DB#2 - 20. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

„Zavři oči,“ řekl Calisto z chodby.

Emma si v kuchyni odfrkla. „Calisto, no tak.“

„Zavři je, jinak zkazíš překvapení.“

„Dobře.“

„Máš je zavřené?“

„Ne,“ zamumlala Emma.

„Emmy, tohle mi zničíš.“

Emma se sama pro sebe zasmála a řekla: „Dobře. Oči mám zavřené. Ale i tak jsi pořád směšný.“

Ne, nebyl.

„Dobře, jdu do kuchyně. Nech oči zavřené.“

Calisto došel za roh, ocitl se u vchodu do kuchyně a uviděl Emmu, jak měla na rtech úšklebek. Naštěstí měla oči zavřené. Dneska to byla jedna z věcí, která hrála v jeho prospěch.

V ruce držel dárkovou krabici velikosti krabice od bot a snažil se ji udržet v klidu. Nechtěl zatřást obsahem uvnitř ní. Nebylo by dobré, aby otevřel víko, aby Emma viděla to, co bylo uvnitř.

„Nevím, proč to děláš,“ řekla Emma se stále zavřenýma očima. „Říkala jsem ti, že k narozeninám nic nechci.“

„Já vím,“ odpověděl Calisto. „A taky jsem ti nic nekoupil, Emmy. Získal jsem ho, když jsem v klubu řešil nějaké papíry. Našel ho jeden z číšníků.“

Emma svraštila čelo tím nejroztomilejším způsobem. „Jeho - co?“

Calisto se usmál. „Otevři oči.“

Stál přímo před ní. Otevřela oči a pohledem zajela ke krabici, kterou držel. Byla zabalená do lesklého modrého papíru, s velkou červenou mašlí nahoře. Jen pro jistotu udělal na straně pár děr.

„Do toho,“ naléhal Calisto. „Otevři to.“

Emma si skousla spodní ret. „Co to je?“

„Neřeknu ti to, bella.“

Střelila po něm pohledem a natáhla se po víku krabice. Zatahala za mašli, dostala z ní vršek a tak objevila kuličku plnou srsti, která spala uvnitř krabice na nadýchané bílé dece. Černá kulička jen stěží zareagovala na hlasité zalapání po dechu, které při tom pohledu z Emmy vyšlo.

Drobné malé uši s sebou zastříhaly a zevnitř krabice na ni mžouraly zakalené modré oči. Jeden z Calistových zaměstnanců našel to roztřesené štěně schované pod popelnicí vzadu za klubem. Štěně bylo skoro zmrzlé k smrti, protože byl teprve první březnový týden a stále byla docela zima, a štěně bylo velice mladé.

Až příliš mladé na to, aby bylo samo.

Calisto nevěděl, kde byla jeho matka.

Štěně očistil, vzal ho k veterinářce, aby ho nechal zkontrolovat a když od ní dostal zelenou, položil ho dárkové krabičky, přesně v pravý čas k Emminým narozeninám. Věděl, že byla hodně osamělá, a že potřebovala něco, o co by se mohla starat. Pokud by o své druhé dítě nepřišla, právě by pečovala o novorozence.

Calisto doufal, že jí štěně poskytne něco, díky čemu bude šťastná.

„Ach můj bože,“ zamumlala. „Je tak roztomilá.“

„Je to on,“ opravil ji Calisto s uchechtnutím. „A rád kouše.“

Když Emma sáhla do krabice, ruce se jí chvěly. Vytáhla štěně ven a to zatracené zvíře bylo tak malé, že se jí vešlo do dlaní. „Co je zač?“

„Veterinářka si myslí, že jde o směs mnoha ras. Nebyla mi schopná říct konkrétní plemeno. Ale je zdravý.“

Emma si chovala štěně a nechala pejska, aby jí ožužlával prst.

„Je pro mě?“

„Myslel jsem...“ Calistův hlas se vytratil, zněl nejistě.

Emma se na něj dívala. „Myslel sis co, Calisto?“

„Někde cestou přišel o svou mama a vím, že tobě taky něco chybí,“ řekl Calisto a najednou se cítil tak nějak chabě. „Myslel jsem si, že vy dva byste se mohli dát společně dohromady.“

Ve tváři jí okamžitě vykvetl úsměv.

Byl jasný a nádherný.

„Opravdu?“ zeptala se.

„Jo, dolcezza. Myslel jsem si, že by ses díky němu mohla víc usmívat.“

„Ty mě nutíš usmívat se, Calisto,“ zamumlala Emma.

Ale nevěděl, jak dlouho to ještě bude trvat.

Affonso se bude muset jednoho dne vrátit zpátky domů. Calisto už nemohl dál předstírat, že tohle bude navždy. Nic z toho však Emmě neřekl, protože když se ňuňala se svým novým štěnětem, vypadala až příliš šťastně.

„Jeho srst je tak jemná,“ usmála se Emma.

„Říkal jsem mu fňukna, protože když ho nedržíš, pořád kňučí.“

Volnou rukou se po něm ohnala. „Cale!“

„No, dělá to.“

„Je to miminko.“

„Ukňučené miminko,“ zavtipkoval Calisto. „Jak ho pojmenuješ?“

Emma si sama pro sebe mumalal a lechtala štěně na bříšku. „Myslím, že Půlnoc. Půlnoc je černá a tmavá, přesně jako barva jeho srsti. Líbí se ti to?“

„Je to tvoje štěně. Ty jsi ta jediná, komu se musí jeho jméno líbit.“

Setkala se s jeho pohledem. „Ale chci, aby se líbilo i tobě. Líbí se ti?“

Calisto přikývl. „Ano, Emmy, samozřejmě, že se mi líbí.“

Protože ho pojmenovala ona.

Calistovi se líbilo všechno, co Emma udělala.

Emma se rychle natáhla a přitiskla polibek na Calistovy rty. Když zašeptala: „Děkuji,“ cítil na jejích rtech úsměv.

Úsměv jí vrátil. „Nemáš zač.“

Emma se napřímila a svou pozornost znovu soustředila na štěně. „Nejlepší dárek, co jsem kdy dostala k narozeninám, Cale.“

„Myslíš?“

„Vím to. On je dokonalý.“

„Pokud si to myslíš, pak je to to jediné, na čem záleží. Pořád si myslím, že je to fňukna.“

Emma přimhouřila oči. „Říkala jsem, že je to miminko.“

Calisto se zasmál a se zvednutýma rukama ustoupil. V případě jejího nového společníka očividně už přišla na svět Emma – máma medvědice. „Přiznávám to. Mimochodem, v chodbě máš celou krabici věcí, které pro něj budeš potřebovat.“

Emma vypískala štěstím a střelila po něm dalším ze svých zářivých úsměvů. Pak, ještě dřív, než Calisto stihl dokončit větu, kolem něj doslova proletěla. Samotný pohled na její vzrušení a štěstí rozhodně za to štěně stál.

Ale i tak po štěněti on uklízet nebude.

Ani náhodou.

*******

„Jsi mnohem vyšší, než o tobě říkali, Calisto Donati.“

Když se Calisto blížil k muži oblečenému v tmavém obleku, který seděl v přední lavici, Calisto měl ruce zastrčené do kapes a zachovával chladné chování. „A kdo přesně „oni“ jsou?“

„Lidé,“ řekl muž a trochu se ušklíbl. „Posaď se, mladý muži.“

Calisto se posadil do lavice a levým kotník si opřel o pravé koleno. Z držení jeho těla křičela uvolněnost a důvěra, nicméně očima přejížděl po známém kostelu a hledal jakékoli potíže, které by tu mohly čekat.

„Čemu dáváš přednost,“ zeptal se Calisto, „O'Neilovi nebo Connorovi? Bylo mi řečeno, že slyšíš na oboje.“

Irský boss se zhluboka zasmál.

„Lidé mě většinou nazývají 'bossem', Calisto. Ale když jsi zašel tak daleko, že jsi zařídil tuto schůzku a pozval mě sem,“ řekl boss a mával rukou kolem kostela, „… budu to brát jako přátelské gesto, abys mohl užívat mé křestní jméno.“

„Takže Connor,“ zamumlal Calisto.

„Nádherné místo,“ poznamenal Connor a rozhlédl se po kostele.

„To je. Tuto farnost navštěvuji už od doby, kdy jsem byl chlapec. Představuje pro mě klidné a bezpečné místo.“

Connor krátce přikývl. „Slyšel jsem o tom. Tohle místo bys nikdy neposkvrnil násilím nebo ostudou, a rozhodně ne tím, že bys v něm vyvolával jakékoli problémy. Mám pravdu?“

„Naprosto přesně.“

„Vážím si důvěry, kterou mi dáváš,“ řekl Connor. „Předpokládám, že venku máš ukryté své muže.“

Calisto zavrtěl hlavou. „Ani jednoho. Můj záměr je, aby tohle setkání mezi tebou a mnou zůstalo mírumilovné, a skončilo tím, že odsud oba odejdeme živí, šťastní a ve stavu jakéhosi přátelství, díky čemuž všechny naše problémy zmizí.“

Connorova ústa se stáhla do tenké linie. „Ano?“

„To není to, co chceš?“

„To jsem neřekl, Calisto. Prostě je pro mě těžké věřit tomu. Vypadá to, že pokaždé, když se v byznysu zapletu s Italy, oni najdou způsob, jak se mnou zas a znovu řádně vyběhnout a poslat mě do prdele. Nebo spíš tvůj strýc.“

Calisto si odkašlal. „Já nejsem Affonso.“

„Dobrá věc. Jinak bych po téhle nádherné podlaze z tvrdého dřeva rozlil tvoji krev.“

„U toho člověka jsem o tom párkrát přemýšlel i já sám,“ připustil Calisto.

Connor se hlasitě zasmál a ten zvuk se odrážel od zdí. „Líbíš se mi. V tomhle byznysu je těké najít upřímného člověka.“

„Je nás víc, než si myslíš. Musíš prostě jen hledat.“

Irský boss přikývl. „Přijato. Měli bychom přejít k všem těm špinavým detailům?“

„Udělejme to,“ souhlasil Calisto. „Jeden z tvých mužů skoro zabil manželku mého strýce.“

„Ona byla chyba,“ řekl Connor rychle. „Za to se omlouvám. Mému muži bylo řečeno, aby sejmul jen strážce a ženy se nedotkl. Řekl, že viděla jeho tvář, takže udělal svoje vlastní rozhodnutí. Neschvaloval jsem to.“

Calistovi se sevřelo hrdlo, v těle se mu vařil vztek. „ Chyba?“

„Ano.“

„Byl tvůj muž za svou chybu řádně potrestán?“

Connor sklonil pohled ke svým rukám. „Ještě ne, Calisto.“

Bože.

To ho nasralo ještě víc.

„Já -“

Irský boss zvedl ruku a zarazil Calista, aby nepokračoval dál. „Nejdřív bych rád mluvil o tom, proč se to všechno stalo, Calisto, a pak možná pochopíš, jak mohlo k takové chybě dojít.“

„O tom pochybuji,“ vyplivl ze sebe Calisto. „Nic z toho, co řekneš, nemůže ospravedlnit útok na Emmu Donati. Ona byla nevinnou ženou, která byla jedním z tvých mužů zmláčena pěstmi do tváře jen proto, že vyšla ze zadních dveří a muž, za kterého se byla nucena provdat, někoho něčím nasral. Neříkej mi, že šarvátky kvůli území nebo byznysu jsou tak špatné, že ospravedlňují její zbití. To ne. To se nikdy nestane.“

„Souhlasím,“ řekl Connor tiše. „Překvapuješ mě. Předpokládal jsem, že ve svém věku budeš mít hlavu mnohem víc horkou. Vidím, že jsi rozzlobený, ale stále se chováš chladně. Mně trvalo celé roky naučit se, jak to udělat, a v té době už jsem byl víc než deset let bossem.“

Calisto spolkl své podráždění. „Nechci být bossem.“

„Přesto tady jsi.“

„Affonso mi nedal na výběr. Byl z toho všeho unavený.“

Connor se temně zasmál. „Vypadá to, že ten muž má věci, díky kterým se jeho odpovědnosti otřásají.“

„Prosím?“

„Před více než rokem mě tvůj strýc oslovil s obchodní nabídkou,“ zamumlal irský boss, aniž by zvedl pohled ze svých rukou.

„To jsem nevěděl.“

„Udělal velmi nenápadně. Setkání proběhlo s minimem mužů z obou z našich stran a rychle skončilo.“

Calisto stále přemýšlel, proč by se Affonso za jeho zády setkával s irským bossem v Jersey. Tohle byla věc, do které by měl být zapojený, protože byl Affonsovým poradcem.

„Affonso se zajímal o některé podzemní obchody, ve kterých máme prsty - import, export a podobné věci,“ pokračoval Connor.

„V tomhle všem má své prsty,“ řekl Calisto zmateně.

„Myslím, že měl zájem o sloučení několika našich obchodů, aby maximalizoval zisky,“ vysvětloval Connor. „Byl jsem pro, ale chtěl jsem, abych tak řekl, mít pojistku.“

„A to bylo co?“

„Slíbil mi, že mi předá část svého území, a na chvíli to udělal.“

Calisto si povzdechl. „Byly by to ty ulice, kde byl zabitý první voják?“

„Ach ano. Je mi to líto, ale po pár potyčkách se to muselo stát.“

„Bylo mu sedmnáct,“ řekl Calisto.

„Tenhle život je těžký,“ odpověděl Connor nedotčeně.

„Pokračuj. Nechápu, jak to cokoli z toho ospravedlňuje, nebo proč to pokračovalo dál, že to dorostlo do obrovského problému mezi našimi rodinami.“

„Na naše druhé setkání jsem pozval Affonsa do svého domu,“ řekl Connor a smutně se usmál. „Znovu přišel sám. Moc jsem o tom nepřemýšlel, protože naše dohoda fungovala dobře. V té době do toho byla zapojena moje rodina. Když mám pracovní večeře, obvykle to tak bývá.“

Calistovi se na ramenou usadila tíha.

„A?“ zeptal se.

„Affonso se setkal s mou dcerou,“ řekl Connor a ze strany se podíval na Calista. „Je jí jen devatenáct, začíná studovat na vysoké škole a tančí. Zaujala jeho oko a já si myslel...“

Calisto se svá slova prakticky donutil říct: „Myslel co?“

„Ten muž potřeboval manželku, že? Věděl jsem, že ta jeho zemřela před rokem, a Italové dávají přednost tomu, aby byl boss, který organizaci vede, ženatý. Vypadalo to, že i když je moje dívka tak mladá, jak je, tak s Affonsem docela dobře vycházela. Několikrát přijel do Jersey, aby ji vzal ven, a myslím si, že ona se tak cítila výjimečná. Byla připravena na konci souhlasit.“

„A můj strýc?“ zeptal se Calisto. „Co on?“

„Myslel si, že manželství mezi našimi rodinami by představovalo dobrou věc.“

Calisto byl ohromený.

Byl beze slov.

V hlavě si to mohl velice jednoduše spočítat. V době, kdy Affonso jezdil tam a zpět do Jersey, aby podváděl Connorovu dceru a udržoval v ní představu manželství, již bylo domluveno a odsouhlaseno manželství s rodinou Emmy. Dohoda už byla zpečetěna.

Calisto nechápal, proč by to jeho strýc dělal. Pohrávat si ve věci manželství se dvěma rodinami najednou představovalo nebezpečnou hrou, do které se zapletl. Affonso to musel vědět. Byla to naprostá pitomost.

Proč by se vůbec obtěžoval?

Pokud…

Calisto zaťal ruce v pěsti, myšlenky se mu divoce rozběhly.

Pokud Affonso neměl v úmyslu způsobit problém blízko domova, takový, který by uvrhl jeho rodinu v ohrožení a díky tomu by dal všanc své místo, protože by před svými muži vypadal špatně. Byl by to jen další ze způsobů, jak přinutit Calista, aby svou rodinu ochránil, aby vstoupil do popředí přesně tak, jak to Affonso chtěl, a stal se tak mužem, kterým chtěl, aby byl.

Mužem, kterým Calisto být nechtěl.

„A pak co?“ zeptal se Calisto. Nějak se mu podařilo nedat znát najevo v tónu hlasu hněv.

„Affonso týden nereagoval na mé hovory,“ odpověděl Connor. „Takže jsem začal trochu pátrat. Zhruba v té době jsem zjistil, že se vydal na výlet do Vegas.“

„A když se vrátil domů, přivezl si s sebou svou novomanželku,“ dokončil Calisto.

„Ano.“

„A tak jsi na nás svými malými způsoby začal útočit, chtěl jsi mu za jeho zradu způsobit problém.“

„Ne,“ řekl Connor tiše.

„Nerozumím. Kromě toho, že s tebou tou dohodou ohledně manželství vyjebal, nevidím žádné další problémy, které ti způsobil, Connore.“

Irský boss sáhl do své kapsy a vynadal z ní telefon. Zapnul ho a přejížděl po jeho obrazovce prstem, až otevřel galerii fotek. Rychle našel tu, kterou hledal.

Z obrazovky se unaveně usmívala mladá, hezká žena s rudými vlasy. V náručí držela tmavovlasé dítě s černýma očima, které bylo zabalené v bílé zavinovačce.

„Narodil se jen před pár měsíci,“ řekl Connor. „Moje dcera - Ciara - ho pojmenovala Dylan. Teď je mu pět měsíců.“

Calisto zíral na fotku chlapečka a viděl, jak se na něj odrážely jeho důvěrně známé rodinné rysy. Měl pocit, že každým okamžikem omdlí, protože nemohl zkurveně dýchat. Všechno, co se stalo, konečně začalo dávat Calistovi smysl.

„Affonso o dítěti nevěděl,“ řekl Connor. „Neodpovídal na mé hovory ani na snahu mých mužů, aby si s ním promluvili. Zašel dokonce tak daleko, že mé muže zabíjel, což začalo celou tu situaci v ulicích. Odstartoval to on, ne já. Chtěl jsem jen, aby věděl, s čím nechal mou dceru, nic víc. Nechápal jsem, proč by si se mnou znovu nesešel,“ pokračoval Connor, když Calisto mlčel. „Co se týče mé dcery a jejího dítěte, nic jsem od něho neočekával. Pochopil jsem, že se oženil s jinou ženou, a jeho zájem směřoval tam. Chtěl jsem mu jen dát vědět, že měl dítě, pokud by se chtěl do života chlapce zapojit. My Irové si držíme svou rodinu velice blízko, a předpokládal jsem, že v tom se Italové nebudou lišit. Očividně jsem se mýlil.“

„Nemýlíš se,“ připustil Calisto, „ale Affonso není jako většina Italů.“

Connor pokrčil rameny. „Teď už to vím. Nicméně čím větší tlak jsem na Affonsa činil, tím víc mě odtlačoval. Dřív, než jsem to věděl, byl už všude bordel a začala se hromadit těla. Mou poslední nadějí byla ta noc, kdy byla napadena jeho žena. Chtěl jsem mu jen ukázat, jak blízko jsem se k němu mohl dostat, a pak to odnesla jeho žena.“

„Vlastně mířila domů,“ řekl Calisto.

„Chápu. Je mi to líto. Tohle se nikdy nemělo stát.“

Calisto potlačil své sympatie. V téhle situaci si nemohl dovolit s irským bossem soucítit. Stále musel chránit famigliu. Přesto, jak se díval na obrázek dítěte, svým způsobem cítil, jak v něm narůstalo pouto k dalšímu ze svých sourozenců.

Affonso pořád dělal děti.

Na jakémkoli zkurveném místě.

Nikdy se o ně nestaral.

„Říkáš mi, že o chlapci stále neví?“ zeptal se Calisto.

Connor zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Podle toho, jak laskavě o své dceři a jejím dítěti mluvíš, předpokládám, že je obrovsky miluješ. Mám pravdu?“

„Ty své děti nemiluješ?“ zeptal se Connor.

Calista bolelo srdce. Chladně řekl: „Nemám žádné děti.“

„Moje chyba. Svou dceru neskutečně miluji.“

„Pak bys měl vše své úsilí vynakládat na přesný opak toho, co jsi dosud dělal.“

Connor svraštil obočí. „Nerozumím.“

„Ochraňuj svou dceru a její dítě před příšerností mého strýce - ujisti se, že se o existenci chlapce nikdy nedozví. Pokud ano, nic ho nezastaví před tím, aby toho chlapce získal a měl ho jen sám pro sebe. Neudělej tu chybu. Pokud by to znamenalo, že by mohl chlapce vychovávat sám a podle svých podmínek, Affonso by nechal dítě sledovat, jak jeho matka umírá.“

„Proč to říkáš?“

Calisto si navlčil rty a donutil se odvrátit pozornost od fotky. „Protože přesně to udělal mně, ale toho, koho zabil, byl můj otec. Nesnášel bych muset se dívat, jak to dělá znovu, Connore.“

Irský boss dlouho mlčel. Odložil telefon, opíral se o lavici a nic neříkal. Calisto nechával muže celou jejich konverzaci vstřebat. Sám dělal přesně to samé.

„Dovolím ti pokračovat v byznysu na ulicích v Brightonu,“ řekl Calisto. „Nevidím v tom problém, ale žádám tě, aby se tví muži drželi dál od mých a pochopili, že hlavní slovo tam mají Italové.“

„To beru,“ odpověděl Connor.

„Také bych jednou za čas ocenil novinky ohledně celé situace.“

„Ohledně čeho?“

Calisto kývl směrem ke Connorově kapse. „Dítě. Nakonec, jedná se o mou rodinu.“

„To můžu udělat.“

„Děkuji.“

„Mám pro tebe ještě něco dalšího,“ řekl Connor a z vnitřní kapsy saka vytáhl přeložený kus papíru. Podal ho Calistovi. „Na, vezmi si to.“

Calisto si ho vzal a papír pomalu rozevřel. Zírala na něj fotka neznámého muže s červenohnědými vlasy a zelenýma očima. Na ostrých lícních kostech měl pihy a pod pravým okem velkou kulatou jizvu. Dole na stránce bylo jméno a další informace o muži.

Aiden Allen.

Třicet čtyři let.

Svobodný, žádná rodina.

Byla také uvedena adresa, stejně tak jako oblíbená místa muže, kde se rád poflakoval, když právě nepracoval.

„Můj muž nebyl potrestán tak, jak měl být, protože jsem si myslel, že rodině Donati za utrpení, kterým Affonsova manželka prošla, dlužím trochu odplaty,“ vysvětlil Connor.

Calisto v krku znovu cítil vztek, který chutnal jako žluč. Jen stěží si dokázal udržet kontrolu. Když zmuchal papír do koule, ruka se mu chvěla.

„A tohle je on?“

„Ano,“ odpověděl Connor okamžitě.

Muž zemře dřív, než tahle zkurvená noc skončí.

Calisto se o to postará sám.

„Poté, co bude tento muž pryč, už mezi námi nezůstane žádná špatná krev?“ zeptal se Calisto.

„Už ne,“ potvrdil Connor.

„Nebude to snadná smrt.“

Connor přikývl a z lavice se zvedl. „Nic jiného bych nečekal, Calisto. Také si nepředstavuji, že zmlácení mladé ženy bylo snadné, že? Ujisti se, prosím, že až mého muže najdeš, tak to pochopí.“

„Absolutně.“

Irský boss vyšel do uličky. „Rád jsem se s tebou setkal, Calisto. A doufám, že nebudeme mít důvod pro další setkání.“

Calisto neodpověděl.

Usoudil, že opravdu nemusel.

Celé setkání stačilo.