DB#2 - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Calisto

„No?“ zeptal se Affonso, nedotčený jako vždy. „A co z toho, Otče?“

Když Calisto slyšel strýcovu hrubost vůči knězi, naježil se. Ne, že by Affonso nebyl s božím mužem úsečný, ale nemusel dělat přesně to, co chtěl dělat. Ne dnes, kdy probíhala malá soukromá mše za jeho zemřelého syna, či pohřeb, který bude následovat hned poté.

Celou tuhle věc zajistil Calisto, jen kvůli Emmě.

Nešlo o Affonsova přání.

„Slibuji, že to zkrátím, Affonso. Musím si zavolat. Můžeš se na pár minut, než budu připravený vyjít ven, zabavit sám?“ zeptal se kněz.

Affonso přikývl, otočil se na patě a malou kancelář bez jediného ohlédnutí opustil.

Calisto musel sebrat veškerou svou trpělivost, aby se strýcovi do zad nezamračil.

Otci Dayovi Calistovo podráždění neuniklo.

„Chápu to tak, že on pro tohle není, že?“

„Ne,“ řekl Calisto.

„To je v pořádku. Mám podezření, že jeho žena to potřebuje mnohem víc.“

Calisto se zamračil. „Ona moc nemluví.“

„Já vím. Předtím jsem se s ní snažil hovořit. Je to, jako by byla někde úplně jinde.“

„Bylo to... náročné.“

„Náročné“ nezačalo ani zdaleka vystihovat emocionální dopad toho, když sledoval, jak žena porodila dítě tak malé, že se vešlo do dlaně. To slovo nedokázalo vysvětlit, jak srdcervoucí bylo vidět, že tatáž žena prosí lékaře, aby ji nenutili porodit dítě, jen aby jí bylo vzato, protože by nebylo schopné žít mimo její tělo.

Ale bylo to to zkurveně nejlepší slovo, které Calisto měl.

Prozatím.

„Byl jsi s ní,“ řekl otec Day. „To jsi mi řekl, když jsi volal.“

„To jo.“

„Osmnáct týdnů není pro dítě dost času. Většina z nich se narodí mrtvých.“

„Toho jsem si vědom. Dýchal. Nebyl ještě mrtvý. Skoro minutu dýchal.“

Otec Day našpulil rty. „Dám mu požehnání svěcenou vodou. Stejně tak, jako bych to udělal s jakýmkoli jiným narozeným dítětem. Nic jiného udělat nemůžu, Calisto.“

„To bude stačit.“

„Pro dobro té mladé ženy v to doufám. Možná, že kdyby se její manžel choval tak, jako by měl život dítěte nějakou hodnotu, jako by byl skutečný, mohla by si dovolit cítit to samé.“ Calisto přemýšlel, zda tohle bylo součástí Emmina problému, když truchlila pro své dítě. Byl nedostatek manželovy empatie důvodem, proč se zavřela před zbytkem světa? Měla pocit, jako by jí nebylo dovoleno být smutná kvůli dítěti, které její manžel považoval za bezcenné?

„Stále si musím zavolat,“ řekl kněz.

„Jistě.“

Calisto odešel z kanceláře a zavřel za sebou dveře. Přešel do hlavní části kostela, kolem oltáře a pak dolů po schodech. Emma tiše seděla v přední řadě v černém oblečení vhodném pro ten den. Nebylo překvapením, že byla sama.

Affonsa nebylo nikde vidět.

Calisto míjel malou bílou rakev, postavenou u oltáře, a pak se posadil vedle Emmy. Na jeho přítomnost jen stěží zareagovala, pohled ani na okamžik nespustila ze země.

„Kněz je už skoro připravený,“ řekl Calisto.

Ani se na ni nepodíval.

Vadilo mu vidět Emmu tak vzdálenou a nedotknutelnou. Když promluvila, řekla toho jen velice málo, hlas měla vždy tichý.

„Emmy?“

Emma zvedla hlavu, oči měla suché. „Co, Cale?“

„Kam šel Affonso?“

„Mumlal něco o potřebě zakouřit si.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Prostě na něj zírala, nic neřekla.

Bral to jako ne.

Calisto rukou zajel do kapsy a vytáhl z ní růženec, který mu před pár měsíci dal kněz. Prsty si hrál s černými korálky a samotný kříž se mu houpal mezi koleny.

„Nevím, co mám dělat,“ zaslechl, jak řekla Emma velice tiše.

Hruď se mu napjala. „Ohledně čeho?“

„Jak se cítit.“

„Přirozený je smutek, Emmy. Mnohem větší obavy bych si dělal v případě, kdybys necítila nic.“

„Občas to dělám. Ale většinou cítím selhání. Jeho jsem zklamala.“

Calisto předpokládal, že měla na mysli Affonsa. „Musíš vědět, že stojíš za mnohem víc než jen svou schopnost dát tomu muži dítě. Ty to víš, že?“

„Ne jeho. Dítě.“

„Aha.“ Calisto spolkl knedlík, který mu v krku narůstal. „Nebyla to tvoje chyba.“

„Technicky byla. Když jsem den předtím lékaři řekla, že jsem měla bolesti, netlačila jsem na něj. Celé ráno jsem to ignorovala. Možná, že kdybych -“

„Nedělej to, Emmy. Jak jsi to měla vědět? Tohle není fér.“

„No, je to pravda.“

„Neselhala jsi, dolcezza.“

Emma roztřeseně vydechla. „Jak jinak se mám cítit? Ta jediná věc, kterou všechny ženy dělají, ta kterou by měly být schopny udělat, nemůžu. Ne, aniž bych dítě při tom procesu zabila.“

Calisto nevěděl, jak na to reagovat. Všiml si, že oči měla stále ještě suché. Pokud by musel hádat, řekl by, že to byla součást jejího procesu truchlení. Při porodu a krátce po něm hodně brečela. Možná prostě nebyla připravena znovu brečet.

„Tady,“ řekl Calisto tiše.

„Hmm?“

Vzal její ruku do své. Na okamžik si užíval dotek její hladké kůže a tepla její dlaně. Calisto jí vsunul do ruky černý růženec. Aniž by vzal v úvahu, kdo by jeho jednání mohl vidět nebo co by si o tom mohl myslet, propletl si s ní prsty.

Nebyl tam nikdo jiný, aby ji držel.

Nebyl tam nikdo jiný, aby pro ni byl silný.

Nebyl tam nikdo jiný, kdo by vypadal, že o ni měl starost.

Calisto chtěl, aby Emma věděla, že on ano.

Emma se podívala na jejich spojené ruce, zůstala zticha. Ale spodní ret se jí chvěl, řasy jí pokrývala vlhkost, protože se snažila potlačit slzy. Hlavu si položila na jeho rameno a Calisto se ji nepokusil přimět uhnout jinam.

Dal by Emmě cokoli, co by potřebovala.

Nebo by se o to pokusil.

„Je mi to tak líto,“ řekl jí.

„I mně.“

Calisto objal Emmu kolem třesoucích se ramen a přitáhl si ji k sobě blíž. Mohla se tam skrýt na tak dlouho, jak jen potřebovala. Nevadilo mu to. Otočil hlavu na stranu, rty přejel po jejím spánku, rychle ji políbil na její kůži a zopakoval svou omluvu.

Tohle jistě nikdo neuvidí. Affonso byl pravděpodobně stále ještě venku ve svém vlastním světě.

Calisto znovu políbil Emmu na kůži. Koutkem oka si všiml stínu postavy, která stála v zadní chodbě kostela. Poznal tichého kněze, který zůstal přesně tam, kde byl, z větší části skrytý a sledoval ty dva v lavici.

Věděl, co ten muž viděl.

Calisto držel někoho, kdo nebyl jeho, nabízel útěchu ženě, která byla vzata a nebyla volná k tomu, aby sdílela svou náklonnost s někým jiným. Pravděpodobně to vypadalo, že si ti dva byli blízcí, pravděpodobně bližší, než by bylo přijatelné.

I tak ji stále držel.

Nechal ji brečet.

Calisto své pokání učiní později.

*********

Drobná rakev byla s péčí a opatrností spuštěna do malého hrobu. Calisto stál od toho všeho vzadu, mimo pohled svého strýce a Emmy, aby jim dal jistý pocit soukromí.

Nebo alespoň jí.

Jakmile kněz dořekl své poslední požehnání a do hrobu byla hozena první hrst země, Affonso se odvrátil. Sklonil hlavu a něco Emmě řekl. Odpověděla mu pouhým přikývnutím, ničím víc.

Krátce poté, co Affonso prošel kolem Calista, se Emma odvrátila od hrobu a následovala svého manžela. Calisto sledoval, jak oba zmizeli v čekajícím městském autě, a čekal, až opustí hřbitov, aby pak odejel i on sám.

Přišlo mu vhodné nechat odjet je jako první.

„Navzdory tomu, co možná říká církev,“ řekl Otec Day, když se postavil vedle Calista, „já věřím tomu, že ztracené nebo nepokřtěné děti jdou do nebe. Jak by taky nemohly? Jsou nevinné – některé z nich nebyly nikdy ani dost staré na to, aby pochopily hříchy lidí. Bůh jim dovolil být stvořené pro jejich účel.“

„Tím účelem bylo zemřít?“ zeptal se Calisto.

„Jejich čas byl možná krátký, ale to nedělá jejích životy méně významnými, Calisto. Nemůžu věřit tomu, že Bůh by dovolil dětem, aby se ztratily nebo narodily a zemřely, aniž by měly své obřady, a proto by jim odepřel svůj dar lásky a nebe. Prostě nemůžu.“

„Děkuji za dnešek.“

„Vidím, že ti něco chybí,“ poznamenal kněz.

Calisto se podíval dolů na své prázdné ruce. „Co mi chybí?“

„Můj růženec.“

Sakra.

„Nechal jsem ho Emmě, aby se ho držela.“

Kněz se zasmál. „Nepotřebuji ho zpátky. On vždy poslouchá, bez ohledu na to, co držím v ruce, když s ním mluvím.“

„Vypadá, že jí pomohl.“

„Mmhmm. Stejně jako pomohl tobě.“

Calisto si navlhčil rty, moc dobře věděl, kolem čeho kněz kroužil. Chtěl mluvit o tom, co viděl v kostele mezi Calistem a Emmou. Calisto o tom mluvit nechtěl.

„Měl bych jít,“ řekl Calisto.

„Měl bys být opatrný,“ odpověděl kněz. „Neměl bys zapomínat na své emoce, svou starostlivost a na to, jak daleko jsi to nechal zajít. Nepohybuj se po tak tenké hranici, kdy může být ohrožen tvůj život, Calisto. Bůh ti vždycky odpustí, ale pozemští muži ti své milosrdenství tak snadno nenabídnou. Nezapomínej na to.“

„Nic jsem neudělal, Otče.“

Kněz nevypadal, jako by mu věřil. Calisto ve lhaní tomuto muži nikdy nebyl moc dobrý.

„Já myslím, že ano. Myslím, že už před měsíci, když jsi ke mně přišel se zpovědí, že sis vzal něco, co ti nepatřilo, to něco byla snoubenka tvého strýce. Teď, když přemýšlím o tom, že mi říkáš, že k osobě, která ti byla ukradena, jsi nic necítil, to začínám chápat lépe.“

Calisto zaťal pěsti po svých bocích, odmítal se podívat knězovi do očí. „Chceš řádnou zpověď?“

„Zpověď je určena těm, kdo jsou připraveni činit pokání; pokání za hříchy, které nemají v úmyslu vědomě zopakovat. Věřím, že když jsi ke mně přišel poprvé, neplánoval jsi, aby se to stalo znovu. Můžeš mi říct, že dneska věříš tomu samému?“

To Calisto nemohl.

„Pomysli na oběti, které pro tebe přinesla tvá matka, Calisto,“ dodal Otec Day. „Celé ty roky nastavovala svou tvář jen proto, abys měl hrob vedle jejího dřív, než nastane tvůj čas?“

Au.

Tato slova Calista prakticky rozťala vejpůl.

„Myslím, že moje matka by to chápala víc než kdokoli jiný,“ řekl Calisto tiše.

„Já to samé říct nemůžu. Až budeš připravený vidět mě znovu, víš, kde mě najdeš. Co budeš dělat teď?“

„S čím?“

„S růžencem. Používal jsi ho pro svou vlastní útěchu. Nevidím, že by sis ho od té ženy vzal zpátky,“ řekl kněz.

„Na něco přijdu.“

„O tom nepochybuji.“

Jakmile kněz nasedl do své stříbrné Mazdy, Calisto se poprvé skutečně nadechl. Otci Dayovi věřil, že jeho tajemství nikomu neprozradí. Nebo to alespoň předpokládal. Nicméně Calistovým pocitům to nijak nepomáhalo.

V srdci stále cítil těžkost.

Žaludek se mu obracel.

Tenké hranice, řekl kněz.

To bylo vhodné označení. Calisto chodil po tenké hranici od okamžiku, kdy se před všemi těmi měsíci s Emmou Sorrento, setkal poprvé. Tančil mezi tím, co bylo přijatelné a tím, co bylo naprosto špatné.

Calisto překračoval tuto hranici častěji, než si chtěl připustit. Dělal to ve svých myšlenkách a občas i v činech. Jen málokdy cítil vinu za to, co udělal. Mnohem častěji ji cítil za to, co neudělal.

Mohl by to udělat znovu.

*********

Calisto se chtěl zbavit toho zkurveného chladu říjnového vzduchu, takže občas popošel o dva kroky tam nebo zpět. Přišlo mu, že během jediného mrknutí přiměřeně teplé září ustoupilo chladnému a větrnému říjnu. Byl šťastný, že díky tomu, že dneska během dne vybíral peníze a kontroloval strýcovy capos, zůstával mimo dosah větru. Když ale boss zavolal, Calisto udělal to, co mu bylo řečeno.

Affonso požadoval, aby Calisto přijel do domu.

Nic jiného.

Calisto stiskl zvonek a čekal. Hlavu měl skloněnou, odhodlaný skrývat se před větrem tím, že krk co nejlépe ukryl do zvednutého límce tweedového kabátu. Ruce měl zastrčené do kapes a sám pro sebe tiše zaklel.

O dvě dlouhé minuty později pustila služebná Calista dovnitř. Obvykle by prostě zamířil přímo dovnitř, jak by Affonso chtěl nebo požadoval, ale tentokrát mu strýc řekl, aby venku zazvonil na zvonek. Nebyl si jistý proč.

„Pane Donati,“ pozdravila služebná a poté, co dveře zavřela, si vzala Calistův kabát. „Váš strýc je ve své kanceláři se svou ženou. Už skoro skončil. Neměl byste je přerušit, když jsou uprostřed jednoho ze svých... sporů. Nechte je vykřičet to na sebe a předstírejte, že jste je neslyšel. Je to pro nás všechny lepší.“

Calisto svraštil obočí. „Hádají se?“

„Poslední týden.“

Toho si nevšiml.

„Vážně?“ zeptal se.

Služebná přikývla. „O spoustě věcí. Alespoň, že už není zticha. Když zůstává zticha, je mi z ní smutno. Ale když je rozzlobená...“

Calisto si nemohl pomoct, ale výrazu, který měla služebná ve tváři, se musel zasmát. „Tohle je špatné, co?“

„Dovolte, abych řekla, že mu to dává sežrat. Jsem překvapená, že ji nechává zajít tak daleko.“

Calisto vyvinul snahu, aby za poslední měsíc po pohřbu dítěte chodil do domu víc než obvykle. Před Affonsem si hledal nejrůznější výmluvy, proč se tu náhodně objevoval. Musel donést platbu za obchod, která mohla počkat až na vybírání poplatků, nebo měl k probrání nějaký problém, který problémem ve skutečnosti vůbec nebyl.

Reálně chtěl Calisto jen zkontrolovat Emmu. Bylo to jako svědění, které ho denně víc a víc dráždilo. Píchalo ho přímo pod kůží a dožadovalo se jeho pozornosti. Během svých návštěv většinou našel Emmu v knihovně. Seděla u okna nebo v jednom z kožených křesel. V ruce nikdy neměla žádnou knihu a jen zřídkakdy se chovala tak, jako by si uvědomovala, že tam byl. Občas promluvila, ale většinou ne.

Affonso se někdy zmínil, jak vzdálená Emma byla.

Calisto depresi znal. Poté, co jeho matka zemřela a on popustil uzdu svému hněvu, zažil svůj vlastní záchvat. Zármutek v jeho srdci oslaboval. Nepochyboval o tom, že Emma teď pravděpodobně nebyla v příliš dobrém stavu.

Bude si tím muset projít. Nakonec smutek zmizí a ona bude schopna začít vycházet z temného místa, které vypadalo, že ji nikdy neopustí.

Calisto to věděl.

Když mohl, stále ji však kontroloval. Až do doby, než mu řekne, aby odešel, v tom bude pokračovat. Affonsovi Calistovo ochomýtání se kolem nevadilo, a vypadalo to, že si ani nevšiml, že se Calisto pokaždé, než odešel, snažil s Emmou promluvit.

Buď to, nebo to bylo Affonsovi jedno.

Těžko říct.

„Budu se jim držet z cesty,“ řekl Calisto služebné.

Žena se usmála. „Už skoro skončili. Jsou tam už od rána. Ti dva už ani nespí ve stejné místnosti a přesto se jim stále daří probudit se každé ráno s bojovnou náladou. Je to smutné manželství.“

Calisto zavrtěl hlavou, ale nic neřekl. Pokud nic jiného, služebná byla studnicí informací. Když Calisto procházel domem, vyhrnul si rukávy košile. Přes obývací pokoj se vydal dozadu chodbou, o které věděl, že vedla do knihovny a Affonsovy kanceláře.

Jakmile se tam přiblížil, Calisto s jistotou rozpoznal hlasy, které na sebe křičely.

„Už je to měsíc,“ zavrčel Affonso. „Je na čase, aby sis umyla tvář a začala dělat něco jiného, Emmo.“

„Není na tvém rozhodnutí, jak dlouho je vhodné, abych truchlila, Affonso, a buď si zatraceně jistý, že nebudeš rozhodovat ani o tom, jak truchlím.“

„Nechal jsem tě dělat, co jsi chtěla. Zůstáváš v posteli až do oběda. Místo toho, abys jedla se mnou, jíš, kdy chceš. Ignoruješ pozvánky ostatních, nebereš hovory a ani se neobtěžuješ s tím, abys mi řekla víc než dvě slova.“

„Zajímalo by mě, proč!“

„Faktem zůstává, že je čas s tím skončit. Budeš vstávat ráno, upravíš se a budeš pokračovat ve svém dnu. To, co se stalo, je lepší nechat v minulosti. Pokračuj dál. Přestaň si dělat starosti s věcmi, které nemůžeš změnit.“

Calisto sevřel pěsti tak silně, až se nehty zarýval do vlastní kůže. Ta samá slova mu jeho strýc řekl vícekrát, než by se mu chtělo počítat. Affonso nechápal, že lidé nemohli zapomenout na jeho křivdy, i když požadoval, aby to udělali. Lidé se nemohli pohnout dál jen proto, že on to tak chtěl.

„Potřebuji svou ženu,“ řekl Affonso, když Emma zůstala tiše. „Potřebuji, abys byla po mém boku, abys pořádala večeře, seděla u stolu vedle mě a chovala ses jako správná žena, o které vím, že jsi. Máš své povinnosti, Emmo, a nemůžeš se jim vyhýbat jen proto, že chceš být smutná i další měsíc.“

„To je to, co si myslíš, že to je?“

„Vím, co to je.“

„Jsi zkurveně neuvěřitelný,“ vyplivla ze sebe Emma.

„Budiž. Pořád máš své povinnosti. Očekávám, že je budeš plnit.“

„Co, chceš mě zpátky ve své posteli, Affonso, abys mě šukal a jako první věc ráno ti sála tvého čuráka?“

Calisto si sevřel kořen nosu, přál si, aby tohle prohlášení neslyšel.

„Jak moc dobře víš, nic z toho nepotřebuji. Nech si svou zkurvenou ložnici, Emmo. Udržuj své tělo. Stejně mi nemůžeš dát to, co chci. Už jsi mi dokázala naprosto přesně, co mi můžeš dát - zármutek a pohřby mrtvých dětí.“

„Protože jsem dost dobrá jen v případě, když můžu porodit živé dítě, že? Jinak jsem ti zkurveně k ničemu.“

„Tvá mluva je příšerná.“

„Táhni do pekla, Affonso.“

„Emmo, tam už s tebou jsem.“

„Dobře,“ řekla hlasem sladším než med. „Ten pocit je vzájemný.“

Na stěnu tvrdě dopadlo něco pevného, co Calista přimělo napřímit se.

„Tvoje problémy a party plná sebelítosti skončila, holka,“ vyštěkl Affonso. „Nebudu to znovu opakovat. Když tě chci po svém boku, budeš tam. Je mi jedno, jestli potřebuješ předepsat pilulky štěstí, které bys ráno brala, aby tě vrátily do reality. Klidně to udělej. Díky tvému rochnění se v lítosti vypadám jako blázen. Na večeře chodím sám. Do kostela chodím sám. To skončilo.“

„Já se nerochním v lítosti.“

„Rochníš se v ní. A je to špatné. Už je to měsíc. Pohni se dál.“

„To není tak snadné,“ řekla Emma tiše. „Nechápeš to?“

„Já to chápu tak, že to používáš jako výmluvu pro to, aby ses ode mě dostala pryč. Kdyby mě církev kvůli tomu nevyloučila, poslal bych tě zpátky k tvému strýci a otci, aby s tebou udělali to, co by si přáli.“

„Neslibuj věci, které nedokážeš dodržet, Affonso.“

„Ty... ohledně toho už se s tebou dál hádat nebudu, Emmo. Příští měsíc máme party na oslavu Díkůvzdání. Očekávám, že budeš přítomna. Nebudu hledat další omluvu pro nepřítomnost své ženy.“

„Protože bůh odpusť, aby tam s tebou nebyla tvá mladá žena, která by mávala řasami, aby oslňovala lidi kolem tebe,“ vyšklíbla se mu Emma.

„Vypadni mi z očí,“ zasyčel Affonso.

Ani ne o dvě vteřiny později Emma vyletěla do chodby celá zamračená, s ohnivým pohledem v zelených očí a odfrknutím, které měla přímo na špičce jazyka. Když se dostala mimo výhled z otevřených dveří Affonsovy kanceláře, všimla si Calista, který čekal v chodbě o pár kroků dál.

V tichém pozdravu na ni zamával dvěma prsty.

Emma se zhluboka nadechla a prošla kolem něj. Calisto ji nevinil za hněv, který musela cítit. Měla plné právo být nasraná.

Calisto si promnul nové tetování, které měl na zápěstí a vešel do kanceláře svého strýce. Vytetovaný růženec s křížem, který měl na zápěstí, byl starý jen pár týdnů. Ten kousek si nechal udělat ze své vlastní sobecké potřeby. Nic víc za tím nebylo.

V designu korálků růžence byla skrytá data úmrtí lidí, které za sebou v životě nechal. Jeho matka, otec a dědeček. Měsíc a rok potratu jeho dítěte, které nedostalo ani šanci být. A další korálek za dítě, které nikdy nedostalo šanci žít, ale i tak po svém kratičkém působení na tomto světě po sobě nechalo obrovský žal.

Růženec začínal na Calistově levém lokti, pokračoval kolem paže až dolů k zápěstí, kde měl v dlani vytetovaný kříž, jako by ho držel.

Uklidňoval ho stejně tak, jako ten skutečný od Otce.

Nechtěl však do něj přidávat další data.

„Zio,“ pozdravil Calisto.

Affonso zvedl pohled od svých rukou. Seděl za svým stolem a dlaněmi si třel tvář. „Díky Dio, že jsi tady.“

„Proč jsi volal?“

„Dal jsem svému řidiči na dnešní noc volno. Chci vyrazit ven. Udělej něco. Odvez mě.“

Calisto zvedl obočí. „Chceš, abych si tu hrál tvého řidiče? Je tu půl tuctu strážců, kteří by mohli udělat totéž. Měl jsem plné ruce práce vyzvedáváním peněz a kontrolou tvých zatracených mužů.“

„Nejsou mými poradci. Tím jsi ty. A pro mě nikdy nemáš plné ruce práce.“

Přijato.

„Teď?“ zeptal se Calisto.

Affonso ostře přikývl. „Dostaň mě z tohoto domu pryč dřív, než tu ženu zabiju.“

Bože.