WFB - 14. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Beth

Už jsou to dva týdny od té super intenzivní noci s Domem, když do značné míry vybuchl můj svět a pak mě přivedl zpět k životu. Ne-mluvili jsme o tom, co přinese budoucnost, i když vědomí, že mě miluje, uklidnilo některé mé duševní nejistoty.

Pořád mi říká, že mě miluje, ale já mu to stále nedokážu zopako-vat. Dom na mě nikdy netlačí ani mě k tomu nenavádí. Je to, jako by prostě chtěl, abych věděla, jak se cítí, a že mě bude milovat, i když bych mu to nikdy neřekla.

Soudní proces stále pokračuje a bylo mi řečeno, že pravděpodob-ně ještě nějakou dobu bude. Hodně se prošetřuje a zdá se, že každý v zemi ho sleduje a utváří si na něj vlastní názor. Řekla jsem svoji část příběhu a pro mě to skončilo. Prsten mé matky byl otestován a překvapivě z něj dokázali vytáhnout nějakou DNA. Mé matky a star-šího Davise. Nemusí to nutně nic dokazovat, ale je to další článek v řetězci, který doufám srazí všechna ta monstra na kolena. Zaslouží si všechno, co bude následovat.

Jen bych si přála, abych mohla dostat svůj prsten nazpět. Zeptala jsem se na něj právníků, ale oni byli zaneprázdnění a roztržití. Slíbili, že se na to podívají, ale zatím jsem od nich nic nedostala. Dokonce ani poté, co jsem s nimi třikrát mluvila. Dokonce jim jednou zavola-la i Mia a vynadala jim, což mě pobavilo. A přesto… stále nic.

Zatím jsem si nenašla žádnou slibnou práci. Z části proto, že ne-mám žádné středoškolské vzdělání. Dom mě sice povzbudil, abych napsala srovnávací testy ke studiu, které mám v plánu. Je to těžké, ale mám ráda výzvy. Mám v podstatě středoškolské vzdělání, ale na mnohem horší úrovni, protože jsem měla jen domácí vzdělávání na pozemku. Vím, že to bude chvíli trvat, než budu schopná ten test napsat. Což znamená, že do té doby se musím pokusit najít si práci.

Snadněji se to říká, než dělá, jak si asi dokážete představit. Ne-řekla jsem Domovi, že si hledám práci. Částečně proto, že je zane-prázdněný klubovými záležitostmi, dokonce minulý týden na čtyři dny odjel. A pokud mám být upřímná, tak jsem nic neřekla, protože mám takový pocit, že se mě bude snažit přesvědčit o opaku, ale já už nikdy nechci být na nikom závislá. Je pravda, že Doma miluju, i když mu to nedokážu říct a opravdu věřím, že je schopný se o mě postarat, jak říká. Chci ale dokázat žít nezávislý život, i když to nepotřebuju.

Díky tomu je Victoriin hovor dobře načasovaný. Včera mi volala, že má pro mě pracovní příležitost a chce se se mnou dnes setkat v kavárně. I když se mi nelíbí, že bych měla s Victorií pracovat, na-padlo mě, že ji alespoň vyslechnu. Možná by se jednalo jen o dočas-nou záležitost, dokud nedostuduju. Pak se můžu rozhodnout, kam pokračovat.

Přemýšlela jsem o tom, že to řeknu Domovi, ale zase, vím, že by se mě pokoušel přemluvit. Navíc, chci dokázat sama sobě, že to zvládnu, sama vlastními silami. Bude to můj první výlet ven sama.

S Domem jsme párkrát šli do klubovny a před pár dny mě Claire s Miou vzali do obchodu s potravinami. Setkání s Victorií o samotě mi přijde jako správný další krok.

Naposledy se podíván do zrcadla na šaty, které jsem si vybrala, vezmu si kabelku a obuju žabky. Mám na sobě roztomilé tmavo-modré šaty, které mi dala Mia, a učesala jsem si vlasy do drdolu. Myslím, že vypadám profesionálně, ale ne zkostnatěle. Alespoň to byl můj záměr.

Kliknu na adresu kavárny, kterou mi poslala Victoria, a vydám se tam pěšky. Oznamuje mi to, že je to jen patnáct minut chůze, což není špatné. Zvládnu to, za patnáct minut už budu uvnitř. Možná zavolám Domovi, aby mě vyzvednul, pokud budu mít pocit, že na-zpět to nezvládnu. Ať tak, či onak, otestuji moji nově nalezenou se-bedůvěru a on na mě bude hrdý.

***

Do kavárny to zvládnu za necelých dvanáct minut, nejspíše kvůli té rychlé chůzi poté, co mě vyděsili hlučně projíždějící auta kolem mě. Celkem vzato to však nebylo tak špatné. Ne zrovna příjemné, ale ne ochromující. Dětské krůčky.

Victoria už tu je, postaví se a obejme mě. Nelíbí se mi to. V jejím objetí se dusím, na rozdíl od toho, když mě obejme Dom, Mia nebo Claire. Liv nikdy nikoho neobjímá, ale dokážu si představit, že s ní bych se taky cítila v bezpečí.

Ale s Victorií ne.

„Beth, zlato, jsem tak ráda, že jsi souhlasila, že se se mnou se-tkáš. Věřím všemu, co jsi na soudu řekla, jo?“

Přikývnu a usměju se.

„Hm, pořád jsi ještě nenašla hlas že, holčičko?“

Odkašlu si a posadím se rovně. „Mám hlas, jen jsem poněkud vy-bíravá, kdy ho použít.“

Victoria se na mě zlověstně usměje, ale rychle svůj výraz ovlád-ne. Zvedne se mi žaludek. Lituju, že jsem s ní šla na kávu. Rozhodnu se, že setkání zkrátím, jak jen to bude možné a rychle se vrátím do svého bytu.

„Ach ta šedá myška má přeci jen páteř.“ Zasměje se. Ve skuteč-nosti to zní, jako by kdákala, vážně to není pěkný zvuk.

„Říkala jsi, že chceš prodiskutovat nabídku práce?“ Zeptám se, chci naši konverzaci posunout dál. Nikdy předtím jsme nebyly přítel-kyně, takže není třeba nic dohánět a ztrácet čas probíráním blbostí.

„Správně, přímo na věc. To se mi líbí. Ano, mám nabídku práce, kterou jsem nabídla už několika ženám z pozemku. Je perfektní, pro-tože není nutné žádné vzdělání. Navíc budeš v přítomnosti lidí, které už znáš. Budete v tom společně, jak se tak říká.“

„Uh, díky, že jsi na mě myslela, ale nemám zájem. Už dělám na tom, abych si dodělala střední, takže jsem v tuto chvíli zaneprázd-něná.“ Pravda, chci práci, zatímco budu studovat, ale ohledně téhle nabídky se necítím dobře.

„Ale no tak. Ještě mě nezavrhuj. Je zřejmé, že chceš nějakou prá-ci, protože by ses se mnou jinak ani nesetkala. Heather, dívka, která žila v tom bytě naproti přes chodbu, se přidala minulý týden. Vede si skvěle a vydělává spoustu peněz.“

Tohle je celé špatně. Nenápadně sáhnu po telefonu a dostanu se k nouzovým kontaktům. Stisknu Domovo číslo a modlím se, aby to vzal. Uvědomím si, že naše střetnutí musím natahovat, aby měl čas sem dorazit.

„Dobře Victorie, to zní zajímavě. Zůstanu tu a vyslechnu si tě. Mohla bys mi koupit nějaké kafe? Nemám žádné peníze a proto potřebuju práci,“ pokusím se usmát v naději, že se chytne na návna-du.

„Jistě zlato. Co by sis dala?“

„No uvidíme. Slyšela jsem, že Java House má dobrý moka. Neva-dilo by ti to?“

„Jistě, jistě, hned se vrátím. Nikam nechoď.“

Victorie mě sjede pohledem, než vstane. Myslím si, že vyrazí k pultu, ale místo toho přistoupí ke mně a jedním rychlým pohybem mi vyrazí telefon z ruky.

„Nejsi tak chytrá, holčičko.“ Victorie vypne telefon a já se vy-škrábu ze židle. Oči jí nebezpečně září a rty se jí stočí, jako by chtěla vrčet. Vážně jsem sem neměla chodit. Doufám, že Dom získal dosta-tek informací, aby mě našel. Ruku mi pevně obtočí kolem bicepsu a přitáhne mě k sobě. Rozhlédnu se kolem v zoufalé snaze někoho upozornit.

„Snažila jsem se na to jít zlehka, ale teď to bude bolestivější. Po-slouchej mě velmi pozorně. Vyjdeš se mnou z této kavárny a nased-neš do auta, které parkuje vzadu. A neuděláš žádnou scénu. Slyšela jsi mě?“

Strachy zcepením, hlava mi neustále přehrává všechny vzpomín-ky na to, co mi bylo řečeno, abych udělala pokaždé, když mě popad-nou něčí ruce.

Victoria mi zaryje nehty do kůže a já zakňučím.

„Sklapni,“ zasyčí. „Přísahám, že jestli teď ztropíš scénu, budeš to-ho litovat. Teď už mám své možnosti a nejsem vydána na milost či nemilost Starším. Já jsem ta, kdo má mocné kontakty a ty kontakty můžou velmi snadno sejmout tvého malého přítelíčka. Chtějí válku? Tak ji dostanou.“

Po jejích slovech se trochu zakolébám. Využije mého oslabeného stavu a táhne mě ven. Nohy se mi pohybují automaticky, abych ne-spadla.

Jakmile jsme na chodbě, zamíříme k zadním dveřím, zabodnu podpatky do země. Má mysl dohání tělo a já se s ní rozhodnu bojo-vat. Victoria se otočí a uhodí mě, což by mě nemělo překvapit, ale šokuje můj systém natolik, aby mě otočila a hodila na zadní dveře. Ty se pod mojí vahou otevřou a já spadnu ven přímo do rukou vel-kého muže, který mi zakryje pusu rukou a utlumí tak můj výkřik.

„Dostala jsi další, koukám,“ ten chlap se podívá ze mě na Victorii. Stejně, jako ji právě teď nenávidím, dala bych jí přednost před tímhle chlápkem. Je asi stejně velký, jako Dom, ale se svojí váhou nakládá jinak. Něco na řeči jeho těla mi napovídá, že má v úmyslu použít veškerou sílu proti mně, proti komukoli, kdo nesplní jeho po-žadavky.

Dokonce, i když vím, že je to zbytečné pořád bojuji proti jeho se-vření. Další muž vystoupí z auta a popadne mě za kotníky. Podaří se mi ho kopnout do nosu. Nemůžu si pomoct a pocítím hrdost, když vidím, jak se mu po tváři řine krev.

„Ty mrcho!“ Vykřikne a okamžitě mi pustí nohy, aby se chytl za zlomený nos.

„Och Tanku, chlape, dej se dohromady.“ Řekne ten muž, co mi drží vrchní polovinu těla.

„Jdi do prdele, Gizy.“ Zamumlá Tank do ruky.

Giz se uchechtne. Cítím, jak se mu svaly trochu uvolní, když se směje svému parťákovi. Využiju příležitosti, zkroutím se mu v náručí a kopnu ho do koulí.  Dočasný šok způsobí, že uvolní úchop natolik, abych se mu vytrhla, a rozběhnu se.

Přímo do Doma.

Och díky Bohu.

Neztrácí čas pozdravem, jen mě strčí za sebe, a postaví se mezi mě a hrozbu. Vidím, jak Victorie peláší pryč po pohledu na Doma.

„Hej! Nemůžeš nám vzít, co je naše!“ Řekne Giz.

„Ona je moje,“ zavrčí Dom.

Než si uvědomím, co se děje, muž vyrazí proti Domovi a já usly-ším výstřel. Zakřičím a vrhnu se na zem, okamžitě se schoulím a zakryju rukama.

Dívám se nahoru skrz prsty a vidím, že Dom má vytaženou pistoli a střelil Gize do hrudi. Zaplaví mě úleva, když vím, že Dom není ten, koho postřelili. Pořád se třesu a zakňučím při zvuku výstřelů, které mi stále zvoní v uších.

Dom se podívá přes rameno na mě.

„To je dobrý, ptáčátko. Všechno bude dobré.“

Koutkem oka zahlédnu Tanka, který se přesouvá a snažím se va-rovat Doma, ale je příliš pozdě. Tank vyrazí zbraň Domovi z ruky a vytáhne nůž. Dom se ho snaží odrazit. Muži se perou na zemi a já se cítím tak bezmocná, protože jen sedím na zemi a třesu se. 

Všechno je to má vina.  Kdybych dnes neodešla, kdybych neroz-ptylovala Doma, kdybych mu prostě věřila a promluvila si s ním oh-ledně setkání s Victorií…

Tak s tím něco udělej, řekne mi hlas v hlavě. Pro jednou mě ten hlas nekrmí vylhanými věcmi a nenaplňuje mě pochybnostmi. Říká mi, že musím jednat.

Rozhlédnu se okolo a uvidím Domovu zbraň. Nikdy jsem nepouži-la zbraň, ale viděla jsem ji mnohokrát použít muže v sektě. Myslím, že mám obecnou představu. Namířit a vystřelit.

Roztřesenýma rukama zvednu zbraň a namířím ji na muže nad Domem. Nůž je jen pár centimetrů od jeho krku a kvůli tomu něco ve mně zapadne na své místo. Najednou jsem zaměřená na záchra-nu Doma. Cítím, jak mi v žilách proudí to samé vlastnictví, jako když jsem viděla tu ženskou v klubu, jak se na něj věší. Ale tentokrát je to tisíckrát intenzivnější.

Dom otočí hlavu a vidí mě, jak na něj mířím pistolí. S lehkým při-kývnutím mi dává svolení ke střelbě.

Mířím, jak nejlépe dokážu, když jsou zamotaní do sebe.

Mačkám spoušť.

Znovu a znovu.

Dokud není zásobník prázdný.