DJ - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Armant

Hledal jsem na stole papíry, které jsem potřeboval odnést novému odhadci v mém klenotnictví. Místo toho jsem našel dětská chrastítka, několik lahviček a odsávačku, na které byla bůhvíjaká krusta. Opatrně jsem to zvedl a hodil do koše, pak jsem popadl nádobu s dětskými ubrousky a očistil si ruce. Možná by mi to nevadilo, kdyby to bylo moje vlastní dítě, ale všechno mi připadalo takové… lepkavé.

Moje vlastní dítě. Ta realita byla stále blíž a blíž, ale pořád se zdála tak vzdálená. Nemohl jsem se dočkat, až si pochovám vlastní dítě, až budu mít vlastního druha.

Vrátil jsem se do přítomnosti.

„Mereku, viděl jsi ty kresby amuletu, které udělal Mason?“

Merek vzhlédl od knihy, kterou četl. „Nejsou pod odříhavací dekou?“

„Co je kurva odříhavací deka?“ Zeptal jsem se.

Merek pokrčil rameny. „Nevím, tak tomu říkal Gale.“

„Dobrá bohyně, tohle místo je přeplněné dětským svinstvem. Copak jsme nepostavili dětský pokoj, aby tam všechny tyhle věci zůstaly?“

Merek se otočil zpátky ke své knize. „Jsem si docela jistý, že ty dětské věci se prostě nedají zahnat do kouta. Všude to tak nějak přetéká. Teď jsou tu tři děti, víš?“

„Ano, děkuji. Umím počítat.“ Moje trpělivost byla u konce. Nebyl jsem z těch, kteří ztrácejí nervy, ale sakra, už jsem se k tomu blížil. Můj drak byl už několik měsíců neklidný, jednak kvůli hrozbě Molpe – zlé zlotřilé sirény, která se snažila zabít druhy pro své ďábelské potřeby – a její zatracené upíří loutce, a pak, ačkoli jsem si to nechtěl přiznat, od té doby, co tři z mých nejbližších přátel našli své druhy a já ne. Ani Merek ještě nenašel toho svého, ale zdálo se, že se tím nenechává znepokojovat. Na druhou stranu jsem se ho na to neptal. Myslím, že ani navenek to nevypadalo, že by mě to trápilo. Ale už nějakou dobu mi to lezlo na nervy.

Zvedl jsem deku, která se zdála příliš malá na to, aby se do ní vešlo nějaké dítě, ale příliš velká na to, aby byla na odříhnutí. „To je deka na odříhnutí?“

Merek protočil oči. „Jak to mám, kurva, vědět?“

Hodil jsem mu ji a ona mu přistála na hlavě. Ani se nehnul, jen ji ze sebe strhl a pokračoval ve čtení. Měl pravdu, pod ní se skrývaly kresby, které pro mě Mason sestavil. Posbíral jsem je, vložil do složky a opatrně uložil do aktovky, pak jsem ji zavřel.

„Kde je Jay?“ Zeptal jsem se. Mladý upír, kterého jsme chytili, byl jednou z Peterových-Molpeiných loutek, které utekly, ačkoli způsob, jakým žil, když jsem ho našel, nebyl zrovna udržitelný. Od té doby, co jsme ho sem přivezli, se ten muž značně polepšil, ale už nebyl tak důvěřivý. Zdálo se však, že si Masona oblíbil, a plán byl takový, že se vrátí s Jerichem a bude žít mezi vlčí smečkou, jakmile Jericho vyrazí za Masonem a novým dítětem.

„Je ve svém pokoji. Říkal, že chce trochu prostoru.“

„To bylo před dvěma dny,“ řekl jsem.

Merek pokrčil rameny. „Je tady hostem a poslední dobou to nemá lehké, Armante. Nehodlám po něm vyžadovat, aby chodil ven a stýkal se s lidmi.“

Trošku se mnou škubly výčitky svědomí. Nebylo mi příjemné zajmout ho násilím, ale tehdy to bylo nutné, abych zachránil Masona poté, co ho Peter unesl. Nebyl naším vězněm, ale byl unesen násilím. Doufal jsem, že to Jayovi jednou vynahradím. „Dobrá.“

„Vyrážíš teď ven?“ zeptal se Merek.

„Jo,“ řekl jsem. Měl jsem odejít už před několika dny. Ale bavilo mě být mezi svými přáteli a jejich dětmi, i když mě ten dětský nepořádek občas přiváděl k šílenství. Ale když byla Molpe stále na svobodě, neměl jsem být tak laxní ve svých ambicích. Najednou jsem se nemohl dočkat, až vypadnu z domu. Do obchodu, který jsem měl navštívit, to byly dvě hodiny jízdy a otevíral v deset. Kdybych vyrazil teď, dorazil bych tam zhruba v tu dobu.

„Tak jo, chlape,“ řekl Merek. „Hodně štěstí. Dej nám vědět, jestli něco zjistíš.“

„Chvíli potrvá, než odhadce provede průzkum. Ten člověk je rychlý a chytrý, ale výsledky ještě nějakou dobu potrvají.“

„Mluvil jsi s ním vůbec?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, najali ho před pár týdny a já jsem jen náhodou poznal jeho jméno, když mi ho zmínil manažer. Je v oboru dobře známý. Skoro tak dobrý jako já.“

Merek si odfrkl. „Máš trochu výhodu, když víš, že se ti stačí dotknout drahokamu, abys věděl, jestli je pravý, nebo ne. Výhody drahokamového draka.“

Pokrčil jsem rameny. Byla to pravda, drahokamy jsem dokázal rozpoznat jen podle hmatu. Na rozdíl od lidí jsem je sice všechny považoval za drahokamy, ale to byla moje malá libůstka. Za poslední dva tisíce let, kdy jsem byl jediným drakem, který mi zbyl, se moje zásoba drahokamů rozrostla do obrovských rozměrů, až jsem ji už nedokázal skrývat. Bylo jen správné, abych se o něj podělil se zbytkem světa. Takže většina toho, co jsem vlastnil, byla vystavena v muzeích nebo uvnitř některého z mých klenotnictví. Drahokamy, diamanty a další vzácné kameny bylo třeba vidět a ocenit, i když mého draka trochu dráždilo, že se o tom, že mi všechny patří, moc neví. Pro mého draka bylo důležité, aby všichni věděli, že ty drahokamy, které veřejnost tolik obdivovala, patří nám. Ale to bylo riziko, které jsem nemohl podstoupit. Lidé by se začali vyptávat, kdyby věděli, že všechny ty drahokamy patří jedné osobě.

Rozloučil jsem se s Merekem a nechal vzkaz pro všechny ostatní v domácnosti, aby věděli, že jsem odešel. Všichni si zřejmě šli ráno zdřímnout, kromě Keegana, Leonidasova a Flintova syna, který, jak se zdálo, v těchto dnech spánek bojkotoval. Přecházel ze dvou denně na pouhý jeden, což bylo pro rodiče zřejmě zábavné přechodné období.

Zvažoval jsem, které auto si vzít, a nakonec jsem se rozhodl pro BMW. Chtěl jsem elegantní, ale ne nutně okázalé. Takže Jaguár byl mimo hru. Když jsem se vydal na cestu, zmocnila se mě úzkost a zrychlil se mi tep. Nebyl jsem zrovna nejspolečenštější tvor, i když obvykle mě úzkost takhle silně nezasáhla. Pod palbou jsem měl tendenci být trochu chladnější, ale něco v mých instinktech mi říkalo, abych byl ve střehu. Přemýšlel jsem, co mě ve městě čeká, do čeho bych mohl vjet.

***

Když jsem o dvě hodiny později dorazil do obchodu, nezdál se být příliš obsazený. Toto konkrétní místo se nacházelo na okraji města, v samostatně stojící budově. Měl vlastní parkoviště, na kterém stálo jen pár aut. Ve stejném okolí se nacházelo několik dalších obchodů. Na ceduli klenotnictví stálo „Klenotnictví Kobi“, bylo větší a lesklejší než všechny ostatní, což by logicky nemělo vadit, ale můj drak se o logiku příliš nestaral.

Cesta, při které jsem si poslechl několik podcastů, uběhla rychle. Někdy jsem si ticho v autě užíval, ale dnes jsem opravdu nechtěl být sám se svými myšlenkami. Nepotřeboval jsem si dělat starosti o Molpe ani o svého druha, ať už je kdekoli.

Opravdu bych potřeboval dovolenou. Od chvíle, kdy jsem zjistil, že jsme byli obdarováni našimi druhy od tří sudiček, nemám pocit, že bych se vůbec dokázal usadit. Chybělo mi, že se nemusím tolik starat.

Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se po místnosti. Ocenil jsem uspořádání a čistotu obchodu. Pyšnil jsem se stavem této společnosti. Vybudoval jsem ji od základů a byl jsem na ni docela pyšný. Sice jsem si nemohl připsat všechny zásluhy, většinu úkolů jsem v posledních letech delegoval, ale rád jsem ji navštěvoval a rozhodoval o budoucnosti firmy.

Prodejna byla postavena do tvaru podkovy, se skleněnými pulty a jasnými světly, která svítila na diamanty. Můj drak vrněl rozkoší, že je tak blízko drahokamům.

Jeden z pracovníků stál za pultem a pomáhal zákazníkovi. Zvedl hlavu s úsměvem na tváři a řekl: „Hned jsem u tebe.“

Měl jsem v plánu odpovědět „to je v pořádku“ nebo něco v tom smyslu, ale přistihl jsem se, že mě ohromil. Měl na sobě bleděmodrou košili na knoflíky a pruhovanou tmavomodrou kravatu. Kaštanově hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko a rozdělené na stranu v business casual stylu. Jeho oči však byly – proboha – pronikavé a měly téměř fialový nádech, což mě překvapilo.

Můj drak byl fialový.

Moje oblíbené drahokamy byly fialové.

Druh. Říkala moje mysl. To ale nemohlo být, že ne?

Přistoupil jsem k němu blíž a sledoval, jak komunikuje se ženou, které pomáhal. Vysvětloval jí, jaký prsten si přinesla, jaký má brus, jaká je barevná rovnost. Zdálo se, že visí na každém jeho slově, stejně jako já. Mohl bych ho poslouchat celý den.

Můj drak ve mně řval. Byl můj a můj drak to věděl. Mému lidskému mozku však chvíli trvalo, než to dohnal. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Jeho hlas mě omýval jako uklidňující oblak. Mohl jsem se ztratit v jeho uklidňujícím hlase. Úzkost, kterou jsem celý den potlačoval, konečně zmizela. A to všechno jen proto, že jsem vstoupil do místnosti se svým druhem?

Sakra, musel jsem mu říct o dracích. Jak mu to mám říct?

Bude si myslet, že jsem se zbláznil? Přijme tu myšlenku?

Po chvíli nebo dvou můj druh domluvil s dámou, které pomáhal. Otočila se k odchodu a on se obrátil ke mně.

„Pan Kobi, předpokládám?“ řekl.

Překvapilo mě to. „Překvapuje mě, že víš, kdo jsem. Setkali jsme se už někdy předtím?“ Možná jsem se se svým druhem setkal ještě předtím, než ho můj drak dokázal poznat? I když věřím, že bych si tu nádhernou tvář pamatoval, i kdyby ho můj drak nepoznal jako našeho druha.

„Ne,“ řekl a usmál se. „Ale bylo by ode mě hloupé nepoznat muže, který vlastní společnost, pro niž pracuji, nemyslíš?“

Zasmál jsem se. „Divil by ses, kolik lidí by nedokázalo majitele ani pojmenovat, natož aby mě poznali od pohledu.“

„Bruce je ve své kanceláři. Chtěl bys s ním mluvit?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, to nebude nutné. Přišel jsem si promluvit s Jasperem, novým odhadcem.“

Jeho úsměv se rozšířil. „Díváš se na něj.“

„Vážně?“ Nejenže můj druh očividně oceňoval krásné šperky, drahokamy a diamanty, když pracoval ve zlatnictví, ale byl to ten úžasný odhadce, o kterém jsem tolik slyšel. Ten, jehož znalosti soupeřily s mými vlastními. Jakých dalších úžasných věcí byl schopen? „Skvělé,“ řekl jsem. „Mám… vzácný šperk, doufal jsem, že bys mi ho pomohl vystopovat. Je to amulet. Doufal jsem, že bys mi o něm mohl pomoct zjistit víc a možná ho i s jeho protějškem najít.“

„Protějšek?“ řekl se zdviženým obočím.

„Je jich celá sada,“ řekl jsem a nebyl si jistý, jak to vysvětlit, aniž bych prozradil příliš mnoho. Mohl jsem mu říct, že ještě před pár měsíci jsem existenci těchto amuletů považoval za pohádkovou záležitost? Opravdu jsem nechtěl, aby si můj druh myslel, že jsem se zbláznil. Už jsem si ten rozhovor dokázal představit.

Ano, tyhle amulety kradou čarodějkám sílu a umožňují ji využívat ke zlým účelům. Nevěříš mi? Tak ti povím o tom upírovi a siréně a o spoušti, kterou napáchali na mých kamarádech na jejich druzích.

„No, nestává se každý den, aby někdo přišel a ptal se na amulety. Docela mě to zaujalo. Shodují se?“ zeptal se.

„Nejsem si jistý,“ řekl jsem. „Vím jen, jak jeden z nich vypadá.“

Zasmál se. „Nedáváš mi moc podkladů, abych se jich mohl chytit.“

„Ne,“ řekl jsem. „To teda ne. Je mi to líto.“ Položil jsem aktovku na pult a zaklapl ji. Vytáhl jsem z ní výkresy, které pro mě Mason sestavil. „Tohle je to, z čeho musím vycházet.“

Popadl papíry, pečlivě si je prohlédl a dokonce si vzal lupu. Po chvíli se na mě podíval. „Nevím, jak moc ti s tím můžu pomoct. Bohužel, jen z nákresu toho o samotném díle moc neřeknu. Detaily jsou úžasné a to je skvělé, ale skutečný kus by měl mít určité detaily nebo vady, které by mi mohly napovědět o časovém období nebo něčem podobném. Umělec tyto drobné detaily nemusel zachytit. Mohu jen říct, že jsem viděl podobná nastavení. Většinou se jedná o okultní díla. Mnoho praktikujících čarodějek věří, že některé kameny mají magické vlastnosti.“

„A ty?“ Zeptal jsem se. „V co věříš ty?“

Usmál se. „To by bylo na jinou diskusi. Obvykle se to děje tak, že sabat má kámen, jako je tento,“ ukázal na střed kresby amuletu, kde ležel největší kámen, „o kterém věří, že má nějakou moc, a zasazení, do kterého ho umístí, a části, které ho obklopují, ji mají zesílit.“

Naklonil jsem se přes pult a věnoval mu ten nejlepší koketní úsměv, jaký jsem dokázal. „Vidím, že tvé znalosti se netýkají jen drahých kamenů, ale i jiných věcí.“

„Jsem muž mnoha dovedností,“ řekl.

„Rád bych o nich slyšel víc,“ řekl jsem.

Zasmál se, trochu se od pultu odstrčil a vrátil se k výkresům. „Můžu o tom udělat nějaký průzkum, promluvit si s několika svými známými, kteří by mohli mít představu o tomhle konkrétním amuletu nebo o tomhle konkrétním kameni, ale nemůžu slíbit, že něco najdu. Přinejmenším mohu vyhrabat nějaké informace o podobných amuletech, i když to nebude tenhle konkrétní.“

„To by mi velmi pomohlo,“ řekl jsem. „Co mi můžeš říct o tom kameni?“

„No, je to jaspis,“ řekl.

Ušklíbl jsem se. „Můj oblíbený.“

Podíval se na mě s jiskrou v oku. „To se vsadím, že je. Červený jaspis je považován za kámen zdraví a vášně, jeho hlavním účelem je zvýšit výdrž. Někteří věří, že dokáže zvětšit síly a učinit je silnějšími.“

Tušil jsem, že účelem tohoto amuletu je zachytit sílu čarodějky po její smrti a umožnit nositeli amuletu používat tyto síly jako své vlastní. Právě tak dokázal upír Peter spolu s Molpe způsobit spoustu potíží. A teď ho měla Molpe jen pro sebe. „Rád bych v této diskusi pokračoval,“ řekl jsem. „Možná bych tě mohl dnes večer pozvat na večeři?“

„Nejsem si jistý, jestli je to nejlepší nápad,“ řekl Jasper. „Jsi přece můj šéf.“

„To těžko.“ Mávl jsem rukou ve vzduchu a gestikuloval po obchodě. „Tohle všechno se zvládne samo. Jistě, účastním se několika schůzí správní rady, ale není to tak, že bych se zabýval nějakým každodenním provozem. Nevyhodím tě, když řekneš ne, nebo když budeme mít špatné rande.“ Věděl jsem, že to nebude, ale předpokládal jsem, že Jaspera bude třeba přesvědčit. Možná cítí, že mezi námi existuje spojení, ale zatím neví, co to je. „Jsi nejlepší ve svém oboru, nebo jsem to alespoň slyšel. A já si rád udržuji ty nejlepší.“

„Dobře,“ řekl. „Vyzvedni mě v sedm.“ Načmáral si na vizitku adresu a podal mi ji. „Jestli budu mít dneska příležitost, udělám pro tebe nějaký ten průzkum. Když nic jiného, můžeme si o tom promluvit.“

Ah, nedělal jsem si starosti s tím, jestli budu mít dost materiálu na konverzaci. Měl jsem toho spoustu, do čeho bych ho mohl zasvětit. Druzi. Draci. Děti.

„To zní dobře, Jaspere. Těším se na tebe.“ Naposledy jsem se na něj usmál, sebral aktovku a vyšel ze dveří.

Hvízdal jsem si, když jsem se vracel k autu. Našel jsem svého druha. Už nebudu sám.

Chtěl jsem se o něm dozvědět všechno, co se dá. Chtěl jsem, aby mi vyprávěl o svém životě, chtěl jsem s ním sdílet svůj život. Ze všeho nejvíc jsem se s ním chtěl spojit na té nejhlubší úrovni. Chtěl jsem trávit dny tím, že ho budu poznávat, a noci trávit zabalený v jeho náručí. Toužil jsem mít jeho děti, pokud by si to také přál. Doufal jsem, že ano. Museli bychom si o tom samozřejmě promluvit. Zadupal jsem do země vědomí, že mu tu jedinečnou schopnost budu muset vysvětlit, stejně jako svým přátelům. Na rozdíl od ostatních draků, jejichž druhové nosily jejich děti, Jasper bude nosit naše děti. Nemohl jsem se dočkat.

Štěstí mi prakticky vyletělo z kůže. Nemohl jsem zadržet své vzrušení.

Tohle bude úžasné.