. To bude fajn.“

Usmála se. „Jo, ale budeš nám tady chybět.“

„Nakonec se vrátím,“ řekl jsem. Neočekával jsem, že mě Broderick uvidí podruhé a usoudí, že jsem hoden být jeho druhem, nebo že se zbaví toho, co ho kurva trápí. Pokud mě nechtěl, nehodlal jsem se tím zabývat. Budu dál žít svůj život.

„Pořád mi budeš posílat nějaké své práce, že?“ Zeptala se.

„Jo, některé menší kousky by měly jít poslat dost snadno a ty větší můžeme vždycky poslat na internet a já je můžu kupujícímu poslat, ať už budu kdekoli.“

„Dobře,“ řekla. „Než odejdeš, obejmi mě.“

Pevně mě objala a dala mi pusu na tvář. „Buď hodný kluk.“

„Dobře.“ Usmál jsem se. Už dávno jsem přestal být klukem, ale to nevadilo. „Slibuju.“

Když jsem odcházel z obchodu, narazil jsem hned na další osobu, se kterou jsem se potřeboval rozloučit. Okamžitě jsem poznal tu hustou kolínskou.

„Petere,“ řekl jsem. „Jsem rád, že jsem na tebe narazil.“

Peter byl poslední dva měsíce jedním z mých pravidelných zákazníků. Vždycky se přišel podívat, jaký mám nejnovější kousek. Na krátký okamžik jsem si myslel, že o mě má možná nějaký romantický zájem. Ale nikdy nepřekročil hranici od přátelství k něčemu jinému. Takže jsem se musel mýlit. Ne že bych o něj měl zájem. Mít druha mimo neznamenalo, že budu s někým jiným, to nikdy. Ať už se o mě můj druh přihlásil, nebo ne, byl bych mu věrný.

„Ah?“ Petr zvedl tmavé obočí. Měl krátké černé vlasy, vždy dokonale ostříhané a upravené. Hodily se k jeho bledé tváři a vysokým lícním kostem. Ten muž by mohl být modelem pro něco luxusního, Gucciho nebo Calvina Kleina. Vždycky mi připadal sofistikovaný, i když jsem nevěděl, co dělá za kariéru. „Kam máš namířeno? Neměl bys teď pracovat?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jedu na chvíli mimo město. Nevím, kdy se vrátím.“

„Opravdu?“ Zeptal se. Koutek rtů se mu zachvěl, jako by se chtěl usmát, ale neusmál se. „Pořád se ti stýská po tom chlápkovi, o kterém jsi mi vyprávěl? Neříkej mi, prosím, že ho necháš, aby mu prošlo to, jak se k tobě choval?“

Něco mi říkalo, že bych měl přesný cíl své cesty držet v tajnosti, přece jen tenhle muž nebyl členem smečky. Byl jen přátelský. Vyprávěl jsem mu zlidovělou verzi své interakce s Broderickem, aniž bych mu vysvětloval, že jsme druhové a že jsme si souzeni.

Pokrčil jsem rameny. „Jen se budu poflakovat s kamarády na východě.“

Tímto obecným směrem jsem se ubíral, ale bylo to asi tak neurčité, jak jen to šlo.

V tu chvíli se zvedl vítr a rozhrnul mu kabát. Měl na sobě tmavé kalhoty a černé tričko. Můj pohled okamžitě upoutal jeho náhrdelník. Na řetízku kolem krku mu visel tmavě fialový krystal. Když si všiml, jak na něj zírám, zavřel si kabát.

„Budeš mi chybět.“ Vykročil směrem ke mně a já málem instinktivně o krok ustoupil, jako by to byl nějaký dravec, ale zarazil jsem se.

Usmál jsem se. Bylo příjemné vědět, že mě někdo chce, i když můj druh ne.

„No, Patty tady bude mít pořád všechny moje práce, aby ses na ně mohl podívat, a jako stálý zákazník můžeš mít přednost, slibuju.“

„No, já nebudu postrádat jenom tvou práci, Masone. Budeš mi chybět i ty.“

Tváře mi hořely ruměncem, až se mi z toho chtělo cuknout sebou. Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem se jen usmál. „No, musím už jít. Jericho na mě čeká.“

„Tady,“ řekl. „Vezmi si mou vizitku.“ Vytáhl vizitku a na zadní stranu načmáral číslo. „To je můj osobní mobil. Někdy mi napiš nebo zavolej. Aspoň mi dej vědět, kdy se vrátíš do města.“

„Dobře,“ řekl jsem. „To udělám.“ Vytáhl jsem telefon a zadal jeho číslo, pak jsem mu poslal rychlé „Ahoj“.

„Tady. Teď máš i ty moje číslo.“

„Výborně.“ Široce se usmál, jeho perleťově bílé zuby se ve slunečním světle prakticky leskly. K mému překvapení mě rychle objal a políbil na tvář. „Budeš mi opravdu chybět, Masone.“

„Ty mně taky,“ řekl jsem a odešel.

***

Když jsem se vrátil do areálu, Jericho čekal před naším domem s kufrem vedle sebe.

„Pojedeme mým autem?“ Zeptal jsem se.

Přikývl, zvedl kufr a hodil ho do kufru auta. „Jo, napadlo mě, že tam budeš potřebovat auto.“

„Jak se chceš dostat zpátky?“

„Armant se vrací se mnou. Poletíme.“

Oči se mi rozšířily. „Ty poletíš na drakovi? Myslíš, že…“ Kousl jsem se do rtu a sklopil zrak.

„Ty chceš letět na drakovi?“ Zazubil se.

„Jo,“ řekl jsem. „Bylo by to úžasné. Myslíš, že mi to někdo z nich dovolí?“

Jeho úsměv poklesl. „Nejsem si jistý, jestli je to nejlepší nápad. Pokud…“

„Pokud Broderick neřekne, že je to v pořádku.“ Chtěl jsem protočit oči, ale věděl jsem, že by to bylo neuctivé vůči němu jako mému bratrovi i Alfovi smečky.

„Jo, pochybuju, že tě nechá letět na nějakém jiném drakovi.“

„Tak to ho prostě nebudu žádat o svolení. Jsem si jistý, že některý z ostatních mi to dovolí.“

Šel jsem dovnitř a rychle si sbalil nějaké oblečení a všechny osobní věci, které budu potřebovat. Ujistil jsem se, že mám s sebou náhradní sadu nářadí a skicák. Na dračím velitelství budu mít spoustu času. Mohl bych udělat docela dost práce. Možná by mě nechali prozkoumat pozemek a podívat se, jaký kámen bych mohl najít k vytesání.

Jericho se opřel o dveře na straně řidiče, když jsem s kufrem v ruce znovu vyšel ven. Vzal si ode mě kufr a pak se zarazil.

„Co?“ Zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Nic. Jen se mi zdálo, že něco cítím, ale už je to pryč. Nemusíš tam chodit, víš,“ řekl. „Já tě nenutím. Stačí říct a můžeš zůstat tady, něco vymyslíme.“

Přikývl jsem. „Já vím. Ale není fér vůči smečce, abych jí přidělával tolik práce. Jestli pro mě bude moc těžké být tam s Broderickem, vrátím se domů. Slibuju.“

„Opravdu si myslím, že Broderick jen potřebuje čas. Neexistuje způsob, jak popřít druhovou přitažlivost, alespoň ne u vlčích měničů. Pochybuji, že draci jsou jiní. Osud nám nedal tyhle dary proto, abychom je odmítali.“

Pokrčil jsem ramenem, a nevěděl co říct. Protože jsem sám nebyl měnič, bylo těžké to pochopit. I když jsem k Broderickovi cítil přitažlivost, dala se zvládnout a do značné míry ji zastínil fakt, že se při prvním pohledu na mě vyřítil z místnosti. Bylo těžké si představit, že bych se ještě vrátil.

Naskočil jsem na místo spolujezdce. Jericho vklouzl na místo řidiče.

„Vezmu si první směnu,“ řekl. „Ty můžeš navigovat.“

„Vzhůru za dobrodružstvím,“ řekl jsem a usmál se, i když moje srdce v tom nebylo.