Tormented - 8. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Eva

Vystoupila jsem z výtahu a zhluboka se nadechla, protože jsem uviděla Harrisona opřeného o dveře mého bytu. Podíval se na hodinky a pak si zkřížil ruce na prsou.

„Kde jsi byla? Je pozdě a venku je tma.“ Když zaťal zuby, pracovala mu čelist.

Zvedla jsem bradu. „Jsem si plně vědoma toho, že je noční doba. A tobě nemusím nic vysvětlovat. Nyní se prosím odsuň z cesty. Chci se dostat do svého bytu.“

Byla jsem unavená, opilá a neměla náladu na Harrisonovy kecy.

Zíral na mě, aniž by se pohnul. „Nejprve odpověz na mou zatracenou otázku. Bál jsem se o tebe.“

„Opravdu? Podal jsi hlášení o pohřešované osobě?“

„Evo, netestuj mě.“

Udělala jsem krok blíž a vrazila mu prst do hrudi. „Myslíš to teď vážně?“

„Kurva, pila jsi. Neříkej mi, že jsi řídila pod vlivem –“

„Proč? Chystá mě ten velký, špatný policista zatknout? Nebo mě spoutat?“

Silně stisknul čelist. „To není špatný nápad. Myslím, že potřebuješ také výprask a mě svědí ruka, aby se spojila s tvým zadkem.“

„Dnes večer je to tvrdý policajt.“ Opět jsem ho bodla do hrudi. „Ale něco ti řeknu, nebojím se tě. Jsi zbabělec –“

Zaťal zuby. „Au. To bolí, miláčku. Rozhodně si tě kvůli tomu komentáři přehnu přes koleno.“

Přimhouřila jsem na něj oči. „Ne, nepřehneš. Jdu do postele. Sama. Nejdeš dovnitř. Nemám tě ráda…“ vystřelila jsem a snažila se mu ze všech sil ublížit tak, jak on předtím ublížil mě.

Harrison popadl obě má zápěstí do ruky a než jsem si to uvědomila, přitlačil mě ke dveřím s ústy uzamknutými s mými. Políbil mě tak brutální silou, že mé tělo ochablo proti jeho, a když skrze mě projela touha, zapomněla jsem s ním bojovat.

„Postel. Hmmm, to se mi líbí,“ řekl a zakmital na mě obočím.

Bože, přála bych si, abych vůči němu byla imunní. Přála bych si, aby na mě neměl tento otupující účinek. Byla jsem v jeho rukou jako tmel, můj hněv se rozplynul ve chvíli, kdy se mě dotkl.

Ale dnes večer ne.

Celou silou jsem mu zatlačil na hruď. Nechtěla jsem být pro něj tak snadná ani mu nedovolit, aby mi ublížil; Chtěla jsem ignorovat chtíč a touhu, která se v mém těle rozvinula, a ukázat mu, že mě nevlastní.

Slavná poslední slova.

„Evo, je mi to líto. Jsem zmetek, který není schopen být slušnou lidskou bytostí. Měla bys mě nenávidět. Ve skutečnosti bys ode mě měla utéct co nejdále.“ Rty mi přejel přes ucho. „Chápu to. Nezasloužím si ženu, jako jsi ty.“ Jeho horký dech způsobil, že mi na pokožce vyskákala husí kůže.

„Ano, měla bych. Jsi pro mě tak špatný, Harrisone. Způsobuješ, že zapomínám, že si zasloužím něco mnohem lepšího.“

„To že dělám?“

Bože, vypila jsem toho moc a byla příliš unavená na hry mysli. Na všechny hry. A můj odpor se rozpadal příliš rychle.

„Pusť mě.“ Kroutila jsem se proti němu. „Běž domů, Harrisone. Nepozvala jsem tě.“ Silně jsem ho strčila, ale on se nepohnul ani o centimetr. Právě když jsem se to chystala zkusit znovu, najednou mě pustil a o krok ustoupil. Málem jsem klopýtla dopředu a praštila se do obličeje, ale naštěstí jsem sevřela kliku dveří, abych zabránila nárazu. Čím to bylo, že když opravdu poslouchal, nenáviděla jsem to ještě víc?

„Myslím, že nestojím za záchranu, hm? Přesně jak jsem si myslel. Mluvíš tak a hraješ jinak, Evo.“

Hovno.

Otočil se a odešel.

Do prdele, do prdele, do prdele.

Stisknutím tlačítka na výtahu se opřel o zeď zády ke mně, ramena pokleslá s hlavou dolů.

Co jsem měla dělat? Kdybych měla všechny odpovědi, byla bych Dalajlama, a ne obyčejná Eva Ryderová.

Bude lepší, když odejde. To je to, co chci, že?

Chvějícími se rukama jsem chytila klíč od předních dveří a pokusila se ho vložit do klíčové dírky. Vidění se mi rozmazalo ze slz, které se nahromadily, rychle jsem zamrkala, abych viděla jasněji. Místo toho mi spadly klíče z rukou a se silným žuchnutím dopadly na betonovou podlahu. Udělala jsem krok vpřed, abych je zvedla, ale ve spěchu jsem zakopla a tentokrát jsem přistála na zadku.

Jak zasraně trapné.

Nemluvě o tom, že to bolelo jako čert. Snažila jsem se vstát, než si toho Harrison všimne, ale neměla jsem sílu. Místo toho jsem zabořila obličej do dlaní a jen jsem tam seděla a nechala stékat slzy po tvářích.

Harrison se otočil a zlikvidoval vzdálenost mezi námi. „Bejby! Jsi v pořádku?“

Hm… ne, nejsem. Ani zdaleka.

Jen jsem plakala víc. Takhle jsem nechtěla, aby tento den skončil. Byla jsem silná, nezávislá, sebevědomá, ale nedokázala jsem ovládat tok slz.

„Vezmu tě dovnitř, ano?“ Hlas měl tichý a drsný.

Silné paže mě zvedly ze země a já se naklonila do jeho hrudi. Bože, bylo to tak, tak, tak zatraceně dobré. Tlukot jeho srdce byl téměř tak rychlý jako můj a já si nemohla pomoct a musela se usmát.

Zadrhl se mi dech. „Dobře,“ odvětila jsem roztřeseným hlasem.

Pocit úlevy, který mě zaplavil v tu chvíli, když jsem se oddala Harrisonovi a nechal ho převzít kontrolu, mě ohromil. Nejpodivnějšími způsoby bylo osvobozující nechtít mít kontrolu a prostě dovolit muži, aby se o mě postaral.

Harrison zasunul klíč do zámku a otevřel dveře bez problémů, které jsem měla já. Možná jsem byla příliš unavená a vypila příliš mnoho červeného vína, takže i to nejsnadnější bylo obtížné a ochromující.

Odnesl mě dovnitř a rovnou do ložnice. Prohlédl si poškrábané dlaně, kterými jsem odlehčila svému pádu, a potom je po jedné jemně přitiskl ke rtům a políbil.

„Vím, že to bolí, ale budeš žít,“ řekl s očima vřelými laskavostí.

Ten pohled mě zcela dostal. Chlípný a náladový Harrison, s tím jsem se dokázala vypořádat. Ale když ukázal svou starostlivou stránku, udělala jsem to, co vždycky, a hodila opatrnost do větru.

„Děkuji.“

Těžce polkl a jen přikývl. „Myslím, že si pamatuji, kde máš lékárničku. Musíme ty oděrky dezinfikovat.“ Hlas měl protkaný znepokojením. Milovala jsem, že převzal kontrolu nad situací.

Naštěstí jsem to ještě nesbalila. Odešel z ložnice a při hledání soupravy jsem ho slyšela otevírat a zavírat dvířka kuchyňské skříňky. O několik minut později se vrátil do místnosti se sklenicí ledové vody a soupravou.

Tenhle Harrison se mi líbí.

Ohleduplný. Pečující. Sladký.

Slova, která jsem normálně nespojovala s tvrdým policejním výrazem, o který tak tvrdě bojoval, aby si uchoval. Harrison byl expert na skrývání své měkčí stránky před okolním světem.

Když položil skleničku na noční stolek a posadil se na okraj postele, otevřel malou plastovou nádobu s velkým červeným křížem.