DB#2 - 15. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma se upřeně dívala do knihy ve svém klíně a předstírala, že se na druhé straně místnosti nekonala žádná hádka. V předstírání toho, že nic neslyšela, začínala být zatraceně dobrá.

Zatímco se Calisto hádal s Affonsem, koutkem oka sledoval ji.

Ona byla až příliš soustředěná na Calista, než aby se starala o jejich dohadování.

Jeho hněv. To, jak měl zaťatou čelist. Výraz v jeho jako duše černých očí.

Ti dva muži nebyli stejní. Mohli sdílet společnou krev, ale jejich srdce byla naprosto odlišná. Jeden muž, když byla poblíž, ji nikdy nepustil z dohledu. Druhý se choval tak, jako by neexistovala.

Uvědomovala si, že takové to bylo, když byla zamilovaná do někoho, koho nemohla mít.

Calisto Donati nikdy nebyl její.

Nebyla to pohádka, která by měla šťastný konec.

Nebyl tam žádný ohňostroj na konci. Oni dva – to bylo nemožné.

Do Vánoc zbýval už jen týden. Když tam vtrhl Calisto, nasraný a hledající hádku, Emma stála právě v Affonsově kanceláři. Nebo spíš hledala odpovědi. Emma se chystala projít plány na velkou novoroční party, kterou Affonso organizoval. Další den měly dorazit domů jeho dcery ze své internátní školy.

Emma seděla na gauči a chovala se tak, jako by nic neslyšela. Jakmile Calisto dorazil, Affonso ji ze své kanceláře nevykopl. Její manžel to dělal jen zřídkakdy, i když si nebyla jistá, proč.

Tak to bylo o něco těžší.

V paměti jí ožily všechny ukradené okamžiky s Calistem za poslední měsíc a hořely v ní. Spalující polibek na chodbě. Calistova ruka, která pod stolem vyhledala její. Jeho prsty, které vyjely po jejím koleni na její stehno a zajely jí pod šaty, když lidé odcházeli z místnosti. Kalhotky, které jí na zadním sedadle svého auta stáhl dolů, zatímco měli jet na jednu z Affonsových měsíčních večeří s jeho spolupracovníky.

Okamžiky, díky kterým ji srdce bolelo a zároveň bušilo jako o závod.

Společně hráli tak nebezpečnou hru.

Byla smrtící.

Chyby představovaly rozsudek smrti.

Ale Emma s tím nemohla přestat.

Calisto byl jako droga - jehla přímo do její žíly.

Čas s ním představoval nebe, které zatím trvalo, ale chystalo se ji poslat rovnou do pekla.

Prostě chtěla víc.

„Tohle je až příliš osobní, než aby šlo o byznys, zio,“ vyštěkl Calisto.

Emma se vytrhla ze svého snění a rozhodla se do té konverzace zaposlouchat o trochu víc. Očividně se stalo něco důležitého, ale neměla ponětí, co přesně to bylo.

„Takže vypálili jedno ze skladišť,“ zamumlal Affonso a odmítavě mávl rukou nad Calistovovými obavami. „Co na tom záleží?“

„Ne jen tak nějaké. Skladiště, které vlastníš ty. O'Neilové si mohli vybrat jakýkoli z našich podniků, se kterým si pohrávat. Kterýkoli z nich – naši muži jich mají stovky. Ale ne, vybrali si konkrétně tvůj. Takový, který navštěvuješ minimálně třikrát týdně. Tohle bylo úmyslné.“

„A míříš tím kam?“

„Je to zpráva, Affonso. Jasná. Nejsi ochotný sejít se s bossem Irů a probrat to s ním, ať už se jedná o jakýkoli problém. Proč?“

Affonso si povzdechl. „Calisto, nech to být. Tím vším se unaví a přemístí se k něčemu novému. Jsou to jen teritoriální šarvátky, nic víc.“

„To nejsou. Tohle je to, čemu chceš, abych věřil. Čím více přemýšlím o věcech, které už udělali, tím víc smyslu mi to dává. Zabili mladého vojáka, aby získali pozornost. Dráždili a způsobovali problémy jednomu z tvých nejlepších capos. Mohli si vybrat kohokoli. Mohli někoho zabít.“

„Calisto -“

„Kdyby šlo o území, už by si ho vzali, protože ty ses stáhl a neudělal nic, abys je zastavil!“

Affonso hlasitě bouchl rukou do stolu. „V tomhle okamžiku se pohybuješ po velice tenkém ledu, chlapče.“

Emma zaťala zuby do spodního rtu, aby se udržela mlčet. Oba muži se na sebe mračili a nevypadalo, že by kdokoli z nich byl připravený ustoupit.

Pak se Calisto hořce zasmál. „Chlapče, hm? Když jsem byl mladší, když jsem tě rozzlobil nebo když ses ve mně zklamal, vždycky jsi to oslovení po mně hodil. Tehdy to fungovalo, zio, ale teď už ne.“

Affonso ztuhl, zadíval se na Calista přimhouřenýma očima, ve kterých mu plálo varování.

„Od Irů a těchto záležitostí se budeš držet dál. Už ti to nebudu opakovat. Můžeš mě nesnášet, jakkoli chceš, Cale, ale jako svého bosse mě nemůžeš neposlechnout. Jestli chceš jiný výsledek, který budeš schvalovat, pak je jen jediný způsob, jak toho dosáhnout. Vezmi si mou pozici. Předám ti ji, dokonce i s úsměvem.“

Calisto po bocích zaťal ruce v pěsti. „Jsi neuvěřitelný.“

„Myslím, že slovo, které hledáš, je chytrý.“

„Budu se držet svého prvního označení, zio.“

Affonso se opřel ve své židli, opět zdánlivě klidný.

Co se týče Emmy, myslela si, že její manžel dokázal občas vylítnout z nuly na sto a zpět během jediného mrknutí oka. Bylo pro ni hodně těžké zvládat jeho emocionální vlny. Neměla ani ponětí, jak Calisto dokázal tohle všechno celé roky snášet, zvlášť když znal pravdu o Affonsovi a své matce.

Emma se nemohla podívat Affonsovi do očí.

„Víš,“ protáhl Affonso a natáhl se po sklenici bourbonu, „... vždycky bych tě mohl donutit do pozice bosse.“

Calisto se ušklíbl. „Pokud se domníváš, že jsem dost hloupý na to, abych do toho spadl, jen to zkus. Stejně tak, jako jsem to udělal tobě, odepřel bych ti i toto.“

„Na rozdíl od toho, co jsi odepřel mně, jakmile je ti jednou dána pozice bosse, nemůžeš to odepřít.“

„Zkus to,“ řekl Calisto, „a sleduj, co se stane.“

Neskrývané varování tón Calistova hlasu temně zbarvilo.

Emma se zachvěla, ale jen trochu.

„My dva představujeme tak smutnou věc, Cale,“ zamumlal Affonso pod okrajem své sklenice.

Emma si byla jistá, že tahle slova slyšela vyslovit svého manžela už dříve, ale nedokázala si vzpomenout kdy.

„To jsi způsobil ty, ne já,“ odpověděl Calisto.

„Drž se od Irů dál.“

„A co když se dostanou dostatečně blízko na to, aby mě donutili k akci, zio?“

Affonso pokrčil rameny. „To neudělají.“

„Protože nechtějí mě, že?“

Calisto odpověď nedostal.

Emma usoudila, že ji nepotřeboval.

**********

„Dobře, našla jsi něco?“ zeptala se Emma.

Cynthia zvedla zlatý zapalovač, který byl na horní straně pokrytý diamanty. „Co myslíš?“

„Myslím, že ho tvůj táta bude zbožňovat.“

Affonso měl rád cokoli zlatého a koneckonců, měl rád i svá cigára.

„Možná bys na něj mohla nechat něco vyrýt,“ dodala Michelle z druhé strany vitríny.

Cynthia pokrčila rameny. „Možná.“

Z toho nápadu nevypadala příliš nadšeně.

„Chceš na to nechat něco napsat?“ zeptala se Emma. „Musíme to zařídit brzy, aby to stihli do Vánoc.“

„Co bych na to mohla dát?“ zeptala se Cynthia.

Emma své myšlenky umlčela.

Chtěla Cynthii říct, aby tam nechala napsat, co ke svému otci cítila – možná dokonce svou lásku – ale to jí nepřišlo vhodné. Žádná z Donati dívek si nebyla s Affonsem příliš blízká. Jeho odstup a nezájem o jejich životy je od něj odtlačily pryč.

„Mohla bys tam nechat vyrýt něco jednoduchého, jako třeba rok,“ navrhla Emma.

„Chabé,“ řekla Michelle.

„Sklapni,“ odpověděla Cynthia. „Tímhle mi nijak nepomáháš.“

„Dej tam, že ho miluješ, Cynthie. Něco, co ho donutí usmát se. Možná, že ti pak dovolí jít na tu školu v Anglii, která se ti tak moc líbí.“

Cynthia se zamračila, ale rychle to skryla pohledem do země. „To je tvůj styl, ne můj.“

„Jak chceš. Mám chuť na džus. Hned jsem zpátky,“ řekla Michelle.

Emma nechala teenagerku opustit obchod, ale když se vydala naproti od jejich místa k malé sekci, kde dělali džusy, stále ji po očku sledovala. Občas byly do očí bijící rozdíly mezi Donati sestrami jasné jako den. Jedné nevadilo být vůči otci shovívavá, zatímco druhá už byla ve věku, kdy si uvědomovala, že se její otec o její život prostě nijak nestaral.

„Dobře, tvá sestra je teď pryč,“ řekla Emma a opřela se o skleněnou vitrínu. „Mluv se mnou, Cynthie.“

Cynthia se setkala s Emminým pohledem. „Letos jsem na Vánoce nechtěla jet domů.“

„Proč ne?“

„Protože na co? Vrátíme se zpátky. Jinak máme štěstí, když nám zavolá jednou za pár měsíců.“

Emma svraštila obočí. „Minulý měsíc volal Affonso s Michelle dvakrát.“

„Ona dělá problémy, aby získala pozornost.“

Aha.

Co se týče problémů s manželovými dcerami, Emma do těchto záležitostí nebyla zahrnuta. Ohledně nich, případně věcí se školou, neměla dovoleno moc mluvit. Affonso tohle všechno řešil sám.

„Ale stejně jsem přijela,“ řekla Cynthia.

„Byla bych smutná, kdybys nepřijela.“

Cynthia se zasmála. „Já vím. Ty a Calisto. Také kvůli němu jsem přijela. Každý týden mi vždy volá. A občas pošle zprávu, jen aby věděl, jak se mám.“

Srdce Emmy vůči jejímu milenci trochu změklo.

„Jsem si jistá, že pokud bys na prázdniny nepřijela, byl by zklamaný,“ řekla Emma.

„Táta mi nedovolí jít do školy v Anglii, Emmo.“

Pravděpodobně ne.

„Ale ničemu neublíží zeptat se,“ řekla Emma tiše.

„Už jsem byla přijatá do tanečního uměleckého programu,“ řekla Cynthia. „A budu se na to muset vykašlat.“

Emma své nevlastní dceři chtěla pomoci, ale nevěděla, jak to udělat, aniž by přitom nepodráždila svého manžela. Čím si byla s jeho dcerami bližší, tím odtažitěji se choval, jako by dělala něco špatného.

Vždy byla opatrná, aby v přítomnosti Affonsa vše vypadalo, jako by mezi ní a dcerami byl jistý odstup. Ale během krátké doby, kterou s nimi byla schopna strávit, si je obě zamilovala. No, alespoň svým vlastním způsobem.

Emma vytrhla Cynthii z ruky zlatý zapalovač a podívala se na něj.

„Možná, že tvá sestra měla pravdu,“ navrhla Emma. „Pojďme na to dát vyrýt něco, co ho přiměje usmát se. Když přijde na muže jako je tvůj otec, musí mít pocit, jako by byl v tvém životě tou nejdůležitější osobou. Za zkoušku nic nedáš.“

Bylo špatné manipulovat s mužem.

Ještě horší bylo učit jeho dceru, jak to dělat.

Emma usoudila, že Donati dívky byly víc než dost zanedbávané. Zasloužily si trochu svého vlastního štěstí. Snažila se jim pomoci dosáhnout ho, jak jen mohla.

„Myslíš, že to bude fungovat?“ zeptala se Cynthia.

„Ne, ale je to začátek.“

„Nejsem tak dobrá v tom, abych přiměla tátu mít mě tak rád, jak to dělá Michelle.“

Emma si myslela, že to bylo strašně smutné. Dcera by neměla mít pocit, jako by musela svého tátu přimět mít ji rád. Měl by to dělat sám, bez jakýchkoli otázek.

„Emmo?“ zeptala se Cynthia, když Emma zůstala tiše.

„Ano?“

„Chtěla jsem ti říct, že je mi to líto.“

Emma zvedla obočí. „Co?“

Cynthiin pohled klesl k Emminu plochému bříšku. „Táta říkal, že bychom neměly nic říkat, jen se prostě chovat tak, jako by se nic nestalo.“

Ah.

Emmě vyskočilo srdce přímo do krku a téměř ji tam zadusilo. „To je v pořádku.“

„Opravdu?“

„Ne,“ připustila Emma. „Ale je to mnohem lepší, než bylo.“

„I tak je mi to stále líto.“ Cynthia se otočila zpátky k vitríně a zadívala se do ní. „Potřebuji najít něco i pro Cala.“

To i Emma.

„Pomůžu ti s tím,“ řekla.

Cynthia se zářivě usmála. „Díky, Emmo.“

Teenageři nebyli tak složití, jak všichni tvrdili.

Kromě jednoho...

„Už jsme tu skončily nebo co?“ ozval se za Emmou Michellin otrávený hlas. „Mám na práci i jiné věci. Lepší. Prostě mu dej ten zatracený zapalovač, Cynthio. Táta ho strčí do zásuvky stejně tak, jako cokoli jiného, co mu kdy koupíme. Přestaň kvůli němu ztrácet čas.“

Tahle dívka se svému otci podobala mnohem víc, než věděla.

Emma se však neobtěžovala říct jí to.

*********

Vánoce probíhaly v domě Donati v klidu. Byl to jeden z mála svátků, kdy Affonso neotevřel svůj dům pro velkou večeří a party, které by trvaly celé hodiny.

Emma za to byla vděčná.

Nemyslela si, že by to zvládla.

Vánoční svátky s sebou přinesly pochmurnou náladu, která vypadala, jako by visela v každém zatraceném kousku domu. Bylo to nevyhnutelné.

Emma věděla, že Affonsova první manželka, matka jeho dcer, zemřela v období Vánoc. Pro Cynthii a Michelle to bylo asi těžké. Chtěly oslavit svátky a užít si své dárky, ale zároveň to představovalo další připomínku jejich zármutku a ztráty jejich mámy.

Chápala to.

Když to děvčata potřebovala, Emma je nechala dělat si vlastní věci. Affonso tak jako tak neřekl jediné slovo. Celý dům vyzdobila směsicí dekorací, které tu našla zabalené a zkombinovala je s nějakými novými věcmi, které před svátky koupila. Místo toho, aby se Cynthie a Michelle zeptala, zda se k ní při tom chtěly připojit a pomohly jí natáhnout světelné řetězy nebo pověsit věnce, nechala je, aby za ní přišly dobrovolně samy.

Ale i navzdory ozdobám, zářivým světlům a pozlátkám, které byly všude kolem, byl dům stále smutný.

Jako by měl své vlastní srdce, které bylo zlomené.

Takže když přišlo vánoční ráno, Emma nespěchala s přípravou, aby se co nejdříve vydala dolů do přízemí. V domě nebyl nikdo, kdo by byl extra nadšený, a rozhodně se neměla na co těšit.

Ať už pro ni měl Affonso jakékoli dary, stále se jednalo o úplatky.

Něco, co by ji udržovalo potěšenou, šťastnou... v tichosti.

Jakmile se oblékla a nasadila si díky líčení a falešnému úsměvu svou masku, konečně se vydala dolů.

Očividně byla tou poslední, kdo vstával.

Když našla svého manžela, jeho dcery a Calista, jak si povídali u jídelního stolu, Emmu to překvapilo. Kuchařka dostala volno, což znamenalo, že pokud chtěli jíst, musel si každý pro sebe něco najít nebo Emma musela vařit.

„Je na čase, abys vstávala,“ zabručel Affonso z čela stolu.

Calisto se setkal s Emminým pohledem, jeho výraz tváře byl netečný. Při jejím zmateném pohledu se mu na rtech objevil ten nejslabší náznak úsměvu.

„Mají hlad a nejsou schopni si uvařit,“ řekl Calisto.

„Nejsem neschopná,“ odpověděla Cynthia. „Emma to prostě umí líp než já.“

„To je tvůj názor,“ řekla Michelle. „Ale dělá skvělé wafle.“

Emma se při těch slovech usmála. „Wafle zvládnu.“

„Pak si s nimi pospěš,“ řekl Affonso. „Káva je horká. Nejsem tak nešikovný, že bych nevěděl, jak zapnout konvici. Až budeš připravena připojit se k nám, jsme v obývacím pokoji a otvíráme dárky.“

„Jistě,“ řekla Emma a koutkem oka stále sledovala Calista.

Nezmínil se o tom, že sem na Vánoce dorazí. Vidět ho tu ji překvapilo. A rozhodně nepomáhalo to, že kdykoli byl v její blízkosti, její první reakcí bylo mnout si stehna, aby uklidnila tu neustálou bolest, kterou díky němu cítila.

Jakmile se Affonso ze svého místa zvedl, jeho dcery ho následovaly a všichni odešli z jídelny pryč. Calisto vstal a připojil se k nim.

Emma konečně trochu utišila svou touhu, kterou cítila při pohledu na něj v jednom ze svých černých obleků šitých na míru.

Ten muž vypadal zatraceně dobře a věděl to.

Tohle nebyl správný čas.

Dnešek na tohle nebyl dobrým den.

Emma zamířila ke skříňkám. Myslela si, že Calisto bude následovat zbytek své rodiny do obývacího pokoje, kde byl postavený strom. Vytáhla věci, které bude potřebovat k přípravě waflí a dokud Calisto nepřistoupil přímo za ni a nepoložil jí ruce přímo na boky, neuvědomovala si, že tu stále byl.

Emma sebou při tom nenadálém doteku trhla.

A povzdechla si.

Dělal z ní tak zatracenou hlupačku.

„Veselé Vánoce, Emmy,“ zašeptal jí Calisto do ucha.

„Veselé Vánoce, Calisto.“

„Mám svou tradici, že se k nim o Vánocích přidávám a následně beru dívky na mši. Affonso na ni jede svým vlastním autem. Jsem si jistý, že by dívkám nevadilo, kdyby ses k nám přidala.“

Emmě se stáhl žaludek horkem a potřebou. „Ano, jistě.“

„Něco pro tebe mám.“

Calisto odtáhl svou ruku a všechny Emminy části tu ztrátu okamžitě pocítily. Chtěla, aby se jí znovu dotkl a chtěla ho u sebe blíž. Nezáleželo na tom, jak nebezpečné a idiotské to bylo, ona to potřebovala.

Neřekla nic.

Calisto přešel na místo vedle ní a na pult položil dárkovou krabičku velikosti její dlaně.

„Raději ti to dám teď,“ řekl. „Nikdo jiný by to nepochopil.“

„Dárek pro tebe je pod stromkem. Spolu se mnou ho vybíraly dívky.“

Doufala, že se mu černý růženec se stříbrným křížkem a řetízkem bude líbit. Připomínal jí ten, který jí dal. Zatím stále ještě nepožádal o to, aby mu ho vrátila.

Minimálně jednou denně se ho dotýkala.

Calisto se ušklíbl. „Budu na to myslet. Otevři to a nedovol, aby to někdo viděl.“

Calisto bez dalšího slova zachytil Emminu bradu mezi ukazováček a palec, a na rty jí vtiskl rychlý polibek. Dřív, než na něj stihla zareagovat, s mávnutím dvěma prsty z kuchyně odešel.

Ukradené okamžiky.

Calisto to nemohl ani tušit, ale Emma na nich doslova visela.

Na každičkém jednotlivém z nich.

Emma střelila pohledem směrem ke vchodu do kuchyně a poslouchala, aby se ujistila, že se sem z obývacího pokoje nikdo nevrátí. Pak dárkovou krabičku rychle otevřela a při pohledu na malý předmět usazený v černém sametu na místě ztuhla.

Žeton z kasina. Z kasina, kde kdysi bývalo její apartmá. Z toho, kde s ní Calisto se svým namyšleným úšklebkem hrál u pokerového stolu.

Bílý žeton, který měl po celém vnějším okraji vyražené zlaté tečky. Logo kasina mělo uprostřed vyražený symbol dolaru.

Byla to maličkost.

Hloupost.

A ona ji zbožňovala.

Emma se sama pro sebe zasmála, pobavená a zároveň ohromená. Třesoucími prsty vytáhla žeton z jeho sametového pouzdra. Díky náhlým slzám, které se jí nahromadily v očích, měla vidění rozmazané.

Calisto si ten žeton buď musel ze svého výletu do Vegas nechat, nebo si ho po někom nechal poslat.

Na tom nezáleželo.

To pro ni znamenalo to samé.

Jeho čas byl dost důležitý pro to, aby si z toho nechal něco na památku. Jeho čas strávený s ní pro něj byl důležitý.

Emma sevřela žeton ještě pevněji a schovala ho do dlaně.

Ty nejjednodušší věci byly těmi nejlepšími.