DB#2 - 18. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma si zastrčila ruce do kapes kabátu, čímž skryla, jak se jí chvěly. Obloha právě začínala tmavnout, a to samo o sobě stačilo k tomu, aby ji to poslalo do záchvatu paniky. To jediné, díky čemuž ji dokázala udržovat na uzdě, byla Calistova přítomnost.

S ním byla v bezpečí.

Tma jí stále vadila.

Pokaždé, když si vzpomněla na západ slunce, pomyslela na to tmavé, chladné parkoviště a ruce, které se jí svíraly kolem krku. Slyšela svůj vlastní křik o pomoc a chraplavý smích, který se jí vysmíval, než jí vrazila pěst přímo do obličeje. Cítila krev v ústech a i všude ve vzduchu.

V ten okamžik byla znovu zpátky tam, stočená na zemi a zmlácená k smrti někým, koho ani neznala, a naprosto bezmocná.

Emma pomalu vydechla a donutila tak úzkost odejít.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Calisto.

Když šli po schodech do domu Donati, držela si od něj bezpečný, přiměřený odstup. Koneckonců, sledovali je lidé. Strážci, kteří hlídali dům, a dokonce i policajti, protože útok s sebou přinesl pozornost úřadů.

„Chci jen být doma,“ řekla Emma tiše.

Dům, ve kterém s Affonsem žila, nikdy dřív necítila jako domov, ale v tomhle okamžiku pro ni byl tou nejbližší věcí k němu, kterou měla. Po třech dnech v nemocnici lékaři podepsali její propouštěcí papíry.

Calistova ruka se dotkla jejího kříže a jemně ji vedla. „Ještě pár kroků, bella.“

Emma se usmála, ale když Calisto svou ruku spustil a zabořil se do své kapsy, aby našel klíč od domu, její úsměv povadl. Emma zmateně čekala, než odemkl dveře a otevřel je do něčeho, co vypadalo jako tichý, temný dům.

Emma si olízla rozseknuté rty a přitom ignorovala kousnutí bolesti, které s tím bylo spojené. „Kde je Affonso?“

Její manžel ani jednou nedorazil do nemocnice, aby ji navštívil. Dokonce jí ani neposlal žádný vzkaz, ani nikdy nezazvonil telefon v jejím pokoji. Předpokládala, že byl doma a pracoval na zjištění informací o tom, kdo na ni zaútočil.

Emma se Calista zeptala, kde Affonso byl, ale nikdy jí neodpověděl. Buď tak, případně se otázce vyhnul.

Ne, že by Emma Affonsa potřebovala nebo chtěla, ale myslela si, že by o ní mohl alespoň projevit nějaké obavy. Byla ponechána napospas smrti a pravděpodobně kvůli němu nebo jeho obchodům.

Přesto nedostala nic.

Calisto s odkašláním kývl směrem k otevřeným dveřím. Emma po něm přes rameno střelila pohledem. Přitom uviděla dva muže, kteří se opírali se o černé auto zaparkované na konci dlouhé příjezdové cesty. Poznala v nich Affonsovy muže.

Calisto očividně nechtěl, aby se tato konverzace odehrávala venku. Emma ho následovala dovnitř domu, pomalu kráčela po schodech nahoru. Naštěstí při útoku neutrpěla žádné zlomeniny ani naprasklá žebra, ale to neznamenalo, že neměla bolesti. Spodní polovina těla schytala pár úderů, které po sobě zanechaly modřiny citlivé na dotek.

Byla si jistá, že to bylo záměrné.

Mlácení bylo ošklivé, ale měla pocit, že její útočník věděl naprosto přesně, co dělal. Skoro jako by věděl, jak udeřit na ta správná místa, do kterých ji zasáhnout, aby způsobil poškození, ale ne dost vážné. Věděl, že zasáhnutím správných míst jí mohl způsobit modřiny, ale přitom nezlomit kosti.

Donutil ji krvácet, díky němu měla oteklou tvář a byla zraněná, ale nezabil ji.

Muž - ať už to byl kdokoli – jejího strážce zabil.

Sledovala, jak ten muž Cartera zastřelil.

Kdyby chtěl, aby byla mrtvá, byla by.

Její mlácení a to, jakým způsobem to udělal, bylo úmyslné.

Jakmile se Emma ocitla uvnitř domu, Calisto za nimi zavřel hlavní dveře. Dřív, než se k tomu mohla dostat sama, jí pomohl z bundy a tenisek. Všechno to dělal, aniž by ho o to požádala nebo to po něm chtěla. Stejně tak, jako ji v nemocnici neopustil a byl po jejím boku. Odcházel pouze v okamžicích, kdy to skutečně musel udělat. Probrat se a vidět tam Calista jí pomáhalo víc, než by kdy mohla vysvětlit.

Díky tomu ho zbožňovala ještě víc.

Nezáleželo na tom, jak špatné to bylo.

Calisto byl pro ni ten pravý.

„Od okamžiku, kdy jsme sem dorazili, se vyhýbáš odpovědi na mou otázku,“ řekla Emma.

Calisto se na ni s povzdechem podíval. Rukou se dotkl její čelisti a palcem po ní přejel.

Věděla, že zkoumal její pohmožděnou tvář a prováděl inventarizaci škod. Za každou stopu, která jí zůstala na těle, bude chtít po někom odpovědi.

Emma se nemusela ptát na to, jak to ví.

Všechno to měl napsané ve svých jako duše černých očí.

„Můžeš se na mě usmát?“ zeptal se tiše.

Emma to udělala. „Lepší?“

„Když se usmíváš, dělám si méně obav, dolcezza.“

Aby ho učinila šťastnějším, věnovala mu další úsměv.

Calistova volná ruka ji objala kolem pasu a přitáhla si ji k němu. Obličejem se zabořila do jeho hrudi, vdechovala jeho důvěrně známou vůni a vpíjela se do jeho tepla. Objímal ji dost silně na to, aby se cítila v bezpečí, ale zároveň ne dost tvrdě, aby to bolelo.

Prostě jako by věděl...

„Hej,“ zamumlal.

Emma se na něj podívala. „Jo?“

Calisto sklonil hlavu dolů a své rty přitiskl k jejím. Jeho polibek byl jemnější a pomalejší než kdy dřív. Nebylo v něm žádné dožadování se a dominance tak, jako obvykle. Místo toho byl milující a vlastnický.

I tak ji nechával bez dechu.

Nikdy by nemohl být takhle jemný, kdyby byla možnost, že by sem mezi ně mohl někdo přijít. To Emmu utvrdilo v tom, čemu věřila už dřív - dům byl prázdný. Affonso tu nebyl. Ale přitom musel vědět, že se Emma dneska večer vrátí z nemocnice domů.

„Kde je?“ zeptala se Emma.

Calisto ji znovu pohladil po tváři. „Skrývá se.“

Emma sebou trhla, přebírala si jeho slova a to, co znamenala.

„Skrývá se, ale nechal mě venku, abych se o sebe postarala sama?“ zeptala se.

„Nejsi sama. Budu tady pro cokoli, co potřebuješ, dokud tohle nevyřešíme a všechno se neusadí.“

„To není to, kam mířím, Calisto.“

Calisto přikývl. „Já vím.“

„Kde se schovává?“

„Prozatím v hotelu ve městě,“ odpověděl. „Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kde byl a to ani nemám správné číslo pokoje.“

„Vůbec ho nezajímalo, co se mi stalo, že?“

„Od okamžiku, kdy tu noc odešel z klubu, jsem ho neviděl. Nedokážu říct, co cítí nebo co si myslí.“

„To nemusíš,“ řekla Emma. „Jeho činy mluví za vše.“

Emmu to nepřekvapovalo.

Dokonce jí to ani nebolelo.

„Jsem unavená,“ řekla Calistovi.

Beze slova se ocitla v jeho náručí. Emma zabořila svou tvář do jeho ramene a skryla v něm své slzy. Calisto zas a znovu šeptem opakoval stále to stejné až do okamžiku, než se ocitla v posteli a konečně si ji našel spánek.

Farò meglio.

Zlepším to.

Ti amo, Emmy.

Miluji tě, Emmy.

Mi dispiace.

Je mi to tak líto.

Jeho italština ji uklidňovala.

Ale ta příšernost toho všeho mizela díky jeho objetí.

********

„Udělal jsi ze mě zkurveného hlupáka!“

Když se k ní ze zadní části domu donesl křik, Emma se s trhnutím probudila. S ospalýma očima se zvedla z gauče a snažila se zbavit zbytků omámení. Z nemocnice byla propuštěná před několika dny, ale už se cítila stokrát lépe.

Pár modřin bylo stále ještě na dotek bolestivých a všemožně zbarvených, ale otoky už zmizely, rozseknutý ret se zahojil a modřiny pod očima byly také pryč.

Calisto jen s minimem vysvětlení přicházel do domu a zase z něj odcházel. Opravdu nechtěla vědět, co dělal, takže se ho neptala. Pokud by to udělala, pravděpodobně by jí to řekl. Předpokládala, že díky tomu, že se Affonso rozhodl ukrýt a nechat zbytek své Cosa Nostra, aby se postarala o sebe, Calistovi nezbylo nic jiného, než dělat bossovu práci.

„Ztiš se,“ ozvalo se důvěrně známé zavrčení.

Emma při Affonsově hlase skoro klopýtla, ale i tak dál pokračovala cestou zadní chodbou směrem ke kanceláři a knihovně.

„Věděl jsi naprosto přesně, co děláš,“ křičel Calisto. „Tohle všechno jsi udělal ty – nebo spíš jsi ustoupil a neudělal nic, protože jsi věděl, že na konci nakonec budu tím, kdo to bude muset udělat.“

„Řekl jsem ti, Calisto, že tak či onak v téhle rodině mé místo dostaneš.“

Emma spolkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. Zastavila se těsně před kanceláří a přemýšlela, kdy se Affonso vrátil zpátky domů, nebo proč jí Calisto neřekl, že dorazil.

„Jsi takový špinavec, Affonso,“ řekl Calisto ostře.

„Už jsem ti to jednou řekl - chytřejší.“

„Emma byla skoro zabita. Uvědomuješ si to? Tvůj strážce byl zabitý. Teď máme na krku policii a buší na všechny dveře, na které jen bušit může. A kvůli čemu – abys mě donutil do pozice, kdy bych neměl jinou možnost než uklidit tvůj nepořádek, který jsi odmítl uklidit ty?“

„Aby ses choval jako boss,“ vyštěkl na něj Affonso.

„Nechci být tebou!“

„Příliš pozdě, synu.“

Něco hlasitě narazilo do zdi, až Emma nadskočila. Rukama se objala kolem těla, zmatenější než kdy dřív.

Co se dělo?

„Udělej to,“ zaslechla Affonsa šeptat. „Stiskni tu spoušť, Cale. Můžeš to udělat? Dokážeš zabít svého otce?“

„Ty nejsi můj otec.“

Calistův hlas byl tak plný bolesti, jako by se mu do slov vlévala přímo jeho duše.

„Jsem. Stvořil jsem tě.“

„Ne, vnutil jsi mé matce můj život,“ zasyčel Calisto. „Držel jsi ji na zemi a znásilnil jsi ji, když byla slabá, opilá a nemohla tě zastavit. Neměla jinou možnost než lhát lidem, kteří ji milovali, abych nemusel tohle cítit.“

„Calisto -“

„Přesně tohle, Affonso. Produkt tvého násilí, tvé příšernosti. Nechtěla, abych to věděl, ale ty jsi jí nedal na výběr. Už jednou jsem ti to říkal – nehraj si v mém životě na Boha. Takže ne, nejsi můj otec.“

„To je to, co chceš, aby lidé věděli, Cale?“ zeptal se Affonso. „To, že jsem tvou matku znásilnil?“

„Ne,“ zašeptal Calisto. „A nemá to nic společného s tím, že ty to popíráš. Je to proto, že ji chráním. Nikdy bych nezahanbil před ostatními lidmi vzpomínku na ni tím, že jim řeknu, co jsi jí udělal. Ona to nechtěla a ani si to nezaslouží. Takže ne, neřeknu to. Ale ani ty nebudeš mít svého syna.“

Emma se objala kolem pasu ještě pevněji, bolelo ji srdce pro svého milence.

„Pro to, abys byl bossem, nepotřebuji, aby ses choval jako můj syn,“ řekl Affonso tiše. „Myslím, že tohle to dokazuje, že? Teď musíš vstoupit do popředí a jednat s Iry, abys mohl ochránit svou rodinu a svou Cosa Nostra. To je to, co dělá dobrý boss, Calisto. Řešení jsem odložil, protože jsem věděl, že budou tlačit dál a dál, dokud to nezajde až příliš daleko. Měl jsem pravdu, synu.“

„Přestaň mi to říkat.“

„Měl jsem pravdu,“ zopakoval Affonso.

„Za jakou cenu?“ zařval Calisto.

„Pro mě za žádnou. Teď mám všechno, co chci.“

„Táhni do pekla.“

Affonso se hluboce zasmál. „Tam už jsem, Calisto. Ale odtud, kde stojím, je to mnohem lepší místo než tvoje aktuální postavení. Mohl jsi to vzít už dávno a všech těchto problémů nás uchránit. Já jsem ti jen pomohl.“

„I tak můžu stále odmítnout.“

„A co pak - necháš svou rodinu a Cosa Nostra vystavenou Irům napospas?“

Na to Calisto neodpověděl. Místo toho řekl: „A co tvoje žena?“

„A co ona?“ zeptal se Affonso se smíchem.

„Máš v plánu poslat ji pryč, abys ji chránil?“

„Proč bych to měl dělat? Tady je naprosto v pořádku. Očividně na ni dohlížíš. Ona je v pohodě.“

„Bože,“ řekl Calisto napjatým hlasem. „Ona je ti naprosto ukradená, co?“

„Neoženil jsem se s tou děvkou proto, že o ni mám zájem, Calisto.“

„Neříkej jí tak. Měj trochu úcty k ženě, kterou sis vzal.“

„Co na tom vůbec záleží?“ zeptal se Affonso. „Emma je v pořádku právě tam, kde je.“

Emma se stále snažila poskládat všechny informace dohromady.

„Nevíš, jak být zbabělec, Calisto,“ řekl Affonso a zněl přitom až příliš šťastně a potěšeně sám sebou. „Na to jsem tě vychoval až moc dobře, synu. Naučil jsem tě na prvním místě chránit Cosa Nostra – máš to vryto přímo do svého vlastního bytí, do toho, kým jsi. Tak to teď nepopírej.“

„A co hodláš dělat ty?“ zeptal se Calisto. „Stále se skrývat?“

„Pokud je to to, co pomůže, tak ano. V tomhle ročním období je Cancun nádherný. Už mám zařízenou rezervaci.“

„Ty... pezzo di merda.“

„Au, mé srdce,“ vysmál se mu Affonso.

„Jaké srdce?“ zeptal se Calisto s úšklebkem. „Ty žádné nemáš.“

„Ale ty ano, Calisto, a to je to, na čem záleží.“

********

Emma usrkla ze svého šálku kávu a sledovala, jak Calisto na druhé straně stolu listoval novinami. O tom, že se tu Affonso předchozí noc ukázal, neřekl ani jedíné slovo. Ještě dřív, než Affono bez nějakého rozloučení odešel, se stihla po špičkách vrátit zpátky do obývacího pokoje a předstírat, že spala.

Affonso odešel bez rozloučení.

Ne, že by jí to vadilo.

Pro svého manžela byla bezcenná.

Emma si byla jeho pocitů velice dobře vědoma.

Stále přemýšlela, proč jí Calisto nic neřekl.

„Cale,“ řekla tiše.

Calisto s obočím svraštěným v otázce zvedl hlavu. „Hmm?“

„Já...“

„Dostaň to ze sebe, Emmy.“

„Včera v noci jsem viděla Affonsa a tebe hádat se.“

Dobře, slyšela.

V tom nebyl žádný rozdíl.

Calisto odložil noviny stranou, hrdlo měl napjaté. „A když jsem tě vzbudil, abys šla nahoru, nepomyslela jsi na to, abys mi něco řekla?“

Pokrčila rameny. „Ty jsi taky nemyslel na to, abys mi to dneska ráno, když jsem vstala, řekl.“

„Přijato.“

„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala se.

„Nechtěl jsem tě rozrušit,“ odpověděl.

Ach.

Tuhle odpověď Emma nečekala.

„Kde je teď?“

Calisto s pokrčením jednoho ramene řekl: „Podle toho, co jsem pochopil, pryč ze země.“

„Proč?“

„Aby mě donutil k něčemu, co jsem nechtěl udělat,“ zamumlal ztěžka.

„Ženy a děti,“ řekla sama pro sebe.

„Hmm?“

„V Cosa Nostra by měly být tím nejdůležitějším ženy a děti. Bez ohledu na to, co se děje, by je muži měli chránit. Proč utíká a skrývá se, ale já jsem tu ponechána, abych se o sebe postarala sama?“

Na to Calisto jinou odpověď nenašel: „Nemyslí si, že musíš být odvezena pryč.“

Nebo mu to bylo jedno.

Emma potlačila svůj rostoucí smutek. „O tom, že jsi tady v domě a dohlížíš na mě, nic neřekl?“

„Proč by měl? Dělám jen svou práci. Dělám to, v co věří, že bych měl udělat - chráním svou rodinu a svou Cosa Nostra. A ten zkurvenej bastard měl pravdu. Měl pravdu a já ho za to nenávidím.“

Bože.

Znělo to, jako by ho to bolelo.

Znovu.

„Pořád nechápu to, co jsem mezi vámi dvěma zaslechla,“ řekla.

Calisto si přejel špičkou palce po rtech a tiše se zasmál. Chtěla se natáhnout přes stůl a jeho zmatek a starosti z něj slíbat. „Ani já ne.“

„Co udělal?“

„Něco bláznivého, ale má to jen málo co do činění s tebou a všechno to souvisí se mnou,“ vysvětloval Calisto.

„Modřiny na mém těle mluví jinak.“

Calisto se zamračil. „Byla jsi vedlejší škodou. Možnou situací, o které věděl, že by se mohla stát. Měl cíl, kterého chtěl dosáhnout, a tohle bylo všechno o mně.“

„Být bossem,“ dokončila za něj.

Podle toho, co pochopila.

„To je to, co chce on,“ řekl Calisto sám pro sebe.

„Ale ty ne.“

Calisto zavrtěl hlavou. „Ne, protože to chce on.“

„Co chceš ty, Cale?“ zeptala se Emmy.

„Dlouho jsem to nevěděl.“

„Ale teď už ano?“

„Samozřejmě, že ano. Už nějakou dobu to vím. Jen to prostě mít nemůžu.“

Emma si skousla spodní ret, věděla, kam tím mířil. I tak se zeptala: „A to je co?“

„Ty, Emmy. Chci jen tebe.“

*********

Emma našla Calista sedět u klavíru. Klávesy byly stále zakryté krytem, takže nemohl hrát, nicméně zíral na velký nástroj tak, jako by to chtěl udělat.

Poslední hodinu a půl poslouchala, jak na sebe Calisto s Rayem křičeli v kanceláři. Ray se tu objevil a dožadoval se vědět, kdy udělají proti Irům tah a zároveň chtěl informace o místě Affonsova pobytu. Vypadalo to, že Calisto tak konečně získal někoho, na kom si mohl vylít svůj vztek.

Teď byl jen tichý.

Emma se kvůli tomu muži trápila.

Spal jen zřídka, a když už to udělal, nemohl spát v posteli s ní, protože by se tu mohl někdo ukázat. Vypadalo to, že do domu a z něj neustále přicházeli a odcházeli lidé a chtěli po Calistovi něco, co jim stejně, než odešli, nikdy nedal.

Byl rozerván miliony směry.

Chtěla ho znovu přivést zpátky.

„Cale?“

Calisto se při Emmině zavolání otočil a nabídl jí unavený úsměv. „Myslel jsem, že jsi dřímala. Měla bys odpočívat, Emmy.“

„Vzbudil mě křik.“

Znovu se udržela, aby nedodala něco dalšího.

„Za to se omlouvám, zlato,“ zamumlal a rukou si promnul tvář.

Calisto v tomhle okamžiku vypadal oproti svému skutečnému věku mnohem starší. Stále mu bylo jeho osmadvacet, nicméně jeho oči mluvily o stresu a věku, kterému nemohla ani zdaleka porozumět.

Tížilo ho neviditelné břemeno.

„Pojď se mnou nahoru,“ dožadovala se Emma. „Do postele.“

„Ne, já -“

„Je se mnou něco špatného?“

Calisto vytřeštil oči, ale pak je přimhouřil. „S tebou?“

„To je to, co jsem řekla.“

„S tebou není nic špatného.“

Modřiny se jí zvětšiny zahojily, otoky byly konečně pryč. Trocha líčidel pomohla zakrýt to, co zbylo. I tak Emma přemýšlela, zda to bylo důvodem, proč mezi nimi Calisto udržoval fyzickou vzdálenost.

„Je to ono?“ zeptala se Emma a mávla ke své tváři.

Makeup skryl tu nejhorší modřinu, která přešla do nažloutlé barvy, ale on věděl, co tím myslela.

„Co mají tvá zranění společného s tím, že je s tebou něco špatně?“

„No, protože se mě ani nedotkneš a já jsem zatraceně jistá, že ke mně nepřijdeš dost blízko, abys mě šukal, takže jsem začala přemýšlet, co je se mnou špatně a tohle je možná ono.“

„Emmy!“

Ani se nepohnula.

„Co jiného bys chtěl, abych si myslela?“ zeptala se tiše. „Chybíš mi. Vím, že tohle není správný čas a děje se tak moc sraček, Cale, ale chybíš mi. Chci tě. Říkal jsi, že se o mě postaráš. Postaral ses o mě, ale zapomínáš, že to jediné, co od tebe chci, jsi ty.“

Calisto se z lavičky u klavíru rychle postavil. „Nemyslíš, že důvod, proč si od tebe udržuji odstup, byl možná ten, že jsem měl pocit, že potřebuješ čas, abys vstřebala všechno to, co se stalo, a šukat tě by tomu možná nepomohlo? Nemyslíš si, že jsem se bál, že bych ti možná mohl náhodou ublížit, protože všude, kam jsem jen dohlédl, byly další známky násilí?“

Emma zamrkala. „Ne.“

„Ne, ale je to pravda. No, ty sis to očividně nemyslela.“

„Nedal jsi mi šanci zjistit to, Calisto.“

„Moje zkurvené ruce mě bolí, Emmo,“ zavrčel a natáhl ruce směrem k ní. „To jediné, co chci udělat, je držet tě nebo se tě dotýkat, a chci to tak moc, až mě to zatraceně bolí. A ty myslíš, že jen proto, že máš pár otoků a modřin, se mi nelíbíš?“

Dívala se do země, nebyla si jistá, co říct.

„Je mi líto, že každý muž ve tvém životě s tebou zacházel jako s majetkem. Jako by pro ně tvou jedinou hodnotou byla tvá schopnost být neustále krásná a sedět tiše v koutě, ale pro mě jsi mnohem víc, Emmy. Potřebovala jsi čas. Myslel jsem si, že ti ho dávám.“

„Teď už nepotřebuju čas,“ zašeptala.

V okamžiku, kdy Emma zvedla oči ze země, už byl Calisto přímo před ní. V pohledu mu hořel hlad, díky kterému se její tělo celé rozehřálo, a dech se jí zrychlil.

I když on měl i tak stále obavy.

Viděla to i ona.

Calisto jí jednou rukou sevřel kolem pasu, druhou se dotkl její brady. Přitáhl si k sobě tak blízko, až se svou hrudí tiskla k jeho. Když svou rukou sjel po její hrudi níž, cítila, jak jí bradavky tuhly.

Ale i tak váhal.

„Jsem v pořádku,“ slíbila.

Calisto si navlhčil rty, prsty zajel pod její tričko a pak jimi přejížděl po její nahé kůži. Její tělo ožilo. „No, to budeš.“