DB#2 - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

„Vedeš si skvěle,“ řekl Calisto do ucha své společnice.

Kelsey si pohrávala se stříbrnými náramky na zápěstí, odmítala se podívat Calistovi do očí. „Myslíš?“

„Já to vím.“

„Nehodím se sem, Cale. Mezi tyhle lidi se nehodím.“

„To nikdo z nás,“ zamumlal. „Všichni prostě hrajeme své role, že věříme opaku.“

Kelsey se usmála a pak jí uniklo drobné zachichotání. Ve svých devatenácti, skoro dvaceti letech, byla silou, se kterou se muselo počítat. Calisto se o to postaral od okamžiku, kdy se dozvěděl, že existuje. Její matka byla špinavou chudou servírkou, která pocházela ze sračkoidního sousedství.

Dívka by neměla nikoho.

Její otec jí nevěnoval jedinou myšlenku.

Takže do toho vstoupil Calisto. Ujistil se, že dívka získala vzdělání a podporoval ji. Dostal ji z té mizerné čtvrti a umístil ji někam, kde mohla vyniknout. Ona si zasloužila víc než jen to, aby byla něčí zapomenutou věcí.

Kelsey byla Affonsovou nejstarší dcerou. Další dítě, které muž stvořil se ženou, kterou nějakou dobu využíval a pak ji odhodil.

Calisto nedokázal zapomenout na Affonsovy děti tak, jako to dělal ten muž. Nebyly to věci, které byly stvořeny a pak odhozeny pryč, jako by nebyly ničím víc, než nějakými zapomenutými hračkami. Věděl, že kdyby kterákoli z nich byla chlapcem, pak by získala mnohem lepší život.

Ony byly však dívkami.

Pro muže, který dával přednost tomu, co mohl využít, byly bezcenné.

„Cítíš se na představení?“ zeptal se Calisto.

Kelsey pokrčila rameny. „Tuším, že jo.“

„Budeš v pohodě. Úsměv.“

„Ani mě nezná, Cale.“

„Chtěla jsi vědět, kdo to je,“ odpověděl Calisto tiše. „Tohle je dobrý čas, co?“

„Jo, já vím.“

„Tak pojďme.“

Když ji Calisto vedl přes velkou místnost, Kelsey se nehádala. Lidé na ně zírali a mezi sebou si pravděpodobně šeptali. Nikdo z nich nevěděl, kdo Kelsey je, a dokonce ani Affonso by dívku pravděpodobně nepoznal. Podle toho, co Calisto věděl, svou nejstarší dceru viděl naposledy v době, kdy jí byly tři roky.

Lidé z Donati famiglia si pravděpodobně mysleli, že Calisto si s sebou přivedl rande. Když se ho na to kdokoli zeptal, neopravil ho. Prostě mu neodpověděl. Kelsey s sebou přivedl na večeři a party jen pro její vlastní dobro. Chtěla vidět svého otce - chtěla vědět, kdo to je, kým je bez těch fám a titulků v tisku.

Calistova slova nestačila.

Její zvědavost chápal.

Občas nestačí člověka jen varovat.

„Zio,“ pozdravil Calisto zdvořile, když k Affonsovi zezadu přistoupil.

Affonso se rychle otočil a spolu se sebou otočil i Emmu. Jeho pohled spočinul na mladé ženě po Calistově boku a Kelseyině ruce, která byla do Calista zavěšena.

„Cale,“ pozdravil ho Affonso, aniž by spustil oči z mladé ženy. „Koho jsi s sebou dneska večer přivedl? Nevěděl jsem, že se s někým vídáš.“

Calisto střelil pohledem po Emmě. Na tváři měla masku chladného, tichého klidu, ale v očích měla cosi, co tam jasně plálo. Když je na něj stočila, pálilo to. Cítil stejnou horkost, kterou v sobě měly její červené šaty.

Byla nasraná.

Tak rozzlobená.

Calisto neměl čas zkoumat to. „Tohle je... kamarádka, zio.“

Affonso se zasmál. „Kamarádka bez jména?“

Kelseyina ruka sevřela Calistovu paži pevněji, ale zůstala zticha.

„Kelsey,“ řekl Calisto. „Jmenuje se Kelsey.“

Calista nijak nepřekvapilo, když uviděl Affonsovu reakci. Nepoznal její jméno ani žádný ze svých vlastních rysů, které na něj zíraly přímo z Kelseyiny tváře. Oči měla po své matce, ale ostré lícní kosti a menší nos zdědila po svém otci.

„Chtěla se s tebou setkat,“ řekl Calisto. „Usoudil jsem, že dnešní večer na to bude vhodný.“

Affonso se na svou dceru usmál, stále netušil, o koho šlo. „Proč?“

„Prostě proto.“

Protože pokud by Affonso zjistil, kdo ta dívka byla, bylo méně pravděpodobné, že v přítomnosti všech těch lidí způsobí nějaký rozruch. Nemohl by Kelsey dělat problémy ani způsobit žádnou škodu tak, jak to udělal svým ostatním dcerám a jejich matkám, když se pokusily dostat do jeho blízkosti.

Kelsey zatahala za Calistovo sako a řekla: „Cale?“

„Mmm?“

„Jsem v pohodě.“

Calisto se na zmateného strýce usmál. „Pokud mě budeš potřebovat, zio, budu poblíž.“

Affonso nad tím mávl rukou. „Jistě.“

Emmin pohled stále hořel, ale i tak neřekla ani slovo.

Calisto se otočil k Affonsovi a Emmě zády a přitáhl si Kelsey ke svému boku blíž.

„A?“ zeptal se.

„Měl jsi pravdu.“

Calisto si povzdechl. „Ano, to obvykle mám.“

„Nestálo to za to.“

„Aspoň to teď už víš. Mně trvalo celé roky přijít na to a v té době už jsem byl v pasti.“

Kelsey se nezeptala, co tím Calisto myslel.

Za to byl vděčný.

*****

„Dneska večer jsi nějak podrážděný,“ zaslechl Calisto ze schodiště známý hlas.

Ray.

„Moje žena,“ přišla odpověď.

Affonso.

Calisto zmateně potichu a opatrně obešel schody. Během akcí v domě Donati doma neměli hosté dovoleno zkoumat dům. Jistým lidem to mohlo být dovoleno, když jim Affonso v soukromí nabídl drink, ale don jen zřídkakdy nechával své hosty bez dozoru.

Affonsovi se nepodobalo opustit party.

Poté, co Calisto poslal Kelsey s řidičem zpátky do jejího bytu, potuloval se večírkem a mísil se s některými hosty. Otázky ohledně tajemné dívky, kterou si přivedl jako svůj doprovod, přecházel jen okouzlujícím úsměvem a ničím víc.

Nechtěl, aby lidé věděli, kdo Kelsey je. Tohle bylo na jejím rozhodnutí.

Nemusela být součástí jejich světa. Byla jen nevinnou kolemjdoucí.

Nic víc.

„Není to vždy o ženě?“ zeptal se Ray.

Affonso se suše zasmál. „Myslím, že ano, o jejich požadavcích a potřebách. Dohání mě k šílenství.“

Calisto se zastavil uprostřed schodů. Celou noc se po očku snažil dohlížet na Emmu, jen aby se ujistil, že byla v pořádku. Žena mohla nosit masku, o které nikdo jiný nevěděl, ale on ji dokázal prohlédnout. Svou roli hrála dobře, ale pod falešným úsměvem měla neštěstí.

Posledních pár týdnů byl až příliš zaneprázdněný, než aby dorazil na návštěvu.

Vadilo mu, že si Affonso na Emmu stěžoval, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu.

Co se stalo?

„Přísahám, že je stejně studená jako led,“ zavrčel Affonso. „Nemůžu z ní dostat víc než dvě slova, aniž by na mě vyštěkla. Dej mi svůj drink.“

„Jo, tady,“ odpověděl Ray. „Jde o tvou manželku nebo o něco jiného?“

„V tom budeš muset být konkrétnější, Rayi.“

„Poslední dobou jsi podrážděnější víc než obvykle. Nemůžu si pomoci, ale všiml jsem si, že jakmile se objevil Calisto, s tou ženou po svém boku, límeček košile tě svíral mnohem těsněji.“

„Přemítám, zda to byla Italka?“

„Mohla by být,“ řekl Ray.

„Pro něj to musí být Italka.“

Calisto ignoroval vztek, který se mu nepříjemně rozléval žilami. Jediným důvodem, proč pro něj chtěl Affonso Italku, bylo kvůli dědictví. Cosa Nostra by nikdy nepřijala chlapce, kteří by byli Italy jen napůl, jen ze strany svého otce.

Ale pro něj v tom nebyl žádný rozdíl.

Calisto v tomhle životě nechtěl děti. Neměl v plánu pokračovat ve své vlastní kariéře v la famiglia nad rámec toho, čím už byl. Nepotřeboval dědice, kterého chtěl jeho strýc.

„Chci o té dívce informace,“ řekl Affonso a vytáhl tak Calista z jeho myšlenek. „Zjisti, kdo to je a odkud pochází.“

Budeš příšerně překvapený, pomyslel si Calisto..

„Víš,“ začal Ray, „vždycky bys mohl Calista na místo bosse dosadit, Affonso. “

Calisto se na schodech změnil v sochu, tvrdou v srdci a těžkou v končetinách.

„Ano, to bych mohl,“ zopakoval Affonso.

„Nikdo v la famiglii by ho jako bosse nezavrhl. Jakmile by to místo dostal, neměl by na výběr.“

„Jen zřídkakdy si pozici bereme, protože to chceme. Skoro vždycky je nám to dáno nebo jsme do toho natlačeni. Předpokládám, že tohle by nebylo nic jiného.“

„Nemohl by to odmítnout,“ dodal Ray. „Ne, pokud by chtěl žít. Odvedl jsi s ním pěkný kus práce. Zkus to místo toho s ním zahrát trochu špinavě a uvidíš, kam tě to dostane.“

Calisto pevně zatínal ruce v pěsti, nehty si zarýval do dlaní.

„Opravdu nemám na výběr,“ zamumlal Affonso. „Je to jediný chlapec, kterého jsem měl – bez ohledu na to, čemu věří, jsem ho stvořil já. To já jsem ho pro tohle formoval, Rayi. On pro to byl vždy předurčený, o to jsem se postaral. Snažil jsem se, ale on to ochotně neudělá.“

Ne, Affonso lhal.

Zas a znovu.

Celé roky.

Affonso předstíral, že byl pro Calista někým, kým nebyl. Celá roky své tajemství skrýval a toho jediného, kdo pro Calista znamenal nejvíc, zahnal do kouta a vzal si od něho to jediné, co neměl mít. Od jeho matky.

Calisto tímto mužem pohrdal.

Jeho biologický otec - Calistovi z něj bylo špatně.

„Nemusí to dělat dobrovolně, Affonso,“ řekl Ray. „Zvaž to.“

„To dělám. Emma byla mým posledním výstřelem pro získání dalšího chlapce. Nemám žádné jiné možnosti.“

Calisto se otočil na patě a vzal dolů schody po dvou.

Affonso nenatlačí Calista na místo bosse. Ten muž nemohl udělat nic, díky čemu by se vzdal své nenávisti natolik, aby dal Affonsovi to, co chtěl.

Ne po tom všem, co Affonso udělal Calistovi a jeho matce.

Nikdy by nenazval Affonsa svým otcem.

Nemohl být Affonsovým dědicem.

Na jeho krvi nezáleželo.

Nikdy na ní nezáleželo.

*******

Calisto se ohlédl přes rameno, měl pocit, jako by ho někdo sledoval. Ano, byl si jistý. Našel Emmin intenzivní jasmínový pohled, který byl zaměřený přímo do jeho zad, a bylo v něm tolik vzteku, aby ho uzemnil k podlaze.

Prostě jen pokrčil rameny v kabátě, který si oblékl s tím, že mířil k odchodu, nicméně její jediný pohled ho zastavil. Většinu večera měl pocit, jako by ho dům dusil, ale poté, co zaslechl hovor Affonsa a Raye, atmosféra se pro něj stala ještě nesnesitelnější.

Calisto chtěl odejít. Sako si vždy nechával v domě vzadu, kam nemohl nikdo jít. Nevěřil jediné zkurvené duši.

Emmin tichý pohled z chodby mu řekl, že nemohl odejít.

Odložil bundu zpátky. Emma kývla hlavou ke straně, směrem k místnosti, o které věděl, že je to koupelna.

Calisto počkal, až zmizela uvnitř, zavřela za sebou dveře a o pár vteřin později, když si byl jistý, že ho nikdo neuvidí, ji následoval. Zamkl za sebou dveře, otočil se a přímo doprostřed hrudi se mu zapíchl Emmin prst.

„Ty,“ zasyčela.

„Páni.“ Calisto s rukama nahoře ucouvl ke dveřím. „Co se to s tebou kurva děje?“

„Dneska večer jsi to udělal proto, abys mě naštval, Cale?“

„Udělal co?“

„Ty víš co!“

Calisto sebou při hlasitosti jejího hlasu trhl. „Ztiš se. Jen proto, že je tato koupelna v oblasti, která je pro hosty uzavřena, to neznamená, že všichni ty zkurvená pravidla dodržují.“

Emma se mračila. „Ta holka, Cale. Tvoje rande.“

Prakticky na něj ta slova vyplivla.

Calisto konečně pochopil, co za problém Emma celou noc měla. Nebyla na něj tak naštvaná, jako spíš žárlila.

Bláznivá žárlivost.

Hořela jí v očích, ústa měla pevně sevřená. Ruce zatínala podél boků v pěsti, nosní dírky měla rozšířené.

Zatraceně.

Takhle vypadala tak dobře.

Calisto si nechtěl přiznat, jak obrovský vliv to na něj mělo.

„Kelsey,“ řekl Calisto.

Emma přimhouřila oči. „Ano.“

„Affonsova dcera.“

Ta slova protáhl pomalu, kladl důraz na každou slabiku, aby ji Emma slyšela. Její oči okamžitě opustila bojovnost, obranný postoj zmizel.

Calisto se uchechtl. „Teď už nejsi tak žárlivá, co?“

„Nebyla jsem -“

„Byla. Byla jsi zatraceně žárlivá. Chtěla jsi mi rozdrápat hrdlo a ptát se až potom.“

Emma si pohrávala s diamantovým náhrdelníkem, který měla na krku, vyhýbala se jeho pohledu. „Nevěděla jsem, kým byla. Neřekl mi to.“

„Ani on to nevěděl.“

„Aha.“

Calistovi se Emmina žárlivost líbila, i když nevěděl přesně proč.

Možná proto, že to něco dokazovalo.

Něco důležitého.

Chtěla, aby on byl její.

„Hele,“ řekl.

Calisto zajel dvěma prsty Emmě pod bradu a zvedl jí hlavu nahoru. V rysech měla vepsanou nejistotu. Rozhodl se, že Emmina zranitelná stránka byla jednou z jejích nejlepších částí. Ta žena byla silná jako peklo a v davu se moc neukazovala. Musela vědět, jak krásná byla, když si byla nejistá.

Ale pravděpodobně to nevěděla.

„Žárlila jsem,“ připustila Emma. „Neměla jsem.“

„Proč ne?“ odvážil se zeptat.

„Nejsi můj. Nemůžu od tebe očekávat -“

Calisto zvedl druhou ruku a Emmu okamžitě umlčel. Věděl, co se chystala říct. Nepředpokládala, že bude věrný něčemu, co neexistuje.

„Omlouvám se,“ zašeptala Emma.

„To nemusíš. Máš pravdu, nejsem tvůj. Pokud budu chtít, můžu si randit, s kým zkurveně budu chtít.“

Emma se přikrčila. „Jo.“

„Ale nedělám to,“ řekl tiše.

Její pohled vyletěl k jeho, znovu byl mlčenlivý a plný otázek.

Jeho přiznání přišlo až příliš snadno.

„Myslím na tebe tak moc, než abych si dělal obavy s někým jiným,“ řekl.

Emma zamrkala, na spodních řasách se jí objevil záblesk vlhkosti. „Proč?“

„Nevím.“

Na to Calisto nebyl schopný dát odpověď, dokonce ani sám sobě. Snažil se, ale selhal.

„Tohle není dobrá odpověď, Calisto.“

„Dostala ses mi pod kůži, Emmy. Líbila ses mi taková, jaká jsi byla. Nedokázal bych tě odříznout, dokonce i když jsem se snažil.“

„Jak se to tak zamotalo?“ zeptala se.

Calisto se zasmál. „Celý můj život byl něco jako obrovský zmatek. Nijak mě nepřekvapuje, že jsem se ocitl v dalším.“

„Díky.“

„Ale nevadí mi to,“ dodal.

Emma se usmála, jen trochu, ale úsměv nedosáhl do jejích očí. Calisto věděl, že jí vadilo něco jiného. Ať už to bylo cokoli, její křehká ramena to tížilo svou hmotností k zemi.

„Emmy?“

„Co?“ zeptala se.

„Můžeš mi říct cokoli.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

Calisto pokrčil rameny. „V pohodě.“

„Kdy ses dozvěděl, že je tvým otcem Affonso?“

Její slova z ní vyšla tiše, ale jistě. I tak zasáhla Calista do hrudi jako tuna cihel, které na něj prostě spadly. Instinktivně se pokusil od toho, co Emma řekla, ucouvnout, ale jeho záda znovu zasáhla dveře.

„Nevím, co...“ Calisto zaťal zuby, chtěl dostat svoji zlost pryč.

Emma ho sledovala skrz své silné, dlouhé řasy, tiše a vyčkávavě. „Jak?“

Byla to ta jediná věc, na kterou se mohl zeptat.

Cokoli jiného by ho mohlo zabít.

„Zaslechla jsem pár věcí, on udělal pár věcí.“

Affonso.

Calisto si jazykem navlhčil rty. „Jako co?“

„Třeba v nemocnici. Den poté. Slyšela jsem, jak se s ním hádáš. Chvíli mi trvalo dát si všechno dohromady. Připadala jsem si tak hloupě.“

„To nemusíš. Ví to jen hrstka lidí. Tři z nich jsou mrtví. Dokonce mám dva rodné listy. Jeden z nich uvádí mého otce jako zemřelého. Na druhém je jako můj otec Affonso Donati, včetně jeho podpisu. Zdravotní sestra, která v ten den, kdy jsem se narodil, pro Affonsa dokumenty zfalšovala, následně skončila hozená do zátoky poté, co jí nechal uříznout ruce.“

Z tváře Emmy vyprchala všechna barva. „Ach můj bože.“

„Víš, moje máma ho odmítla. Chtěl to podepsat, a ona před ním své těhotenství skrývala tak moc, jak jen mohla. Až do dne, kdy porodila. Nechtěla, aby v mých dokumentech figurovalo jeho jméno jako mého otce. Nikdy to nechtěla.“

„Proč?“

Calistovi se tlačila pravda z hrdla ven, chtěla se dostat na světlo. „Po tom všem, co udělal, ho nechtěla v mé blízkosti.“

Emma si kousala vnitřní tvář. „Ach.“

„To je všechno, co na to musíš říct?“

„Ona byla tou jedinou ženou, že? Jednou jsi mi řekl, že ublížil ženě. Ty jediný jsi věděl o té, které něco udělal, a stal se tak netvorem.“

Calisto přikývl. „Byla to ona. Věřila mu - když její manžel po celém městě běhal za všemi ženami, našla v něm přítele. Affonso to vzal jako něco jiného a jednu noc zašel až příliš daleko. Ona ho nenáviděla a já jsem nikdy nechápal proč.“

Emma se zhluboka nadechla. „Ale teď už ano.“

„Pár měsíců tím, než zemřela, jsem procházel její věc. Věděli jsme, že její diagnóza ohledně srdce jí nedávala příliš času - byla diagnostikována pozdě, po malé srdeční zástavě - ale my jsme si mysleli, že ho trochu měla. Chtěla, aby se věci vyřešily.“

„Pokračuj,“ řekla, když ztichl.

„Našel jsem nějaké papíry. Dopisy od Affonsa, které jí psal. Omlouval se jí. Nevím, proč si je nechala. Konfrontoval jsem ji, jako by to byla její chyba. Vyjel jsem po ní, jako by ona byla tou, kdo udělal něco špatně. Neměl jsem žádné vodítko, ale byl jsem tak naštvaný, protože mi všichni lhali. Neuvědomoval jsem si, jak moc byla zraněná, nebo jak celá ta léta čelila monstru, které si drželo jejího syna až příliš blízko u sebe, protože ona neměla jinou možnost.“

Emma natáhla ruku a vzala jeho ruku do své. Calisto jí to dovolil.

„Celé roky jsem ho zbožňoval,“ pokračoval Calisto a druhou rukou si přejel po obličeji. „Myslel jsem, že on byl král, ale on byl jen... vlk v rouchu beránčím. Když jsem odmítl si vzít ženu, se kterou chtěl, abych se oženil, protože jsem byl rozzlobený za jeho lži a na to, co udělal, přiložil mi zbraň k hlavě a u toho se smál.“

Emma se kousla do rtu tak silně, až ucítila krev. „Vážně?“

„Ano. Dokonce u toho ani nemrkl. Ve skutečnosti se mě zeptal, jak moc jsem svou matku miloval. Zda jsem ji miloval dost na to, abych se nechal zabít jen kvůli své pýše? Byl jsem ochotný udělat to jen proto, abych jeho potrestal za jeho minulost?“

„Vždycky říkává, že věci je třeba nechávat v minulosti,“ zamumlala.

Calisto se ušklíbl. „To je jeho nejoblíbenější rčení. Nemůžu na něj prozradit to, co udělal, aniž bych tak dal najevo, kým vůči němu jsem. Nemůžu se od něj dostat, aniž bych něco ztratil. Nedám mu to, co chce on – ani já nemůžu dostat to, co chci já.“

„Omlouvám se, Cale.“

Její slova ho omyla svým mírumilovným klidem. Potřeboval to někomu říct a teď, když to udělal, si nebyl jistý, co dělat. Calisto byl rád, že to byla Emma, kdo na jeho tajemství přišel. Ona musela skrývat svá vlastní tajemství. I on je pro ni skrýval. Neprozradila by ta jeho.

„Moje matka zemřela,“ řekl Calisto a ignoroval tu emoci, která v jeho hlase narůstala. „Byl jsem naštvaný, truchlil a byl jsem plný viny. Nemohl jsem se z toho dostat. Miloval jsem muže, který jí ublížil - zbožňoval jsem ho, aniž jsem znal strach a bolest, kterou jí celé ty roky působil. Nechala mě vyrůstat, aniž by o něm kdy řekla jediné špatné slovo; nikdy mi neřekla pravdu. Místo toho mě nechala potřebovat ho, chtít být jím.“

„Víš proč?“

Calisto se hořce zasmál, ale bolelo to.

V hloubi jeho duše, v hořícím srdci, měl bolest.

Teď už zřejmě nikdy nezmizí.

„Samozřejmě.“

Emma stiskla jeho ruku. „Tak proč?“

„Protože on by měl raději mrtvého syna než vůbec žádného syna, Emmy. To je to, co celé roky mé mámě vyprávěl – své vlastní oběti.“