Tormented - 19. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Eva

Poté, co jsme si navzájem umyli lepkavé zbytky z těl v teplé a uvolňující lázni, Harrison navrhl moji druhou oblíbenou věc, kterou v neděli nejraději dělávám.

„Pojďme dolů do knihkupectví a dáme si kávu,“ řekl, zatímco jsme se oblékali. Podal mi kalhoty a tričko ze zásuvky a já jsem hluboce přivoněla, když jsem si ho přetáhla přes hlavu. Milovala jsem vůni Harrisona na jeho oblečení.

Dobře, možná to byla moje třetí nebo čtvrtá oblíbená věc teď, když byl součástí mého života. Šukat s mužem jako Harrison muselo být číslo jedna, že? To posunulo všechno ostatní v seznamu dolů.

Dech se mi zastavil. „Ach, ráda bych šla. V líném dnu jako dnešek není nic lepšího k dělání.“

Harrison zvedl obočí a zasmál se. „No, o tom bych se hádal. Kdyby to bylo úplně na mně, přivázal bych tě k posteli a celý den tě šukal.“

„Vážně? Nenudil by ses?“

Díval se na mě, jako by mi mezi očima vyrostl pár rohů. „Evo, ty to nechápeš? Jsi moje oblíbená věc. Věř mi, není na tobě nic ani vzdáleně nudného. Ale byl bych sobecký přítel, kdybych tě taky někdy nevzal ven.“

Řekl přítel? Nemohla jsem zabránit úsměvu, který se mi rozšířil po tváři.

Přistoupil blíž a hravě mě plácl po zadku, než mi zašeptal do ucha. „Jsem tvůj přítel, že jo?“ Jeho hlas byl tichý a drsný, s téměř nepostřehnutelným náznakem nejistoty. Milovala jsem, když jsem i přes jeho obvyklou domýšlivost stále dokázala odhalit jeho zranitelnost. Jistě, byly to jen vzácné záblesky, ale nikdy to tam nebylo. Byla to složitost tohoto muže, která mě přitahovala a udržovala můj zájem, když jsem se ji snažila rozplést, vrstvu po vrstvě.

„Můžeš být, čímkoliv chceš, pokud mi budeš pořád dělat takové snídaně.“

„Zavázal jsem se k tomu každou neděli po zbytek svého života, víš. To je pro mě velký problém, bejby.“ Políbil mě na krk, pomalu a záměrně. „Ale s tebou nedokážu myslet na život žádným jiným způsobem.“

Legrační, ani já ne. Každý obraz budoucnosti, který jsem měla, nějak zahrnoval Harrisona. Nikdy bych to neřekla, ani jsem o tom vědomě neuvažovala. Prostě to tak bylo.

Pomohl mi do černé bundy, která visela na háku u dveří. Voněla po něm a já jsem zhluboka nasála, zatímco mi vyhrnul rukávy tak, že se mi ukázaly ruce, než mi uvázal opasek kolem pasu a znovu mě plácl po zadku. „Připravena jít?“

Přikývla jsem a chichotala se jako hloupá školačka.

Vzal ze stánku velký golfový deštník a držel pro mě otevřené dveře se širokým úsměvem na tváři.

Jízda v dešti nebylo něco, co mě bavilo, a ulevilo se mi, když jsme se nakonec dostali do knihkupectví a z trestajícího větru. Na tuto roční dobu to bylo podivné počasí a všichni v autorádiu, které jsme poslouchali, si stěžovali, jak to pokazilo jejich víkend.

Stejně jako jsem ráda chodila na pláž za slunečných dnů, nic nemohlo překonat vzrušení, které jsem cítila, když jsem byla konfrontována s nekonečnými řadami polic s knihami. Líně jsem přejížděla prstem po hřbetech knih na policích a vybral ty, které na mě vyskočily.

„Dej si na čas, Evo. V kavárně najdu stůl a objednám kávu. Uvidíme se tam.“ Políbil mě na tvář a já jsem na okamžik sledovala jeho sexy naparování, když odcházel, než jsem si dlouze, uvolněně povzdechla a oddávala se jedné ze svých oblíbených zábav.

O dvacet minut později jsem měla v náručí hromadu knih, ze kterých jsem udělala svůj konečný výběr. Nejprve jsem si chtěla v pohodlí koženého křesla přečíst anotace, zatímco jsem usrkávala kávu.

Harrison na mě zamával. Vstal, vzal mi hromadu knih zpod paží a položil je na konferenční stolek.

„Ahoj ty.“ Věnoval mi úsměv, díky kterému se mi oslabila kolena.

„Páni, toto je perfektní místo,“ uvažovala jsem. Nikdy jsem neměla to štěstí, že jsem dostala stůl u okna s hlubokými pohodlnými křesly.

Přitulila jsem se, jednu nohu pod zadkem a hromadu knih před sebou. A nejlepší na tom bylo, že jsem mohla vychutnat pohledy na Harrisonovu hezkou tvář, zatímco byl plně pohroužen do hromady časopisů o autech a kolech, které sbíral z polic. To byla moje představa blaženosti a dokonalého dne.

Nebyli jsme tam dlouho, když k našemu stolu přišla atraktivní blonďatá žena. Byla jsem zvyklá na to, že mláďata na Harrisona narážejí pořád, dokonce i v mé společnosti. Nikdy mě nepřestávalo udivovat, jak drzí někteří lidé mohou být.

„Promiňte,“ řekla a svírala si hrdlo.

Harrison vzhlédl od časopisu, do kterého se začetl.

„Ano?“ zeptal se opatrně.

„Můj syn… Nemůžu ho najít. Neviděli jste tu náhodou pobíhat blonďatého chlapce? Jsou mu jen tři roky. Má na sobě džíny a červenou košili.“ Její tvář začala být v tuto chvíli víc znepokojená a z očí jí tekly slzy.

„Ne, omlouvám se,“ řekla jsem a nechala svůj pohled přeběhnout po okolí a hledat malou blonďatou hlavu.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se Harrison, když se postavil na nohy.

„Mitchel. Říkáme mu Mitch.“

„A tvé jméno?“

„Jessica.“

„Nepanikař, Jessico.“ Harrison jí položil ruku na rameno. „Pomůžu ti Mitche najít.“

„Bože, děkuji,“ zvolala a na hruď jí stékaly velké slzy. „Odvrátila jsem se jen na vteřinu.“

„Vím, děti jsou v útěku úžasní umělci, hm?“ Usmál se na ni. Hádala jsem, že se ji snaží uklidnit, aby se cítila lépe. „Kde jsi ho viděla naposledy?“

Ukázala na pult s kávou. „Právě jsem dávala cukr do kávy. V jednu sekundu tam byl a potom… hledala jsem ho všude. Je to už přes deset minut a stále ho nemůžu najít. Bože, co když byl unesen? Co když mi někdo ukradl dítě?“ Hysterie stále stoupala v jejím hlase, když úzkostlivě zkroutila ruce.

„Poslouchej, nedovolme, aby nás všechny ty televizní pořady nechali unést, ano? Zůstaneme-li klidní, máme větší šanci ho rychle najít.“ Harrison vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo.

„Evo, zůstaň tu s ní, ale měj oči otevřené, ano?“

Přikývla jsem a cítila, jak se mi stáhlo hrdlo.

Harrison kráčel k pultu s kávou a sledoval kroky ženy.

„Jessico,“ řekla jsem a položila jí ruku na rameno, „jestli ti někdo může pomoct najít Mitche, je to Harrison. Nepanikař, ano?“

„Mám o svého chlapce takovou starost. Musí být v pořádku. Musíme ho najít.“ Mluvila, jako by se snažila přesvědčit sama sebe. Mačkala si ruce. „A jako by to nebylo dost špatné, jeho otec mě zabije, pokud se mu něco stane.“ Z úzkosti v jejím hlase mě bolelo srdce.

„Najdeme ho. Pravděpodobně se jen skrývá někde v domnění, že je to všechno hra.“ Snažila jsem se znít klidně a uklidňujícím způsobem jsem jí třela záda.

„Ty tomu nerozumíš. Při nehodě jsme již ztratili jedno dítě. Nemůžeme ztratit také Mitche.“ Byla blízko hysterie, hyperventilovala, když si svírala hrdlo. Žaludek mi spadl na boty.

Jemně jsem ji zatlačila na židli a řekla: „Jessico, Harrison je policista. Slibuji ti, že Mitche najde. Jen se několikrát zhluboka nadechni, zlato.“

Bože, prosím, nenech mě Jessice lhát.

Strčil jsem jí do ruky kávu. „Tady, vypij to. Zůstaň zde pro případ, že by se Mitch vrátil na toto místo. Jdu se také rozhlédnout. Ať děje cokoli, neztrácej naději.“

Nedokázala jsem se dívat, jak trpí. Harrison pro ni prostě musel chlapce najít. Vystřelila jsem modlitbu a doufala, že to někdo poslouchá.