DI - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Frost

Druhý den ráno jsem otevřel oči a viděl ještě tmavý pokoj. Nevěděl jsem kolik je hodin, a nechtěl rušit Galea, ale můj močový měchýř měl jiné představy.

Odkulhal jsem do koupelny, vykonal potřebu a pak se odkulhal zpátky do ložnice. Přemýšlel jsem, jestli si mám na chvíli zalézt zpátky do postele, nebo se jít podívat, co bych mohl dát dohromady k snídani.

Zdálo se mi, že je v chatě trochu zima, a i když mi nižší teploty nevadily, snažil jsem se vyhnout zmrznutí, pokud to šlo. Co nejtišeji jsem přihodil další poleno do doutnajícího ohně.

„Ráno budu muset naštípat nějaké dřevo. Myslím, že už nám skoro dochází.“ Galeův hlas mě vyděsil, ale vzpamatoval jsem se.

„Jo, za to se omlouvám. Sbíral jsem nějaké padlé stromy a lámal je, ale nebyl jsem si jistý, jestli umím zacházet se sekerou, kterou tu máš.“

Gale se posadil, deka, která ho přikrývala, sklouzla a odhalila jeho vyrýsovaný hrudník. Nemohl jsem odtrhnout oči. Teprve když vstal a přešel celou místnost, uvědomil jsem si, že zírám.

Odkašlal jsem si. „Chceš něco k jídlu? Můžu se podívat, co máme.“ Zrudl jsem, když jsem si uvědomil, co jsem řekl. My. Tohle nebyla moje chata, ale choval jsem se, jako by byla. Doufal jsem, že to Galeovi nevadí. Na druhou stranu jsem byl jeho druh, takže to možná patřilo k věci.

Gale pokrčil rameny. „Po ránu nejsem moc nápaditý. Pár müsli tyčinek bude stačit. Uvařím ale kafe. Bez toho nemůžu žít.“

Oči se mi rozšířily. „Ty jsi přinesl kávu? Díky bohu! Už týden jsem bez ní. Přivádělo mě to k šílenství.“

„Jéje. To zní hrozně. Bez kávy bych nemohl žít.“

Zachrčel jsem. „To už jste měli v době kamenné kafe?“

Gale se chytil za hruď, jako by byl zraněný. „Au. Trochu brzy na ty věkové vtípky, nemyslíš?“

Zasmál jsem se. „Promiň, to mi tak nějak vyklouzlo.“

„Dělám si legraci,“ řekl. „Jsi tak starý, jak se cítíš, ne? Takže mi je asi dva tisíce dvacet sedm let.“

„No, pokud se budeme řídit vzhledem, řekl bych, že ti bylo teprve sedmadvacet.“ Můj ruměnec se prohloubil. Odolal jsem nutkání utéct a schovat se, ale kam bych se sakra schoval?

Gale stiskl tlačítko na kávovaru a otočil se ke mně. Pomalými, lehkými kroky se vydal mým směrem a bránil mi v úniku z kuchyně. Zaměřil na mě svůj pronikavý pohled. Napětí mě opustilo, když jeho pohled sklouzl po mém těle jako pohlazení. Během několika vteřin byl několik centimetrů ode mě. Jeho rty se zastavily na mých.

„Vadí ti můj věk?“

„Myslíš víc než to, že jsi skutečný drak?“ Vypískl jsem.

„Jo.“

„Ne. Tvůj věk, tvůj drak, nic na tobě mi nevadí. Připadáš mi… správně. Po té bláznivé noci v klubu jsi pro mě to jediné, co mi připadá správné.“ Jedině tak jsem to dokázal popsat. Byl pro mě jako domov. Přirozenější než dýchání. Bylo to teprve včera večer, kdy jsem si říkal, jestli to není kouzlo?

Gale se usmál, upřímně, potěšeně, jako by mu z ramen spadla tíha. „To rád slyším.“ Sklonil rty k mým a věnoval mi nejkratší polibek.

Chtěl jsem víc, ale odstoupil ode mě právě ve chvíli, kdy jsem se po něm natáhl.

„Půjdu naštípat nějaké dřevo, abychom mohli rozdělat ten oheň, ano?“

Přikývl jsem. „Já…“ Rozhlédl jsem se po chatě. Nebylo toho moc, co by mě mohlo zaměstnat. Už jsem přečetl všechny knihy na poličce. „Já uklidím.“

Utřel jsem pult, který ani nebyl špinavý. Pak jsem se snažil zaměstnat zametáním, místo toho jsem stál a díval se z okna, zatímco Gale došel ke stromořadí, zvedl padlý strom – celý strom, ne jen větev –, přešel k místu, kde měl špalek na sekání, a vzal sekeru.

Myslím, že s motorovou pilou by to šlo udělat mnohem rychleji, ale výhled by nebyl tak pěkný. Gale měl na sobě džíny a boty, ale neměl košili. Nežertoval, když říkal, že mu zima nevadí. Venku muselo být pod nulou, ale on si toho nevšímal.

Bez větší námahy zvedl sekeru nad hlavu a dopadl s ní na kmen. Ten se rozštípl, on ho znovu nastavil a znovu rozštípl. Bylo fascinující to sledovat. Svaly se mu vlnily, na hrudi se mu leskl pot. Netrvalo dlouho a udělal pořádnou hromadu.

Byl by skvělým živitelem pro mě a naše děti.

Ta myšlenka přišla zničehonic a vyděsila mě. Vždycky jsem miloval děti. Snil jsem o tom, že je jednou budu mít, i když jsem předpokládal, že je budu adoptovat.

Teď ne. Teď bych děti skutečně mít mohl.

Gale přišel s takovým množstvím klád, že to nebylo v lidských silách. Technicky vzato to asi nebylo v lidských silách, protože byl drak.

„Teď bychom měli být na pár dní v pohodě,“ řekl, když si utíral obličej ručníkem. „Pokud si nemyslíš, že budeme potřebovat víc?“

Netušil jsem, kolik dřeva je potřeba, aby se tu udrželo teplo. Hromada dřeva, kterou nasekal, mi připadala značná, ale co já vím? Pokrčil jsem rameny a stále držel koště; k zametání jsem se ještě nedostal. „Možná bys mohl nasekat další později? Jen abychom měli jistotu, že máme dost.“

***

Tu noc jsem se ve spánku zmítal a tělo mi ovládlo horko. Už dávno jsem odhodil přikrývky, tričko i slipy. Nic nezmírnilo to horko, tu potřebu, která se mnou lomcovala. Po rozloučení s Galeem jsem ležel vzhůru a přemýšlel o všem, co mi za poslední dva dny řekl o dracích. Všechno to dávalo smysl. Když jsem byl s ním, poprvé v životě jsem se cítil celý. Chtěl jsem, aby ten pocit byl trvalý. Přemýšlel jsem, že ho zavolám zpátky do pokoje a řeknu mu, aby si mě hned nárokoval, ale neudělal jsem to. Bylo to příliš brzy, že?

Z čela mi stékal pot a já sténal pro Galea. Díra mě bolela potřebou být naplněna a já věděl, že jen on může tuto potřebu uspokojit.

„Gale!“ Křičel jsem, jak jsem se zmítal a otáčel. „Gale, Gale, Gale.“ Jeho jméno bylo šeptanou prosbou. Nevím, jak jsem to věděl, ale moje tělo ho potřebovalo.

Silné ruce mě chytily za zápěstí a jemně, ale pevně mě přidržely.

„Froste, co se děje? Co se děje?“

„Potřebuju tě,“ řekl jsem a prohnul se v bocích. Moje pánev se setkala s jeho. Nepohnul se, neřekl ani slovo, a já vytřeštil oči. Setkal jsem se s jeho pohledem, cítil jeho nejistotu. „Prosím,“ řekl jsem. „Vezmi si mě. Vezmi si mě.“

Stále váhal. „Já… nejsem si jistý, jestli jsi připravený. Vím, že je toho na tebe moc, nechci, abys litoval…“

Posadil jsem se a sevřel jeho tvář v dlaních. „Chci tě,“ řekl jsem. „Přísahám, že chci. Vím, co říkám, vím, co to znamená. Chci být tvůj.“

Konečně jsem se k němu dostal a on mě něžně políbil. Chlad na jeho kůži, neodmyslitelný chlad, který jsem si spojoval s jeho dotykem, trochu zmírnil mé pálení, ale potřeboval jsem víc. Potřeboval jsem, aby mě naplnil. Moje ruce sjely k jeho ptáku a já s radostí zjistil, že i on spal nahý. Pohladil jsem ho po délce, už byl tvrdý jako ocel. Lehl jsem si na postel a roztáhl nohy, čímž jsem ho zval.

Z dírky mi vytékala vlhkost, jakou jsem nikdy předtím necítil. Mé tělo se připravovalo na mého druha, mého draka. Natáhl jsem se, abych se dotkl sám sebe, abych se mu otevřel. Když mě pozoroval, ve tváři se mu zračila čirá rozkoš. Okamžitě jsem byl schopný zasunout dva prsty a roztáhnout se pro něj.

„Jsem připravený,“ řekl jsem. „Šukej mě.“

Neváhal. Políbil mě na rty, nesouvisle šeptal na mou kůži, zatímco mi sjížděl polibky po krku. Vnikl do mě tvrdě, ale byl to tak úžasný pocit. Vzpínal jsem se boky proti němu.

Chtěl jsem jeho semeno. Chtěl jsem, aby mě označil za svého, aby upevnil naše pouto.

Pumpoval do mě znovu a znovu. Čelo postele se otřásalo a mlátilo o zeď. Slyšel jsem, jak dřevo tříská, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Nehty jsem mu sjížděl po zádech a přitahoval si ho k sobě. Vstříc jeho přírazům jsem vyrážel vzpínáním boků.

„Bože,“ řekl. „Promiň, zlato. Bude to rychlé.“

„To je mi jedno. Jsem tak blízko.“ Zasténal jsem pod ním. Ruce mi vylétly k péru a já pumpoval, přizpůsobujíc se jeho rytmu. Mezi námi se rozstříkly chrčivé výrony spermatu.

Když se udělal, hluboko v krku zavrčel. Zhroutil se na mě, oba jsme těžce oddechovali.

Najednou ve mně zapuzoval jeho pták a plnil mě víc a víc.

„To je tvůj uzel?“ Zeptal jsem se a zasténal, jak se tlačil na stěnu mé dírky. „Ach, Kriste.“ Můj pták zůstával tvrdý a já byl připraven se znovu udělat. Chytil jsem se prostěradla, když mnou projela rozkoš.

Gale se zmocnil mých rtů hlubokým polibkem a jazykem mi vnikl do úst. Zasténal jsem proti němu. Ještě nikdy v životě jsem s jiným mužem nepocítil takovou míru touhy a uspokojení.

Objal mě kolem ramen a přetočil nás, takže jsem ležel na něm.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě.

Prakticky jsem zamručel. „Úžasně.“ Zvedl jsem oči, abych se setkal s jeho pohledem, a našel jsem na jeho tváři samolibý úsměv.

„To rád slyším.“

Položil jsem si hlavu na jeho hruď a poslouchal zvuk tlukotu jeho srdce. Můj druh. Můj navždy.

„Musíme vstávat?“

„Ne.“ Políbil mě na hlavu. „Můžeme tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“

„Dobře.“ Oči se mi zavřely. Chtěl jsem zůstat vzhůru, znovu si užít svého druha, ale moje energie byla vyčerpaná. „Dobrou noc, draku.“

***

Druhý den ráno jsem se probudil s pocitem bolesti na všech místech. Ještě než jsem otevřel oči, usmál jsem se a vzpomněl si, co se mezi mnou a Galeem stalo. Bylo to úžasné a ještě nějaká další květnatá slova, která mě v tuhle brzkou hodinu bez kávy ani nenapadala.

Cinknutí pánve na plotně mě přimělo otevřít oči. Gale už byl vzhůru, možná připravoval snídani a doufal jsem, že i kávu.

Odhrnul jsem přikrývku a chtěl vstát, když se mi zvedl žaludek. Vlna nevolnosti přišla z ničeho nic a já spěchal do koupelny vyprázdnit žaludek. Když jsem byl hotový, posadil jsem se zpátky a opřel se o zeď a vydýchával se.

To bylo divné. Pomyslel jsem si. Rychle jsem si vyčistil zuby a šel do kuchyně.

Gale se usmál, když mě uviděl, a pak se zamračil.

„Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Položila jsem si ruku na břicho. „Jen se mi najednou udělalo nevolno.“

„Jak je na tom tvoje noha?“ zeptal se.

Překvapeně jsem se na sebe zadíval. Úplně jsem zapomněl, že jsem si zvrtl kotník. Podíval jsem se na něj a on se zasmál.

„Rychlá schopnost hojení,“ řekl. „Máš ji teď, když jsme se spářili.“

„Super,“ řekl jsem. Co se ještě změnilo?

„Udělal jsem nám snídani. Přivezl jsem si s sebou v kufru vajíčka. Míchaná jsou to jediné, co umím. A myslím, že jsem je vlastně spálil.“ Vypnul hořák a v tu chvíli mě zasáhl zápach.

Ano, rozhodně spálené. Posadil jsem se a přitiskl si ruku na břicho. Snažil jsem se přimět obsah, aby zůstal uvnitř.

„Jsi si jistý, že jsi v pořádku?“

„Nevím,“ řekl jsem. „Všechno je prostě strašně cítit. Myslím tím jídlo. Jsem naprosto v pohodě se vším ostatním. Jen jídlo zní hrozně.“

Gale si sedl vedle mě. „Nemusíme jíst. To je na pobytu na chatě to hezké, že nemáme absolutně žádný program. Nemusíme se řídit žádným časovým harmonogramem ničeho. Sakra, můžeme zůstat v posteli celý den, když budeme chtít.“

Usmál jsem se. „To zní úžasně.“

Gale mi sevřel obličej v dlaních a jemně mě políbil.

Nádhera.

Pak mi zapípal telefon a já se od něj odtáhl. „To byl můj telefon? Myslel jsem, že je vybitý.“

„Bylo to tak. Našel jsem ho v kuchyni, tak jsem ti ho zapojil. Doufám, že ti to nevadí.“

„Ne, to je úžasné. Radši se podívám do zpráv, jestli mi brácha vůbec psal. Nemluvíme spolu každý den, ale to, že jsem mu po celém týdnu neodpověděl, ho asi trochu vyděsilo.“

Chtěl jsem vstát, ale Gale mi položil ruku na rameno. „Já to zařídím,“ řekl. „Ty zůstaň tady. Chceš vodu nebo něco jiného? Udělal jsem kávu, ale předpokládám, že ji nechceš.“

Blech. Udělal jsem obličej. Při pouhém pomyšlení na kávu jsem se znovu držel za břicho.

Uchechtl se. „Dobře. Žádné kafe.“

Podal mi telefon a já prolistoval oznámení. Textové zprávy od Masona byly čím dál křiklavější. Od „Ahoj, co se děje“ až po „Kde kurva jsi? Mám o tebe velký strach. Prosím, zavolej mi.“ Ta přišla teprve dnes ráno.

„Raději mu zavolám,“ řekl jsem. „Ale co mu mám říct? Můžu mu o tobě říct?“

Gale vzhlédl od místa, kde seškraboval připálená míchaná vajíčka z pánve. „Můžeš mu říct o mně jako o člověku, ale vynechal bych tu část o drakovi. Řekni mu, že jsme tady nahoře uvízli bez generátoru a neměli jsme mu jak dát vědět.“

„To dává smysl. Až na to, že když jsem s ním mluvil naposledy, říkal jsem mu jen, že jsem dal v klubu výpověď a všechno je v pořádku. Nezmínil jsem se o tom, že bych se seznámil s někým novým.“

Gale pokrčil rameny. „Láska na první pohled.“

„Jo, něco takového,“ řekl jsem. Stiskl jsem odeslat Masonovo číslo. Jednou zazvonilo, než to zvedl.

„Jacku, kde jsi? Kde jsi byl? Mám o tebe hrozný strach!“

„Je mi to líto, Masone. Byl jsem roztržitý,“ řekl jsem.

„Je všechno v pořádku?“

„Jo. Někoho jsem potkal. A už týden bydlíme v jeho chatě.“ Zaksichtil jsem se. Ta lež mi chutnala divně. Nikdy předtím jsem Masonovi lhát nemusel a nelíbilo se mi to. „Právě jsme zprovoznili generátor. Takže jsem si nemohl nabít telefon. Promiň.“

„Aha,“ řekl. „Když ses neozval, začal jsem si dělat starosti. Zkoušel jsem ti volat do práce. Ten klub, ve kterém jsi pracoval, najednou zavřeli. Bylo to ve zprávách. Prý se odtamtud ztratilo několik lidí a teď se pohřešuje i majitelka. Jsem rád, že už tam nepracuješ.“

„Jo,“ řekl jsem. „Masone, můžu ti zavolat zpátky? Můžeme si popovídat později. Právě se sotva probouzím.“ Kousl jsem se do rtu a nevěděl, co jiného říct. Potřeboval jsem si promluvit s Galeem, abych zjistil, co bych mohl Masonovi říct. „Gale mi právě teď dělá snídani. Takže…“ Odmlčel jsem se.

„Gale, jo?“ řekl Mason. „Ujisti se, že se o tebe dobře postará, ano? Zůstaň v kontaktu, ano?“

„Jasně,“ řekl jsem. „Mám tě rád, brácho.“

„Já tebe taky,“ řekl Mason.

Prošel jsem zbytek svých oznámení a našel několik hlasových zpráv, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, že mi nikdy nikdo nevolal.

Všechny hlasové zprávy byly z čísla, které jsem nepoznával. Poslechl jsem si první z nich.

„Ahoj, Froste.“ Do uší mi pronikl Mollyin zpěvavý hlas. „Určitě jsi slyšel, že se klub zavírá. Proč mi nezavoláš, ano? Možná pro tebe mám další pracovní příležitost. Nerada bych tě nechala bez výplaty, zlatíčko.“ Zachvěl jsem se. Když jsem věděl, co o ní teď vím, nerad jsem pomyslel na to, co by to mohlo být za příležitost.

Další hlasová schránka. „Froste, byla jsem u tebe v bytě a ty jsi tam nebyl. Mám o tebe vážně strach, zlato. Museli jsme zavřít klub a já bych si s tebou opravdu ráda promluvila o tvých možnostech kariéry.“

Gale se posadil vedle mě a já stiskl tlačítko reproduktoru, aby slyšel.

„To je Molly,“ řekl jsem. „Nechala mi několik hlasových vzkazů.“

Zavrčel. Kdybych věděl, co řekne ten další, nedovolil bych Galeovi, aby ho poslouchal. Alespoň ne bez varování.

„Froste, to je zase Molly. Vím, že jsi byl v klubu, zlatíčko. A opravdu si s tebou chci promluvit o tom, co jsi viděl. Není to tak, jak si myslíš. Ti draci jsou zlí a půjdou po tobě. Kdybys za mnou přišel, zlatíčko, můžu tě před nimi a jejich zlými způsoby ochránit. Molly tě ochrání.“

Vzbudil se ve mně hněv, jenže mi byl cizí. Jako by nebyl tak docela můj vlastní. V tu chvíli jsem se podíval na Galea. Na spánku mu pulzovala žíla. Byl to jeho hněv, který jsem cítil. Ale nevyděsilo mě to. Položil jsem mu ruku na hlavu. Vytrhl se z omámení, setkal se s mým pohledem a jeho rysy při mém doteku změkly.

„Jsem v pořádku,“ řekl jsem. „S tebou jsem v bezpečí, že? Vždycky mi to říkáš. Nikdy mi neublížila a nemůže mi ublížit ani teď.“

Přikývl, přitáhl si mě do náruče a pevně mě objal. „Promiň,“ řekl. „Jen nerad přemýšlím, jaké má úmysly. Nemůže to být náhoda, že vyhledala dva z našich druhů.“

„Alespoň máme s Flintem draky, kteří nás chrání. A co druhové ostatních? Ještě je nenašli, že?“

Gale přikývl. „Přemýšlel jsem o tom samém. I když bych tu s tebou rád ještě chvíli zůstal a trochu tu postel rozbil, myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom se vrátili do dračího velitelství.“

„Opravdu tomu tak říkáte?“ Zeptal jsem se.

„Dřív jsme tomu tak neříkali, ale tak nějak se to ujalo, když Leonidas přivedl Flinta domů. Každopádně Merek má to místo neproniknutelné, takže bych se cítil pohodlněji, kdybys tam byl ty.“

„To dává smysl,“ řekl jsem. Kousl jsem se do rtu a odvrátil se od něj.

„Hej,“ řekl. „Pořád budeme mít trochu soukromí. Mám tam celý apartmán pokojů. Můžeme zapracovat na rozbití té postele.“

„O to nejde,“ řekl jsem. „Co když se ostatním klukům nebudu líbit? Nejsem zrovna nejlepší v navazování přátelství.“

„Budou tě milovat,“ řekl Gale. „A pokud ne, budou se muset zodpovídat mně. Já je zmrazím.“

Vyprskl jsem smíchy. „Opravdu to dokážeš?“

„Ne.“ Gale zavrtěl hlavou. „S Leonidasem si hrajeme s různými schopnostmi. Ale většinou bych je jen naštval. Nemyslím si, že mám v sobě dost ledu na to, abych zmrazil draka velikosti Brodericka, a Merek je vlastně vůči našim dovednostem imunní, pokud víme.“

„Proč?“ Zeptal jsem se. „Co dokáže?“

Gale pokrčil rameny. „To vlastně nevíme. Je to tak trochu záhada. Schopnosti černých draků se projevují až poté, co si najdou druha. A vždycky byly jiné, nikdy nebyly u každého draka úplně stejné.“

„Tak to by mohlo být zajímavé.“

„Jo. No,“ řekl Gale. „Můžeme se teď sbalit a do oběda se vrátit na velitelství, nebo se můžeme ještě chvíli poflakovat a stihnout to do večeře.“

Ušklíbl jsem se. Nechtěl jsem jíst, ale neprotestoval bych proti tomu, kdybych ještě chvíli zůstal v náručí svého druha a zablokoval zbytek světa, zatímco bychom my dva poznávali svá těla. „Počkáme do večeře,“ řekl jsem, chytil ho za ruku a vedl k ložnici.

***

Rozhodli jsme se, že se do dračí centrály vrátíme raději autem, než že poletíme. I když jsem s Galeem opravdu chtěl letět, pořád mě trápil žaludek. Na ranní nevolnosti se mi to zdálo extrémně brzy, ale co jsem věděl o těhotenství? Natož o dračím těhotenství. Nechtěl jsem Galeovi nic říkat. Měl toho teď dost.

Řídil moje auto, zatímco já odpočíval na sedadle spolujezdce. Skoro celou cestu jsem prospal. Probudil jsem se, když zajel na klikatou cestu, která se zdála být nekonečná. Konečně se na obzoru objevil dům. Spíš zámeček. Byl třípatrový, s cihlovým obložením a kruhovou příjezdovou cestou přímo před ním.

Gale zajel na parkovací místo.

„Vypadá to, že Merek a Armant jsou tady. Myslel jsem, že Armant je v Evropě, ale musel se vrátit domů dřív. Broderick rád bere náhodné stavební zakázky, takže pracuje ve městě.“

Gale vystoupil z auta, obešel auto ke straně spolujezdce a otevřel mi dveře.

„Takže tohle je dračí velitelství, jo?“

„Jo, to je ono.“

„Páni,“ řekl jsem, když jsem se rozhlédl. „Je to nádhera.“

„Díky. Myslím, že Leonidas tuhle nemovitost našel před pár sty lety. Od té doby jsme na něm samozřejmě něco udělali.“

„Takže jste si ho nechali postavit? Nebudu lhát, tak trochu jsem čekal hrad.“

„Původní návrh byl trochu víc hradní. Ale neměl vnitřní vodovod ani elektřinu, takže jsme ho museli zmodernizovat. Jsem si docela jistý, že jsme ho nechali kompletně zbourat a přestavět, abychom se přizpůsobili změnám.“

„No, to oceňuju.“ Usmál jsem se.

Gale úsměv opětoval. Vyzařovala z něj radost a hrdost.

Vtom se otevřely vchodové dveře a ven se vyřítil muž s dítětem. Flint a Keegan, předpokládal jsem.

„Jste tady,“ řekl ten muž. „Jsem tak rád, že jste tady. To je tvůj druh?“

Gale se zasmál. „Ano, Flinte, a je dobře, že už jsem mu všechno řekl, jinak bys to prostě prozradil.“

Flint se neobtěžoval odpovědět. Přistoupil, spíš přiběhl, a objal mě.

„Je skvělé tě poznat,“ řekl. „Jsem za tebe a Galea tak šťastný.“

Chvíli jsem zaraženě stál, ale pak jsem Flinta poplácal po zádech v rozpačitém objetí.

„Díky. Taky jsem docela šťastný a gratuluju k malému,“ řekl jsem. „Vypadalo to neuvěřitelně děsivě, ale zvládl jsi to jako šampion. Nevím, co bych v takové situaci dělal já.“

Flint ustoupil a podivně se na mě podíval, pak se vrátil ke Galeovi.

„Je to dlouhý příběh,“ řekl Gale. „No tak. Pojďme dovnitř. My dva jsme vyhladovělí.“

„Naštěstí,“ řekl Flint. „Dneska není tvoje noc, abys vařil. Takže máme opravdové jídlo.“

„Doufám, že nějaké maso.“

Flint vykulil oči. „Ano, steaky a vynikající zahradní salát.“

„Králíkárna,“ řekl Gale, ale následoval ho dovnitř. Gale mě chytil za ruku a šli jsme ruku v ruce.

Při večeři jsme všechny zasvětili do toho, co se ode mě Gale dozvěděl o Molpe, a také o tom, že jsem byl svědkem událostí v klubu.

„Dobrá bohyně,“ řekl Armant. „Doufám, že v klubu nebyl nikdo jiný. Příště si budeme muset dávat větší pozor. Opravdu nechci riskovat odhalení. Všichni víme, co se stalo s obry.“

Gale se zachvěl.

„Co se stalo s obry?“ Nemohl jsem si pomoct, ale nahlas jsem se podivil.

Merek se ušklíbl. „Lidé náhodou spatřili poslední z nich a teď máme lovy na Yettiho a Sněžné muže. Ani jsem si nedokázal představit, co by se stalo, kdyby lidé věděli, že draci existují. Jestli si lidé myslí, že skolit slona v Africe je lovecká výzva, jsem si jistý, že by se vrhli na lov draků. Opravdu nechci být někomu připevněn na zeď.“

V místnosti se rozhostilo kolektivní ticho. Všichni jsme chápali riziko odhalení draků a ostatních paranormálních bytostí, kteří se jen snažily žít svůj život v klidu.

Gale naštěstí změnil téma. „Armante, můžeš se spojit s Valerií? Chtěl bych, aby se přišla podívat na Frosta. Je dneska dost malátný a taky unavený.“

„Nejspíš je těhotný,“ řekl Armant bez rozmýšlení.

Oči se mi rozšířily. „To se stane tak brzy?“

„Ano, může,“ řekl Gale. „Nemyslel jsem si, že se to stane, ale může.“

„Aha,“ řekl jsem. Podíval jsem se dolů na své stále ploché břicho. „To je… vzrušující.“

Uvnitř mě byl strach, ale také štěstí.

Gale mě chytil za ruku. „To je,“ řekl. „Všechno bude v pořádku, slibuju.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Už jsem to viděl. Takže je to o něco méně děsivé. Nedokážu si představit, že bych byl Flint a procházel tím poprvé, aniž bych věděl, jak to bude probíhat.“

Flint pokrčil rameny. „Jen jsem byl strašně rád, že už nejsem připoutaný k židli. A taky jsem si myslel, že mám víc času, takže jsem o porodu moc nepřemýšlel.“

„Byl jsem vyděšený,“ řekl Leo a všichni jsme se zasmáli. „Nechtěl jsem myslet na to, že budu muset provést císařský řez u svého druha. Zřejmě mají převládnout instinkty, ale ty moje se nedostavovaly. Nedokázal jsem si představit, že bych takhle ublížil svému druhovi.“

Flint vstal. „Přinesu ti trochu čaje, který mi Valerie dávala pít, když jsem byl těhotný.“

„Díky,“ řekl jsem. „To bych ocenil. A jakoukoli další radu. Nikdy mě nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát.“

Flint se zasmál. „Já vím, že jo. Ale je to úžasné, slibuju.“

Gale se opřel do židle a díval se na mě, zatímco jsem si povídal s Flintem. Bylo to, jako bychom se s Flintem znali odjakživa, naše konverzace šla snadno, a dokonce jsem Keegana chvíli choval, dokud nepotřeboval vyměnit plenku, pak jsem ho předal zpátky jeho otci.

Gale mě objal kolem ramen, naklonil se a políbil mě na tvář. Bylo to, jako by život už nemohl být dokonalejší. Měl jsem přítele – druha – a možná jsme čekali dítě. Když jsem se teď cítil tak dokonale, mohl jsem úplně ignorovat skutečnost, že Molpe je někde venku.