RY - 2. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

KENNEDY

Po mém jednání s Jacksonem mě noční můry považují za zdroj světla. Ani ve snu jsem si nemyslela, že ho znovu uvidím. A navíc tady. Ne že by Blackthorn nebyl dobrou univerzitou ke studování, jenom to není ta, kterou jsem si myslela, že by si vybral. Vždycky mluvil o tom, že půjde na Berkley, takže nevím, jak skončil tady. No, trochu vím, ale štítí se mi na to pomyslet.

Snažím se nemyslet na něj nebo na to jakým způsobem se na mě díval. Naštvaně, temně a úplně ztracen. Srdce mi buší hluboko v hrudi. Nenávidí mě, možná stejně jako já jeho. Vždy jsem věděla, že Jillianina smrt byla moje chyba, ale stejně tak to byla i Jacksonova.

V první řade měl být na večírku. Kdyby tam byl, všechno by bylo jinak. Stále by byla naživu ... Já bych byla ... Nemůžu tu myšlenku dokončit, aniž bych chtěla zvracet.

Vypadal stejně jako v den, kdy jsem odešla, jenom vyzrálejší. Oči v barvě nejjasnější zelené, nevýrazně hnědé vlasy a rozcuchané, jako by jimi prošel prsty. Cítila jsem každý tvrdý centimetr jeho těla, když mě natlačil na cihlovou zeď.

Vzpomínám na ten den a na to, jak jsem reagovala, nejspíš si myslel, že jsem vyděšená z toho, že ho vidím. Což jsem byla, ale jen proto, že jsem věděla, že uvidět ho, ve mně vyvolá přemíru nežádoucích pocitů. Nebojím se ho. Neexistuje větší bolest, kterou by ve mě mohl vzbudit než bolest, kterou si již sama způsobuji.

Přestaň. Nemysli na něj. Mám pocit, jako bych propadávala temným tunelem do propasti. Nikdy se nezbavím toho, co se událo té noci, ale naučila jsem se, že se tím nemůžu trápit, pokud chci žít.

Nezasloužím si tu být, ale tlačí na mě můj terapeut a rodiče. Tvrdí, že je čas, čas jít dál, čas zbavit se bolesti ... Čas. Takové legrační slovo. Čas nedokáže zahojit rány tak hluboké jako jsou moje. Nedokáže mě zbavit nočních můr.

Dorazím na hodinu tvůrčího psaní brzy. Třída je pořád prázdná, což znamená, že popadnu to nejlepší místo u okna. Je to teprve druhý týden výuky, ale tuto třídu už miluji. Minulý týden jsme diskutovali o jedné z mých oblíbených knih, a protože miluji psaní, domácí úkoly byly zábavné, místo aby byly otravné. V mém životě toho není moc, z čeho bych se radovala. Čtení a psaní jsou součástí těch velmi vzácných.

Vytáhnu knížky a poznámkový blok a v hlavě si pročítávám papíry. Krátce nato vejde učitelka paní Jarridová a posadí se dopředu. Studenti se do třídy pomalu filtrují, ale já jim sotva věnuji pozornost a ponořuji se do své práce. Zapisuji si několik závěrečných poznámek a změn, když najednou moje ruka znehybní a špička tužky se zastaví v polovině věty. Jemné chloupky na zadní straně krku se mi zježí a hrudník se napne.

"Slyšels mě, uhni. Teď tu budu sedět já.“ Jacksonův temný hlas pronikne vzduchem a zanechává mi na paži husí kůži.

Podívám se nahoru, otočím se a sleduji, jak se usadí na sedadle za mnou. Muž, který tam před chvílí seděl, odchází a kroutí hlavou.

"Co tu děláš?" Zašeptám přes rameno.

Proč tu k čertu je?

"Ach, já?" ptá se nevinně. Nakloní se, takže ho slyším jen já a zašeptá: „Jsem tady, abych se ujistil, že tvůj život nestojí za nic.“ Zlověstně se usměje, než se narovná a přestane mě brát na vědomí. Otočím se zpátky a cítím potřebu hodit šavli.

Třída, kterou jsem minulý týden milovala, se stává třídou, kterou jsem sotva schopná snést. Nemá to nic společného s látkou nebo učitelem, ale s osobou sedící za mnou. Cítím na sobě jeho oči, a přestože neřekl ani slovo, ani se nehnul, vím, že na mě zírá a sleduje mě.

Moje tělo je ztuhlé a nehybné, když sedím na židli a snažím se ze všech sil projít třídou, což je mnohem těžší, než jsem si kdy dokázala představit.

Dvakrát jsem skoro vstala a odešla. Jediným důvodem, proč jsem zůstala, je to, že jsem mu nechtěla dát uspokojení z toho, že mě vidí na lopatkách. Ne, nezasloužím si tu být, ale jsem a není nic, co bych mohla udělat, abych to změnila. Moji rodiče mě v podstatě přinutili sem přijít. Byla jsem úplně v pohodě tam, kde jsem byla, ale oni chtěli, abych se dostala z domu.

Vím, že mě Jackson nenávidí, ale nenávidím se mnohem víc, než kdy bude on.

Snažím se soustředit na profesorku a nutím se dívat dopředu, ale nedokážu setřást to horko na šíji. Jeho pikantní vůně citronové trávy a citrusů mě obklopuje a desetkrát zintenzivňuje jeho přítomnost. Jak může po celé té době vonět pořád stejně?

Myslela jsem, že přejit sem mi pomůže zapomenout na mou minulost, ale s jeho hloupou vůní a přítomností mi připomněl čas, kdy mě držel v náručí, líbal mě na čelo a říkal mi, že všechno bude v pořádku.

"Pamatuješ si, jak Jillian milovala psaní, že?" Jacksonův šepot naplní mé uši a celé mé tělo se při zvuku jejího jména napne.

Jillian. Pokud mě nezabije její ztráta, bude to vina, která mi zůstala. Jako čerstvá rána, která se nikdy nehojí, ani po letech. Zdá se, že jen hnisá a nikdy se nezotaví. Pokaždé, když na ni myslím, cítím jen bolest, smutek a pocit viny.

Odmítám brát Jacksona na vědomí, pokračuji v čmárání si na papír a předstírám, že nejsem úplně mimo. Nechci teď nic cítit. Nechci dýchat ani tady být.

Prsty mě svědí, abych si způsobila bolest ...

"Co? Nepamatuješ si nic o své nejlepší přítelkyni? Nebo je to tak, že prostě nemůžeš uznat skutečnost, že jsi někoho zabila? Že jsi jí vytrhla budoucnost přímo pod nohama?“ Bolest v jeho hlase mě prořezává jako tupý nůž na máslo. Měla bych mu říct, že se omlouvám, ale nejsem hloupá. Omluva ji nevrátí zpět. Omluva bolest neodstraní. Nenávidí mě stejně jako já jeho. Je to dvousečný meč, kterému nikdo z nás neunikne bez obětí.

Cítím se trýznivě, zlomeně. Nechci nic cítit. Nechci se topit ve vině a hanbě. Sevřu ruku v pěst a zabořím si nehty do masa. Nejprve to štípe, ale pak bolest vyrazí do mé ruky a něco mi v hlavě docvakne; je to skoro jako kdybych byla závislá na tom, že si ubližuji. Nastane chvilka ticha, než znova pocítím na sobě všechnu tu tíhu. Bolest zvítězí nad všemi ostatními emocemi, pohltí je celé. Bolest je jediná věc, která to všechno vypne.

Jsem ztracená v myšlenkách, když ucítím, jak se mi Jacksonova ruka šplhá po zátylku. Každý vlas na mém těle se zježí. Cítím, jak jeho ruka obtočí mou šiji, vysílajíc teplo do mého těla a tváří. Zmáčkne, jako by moje maso bylo antistresový míček a předkloní se na své židli. Jeho horký dech se mi otře o ucho, a i když bych neměla, moje tělo reaguje na jeho blízkost.

"Vychutnám si sledovat tě, jak trpíš. Sledovat, jak se topíš ve svém vlastním utrpení. Než s tebou skončím, budeš si přát, abys tu noc zemřela ty, a ne moje sestra.“ V krku se mi vytvoří hrčka a okamžitě jsem vtažena zpět do svých vzpomínek.

Její visící bezvládné tělo, prázdné oči, budoucnost, kterou kvůli mně nikdy neměla. Byla jsem vrah. Řídit tu noc byla moje volba. Zabila jsem ji. Zabil jsem nás.

Zmáčkne mi krk natolik, aby zanechal modřiny, pak mě odstrčí a já si vydechnu, aniž bych si uvědomila, že jsem zadržovala dech.

"Očekávám, že tyto papíry budou hotové do tří týdnů," vykřikne paní Jarridová z pódia v přední části místnosti. Cítím Jacksonovo teplo na zádech jako bych byla příliš blízko slunci a musím uniknout, dostat se z této místnosti, dostat se do svého bytu a uvolnit své emoce.

Náhle vstanu, narazím nohama o stůl, čím na sebe upoutám pozornost, zatímco si strkám věci do tašky. Vím, že mě lidé sledují, zírají, ale je mi to jedno.

"Kam jdeš, vrahu?" Jackson se posmívá, ale já ho ignoruji. Moje bota se zachytí o roh stolu, když se snažím vyběhnout z místnosti, ale zachytím se, než budu ponížená. Neopovažuji se podívat se přes rameno. Nechci vidět jeho sadistický úsměv nebo temný pohled, který byl jednou věcí, na kterou jsem se každý den těšila. Nechci si vzpomenout, že býval mým světem.

Chci zapomenout.

Uniknu z místnosti, spěchám chodbou a prolétnu dvojitými dveřmi. Slunce líbá mou kůži a vzduch mi fouká do vlasů. Jsem naživu, ale žiji? Ta myšlenka se objeví z ničeho nic a já ji zatlačím pryč. Nemůžu přimět své nohy, aby se pohybovaly dostatečně rychle, a každý krok k mému bytu mi připadá jako věčnost, moje boty jsou naložené cihlami.

Na chodníku kolem mě proběhne skupina dívek, smějí se a mluví mezi sebou. Jako normální studentky. Skloním hlavu a po zbytek cesty do mého malého bytu se soustředím na díry na chodníku. Je to jen kousek od kampusu a takhle jsem si to záměrně zařídila. Nechtěla jsem žít na kolejích poblíž lidí, ale nechtěla jsem žít tak daleko, abych nemohla docházet do školy pěšky. Protože řízení pro mě nepřichází v úvahu.

I kdybych po nehodě neztratila řidičský průkaz, už bych se za volant neposadila. Nemyslím si, že ještě někdy budu moci řídit, sotva vydržím jezdit v autě obecně. Po nehodě jsem nastoupila do auta jen s rodiči a nemyslím si, že se to v budoucnu změní.

Když konečně dorazím do svého bytu, povzdechnu si a třesoucí se rukou si vytáhnu klíče z kapsy. Úleva je tak blízko, dost blízko na to, abych ji téměř ochutnala. Odemknu dveře, spěchám dovnitř a zavřu je za sebou, než je zamknu. Odložím věci na podlahu a spěchám do koupelny.

Moje ruce se třesou očekáváním, když si stahuji kalhoty a vystoupím z nich. Otevřu lékárničku a chytím malou krabičku, kde mám uložené žiletky. Třesoucími se prsty jednu popadnu a zbytek položím na pult.

Klesnu na zem zády k vaně a podívám se dolů na stehna. Je tam nespočet jizev, které zdobí mou pokožku. Většina z nich je tak drobná, že jsou sotva patrná; některé jsou větší a jiné jsou stále červené, vyvýšené a v procesu hojení.

Nevím přesně, proč jsem to začala dělat, ale jednoho dne jsem cítila potřebu to udělat. Začalo to pouhým vtlačením čepele do kůže a později se změnilo v hlubší řezy. Racionální část mě ví, že je špatné to dělat, ale je to má úleva, na jednu sekundu necítím nic, ani hanbu ani vinu, ani strach. Možná nevím, proč jsem začala, ale vím, že někde na cestě se to změnilo v něco jiného ... závislost.

Jedna věc, která mi pomáhá přežít každý den.

Držím žiletku mezi prsty, přivedu si ji na místo nepoškozené kůže a přejedu ní, sledujíc, jak se pokožka odděluje.

Krev se začne hromadit podél čepele a moje ruka se přestane třást, zaplaví mě pocit euforie. Tlak na hrudi se uvolní a najednou můžu znovu dýchat. Vzduch mi rychle naplňuje plíce, když se zhluboka nadechnu a zatlačím čepel do mé kůže jen o kousek hlouběji. Pokaždé, když to udělám, je trochu těžší neříznout hlouběji, zastavit se od toho, abych zabořila čepel tak hluboko, jak jen dokážu.

Chci se zabít? Nevím. Vím však, že udělám cokoli pro pět sekund ticha. Když sleduji, jak mi krev pomalu stéká po noze, cítím se spokojená. Moje vidění se rozmazává a moje kůže hoří v místě, kde ji čepel prořízla, ale nebolí to. Myslím, že by to mělo bolet, i když vše, co cítím, je uspokojení. Přesto potřebuji víc.

Posunu čepel o něco níže, znovu se říznu tím, že si přetáhnu čepel přes kůži. Více pálení, více euforie ... více ticha.

Když jsem ve své bublině, nic se mě nemůže dotknout. Ani vzpomínky. Ani Jackson. Ani minulost. Moje emoce zde neexistují. Všechno, co cítím, je přítomnost. Oddělená od světa, kde není nic, ​​co by mi mohlo ublížit.

Uvnitř jsem volná, bolest, kterou si způsobuji, pohlcuje všechno kolem mě a umožňuje mi zvládnout ještě jeden den.

Ještě jeden den.

Ještě jeden řez.