Tormented - 27. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Eva

„Hej, probuď se.“ Hlas zněl daleko, tak daleko. „Evo.“

Hlas byl hlasitější, dunivý a ovládající. „Miláčku, probuď se.“

Nelíbí se mi ten hlas. Chci, aby zmizel.

V hlavě mi dunělo a v hrdle jako bych měla smirkový papír.

Žíznivá. Vodu. Prosím.

Ze žaludku se mi zvedla nevolnost a já musela bojovat, abych udržela vířící obsah dole. Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka byla prostě příliš těžká, takže jsem to vzdala a opět se ponořila do nicoty.

Kolik času uplynulo od té doby do pocitu tonutí, neměla jsem tušení, ale posadila jsem se lapajíc po dechu, když mi do obličeje narazila ledově studená voda. Olízla jsem si rty, i když jsem nasávala vzduch do plic, v zoufalé snaze chytit jen jednu kapku, abych uklidnila své vyprahlé hrdlo a zbavila se kovové chuti v ústech.

Co se to sakra děje?

Snažila jsem se otevřít oči, ale zůstaly zavřené. Možná to byl jeden z těch surrealistických snů, které jsem občas zažívala od té doby, co moje matka zemřela, a probudila jsem se otřesená tím, jak skutečné to bylo.

Hlasy.

Byly skutečné nebo v mé hlavě?

„To by ji mělo probudit, pane.“

„Kurva, nemusel jsi být tak těžkopádný.“

„Promiňte, pane, řekl jste mi, abych ji okamžitě probudil. Toto je nejlepší způsob.“

„Dobře. Vypadni odsud.“

„Ano, pane.“

Kroky. Zavírání dveří.

„Evo, drahoušku. Jsi v pořádku?“

Ten hlas. Znám ten hlas.

Kopala jsem nohama a divoce mávala rukama.

„Drž se ode mě kurva dál,“ zachraptěla jsem.

Úlomky jasného světla způsobily, že můj mozek chtěl explodovat, když jsem chtěla otevřít oči. Obličej, kterého jsem se obávala, se pomalu zaostřil.

Nolan.

Ne. Ne on. Co se mnou chtěl udělat?

„Zlatíčko, uklidni se. Se mnou jsi v bezpečí.“ Jeho ruce sevřely mé paže a tlačily mě dolů. „Tady, dovol mi, abych ti pomohl.“

Zuby mi cvakaly, když mi do kostí vnikla zima.

„Kde to kurva jsem? Co se to se mnou děje?“

„Jsme v mém letadle. Buď v klidu; bude to v pořádku. Sundám ti mokré tričko a usuším tě.“

Zaplavila mě nevolnost. Když se mi zvedl žaludek, převrátil jsem se na bok a zvracela.

„Ježíši, jsi v pořádku?“ Nolan zněl šokovaně a mě to překvapilo. Nebyl za mou situaci zodpovědný on? Scéna v mém bytě se ke mně vracela. Muži. Jehla. Temnota. Bzučení letadla.

To není sen.

Turbulence způsobila, že letadlo kleslo a otřáslo se.

Vyprázdnila jsem zbytek obsahu žaludku, slabá a se závratí jsem klesla zpět na postel. Cestování letadlem nebylo něco, co bych zvládla dobře, aniž bych si vzala tablety proti nevolnosti. A ať už do mě sakra vpíchli cokoli – křeče mě zasáhly do žaludku a já vytáhla nohy nahoru a převrátila se do polohy plodu, zasténala jsem, když mi hlava pulzovala a srdce bilo jak o závod. Jen jsem se chtěla stočit a zasraně zemřít.

Někdo zaklepal na dveře soukromé ložnice. Věřte Nolanovi, že bude mít letadlo s vlastní postelí. Kolik ze svých děvek tam šukal, když šel vyřizovat ‚business‘?

Více hlasů.

„Pane, pilot vám doporučuje, abyste se se slečnou Ryderovou posadili a připoutali se. Zasáhli jsme silné bouře.“

„Jak špatné jsou podmínky?“

„Docela špatné, pane. Nařídil všem, aby se připoutali.“

Letadlo znovu kleslo. Žaludek se mi svíral a znovu jsem zvracela, štiplavý zápach visel ve vzduchu.

„Do prdele. Ať už jste do ní kurva vpíchli cokoli, dělá jí to špatně. A polití vody tomu taky moc nepomohlo. Co mám teď sakra dělat?“

„Navrhuji, abyste ji nechal na posteli a posadil se, dokud se podmínky nezlepší. Musíme tím prostě proletět.“

„Kurva. Říkal jsi, že to bude v pořádku. Neřekl jsi mi, že jí z toho bude tak špatně.“

„Určitě musí reagovat na sedativum. Stává se to.“

„Tak mi to zasraně říkáš až teď?“

„Neptal jste se. Vždy existuje určité procento rizika. Určitě jste si toho byl vědom.“ Pauza a další pokles. Tentokrát to vypadalo, jako by letadlo na několik sekund volně padalo. Dobře. Každopádně zemřu. Lepší při leteckém neštěstí než od této nesnesitelné bolesti.

„Senátore, posaďte se a připoutejte se. Podívám se na slečnu Ryderovou.“

Dlouhá pauza a pak přešlapování nohou.

„Dobře. Postarej se o ni.“ Typický. Ten hajzl se staral jen o sebe. Nebyla jsem ani trochu překvapená.

„Ježíši, ten zápach. Kurva.“

Je mi to jedno. Nech mě kurva být. Chci jen spát.

Muž mě sevřel za paži a prudce semnou trhl. „Evo, nespěte. Musíte se probudit.“

„Jdi do prdele,“ zamumlala jsem.

„Poslouchejte, je mi jedno, jestli zemřete. Budete jen další na dlouhém seznamu. Tak mi to neztěžujte.“

„Nech mě zemřít.“

„Otočte se, abych vám mohl svléknout šaty.“

„Táhni do prdele.“

„Kriste, ty jsi opravdu kus práce.“

Silné ruce mi sevřely vlasy a prudce trhly. Byla jsem příliš slabá a měla příliš mnoho bolesti, abych mohla klást velký odpor. Převrátil mě na záda a chytil mě za tričko. Jedním prudkým trhnutím ho roztrhl a dalším tahem bylo pryč z mého těla.

Jako poslední obranu jsem se natáhla s každým posledním kouskem energie, který ve mně zůstal. Moje nehty se zabořily do jeho kůže a poškrábaly ho na tváři.

„Řekla jsem… jdi do prdele.“ V hlavě jsem křičela, ale ta slova byla sotva šepotem.

„Ty malá děvko.“ Facka, která mě zasáhla přes obličej, způsobila, že mi za víčky blikaly bílé skvrny. S údivem mi hlava klesla dozadu a narazila do zdi za postelí.

Modlila jsem se o milost.

Modlila jsem se, abych zemřela.

Všechno zčernalo.

Milosrdenství. Nakonec.