DI - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Frost

Probudil jsem se z prvního klidného spánku po dlouhé době. Než jsem otevřel oči, protáhl jsem se, prohnul záda, odkopl přikrývku a protáhl se ještě víc. V tu chvíli se moje noha setkala s něčím pevným, jako by to byl člověk.

„Ah, dobře. Jsi vzhůru.“

Oči se mi rozletěly a já se setkal s pohledem muže, který mi poslední týdny učaroval ve snech. Muže, kterého jsem viděl jako draka, který doširoka roztáhl křídla a dýchal led, a pak se proměnil v člověka.

Chytil jsem přikrývku a přikryl se. Byl jsem plně oblečený, takže přesně nevím, co jsem zakrýval. „Kdo jsi? Co chceš? Proč jsi tady?“

Muž se zachechtal. „Myslím, že tyhle otázky bych měl klást já tobě,“ řekl. „Koneckonců jsem sem přijel na příjemnou dovolenou do své chaty a zjistil, že ses tu docela dobře zabydlel.“

„Tohle je tvoje chata?“ Jaká to byla zasraná pravděpodobnost? „Poslouchej,“ řekl jsem. „Neřeknu nic o tom, co jsem viděl. Stejně by mi nikdo nevěřil. Chci říct, no tak, draci nejsou skuteční, muži nemohou mít děti a lidé se nevypařují, ne? Jen mě prosím nech na pokoji.“ I když jsem ta slova vyslovil, nezněla mi pravdivě. Nechtěl jsem nutně, aby mě nechal na pokoji. Ale potřeboval jsem se držet dál od Molly. Děsila mě.

Zúžil oči.

„Co přesně jsi viděl? A kdy?“

„Nejsi tu snad kvůli tomu?“ Zeptal jsem se. „Kvůli klubu? A kvůli drakovi?“

Vytřeštil oči. „Kvůli klubu Molpe?“

„Jo,“ řekl jsem. O drakovi se nezmínil, což ve mně vyvolalo pocit, že jsem trochu blázen.

„Co víš o Molpe?“ zeptal se.

„Pracuju tam. Pracoval jsem tam. Myslím, že mě už vyhodili. Pokud mě Molly vůbec pustí.“

Muž zavrčel. „Nepřiblíží se k tobě,“ řekl.

„To doufám, že ne. Ne po tom, co jsem viděl,“ řekl jsem.

Naklonil se ke mně blíž. „Ublížila ti někdy nebo tě nějak ohrožovala?“

„Cože? Ne, je prostě jiná. Hrubá, jistě, ale nikdy jsem ji neviděl být násilnou. No, jednou hodila po jednom klukovi láhev whisky za to, že jí sprostě nadával, ale tak nějak si to zasloužil. Chci říct, že to není moc profesionální chování od majitelky podniku, a když jsem to viděl, tak mě to vyděsilo, ale…“ Blábolil jsem. Zavřel jsem ústa.

Trochu změkl. „Poslouchej,“ řekl. „Jdu udělat večeři. Dáš si něco? Vidím, že jsi jedl nějaké moje konzervy, ale protože jsi neměl puštěný generátor, předpokládám, že jsi je jedl studené.“

„Je tu generátor?“

Zasmál se. „Jo. Máme elektřinu a tekoucí vodu. A jakmile připojím internet, můžeme začít streamovat nějaký Netflix.“

Teď jsem byl na řadě já, aby se mi rozšířily oči. „Jen jsem předpokládal, že tady není elektřina. Jsme tak trochu uprostřed ničeho.“

„Jo,“ řekl. „Tak to mám rád.“

Při tom mi zahořely tváře. Narušil jsem jeho prostor. Ale na druhou stranu, jaká byla pravděpodobnost, že toho muže uvidím tak daleko od města poté, co jsem utekl? Jaká byla pravděpodobnost, že přistanu v jeho chatě? A proč mi to připadalo tak bezpečné a normální. Dělo se něco divného. Něco, co jsem si nedokázal vysvětlit. Cítil jsem se s ním dobře z důvodů, kterým jsem nerozuměl.

Muž vstal. Byl obrovský, vysoký a svalnatý s naprosto úchvatnýma modrýma očima.

„Jdu si udělat nějaké jídlo. Co kdyby sis zašel do koupelny, trochu se osvěžit? Generátor jede už dost dlouho, takže by tam měla být teplá voda, kdyby ses chtěl osprchovat. Není to ale tak velká nádrž, takže by nemusela dlouho vydržet.“

Přikývl jsem a on se otočil, aby vyšel z místnosti.

„Všechno ti vysvětlím u večeře,“ řekl. „Slibuju, že to všechno bude dávat smysl. A nedopustím, aby se ti něco stalo.“

„Děkuji. Já vím.“ Nevěděl jsem jak a proč, ale cítil jsem se s ním v bezpečí.

„Mimochodem, já jsem, Gale,“ řekl mi muž s ledově modrýma očima.

„Jack,“ řekl jsem. „Ale většina lidí mi říká příjmením: Frost.“

Naklonil hlavu na stranu a trochu se usmál. „Jmenuješ se Jack Frost?“

Na překvapenou odpověď jsem byl zvyklý. „Jo. Moji rodiče měli zvláštní smysl pro humor.“

Přikývl a odešel z místnosti.

Rozhlédl jsem se po místnosti, velmi rozladěný vzhledem k interakci, kterou jsem právě prožil. Měl bych z něj mít strach. Jeho kamarád se proměnil v draka. Ten druhý muž tam měl dítě přímo před mýma očima a moje šéfová se rozplynula ve vzduchu. A teď jsem trčel sám v chatce s Galeem, který se také proměnil v obrovského ledově modrého draka. Nádherný ledově modrý drak. Když poprvé přistál, měl jsem problém odtrhnout oči. Chtěl jsem vyběhnout ven, abych ho viděl lépe, ale neudělal jsem to. Pak mě napadlo, že ho možná poslala Molly a já zpanikařil. Vypadalo to, že si upřímně přeje, abych před ní byl v bezpečí, ale nemohla by to být jenom přetvářka? Nesmírně dobré jednání, aby si získal mou důvěru? To ale nedávalo smysl, protože jsem ho viděl, jak jde proti Molly, tak jak by s ní mohl spolupracovat?

Ještě teď jsem se měl bát. Ale nebál. Byl jsem uvolněný, v pohodě a naprosto klidný. V bezpečí, když jsem o tom teď přemýšlel. Cítil jsem se v bezpečí od chvíle, kdy jsem vstoupil do této chaty, a kdykoli na mě padla panika, schoulil jsem se do této postele, kde předtím pravděpodobně spal, Gale, a uklidnil se. Co mi na něm tak vyhovovalo?

Šel jsem do koupelny, pustil sprchu a zadíval se na sebe do zrcadla. Co za člověka se v takové situaci cítí bezpečně? Blázen. Byl jsem v chatě uprostřed ničeho, s mužem, který byl zároveň drak. Nějakým způsobem jsem se náhodně dostal na místo, které vlastnil drak? Jaká to byla pravděpodobnost?

Bylo na mně nějaké kouzlo, díky kterému jsem se cítil tak dobře? To jsem si nemyslel, ale bylo to to jediné, co dávalo smysl. Mohl bych s tím bojovat? Přemýšlel jsem o útěku, opravdu bych měl utéct, ale z představy, že bych Galea opustil, se mi dělalo špatně. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem být od něj pryč. Byla to taky součást toho kouzla? Co se to se mnou dělo?

Sebral jsem všechnu odvahu a sílu vůle, která mi v sobě zbyla, a hledal únik. Nevěděl jsem, komu mám věřit. Měl jsem pocit, že Galeovi můžu věřit, ale mohl jsem věřit sám sobě? Neměl jsem tušení. Když jsem chtěl odejít z klubu, neposlechl jsem sám sebe, měl bych se poslechnout teď?

Kterou část bych měl poslouchat? Tu část, která říká, že Gale, znamená bezpečí, nebo té, která mi říká, abych utekl?

Nechal jsem běžet sprchu a vrátil se do ložnice, kde bylo okno. Podepřel jsem ho co nejrychleji a doufal, že to Gale, přes hluk sprchy neuslyší. Pak jsem vylezl ven. Se žuchnutím jsem dopadl na zem a dal se do běhu. Bosé nohy se mi ve sněhu měnily v led.

Čím víc jsem se vzdaloval od chaty, tím víc mě bolel žaludek, a navzdory chladnému počasí a sněhové nadílce mi stoupala tělesná teplota. Možná to bylo tou energií, kterou jsem při běhu vydával, ale bylo mi horko a po tváři mi stékal pot. Na chvíli jsem se zastavil, chtěl jsem se otočit, srdce mě bolelo potřebou vrátit se do chaty. Zpátky ke Galeovi.

Muselo to být kouzlo. Jak jsem mohl tomu pocitu věřit? Běžel jsem dál, stále rychleji a rychleji. Nevšiml jsem si větve, která mi stála v cestě, a vběhl jsem přímo do ní. Noha se mi zachytila a zkroutila, když jsem se skácel k zemi. Kutálel jsem se a zasypával se sněhem, který mě pomáhal chladit. Pak mi nohou projela bolest. Posadil jsem se doprava a sevřel si kotník. Vystřelovala z něj bolest.

Zatraceně. Co mám teď sakra dělat? Byl jsem uprostřed lesa a utekl jsem z jediného místa, kde jsem se cítil bezpečně. Nemohl jsem si pomoct. Zabořil jsem hlavu do dlaní a vykřičel ze sebe frustraci.