DB#2 - 12. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Calistův polibek stačil k tomu, aby vyslal prudký proud tepla vystřelující přímo dolů mezi Emminy nohy. Jeho strniště škrábalo její citlivou pokožku, svými zuby jí oždiboval spodní ret. Nechtěla ho přestat líbat a přestat cítit jeho jazyk, jak bojoval s jejím, zatímco svými dlaněmi vyjížděl po jejích stehnech výš, ale musela to udělat.

V hlavě jí bláznivě vyzváněly všechny varovné zvony.

Bláznivě, přesně tak, jak byli právě oni dva.

„Počkej,“ vydechla Emma a odvrátila hlavu od dalšího náročného polibku. „Bože, Cale, prostě počkej.“

„Cože?“ zeptal se Calisto, trochu drsně.

Emma po něm střelila zvědavým pohledem, ale temnota místnosti jeho rysy skrývala, takže nemohla vidět jeho reakci. „Tohle je hloupé.“

Calistova ruka opustila její šaty. Opatrně ji položil na její srdce. „Srdce ti buší jako o závod. Cítím to.“

„Zajímalo by mě, proč.“

„Nerozloučil jsem se s tebou,“ zamumlal.

Emma zadržela dech. „A proto jsi mě odtáhl sem?“

„Líbilo se ti to.“

„I tak je to pitomost, Cale.“

„Před chvilkou jsi tu pitomost dělala se mnou.“

Emma si kousala spodní ret a přála si, aby na okamžik dokázala dostat své myšlenky i srdce do zatraceného souladu. „Tohle bychom neměli dělat.“

Calisto si těžce povzdechl. „Chápu to. Je pro tebe naprosto v pořádku, aby ses přiblížila a zatáhla mě za roh, ale když to udělám já, najednou to v pořádku není.“

„Neřekla jsem -“

„Řekla,“ zamumlal chladně.

„Nedělej to,“ řekla Emma.

Natáhla se, aby ho vzala za ruku, ale Calisto se stejně rychle odtáhl. Jeho odmítnutí ji pálilo jako milion malých včelích bodnutí, které by dostala přímo do srdce.

„Calisto, nemyslela jsem to takhle,“ řekla.

„Jak jsi to myslela? Proč tohle udělat znovu, co?“ zeptal se ostře, ale tiše. „Tak, jak jsme byli, jsme byli prostě v pohodě, Emmy. Začal jsem si zkurveně myslet, že bychom mohli být kolem sebe - dokonce se stát i přáteli. Pro boha, znovu jsem dýchal.“

Emma svraštila obočí. „Co to znamená - znovu dýchal?“

„Neřeš to. Není to důležité.“

„Je,“ důrazně naléhala. „Řekni mi to.“

„Cítil jsem se, jako bych ve tvé přítomnosti nemohl dýchat, Emmy. Pokaždé. Něco mě bolelo. Něco mě dráždilo. Neustále to bylo to či ono. A pak jsem si začal vést dobře. Ale ty jsi to tak obrovsky podělala. Víš co, dokonce mi to ani nevadilo. Prostě jsem se ovládal a nic víc. Nevadilo mi to.“

Emma si byla nejistá, mnohem bojovnější než kdy dřív.

„Tohle prásknutí bičem nechci,“ pokračoval Calisto, který o Emmině vnitřní válce nic nevěděl. „Ne s tebou, Emmy. Je to dost špatné i bez něj. Je to dost šílené. Dělat jednu věc a říkat mi jinou.“

„Nemyslela jsem to takhle,“ opakovala slabě.

„Tak jak jsi to myslela?“

Emma celá podrážděná, mávla směrem ke dveřím. „Podívej se, kde jsme!“

Calisto udělal krok vpřed a natlačil Emmu zpátky na zeď. Jeho rychlým pohybem byla tak ohromena, že kolem sebe mávla rukou, aby se něčeho chytila. Sevřela jí malou poličku s knihami. Díky trošku pootevřeným dveřím dovnitř proudil kaskádovitý pruh světla z chodby. Osvětloval Calistovy tmavé rysy a umožnil jí zahlédnout temnotu v jeho pohledu a tvrdě stažená ústa.

Rajcovalo ji to jako nic jiného.

Jeho hněv ji nažhavil.

„Na tom, kde jsme,“ protáhl Calisto, „na tom nikdy nebude záležet. Vždy to bude hloupé a nebezpečné, Emmy. Vždy to bude špatné a chyba. Jediné na čem mi záleží, je pokaždé se ujistit, že tě potěším a že budeme naživu.“

Emma ztěžka polkla a jeho slova si přebírala.

Calisto v tom plánoval pokračovat, ať už se s ní jednalo o cokoli, a to bez ohledu na to, jak moc bláznivé to bylo. On to chtěl.

„Chci vidět, jak se usmíváš,“ řekl Calisto a polštářkem palce ji pohladil po tváři. „Už to neuděláš a to mi vadí.“

Emma se při jeho dotyku zachvěla. „Hraj fér.“

„Za věci, které chci, jsem nebyl naučený hrát fér.“

„Hraj se mnou fér,“ trvala na svém.

„Vím, že je to hloupé,“ řekl místo toho. „Vím, že to nebylo správné místo ani čas. Všechno to jsem věděl.“

„A?“

„A nezáleželo mi na tom, Emmy. Chtěl jsem ti popřát dobrou noc. Dřív než odejdu, jsem se musel rozloučit.“

Srdce Emmy bušilo ještě silněji a křičelo po té jednodušší době, než byly všechny věci tak v prdeli a ona nebyla tak zmatená.

„Proč se tím obtěžuješ, Calisto?“ zeptala se.

„S tebou?“

„Ano. Řekl jsi to sám. Ubližuji ti a matu tě. Nemůžeš dýchat. Tančíme kolem sebe na žhavém uhlí. Proč se obtěžovat s něčím takovým, co? Nemůžeš mě mít.“

Správně?

„Mít a udržet jsou dvě naprosto odlišné věci, Emmy.“

„Ano?“ zeptala se.

„Můžu tě mít, jakkoli tě chci, tak dlouho, dokud mi to dovolíš. Jednoduše si tě nemůžu udržet.“

V srdci jí bodala tupá bolest.

„Je to pro tebe dost?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl. „Ale pro teď to stačí.“

Ale co když chtěl víc?

Emma se neobtěžovala zeptat.

Calisto měl koneckonců pravdu.

Tohle bylo dost.

„Řekni mi něco,“ řekl Calisto a svým palcem znovu přejel po její lícní kosti.

„Cokoliv.“

„Proč jsi mě včera ve skutečnosti vyhledala?“

Emma na místě ztuhla, celá zmatená. „Říkala jsem ti to. Probudila jsem se a nebyla jsem naštvaná.“

„Řekni mi víc.“

„Rozhodla jsem se vstát z postele a něco dělat,“ odpověděla Emma tiše. „Řekla jsem Affonsovi, že chci po snídani navštívit hrob dítěte. Neřekl nic, jen cosi zabručel, jako by na tom nezáleželo. Mělo mě to nasrat, Cale. Znovu dítě ignoroval. Předstíral, jako by vůbec neexistovalo. Vždy mě to rozzlobilo.“

„Ale tentokrát se to nestalo.“

„Stalo se to,“ odpověděla Emma. „Takže ne, už mě to znovu nenasralo. On je tím, kým je, a já jsem tím, kým jsem já. Šla jsem navštívit dítě. A víš, co jsem našla?“

Calisto ztuhl. „Možná.“

„Po celém jeho maličkém hrobovém místě malé bílé růžičky.“

Emmě z koutku očí unikly slzy a zradily ji. Nechtěla dovolit, aby ji to bolelo, ale její zármutek nikdy nekončil. Věděla, že to bude nějakou dobu trvat; bude se to zlepšovat, ale stále bude cítit trochu syrovosti za své selhání.

„A co pak?“ tlačil na ni Calisto.

„Udělal jsi to pro něho a já to věděla. Jeho vlastní otec se o něm ani nezmíní. Kdo jiný by to udělal?“

„Hodně často jej nahrazuji.“

Jeho přiznání bylo měkčí, než ho kdy Emma slyšela promluvit.

„Proč? Není to tvoje dítě. Tyhle věci nemusíš dělat, Cale.“

„Chci,“ řekl upřímně.

Nic dalšího.

To stačilo.

„Přišla jsem za tebou,“ řekla Emma. „Byla jsem zraněná a zmatená. Probrat se a uvědomit si, že ti na mně záleží, i když jsi to občas musel dělat z dálky, mi trvalo pár měsíců. Záleží ti na mně.“

„Občas si myslím, že by bylo lepší, kdyby mi na tobě nezáleželo.“

„Já vím.“

Calisto se předklonil a svými rty rychle přejel po Emminých. Bez jediné otázky jeho polibek přijala a neodstrčila ho od sebe.

„Jsme tak odporní,“ zamumlala. „Špatní, Cale.“

„Ale necítíš to dobře? Nezní ti to správně?“

Emma se zachvěla.

Připadalo jí to tak.

Ale zároveň nepřipadalo.

„Když dneska večer vlezeš do postele, neciť se provinile,“ řekl jí.

„Jak to mám udělat?“

Zradila svého manžela. Možná nepřekročila celou čáru, ale se zvednutým prostředníčkem po ní balancovala.

Nedělo ji toto špatnou?

Možná dokonce courou?

Neměla by něco cítit?

„Proč bych se po tomhle neměla cítit provinile, Calisto?“

„Protože, bella donna, já cítím dost viny za nás za oba.“

**********

Emma se při hlasité ráně, která se ozvala jen pár stop od její postele, s trhnutím probrala. Mnula si oči, aby z nich vyhnala ospalost a mohla se tak soustředit. Mumlání, které slyšela opodál, ji probralo ještě víc.

„Bože,“ zabručel Affonso. „Kdo to tam dal?“

Emma ztuhla a snažila se zůstat v posteli tak nehybnou, jak jen dokázala. Dokonce ani netušila, proč byl Affonso v ložnici. Od doby, co se dobře před měsícem a půl vrátila z nemocnice domů, Emma spala v ložnici, která byla přes chodbu od manželovy hlavní ložnice.

Affonso tvrdil, že to tak bylo snazší.

Nemusel se budit s bojovnou náladou.

Emma si tím byla zatraceně jistá.

Tím, že byla v jiné posteli a pokoji než její manžel, to zároveň díkybohu znamenalo i to, že s ním nemusela spát, nebo se ho dokonce dotýkat. Od doby, co společně provozovali jakoukoli intimitu, uplynuly měsíce.

Nechápala, proč byl teď v jejím pokoji.

Ozvaly se dvě měkčí rány o podlahu, a pak se v místnosti ozvalo zarachocení spony opasku. Emmě se v krku sbírala žluč, která začala stoupat výš.

Nechtěla mít ve své posteli Affonsa.

Nemohla s ním být.

Ne po tom všem.

Temnou místností se vznášela opojná vůně bourbonu. Affonso zatím ze sebe dostal zbytek svého oblečení a celou dobu u toho bručel. Emma zavřela oči, sevřela přikrývky a předstírala, že spí. Její manžel zalezl k ní do postele a pod přikrývku.

„Emmo,“ řekl Affonso.

Jeho ruka dopadla na její bok a pevně ho sevřela. Zatáhl za něj, snažil se ji přetočit. Odmítla se pohnout.

„Donna, pojď sem.“

„Běž spát, Affonso. Jsi opilý.“

„Ještě nejsem dost opilý. Můj penis je stále tvrdý. Pojď sem, ženo.“

Když z ní stáhl přikrývky a ona se ocitla pod Affonsem, zaječela. Zatáhl za její košilku, odhodlaný vytáhnout ji dostatečně vysoko. Cítila jeho délku erekce, která ji tlačila do stehna.

Zvedala se v ní nevolnost.

„Přestaň,“ řekla Emma, tón jejího hlasu byl slabší, než měla v úmyslu.

Její manžel neposlouchal. Pokračoval v tahání za její košilku a pracoval na tom, aby rozevřela stehna. Emma byla neochvěná. Otočila se pod ním a snažila se dostat pryč. Srdce měla plné strachu, skoro její tělo zmrazil.

Nikdy si od ní nebral nic, co by mu nedala dobrovolně.

Nikdy ji nenutil.

Nevypadalo, že by její bojovnost Affonsa nějak zpomalila. Prsty se zarýval hluboko do svalů na jejích stehnech, ubližoval jí, až bolestí brečela. Když se mu konečně podařilo rozevřít jí nohy, podrápala ho. V okamžiku, kdy ucítila hlavičku jeho erekce tlačit na její kalhotky, které měla na sobě, Emma už nemohla dýchat.

„Affonso, přestaň! Ne, přestaň! Prosím!“

Jednou ho plácla.

Tvrdě.

Rána se ozvěnou nesla místností.

Affonso se přestal pohybovat, oči se mu celé leskly a divokým pohledem se na ni podíval.

Popadl ji za čelist s dostatečně silným tlakem, aby po sobě nechal otisky prstů, a Emma se zajíkavě rozzuřeně nadechla. Donutil ji zaklonit hlavu. Díval se na ni, v pohledu mu hořela nenávist. Stejně rychle, jak se jeho vztek objevil, vybledl do něčeho jiného.

Do něčeho, čemu nerozuměla.

„Cam,“ řekl tiše.

Emma spolkla nevolnost. „Emma, Affonso.“

Znovu zamrkal.

Konečně ji se znechuceným zavrčením pustil. Přetočila se v posteli a zaslechla, jak zamumlal: „Šukat s tebou je zbytečné. Mrtvé děti a zármutek, holka.“

Nebyla by schopna vůbec otěhotnět, ale to Affonsovi neřekla. Jakmile jí doktor potvrdil, že byla uzdravena, začala brát antikoncepční prášky, aby zabránila dalšímu těhotenství. Existovalo mírné riziko, že by prášky mohly selhat, stejně tak, jako každá jiná antikoncepce, ale bylo to lepší než nic.

„Tohle je to jediné, co umíš,“ dodal Affonso.

Emminou nervovou soustavou projela agónie. Stočila se do klubíčka, zády k Affonsovi, jako by se chtěla skrýt. Až do okamžiku, než z druhé strany postele neslyšela tiché chrápání, si neuvědomila, že ji celé tělo bolelo. Mezi stehny, tam, kde ji svými prsty hrubě rozvíral stehna, se usadila hluboká, bodavá bolest.

Přemýšlela, jestli jí nezanechal modřiny.

Emma nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak je skrýt.

Tiše brečela. Slzy se vpíjely do polštáře, ale nic nedělaly.

Nijak nepomáhaly.

Zasloužila si to? Po tom, co udělala, byl tohle její trest?

„Ticho,“ zaslechla zavrčení z druhé strany postele.

Emma si nacpala pěst do úst, aby své vzlyky utlumila. Ta nevolnost, díky které měla zamžené vidění, neustávala.

Chtěla Calista.

On by jí tohle nikdy neudělal.

Věděla to.

„Omluvil jsem se, Cam,“ zamumlal Affonso ze spaní. „Víš, že jsem to udělal.“

Co to mělo znamenat?

********

„Hlava mě bolí tak, jako by na ni někdo zaútočil kladivem.“

Emma se na svém místě napřímila a podívala se na odraz, který na ni hleděl v zrcadle.

Affonso stál o pár stop dál a svým známým chladným pohledem ji sledoval. Byl v jejím prostoru – v jejím bezpečném prostoru. Nikdy nevešel do šatny, která byla tak velká, že by mohla být malý pokoj. Měla v ní umístěné své věci a ta šatna jí poskytovala čas bez něj.

Proč tam byl?

„Možná se zkus příště vyhnout bourbonu,“ podařilo se Emmě říct.

Vrátila se ke své práci, kdy se na sebe dívala v zrcadle a zeleným korektorem, který neutralizoval zarudnutí, si zakrývala modřiny, které jí manžel svými prsty na čelisti předchozí noci zanechal. S otisky prstů, které jí zůstaly na vnitřní straně stehen, nemohla udělat nic jiného, než se ujistit, že si oblékne dostatečně dlouhé šaty na to, aby se jí nevyhrnuly a ty značky neodhalily.

Affonso její práci mlčky sledoval.

Než se natáhla po řadě rtěnek, Affonso se postavil přímo za ní. Natáhla se po té růžové, kterou měl Affonso rád, a pak ji vyměnila za ohnivě rudou, kterou preferovala ona sama, a nanesla si ji.

Affonso si povzdechl.

Zatímco si Emma pečlivě provedenými tahy malovala rty, nevěnovala mu žádnou pozornost.

„Chceš něco?“ zeptala se Emma konečně, když rtěnku odložila zpátky.

„Rád bych, aby sis tu červeň smyla, než půjdeme do kostela.“

„Myslím si, že se na ni jeden den dokážeš přimět dívat.“

Affonso přimhouřil oči. „Můžu tě k tomu donutit.“

„Vypadá to, že pokud chceš, můžeš mě donutit ke spoustě věcí.“

Hned v okamžiku, kdy ta slova opustila její ústa, si Emma přála, aby je mohla vzít zpět, ale už byla venku. Sledovala, jak se tvář jejího manžela mění z masky apatie do hněvu. Pak se znovu vrátil ke své kamenné masce.

Prázdné jako papír.

„Když jde o mou ženu, nenazval bych to zcela jako donucení,“ poznamenal Affonso.

„Zákon věří v něco jiného.“

Affonso vyštěkl krátkým smíchem. „Zlatíčko, v mém světě jsem zákonem já.“

To věděla i ona.

On byl ve své rodině soudcem, porotou i katem.

I pro ni.

Nikdo jiný do toho neměl co mluvit.

Emma potlačila úzkost, která se v ní začala sbírat. „Pokud hodláš ženu držet pod krkem a šukat ji jako zvíře, na to máš své coury, Affonso. Nepoužívej na stejné věci i mě.“

„Jsi naštvaná.“

„Myslíš si, že z toho, co se stalo, budu šťastná?“

„Vůbec nic se nestalo,“ řekl Affonso. „Nebyl jsem tak opilý, že bych si na většinu z toho nevzpomínal, Emmo.“

„Skoro je dost blízko.“

Až příliš blízko.

Affonso pevně zaťal čelist, jeho pohled ztvrdl. „Co ode mě chceš?“

„Chci, abys mě nechal na pokoji. Nemůžu ti dát to, co chceš. Vyjasnil jsi mi to naprosto přesně. Takže mě nech na pokoji. Budu dělat vše ostatní, co chceš; budu chodit ven, kdy mi řekneš, abych šla, a předstírat, že je mi všechno tohle ukradené. Ale nech mě na pokoji, Affonso.“

Založil si ruce na prsou a měřil si ji pohledem, který říkal, že zvažoval své možnosti. Nesnášela skutečnost, že to bylo všechno, co pro něj byla. Jen možností.

Prostou myšlenkou.

Pokud by byl jiným mužem, tohle možná mohlo být jiné.

Jejich manželství mohlo být jiné.

Něco...

Místo toho byli tím, kým byli.

A Emma ho nenáviděla.

„Nechala jsi mě s ničím,“ řekl jí Affonso. „Neměl jsem před tebou nic, donna.“

Nesnášela, jak ji nazýval italsky svou ženou a přitom to chrlil s takovým jedem. Jako by jako žena nebyla toho slova hodna a ne dost dobrá.

„Znovu je to o dětech?“ zeptala se.

„Všechno tohle bylo vždycky o nich.“

„Máš děti.“

„Chtěl jsem -“

„Vím, co jsi chtěl,“ přerušila ho rozzlobeně. „A nemůžu za to, že moje tělo nefunguje tak, jak chceš, Affonso. Nejsi Bůh. Ani já nejsem Bůh. Nemůžu donutit své tělo dělat to, co udělat nemůže, pochop to.“

„Toho jsem si vědom.“ Affonso se opíral o zeď, ani na okamžik z ní nespustil oči. „Jak jsem řekl, před tebou jsem neměl nic. Dvě dcery, které můžu vyvdat jinam, abych tak posílil svou famiglia. Bastardy, kteří jsou k ničemu.“

„Žádní chlapci,“ dokončila za něj Emma. „To už vím.“

„No, každopádně není nikdo, kdo by udělal to, co po něm chci, aby udělal.“

Emma ztuhla, v zrcadle sledovala Affonsoův odraz.

Nemohla si pomoci, ale musela si vzpomenout na jeho slova z předchozí noci. Jak se na ni podíval a nazval ji jménem jiné ženy - Calistovy matky. Jak Affonso tvrdil, že se omluvil. Vzpomněla si na Raye, jak se Affonsa ptal, odkud získal Calisto svůj postoj a chování. Samozřejmě, že od svého otce.

Emma se cítila hloupě.

Všechny ty kousky, které byly proneseny během různých hovorů, uniklé pohledy, neurčité výroky a špatná krev všude kolem. Její vzpomínky se znovu soustředily zpátky na den po noci, kterou si přála ze svých vlastních vzpomínek vymazat. Den po noci, při které ztratila své druhé dítě.

„Calisto.“

„Nedotýkej se mě, zio.“

„Tu sei il primo.“

„Mai.“

Ty jsi první, řekl Affonso Calistovi před jejím nemocničním pokojem. Myslel tím jeho první chlapec.

Nikdy.

Calisto to nepopřel, jednoduše to odmítl.

Nikdy.

Byl Calisto výsledkem aférky, která proběhla mezi Camillou Donati a Affonsem, nebo výsledkem něčeho mnohem horšího?

„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ zeptala se Emma.

Affonso zvedl obočí. „Říct mi co?“

„Že máš syna, ale ten tě příšerně nenávidí. Proč tě nenávidí, Affonso?“

Odlepil se od zdi, pohled měl odvrácený jinam. „Pospěš si.“

„Neodpovíš mi?“

„Nemám syna.“

Lhal. Nepodíval se na ni.

„Calisto je -“

„Na slova, která chceš říct, ani nepomysli,“ zasyčel Affonso a otočil se zpátky na Emmu s pohledem, který ji umlčel.

V hrdle se jí zvedala panika, která bušila přímo do rytmu jejího srdce.

Co skrýval?

„Dobře,“ zašeptala Emma.

„Se zakrýváním těch modřin jsi odvedla dobrou práci. Nauč se nechávat své myšlenky pro sebe, jinak zjistíš, že jich budeš muset zakrývat mnohem víc. Doufám, že jsem to to dostatečně vyjasnil.“

Bože.

„Ano, Affonso.“

Ještě jednou ji přejel pohledem. „Dám ti, co chceš.“

Nechat ji na pokoji...

„Ano?“ zeptala se.

Affonso pokrčil rameny. „Koneckonců, stejně mi nemůžeš dát to, co chci. K čemu by to jinak bylo?“

S odpovědí se Emma neobtěžovala.

Měl pravdu.

*******

Než to Emma zaznamenala, už tu byl Den Díkůvzdání. Naštěstí na zemi nebyl žádný sníh, nicméně to bylo jen otázkou času. Zima v New Yorku byla vždy studená, větrná a plná sněhu.

Stýskalo se jí po Nevadském suchu.

Emmě se pro večeři na oslavu Díkuvzdání a následné party nějak podařilo udělat všechno to, co Affonso chtěl. Pozvánky odešly včas. Díky dekoracím získal dům Donati mnohem slavnostnější vzhled. Byla zařízena hudba. Catering dorazil včas.

Emma si nasadila svou masku a stála po boku svého manžela.

Ale žárlila.

Žárlivost ji sžírala zaživa.

Proč?

Důvod její žárlivost byl na druhé straně místnosti v třpytivých šatičkách, které objímaly každou pevnou křivku, kterou ta mladá žena měla. Její nohy v ladících stříbrných střevíčkách vypadaly na míle dlouhé. Hnědé vlasy – s odlesky červených tónů – jí spadaly dolů po zádech. Tmavýma očima zkoumala místnost, bez jediného zaváhání přejížděla pohledem z jednoho člověka na druhého.

Byla nádherná.

Pravděpodobně mladší než Emma.

Calisto si přivedl rande.