DI - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Galeran

Hvízdal jsem si, když jsem šel do kuchyně. V kroku jsem měl o něco víc jiskry. Můj druh byl tady, v mé chatě, mém absolutně nejoblíbenějším místě na světě. Věděl o dracích a nějakým způsobem byl svědkem toho, co se před týdnem odehrálo v klubu. Strach, který v sobě choval, byl hmatatelný. Ale kdyby mě vyslechl, kdybych mu to vysvětlil, snad by dokázal draky pochopit a přijmout.

Sehnal jsem pro nás nějaké občerstvení, mé oblíbené smetanové sušenky s mlékem. Nepřítomně jsem přemýšlel, co by si můj druh dal. Umí vařit? Bůh věděl, že já ne.

Dál jsem si pískal, zatímco jsem se přehraboval v kuchyni, abych si udělal přehled o všem, co máme. Vtom jsem to uslyšel. První výkřik. V koupelně byla stále zapnutá sprcha, takže to nemohl být můj druh v nesnázích. Nebo snad ano?

Vzduch pronikl další výkřik a mně se obrátil žaludek. To byl můj druh. Věděl jsem to. Frost byl venku, utíkal pryč ve strachu. Vyběhl jsem ven a dal se do běhu. Instinkt mě okamžitě navedl na jeho stopu a já běžel, dokud jsem ho nenašel.

Seděl na sněhu opřený o strom, kolena přitisknutá k hrudi, a kolébal se sem a tam.

Když jsem vykročil k němu, zlomila se větvička a on vzhlédl, oči vytřeštěné strachem.

„Neublížím ti, slibuju. Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se.

Zavrtěl hlavou. „Ne.“ V očích se mu zaleskly slzy. „Vyvrknul jsem si kotník. Nemůžu chodit.“

Opatrně jsem k němu přistoupil, jako bych se blížil ke splašenému koni. „Nevadí, když tě odnesu zpátky do chaty?“ Zeptal jsem se.

„Nemám moc na výběr,“ řekl.

Srdce mě pro něj zabolelo. Něčeho se bál a nevěděl, kam se obrátit. Snad se brzy obrátí na mě. „Vždycky máš na výběr, Froste,“ řekl jsem. „Můžu ti pomoct zpátky do chaty. A můžu zavolat někomu, aby pro tebe přijel, jestli chceš, ubytovat tě v hotelu ve městě, pokud by ses tak cítil pohodlněji, bezpečněji. Nebo můžu zavolat tvé rodině, jestli chceš.“

„Já žádnou rodinu nemám,“ řekl. „Už nemám práci. Mám sice byt, ale už se tam nevrátím. Ona si mě tam najde, já to prostě vím.“

„Dobře,“ řekl jsem. „Můžu tě vzít zpátky do chaty a vysvětlit ti pár věcí o tom, kdo jsem?“

„Jsi drak, že? Uvalil jsi na mě nějaké kouzlo? Proto si k tobě chci vlézt do postele a nikdy ji neopustit? Taky dýcháš oheň?“

Zakousl jsem smích. Zdá se, že můj druh vůči mně nebyl tak imunní, jak jsem si myslel. „Nemám takovou magii, která by tě takhle očarovala. A nikdy bych nedovolil, aby na tebe byla magie použita tímto způsobem. Vrátíme se do chaty. Je tam teplo. Řeknu ti, cokoli budeš chtít o mně vědět, a ty mi můžeš říct něco o sobě.“

„Zima mi nevadí,“ řekl. „Zima mi nikdy nevadila.“

Usmál jsem se. „Mně taky ne,“ řekl jsem. „Ale mám trochu hlad. Můžu ti slíbit nějaké jídlo. A můžu ti zaručit, že v chatě budeš v bezpečí. Neublížím ti. A Molly taky ne.“

Frost na to přikývl. Vstal a opřel se o kmen stromu. Pomalu se pokusil udělat krok, ale noha jeho váhu neudržela. „Kurva.“ Natáhl ruce. „Budeš mě muset nést,“ řekl.

Ztěžka jsem polkl, protože jsem věděl, že mě můj druh potřebuje, ale ne přesně tak, jak jsem chtěl. Musel jsem se chovat slušně. Vzal jsem ho do náruče, miloval ten pocit, a odnesl ho zpátky do chaty.

Chůze mi připadala jako věčnost, když jsem měl svého druha tak blízko a jeho kůže se otírala o mou.

Jakmile jsme se vrátili do chaty, položil jsem Frosta na pohovku, přikryl ho dekou a šel postavit na čaj, abych mu mohl uvařit čaj. Nevěděl jsem, jestli má rád čaj, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Poté jsem šel vypnout sprchu. Když jsem se vrátil, Frost omámeně zíral do krbu.

„Froste?“ Řekl jsem.

Podíval se na mě.

„Je všechno v pořádku?“

Trochu se usmál. „Tak nějak. Ne tak docela. Nemám ponětí.“ Zabořil hlavu do dlaní a pokusil se schoulit do klubíčka, ale pak zavrávoral, když pohnul nohou.

Sedl jsem si do křesla naproti pohovce a moc jsem chtěl svého druha vzít do náruče a obejmout ho, ale věděl jsem, že na to možná není připravený.

„Proč jsi utekl?“ Zeptal jsem se. „Bojíš se mě? Bojíš se, že by tě tu někdo mohl najít?“

„Ne a zároveň ano. Nevím,“ řekl. „Můj instinkt mi říká, že ti můžu věřit. Vůbec se tě nebojím. Ale kdykoli si vzpomenu na Molly a klub, dostanu strach a panikařím a chci utéct. Vždycky jsem z ní měl husí kůži. To jak se z klubu ztrácejí lidé, a některými věcmi, které jsem ji viděl dělat, jsem měl věřit svým instinktům už před rokem, když jsem chtěl skončit, ale neudělal jsem to. Prostě jsem si začal myslet, že moje instinkty jsou možná hrozné a že bych měl udělat logickou věc a utéct. I když mi to teď nepřipadá moc logické, vzhledem k tomu, že jsem vyrazil pěšky bez bot ve sněhu uprostřed ničeho.“

„Jo, docela by mě zajímalo, jak jsi to zvládnul,“ řekl jsem.

„Od té noci v klubu to bylo trochu bláznivé,“ řekl.

„Dovedu si představit, že by mohlo být. Zjištění, že draci jsou skuteční a že tvoje šéfová je siréna.“

„A nezapomeň, že muži mohou mít děti,“ řekl se smíchem. „Pořád si nejsem jistý, jestli nejsem v nějakém psychotickém záchvatu a nemám halucinace. Viděl jsem toho draka, jak tomu chlapovi dělá nějaký císařský řez. A pak se okamžitě uzdravil a byl v pořádku. Uvědomuješ si, že je to šílené, že?“

Znovu jsem se rozesmál. „Jo, pro člověka je to asi dost šílené. Flint, ten, který to dítě porodil, je Leonidasův druh. Celý zákrok byl bezpečný a bezbolestný, to ti můžu odpřisáhnout.“

„Říkal jsi, že Molly je siréna? Jako z řecké mytologie? Homér a Odysseus a tak?“

Přikývl jsem. „Ano, Molly Pendleton je jedna z pěti sirén. Její pravé jméno je Molpe.“

Viděl jsem, jak se mu v hlavě otáčejí kolečka, když o tom přemýšlel. „Sirény existují. Draci existují. Co byl ten druhý chlap, který se vynořil ze vzduchu a pak zase zmizel?“

Ušklíbl jsem se, až do této chvíle jsem zapomněl na neznámou hrozbu, která tam venku byla. „To je otázka za milion dolarů. Já a ostatní draci, už je nás jen pět, no, teď už šest, tak nějak, myslím, se to snažíme vyřešit. Nevíme, co má Molpe za lubem a proč unesla Flinta, ani proč se z jejího klubu ztratilo tolik lidí.“

V tu chvíli zapískala konvice s čajem, tak jsem k ní přistoupil a nalil mu šálek čaje v naději, že ho to snad uklidní. Zdálo se, že se uvolnil už během našeho rozhovoru.

Vrátil jsem se a podal mu šálek.

„Takže jsi říkal, že už zbývá jen pět draků? Proč jen pět?“

„Ah,“ vydechl jsem. „To je dlouhý příběh. Kdysi bylo draků mnohem víc a mýtických bytostí, jak nám lidé říkají, taky, ale jedna skupina z nich zneužila svou moc a myslela si, že je lidem nadřazená. Snažili se lidi zotročit. Byla válka, chvíli to bylo dost ošklivé, něco jako soudný den.“ Nebyla to doba, na kterou bych rád vzpomínal. Možná bych o tom jednou svému druhovi podrobně vyprávěl. Ale ne dnes. „Zasáhly sudičky a vymazaly draky z dějin. Vybraly si nás pět – mě, Leonidase, Brodericka, Mereka a Armanta –, abychom zůstali. Ale nesměli jsme se rozmnožovat. Schopnost našeho draka rozpoznat duši svého druha nám byla odebrána. Draci se mohou rozmnožovat pouze se svými druhy. A tak náš druh zůstal stagnovat. Jen nás pět.“

„Co to znamená být dračím druhem?“ zeptal se Frost a čelo se mu svraštilo, takže vypadal rozkošně.

Zatraceně. Můj druh pokládal těžko řešitelné otázky. „Dračí druh je někdo, kdo je pro toho konkrétního draka ve všech ohledech dokonalý, osudem vybraný, aby spolu byli navždy. Pouze dračí druh může přijmout dračí uzel.“

„Co je to uzel?“

Dvakrát sakra. Na lekci biologie jsem nebyl připravený. I když jsem předpokládal, že bych byl radši, kdyby to věděl hned, než aby se to dozvěděl později jako překvapení. „Hm… při sexu penis nabobtná a vytvoří uzel… ten zaručuje, že jeho semeno zůstane uvnitř partnera, takže je početí pravděpodobnější. Neexistují žádné dračí samice ani družky, takže samci také nosí vajíčko.“

„Vajíčko?“ Frost se posadil doprava a málem upustil šálek čaje. „Vaši druhové snášejí vejce?“

„Ne,“ řekl jsem rychle, abych ho uklidnil. „To není vejce. Je to mládě. Vejce je pro to špatný výraz. Tak jsme to jen vždycky už od pradávna označovali.“

„Dobře, to je dobře, protože já jsem určitě viděl, jak z toho chlapa v klubu vylezlo dítě.“

Usmál jsem se tomu. Navzdory stresu jsem ten den stále považoval za jeden z nejšťastnějších ve svém životě. Vidět, jak se Leovi narodil syn. Prvního draka narozeného po více než dvou tisících letech.

„Jo,“ řekl jsem. „To byl Flint. Je to Leův druh. A to dítě je Keegan. Teď je mu týden a už si nás všech pět omotal kolem prstu.“

„Aha.“ Pohrával si s rohem deky a mnul ji v rukou. „Najdeš si jednou svého druha?“ Frost mluvil tak tiše, že jsem ho skoro neslyšel. Ale to, co jsem slyšel, znělo nadějně.

Cítil to pouto i on? Zmínil se, že mi důvěřuje, ale znamená to, že ke mně cítí nějakou přitažlivost nebo přitažlivost? Hádal jsem, že je načase to zjistit.

„Ano,“ řekl jsem. „Vlastně…“ Prohrábl jsem si rukou vlasy a poprvé po dlouhé době jsem se cítil trochu nejistý. „Je to, ehm, no, jsi to ty.“ Vyhrknul jsem „Ty jsi můj druh.“

Tentokrát Frost skutečně upustil šálek a všude se rozlil čaj. Vyšvihl nohy z pohovky a pokusil se vstát, pak si ale hned zase sedl a zavrávoral. Jeho kotník ještě neudržel váhu.

„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Neměl jsem na tebe takhle vybafnout. Já jen, že k tobě chci být upřímný.“ Chtěl jsem říct víc, ale zazvonil mi telefon a přerušil tak jakoukoli konverzaci mezi mnou a mým druhem. Podíval jsem se na displej s úmyslem hovor odmítnout, ale byl to Leonidas. Omluvně jsem se na druha podíval. „Promiň,“ řekl jsem. „Musím to vzít pro případ, že by se vyskytl nějaký problém.“

Hned jsem hovor přijal. Nepotřeboval jsem jít do jiné místnosti, abych měl soukromí. Tohle byl můj druh a můj život byl teď jeho a naopak. Nic bych před ním neskrýval.

„Leonidasi?“ Řekl jsem do telefonu. „Co se děje?“

Ozval se Flintův křičící hlas. „Nevolal jsi. Nedal jsi nám vědět, že jsi dorazil. Obával jsem se nejhoršího. Je tam všechno v pořádku? Měl bys hned vidět Keegana. Usmívá se a směje…“ Pak jsem v pozadí uslyšel Leonidasův dunivý hlas. „To není opravdový úsměv. Je to jen plynová bublina.“

Zasmál jsem se. „Promiň, Flinte. Chtěl jsem zavolat, ale když jsem přijel, čekalo mě docela překvapení.“

Flint zalapal do telefonu po dechu. „Ach, Bože. Věděl jsem, že se něco děje. Je to Molpe? Našla tě?“

Protočil jsem oči. „Ne, vlastně je to můj druh. Je tady.“

Odtáhl jsem telefon od ucha, když Flint vykřikl radostí. „Konečně!“ řekl. „Už tu nebudu jediný člověk. Je to člověk, že?“

Uchechtl jsem se. „Ano, je. A jestli ti to nevadí, rád bych se k rozhovoru s ním vrátil.“

„Dobře. Ano! To je dobrý nápad,“ řekl Flint. „Nechám vás si promluvit. Ale dej nám vědět, kdy se vrátíš, ano? Opravdu se s ním chci setkat.“

Setkal jsem se s Frostovým pohledem a on se usmál, což mi dodalo naději. „Dobře,“ řekl jsem. „Promluvíme si později, Flinte. Ahoj.“ Vytípnul jsem hovor dřív, než stačil říct víc. Položil jsem ho na stolek a otočil se zpátky k Frostovi. „Omlouvám se za to. Jen jsem se chtěl ujistit, že je na dračím velitelství všechno v pořádku.“

Tak jsme říkali pozemku, kde jsme se jednou za rok scházeli, abychom se navzájem navštívili. Jenže letos jsme neodjeli. Tehdy nám Armant řekl o rozhodnutí sudiček dát nám naše druhy. Všichni jsme v domě zůstali poté, co Leonidas našel svého druha a přivedl ho domů. Bylo to pro ně nejbezpečnější místo, když byla Molpe stále na svobodě.

„Dračí velitelství,“ řekl Frost pomalu. „Je toho na mě moc.“

„Já vím, je mi to líto.“

„To je v pořádku. Jen je toho na mě moc.“

„Chceš, abych tě nechal o samotě, abys mohl přemýšlet? Chci jen, abys byl v bezpečí, šťastný a zdravý,“ řekl jsem. „A pokud možno po mém boku a nakonec i v mé posteli, ale nebudu tě do ničeho nutit. Chci, abys za mnou přišel, až budeš připravený.“

Frost přikývl. „To dává smysl. Nebudu ti lhát, jsem zmatený a ztracený. Už je to týden od klubu a já pořád nemůžu uvěřit, že draci jsou skuteční. Ale taky nemůžu popřít přitažlivost, kterou k tobě cítím. I v klubu mě to tenkrát táhlo k tobě, ne k rudému drakovi, který provedl císařský řez. Měl jsem oči jen pro toho modrookého. To, že jsem se tu ocitl po odchodu z města, nemůže být náhoda. Tedy, myslel jsem si, že jsem jel náhodně, ale jaká je pravděpodobnost, že skončím u tebe na chatě? Přitažlivost, kterou k tobě cítím, je velmi reálná. Ale myslím, že je ještě trochu brzy na to, abych s tím něco dělal.“ Tou poslední částí si nebyl úplně jistý.

„Souhlasím,“ řekl jsem. „Až budeš připravený. Můžeme… cokoliv.“ Máchl jsem rukou ve vzduchu. Nebyl jsem si úplně jistý, jak vyjádřit, co se snažím říct.

Zasmál se. „Jo, můžeme cokoliv.“

„Můžu…“ Začal jsem, ale pak jsem se zarazil. „Můžu tě políbit?“ Zeptal jsem se.

Frost si olízl rty, když jeho pohled padl na má ústa. Do penisu se mi nahrnula krev, ale ignoroval jsem to. Frost mě teď nepotřeboval vidět vzrušeného. Snažil jsem se ho nevyděsit.

„Myslím, že polibek by byl v pořádku,“ řekl můj druh.

Málem jsem po něm skočil, ale přinutil jsem se jít normálním tempem. Jakmile jsem se k němu dostal, vzal jsem jeho tvář do dlaní a řekl: „Když jsem tě poprvé uviděl v ložnici opřeného v rohu, byl jsem unešený z toho, jak jsi krásný. A každou chvíli, kterou s tebou strávím, čím víc se o tobě dozvídám, jsi dokonalejší a dokonalejší.“

Při mých slovech mu zrůžověly tváře a on sklopil pohled a řasy.

Přitiskl jsem své rty na jeho v nejjemnější polibek. Nechtěl jsem tlačit dál, protože jsem se bál, že bych nedokázal přestat. Po chvíli jsem se odtáhl a on zakňučel.

Uchechtl jsem se. „Na další máme spoustu času později, až budeš připravený,“ řekl jsem. „Proč mi neřekneš něco o sobě? Takže, jmenuješ se Jack Frost. Říkal jsi, že tvoji rodiče měli smysl pro humor. To je doslova všechno, co o tobě vím.“

Pokrčil rameny a uvolnil se na pohovce. Posadil jsem se na opačný okraj a přitáhl si jeho nohy do klína. Vzal jsem jeho zraněný kotník do dlaní a uvolnil v sobě trochu chladu, abych mu pomohl zmírnit otok.

„Páni,“ řekl. „To je fakt super.“

„Jo,“ zaculil jsem se. „Ještě jsi nic neviděl. Leo si myslí, že je se svým ohněm strašně cool, ale led je to, oč tu běží.“

„Osobně jsem měl vždycky rád chlad,“ řekl Frost.

„To je dobře, protože se mnou si ho užiješ dost. Pořád jsi mi ale o sobě nic neřekl.“

Frost si povzdechl a ještě víc se uvolnil. Můj drak se prakticky rozplýval z toho, jak uvolněně se teď náš druh chová v naší blízkosti.

„Není toho moc, co bych ti mohl říct. Rodiče se mě vzdali, když mi byly dva roky. Tak jsem se dostal do pěstounské péče. Adopce u mě nikdy nevyšla, takže jsem v systému zůstal až do svých osmnácti let. V té době jsem dostal byt a žil sám. Tu a tam jsem si přivydělával nějakou příležitostnou prací. Obsluhování stolů, práce v různých restauracích, nic moc vzrušujícího.“

„Jak dlouho jsi pracoval pro Molpe?“

„Asi rok,“ řekl. „Nelíbilo se mi tam. Ale spropitné bylo dobré a já si šetřil na místo na severu. Chtěl jsem být tam, kde je víc sněhu.“

Zaculil jsem se. Můj drak zabručel potěšením, když slyšel, že se našemu druhovi líbí zima. „No, naštěstí pro tebe jsou skoro všechny domy, které vlastním, v chladnějším podnebí.“

„Kolik je to domů?“ zeptal se.

„Později,“ řekl jsem. „Stejně bych o tobě chtěl slyšet víc.“

„To je asi tak všechno,“ řekl můj druh. „Nejsem moc vzrušující. Rád si čtu. Na vysokou jsem nešel, protože jsem si to nemohl dovolit. Chodím ale na pár kurzů angličtiny, kdykoli se mi podaří dát dohromady dost peněz na školné, a začal jsem trochu editovat na volné noze. Vždycky jsem měl rád děti. Už když jsem byl v dětském domově. Pomáhal jsem se starat o mladší děti. To mě vždycky bavilo.“

V hrudi se mi usadil smutek. Znělo to, jako by můj druh neměl v životě moc lidí, na které by se mohl spolehnout. „Je tu někdo, kdo tě bude hledat? Schováváš se tu už asi týden, že?“

„Jo, ale nikdo mě nehledá. Možná kromě Molpe, protože jsem nepřišel do práce, když jsem měl.“

Zavrčel jsem při té myšlence a Frost se zasmál. Naštěstí se nezdálo, že by ho to vylekalo. Pokrok.

„Jsem si blízký s jedním ze svých pěstounských bratrů, Masonem. Několik let jsme bydleli ve stejném domě. Ale byl adoptován do rodiny kdesi na západě. Jsou hodně… odlišní a neviděl jsem ho celou věčnost, ale pořád spolu mluvíme. Napsal jsem mu, když jsem odjížděl z města. Neví, že se něco děje, nechtěl jsem ho zatěžovat podrobnostmi. Stejně se mi po prvním dnu vybil telefon, takže jsem s ním nemohl mluvit. Trochu nuda. Což? Možná jsi přišel zkrátka, co se druha týče.“

„Ne, to si nemysli. To si nikdy nemysli,“ řekl jsem. „Jsi dokonalý a nádherný a úžasný.“

Frost zívl. „Promiň.“ Zasmál se. „Myslím, že mě den začíná dohánět.“

Vstal jsem a nabral Frosta do náruče. Chytil se mě kolem krku.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Budeš spát v posteli, kde je to pohodlné. Já si vezmu gauč.“

Frost znovu zívl. „Jsem příliš unavený, než abych se s tebou hádal, ale necítím se na to, abych si vzal tvou postel. Na druhou stranu… Myslím, že jsem se vloupal do tvého domu a už nějakou dobu spím v tvé posteli, takže…“

Položil jsem Frosta do postele a přetáhl přes něj peřinu. Políbil jsem ho na hlavu. „Dobrou noc, zlatíčko.“

„Dobrou noc, Gale. Jsem rád, že jsi můj druh.“

Naděje rozkvetla. „Já taky, Froste. Já taky.“