DI - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Galeran

Zavřel jsem dvířka skříňky a ty se s plesknutím zavřely. Frost vyskočil z místa, kde seděl u pultu.

„Co?“ Zeptal jsem se. „Děje se něco? Je to kvůli dítěti?“

Můj malý druh se na mě zadíval. „Ne,“ řekl. „Jsem v pořádku. Zabouchl jsi dvířka od skříňky a mě to vylekalo.“

„Já?“ Zeptal jsem se.

„Ano. Je všechno v pořádku, Gale?“

„Ano, jsem v pořádku,“ řekl jsem mu. I když nebylo. Balancoval jsem na hraně toho, že se zblázním, a přitom se snažil zůstat klidný, abych Frostovi nezpůsobil stres.

„Ne, nejsi,“ řekl Frost. „Poslyš, já vím, že už jsou to tři týdny. Ale Armant říkal, že Merekovi a Broderickovi bude nějakou dobu trvat, než ostrov vůbec najdou, natož aby si sedli a promluvili se sirénami. Musíme být trpěliví.“

„Já vím.“ Prohrábl jsem si rukou vlasy. „Jen mám o ně velký strach.“

Frost ke mně přistoupil blíž a já ho objal kolem ramen. Jeho blízkost mi poskytovala útěchu.

„Už jsi dlouho nelétal. Možná se tvůj drak jen potřebuje uvolnit a ty si můžeš trochu odpočinout?“

„Ne,“ řekl jsem. „Neopustím tě.“

Frost si povzdechl. „Jsem tady v tomhle velkém domě s kamerami a bezpečnostními alarmy. Nemluvě o dvou plně schopných dracích, kteří mě chrání. Můžeš odejít. Jdi si na chvíli zalétat.“

„Chci tě vzít létat,“ řekl jsem.

Frost se usmál. „Já vím, taky to chci. Ale asi to není dobrý nápad. Výšky nikdy nepatřily k mým oblíbeným záležitostem, a i když vím, že bys nikdy nedopustil, aby se mi něco stalo, já se taky nechci stresovat. Jakmile se ale tenhle prcek narodí, poletíme spolu. I když to asi bude krátký výlet, protože si umím představit, že nebudu schopný opustit malého na moc dlouho.“

Zasmál jsem se a pokrčil rameny. Možná jsem opravdu potřeboval na chvíli vypadnout z domu. „Jsi si jistý, že ti to nevadí?“

Frost ustoupil. „Samozřejmě že ne. Jdu se schoulit do knihovny s knížkou. Flint digitalizoval všechny starověké texty, které Armant má, a já si jich chci ještě pár přečíst. Jsou tam fascinující věci o výchově malých draků.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Budu pryč nanejvýš hodinu. Chvíli si odpočinu a hned se vrátím.“

„Dobře. Potřebuješ to.“

„A beru si mobil.“

Frost se na mě podíval. „Kam ho chceš na toho svého draka dát?“

„Máme své způsoby.“ Usmál jsem se na svého druha a povytáhl obočí.

Zasmál se.

Odvedl jsem Frosta do garáže a popadl dlouhý řetěz, který se mému drakovi hodil na krk. Vsunul jsem mobil do věci podobné tašce a zaháknul ji za řetěz. „Až se proměním, můžeš mi to dát na krk, takže budu mít mobil u sebe.“ Znovu jsem se na něj podíval.

Frost pozvedl jedno obočí. „Ty budeš nosit obojek?“ zeptal jsem se.

„Ano. Tak nějak. Postroje dračí velikosti se zrovna nevyrábějí. Takže jsme si vystačili s tím, když jsme potřebovali nosit věci, jako je moje truhla, kterou si beru s sebou do chaty.“

Frost přikývl. „To dává smysl.“

Vyšli jsme ven a já se svlékl. Přivolal jsem do sebe chlad a během několika vteřin se můj drak rozprskl. Chudák zvíře se v poslední době cítilo zanedbané a přešlapovalo ve mně. Setkal jsem se s Frostovým pohledem a on se na mě láskyplně usmál.

„Rád se na tvého draka dívám,“ řekl. „Už brzy budeme létat spolu. Běž, zkus se uvolnit.“ Přehodil mi řetěz přes krk.

Naposledy jsem se na něj podíval a vystřelil do vzduchu, mával křídly a stoupal výš a výš. Byl to příjemný pocit být pod širým nebem, volný a uvolněný. Věděl jsem, že můžu věřit Merekovým bezpečnostním opatřením a svým dračím přátelům, že můj druh bude v bezpečí.

Letěl jsem několik mil, vlétal do mraků a vylétával z nich, točil se a pořádně si protáhl křídla. Když jsem vzlétl nad rybník, uslyšel jsem první zazvonění mobilu. Okamžitě jsem přistál a co nejrychleji se proměnil. Frost by mi zavolal jen v případě absolutní nouze, takže jsem věděl, že se něco musí dít.

Nebyl jsem pryč tak dlouho. Než jsem zvedl sluchátko, podíval jsem se na čas. Bylo to teprve pětačtyřicet minut. Co se za tu dobu mohlo stát?

„Haló? Co se děje? Co je špatně?“

„Gale?“ Frostův zpanikařený hlas mi dolehl k uším a mně ztuhla krev v žilách.

„Froste? Co se děje?“

„Gale? Pomoz mi!“

Frostův hlas se přerušil. „Ahoj, můj mazlíčku.“ Do uší mi pronikl Molpein hlas.

„Ach, bože. Co jsi mu to udělala?“ Zeptal jsem se. „Kde jsi? Jak ses dostala přes Leonidase a Armanta?“

Molpe se zachechtala. „Aha, ti dva si ani nevšimli, že jsem se vplížila dovnitř a vytratila se s tvým malým druhem. Byli příliš zaměstnáni jinými věcmi. Poslyš,“ řekla, „jestli chceš ještě někdy vidět Frosta, živého, tak si pro něj radši přijď.“

„Kde jsi?“ Zeptal jsem se. „Řekni mi to, sakra.“

V telefonu se ozval Molpein smích a já jen stěží zadržoval vztek. Displej mobilu pod náporem mého sevření praskl.

„Trpělivost, můj mazlíčku. Přece nechceš, abych ho musela potrestat.“

Linku ovládl bolestný výkřik a já málem přišel o rozum.

„Kde jsi?“ Zařval jsem.

„Na pobřeží Ovidiova jezera je jeskyně. Je na severovýchodní straně, nemůžeš ji minout. Víš, o čem mluvím?“

„Najdu ji,“ řekl jsem.

„Dobře. Tak tam jsem já. A jestli budeš chtít svého malého druha zase vidět, přijdeš tam. Neopovažuj se zavolat tu svou malou čarodějku. Ta ti nedokáže pomoct.“

„Fajn,“ vyhrkl jsem. Záleželo mi jen na tom, abych se dostal k Frostovi a zajistil, že on i dítě budou v pořádku. „Mělo by mi to trvat asi hodinu.“

„Ať je to pětačtyřicet minut,“ řekla a zavěsila telefon.

S řetězem a telefonem jsem se už neobtěžoval. Proměnila jsem se a vystřelil do vzduchu. Potřeboval jsem se dostat k Frostovi.

Letěl jsem, jak nejrychleji to šlo, každá uplynulá vteřina byla utrpením, protože jsem věděl, že můj druh je v nebezpečí a já ho nemůžu najít, nemůžu se k němu dostat dost rychle. Co když přijdu pozdě? Co když ho už zabila nebo ublížila našemu dítěti? Jak tuhle situaci zvládal?

Nepřemýšlel jsem o plánu, co budu dělat, až tam dorazím. Myslel jsem jen na to, jak se dostat k Frostovi.

Našel jsem jezero, které mi naznačila, a ústí jeskyně bylo vidět na severovýchodní straně, přesně jak říkala. Můj drak se do jeskyně sotva vešel. Jakmile jsem byl uvnitř, jedním plynulým pohybem jsem se proměnil do své lidské podoby a přistál na nohou.

Rozhlédl jsem se kolem a zhodnotil situaci. Molpe ani upíra jsem neviděl, ale viděl jsem Frosta přivázaného k židli. Byl ke mně otočený zády, hlavu měl skloněnou. Byl bez košile, tmavé vlasy měl dost rozcuchané a ruce svázané za zády. Přispěchal jsem k němu a zvedl mu obličej.

„Froste?“

Ze rtů muže přede mnou, kterého jsem nepoznával, se vydral sten. Měl bledou pleť a vypadal silně podvyživený. Cody, uvědomil jsem si.

Vstal jsem a rozhlédl se kolem, když se jeskyní ozýval smích.

Ze stínu vystoupila Molpe. „Ach, můj mazlíček. Tak ráda tě vidím.“

„Kde je Frost?“ Vykousl jsem skrz zaťaté zuby.

Molpe předstírala zamračený výraz. „Zlatíčko, vím, že jsem ti neměla lhát, ale byl to jediný způsob, jak tě sem dostat. Nemám ho,“ řekla. „Bohužel je váš pozemek docela dobře zabezpečený a nepodařilo se nám najít způsob, jak se do něj vloupat. Takže dobrá práce, ale máme na své straně trochu magie.“

Jeskyní se ozval Frostův hlas. „Pomoz mi, Gale, prosím.“ Zběsile jsem se rozhlédl, tep mi vyletěl do oblak a můj drak zařval, když uslyšel našeho druha v nesnázích.

Upír se objevil vedle Molpe.

„Co jsi zač?“ Zadíval jsem se na něj.

Pokrčil rameny. „S tím si nedělej starosti.“

„Kde je Frost?“

„Nemám tušení,“ řekla Molpe. „Nejspíš sedí doma a inkubuje vajíčko jako správný druh. Ale s trochou štěstí ti tvoji malí dračí kamarádi přiběhnou, až zjistí, že tě mám. Tady nás nenajdou, na to máme příliš mnoho ochran, ale můžu zařídit výměnu. Můžeme tě vyměnit za tvé vejce nebo za vejce toho ohnivého chrliče, nebo za cokoli jiného. Nebo se prostě můžete všichni přihlásit jako moji mazlíčci. Víš, vždycky jsem si tě chtěla nechat jako domácího mazlíčka, teď si budu moct nechat tolik draků!“ Poskakovala a tleskala jako nadšené dítě.

Zavrčel jsem. Očividně se zbláznila. Nesmrtelnost ji přivedla k šílenství. Vrhl jsem se po ní, připravený ji srazit k zemi, a upír zvedl ruku. Zjistil jsem, že se nemůžu pohnout, svaly jsem měl napjaté a nereagovaly. Molpe se ke mně přiblížila s injekční stříkačkou v ruce.

„Trvalo nám docela dlouho, než jsme zjistili správnou dávku pro draka, ale myslím, že jsme to zvládli. Slibuji, že to nebude ani trochu bolet.“ Zabodla mi jehlu do krku a já padl na zem.