DB#2 - 10. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Navzdory tomu, pod kým Calisto v Cosa Nostra pracoval, si svou práci užíval. Vidět přicházet peníze znamenalo, že dělá věci správně. Líbila se mu kontrola, kterou jako poradce měl, ačkoli ho jeho strýc v poslední době používal spíše jako běžného vojáka.

Calisto se ve své kancelářské židli opřel, prsty bubnoval o desku stolu. Capo, který seděl proti němu přitom mluvil. Dveře kanceláře byly otevřené dokořán a poskytovaly tak výhled do rušné kuchyně restaurace a na pracovníky, kteří připravovali jeden stůl po druhém. Šéfkuchař svým obvyklým způsobem štěkal rozkazy a lidé pod ním se jimi řídili.

„Myslím, že nám stále dělají problémy. Víš, co tím myslím?“ zeptal se Wolf.

Wolf Puzza byl jedním z nejlepších capo, které rodina Donati měla. Se svým malým gangem byl vysoce výdělečný, což bylo prakticky neslýchané. Ale protože byl ten chlap rychlý - ruce měl ve spoustě věcí a znal ty nejlepší způsoby, jak vydělat peníze - nepotřeboval do svého gangu přidávat další vojáky. Ty, které měl, mu stačily.

„Nám, nebo jen tobě?“ zeptal se Calisto.

Wolf se naježil. „Já jsem součástí celé skládanky, Cale.“

„Souhlasím, ale Affonso přemýšlí jinak než já. Pokud věří, že jsi na Iry v jejich snaze ovládnout obchod ve West Brightonu nějak tlačil, pak budeš mít problém. Affonso nedovolí, aby jeden z jeho capos zahájil krvavou válku s jinou rodinou jen kvůli udržení malého kousku jeho území. Kromě toho jsi celé roky bojoval s Rusy.“

„S Rusy jsem se dohodl,“ zamumlal Wolf. „To není to samé.“

„Moje odpověď zůstává stejná, chlape.“

„Nezačínám problémy s irskou rodinou v Jersey záměrně, dobře? Ti parchanti přicházejí ke mně, protože oblast, kterou chtějí ovládat, je obsazená mým gangem.“

„Řekl jsem ti, že Affonso pouliční válku s Iry nechce,“ řekl Calisto s pokrčením ramen. „Chápu to, Wolfe, opravdu ano. Oni dráždí malými sračkami. Stačilo by pár dobře mířených kulek a všechny ty nesmysly, které dosud způsobili, by skončily. Ale já ti k tomu nemůžu dát svolení, ne bez Affonsova požehnání. A to on nedá, to vím.“

„Co když to je přesně to, co Irové chtějí?“ zeptal se Wolf.

„Pouliční válku?“

„Sì.“

„Pak navrhuji, aby ses vyzbrojil větším gangem. Tvé ulice nezvládnou velký úder, Wolfe,“ řekl Calisto.

Pouliční války s ostatními rodinami byly dobré pouze pro jednu věc: prolití další krve. Rodiny při válkách vždy přicházely o velké množství lidí, díky čemuž byl pak problém vydělávat peníze. Ve snaze nahradit ztracené muže mohla mezi nová semena proniknout i ta špatná.

To nebyl způsob, kterým by Cosa Nostra fungovala.

„Ne, myslel jsem, co kdyby ji chtěli s Affonsem,“ odpověděl capo ostře.

Calisto se ve své židli napřímil a ta slova si přebíral. „Proč by to měli chtít? Hodně dlouho to bylo o Brightonu. Předpokládám, že jdou po West Brightonu, kterou z většiny ovládáš ty, protože všude jinde je Brighton pod vládou Marcello nebo Rusů v přístavech.“

Wolf se ušlíbl. „Ty to pořád nechápeš, že?“

Capova drzost přiměla Calista zavrčet. „Dávej si pozor, Wolfe. Možná nejsem boss, ale tvou neúctu tolerovat nebudu.“

„Omlouvám se.“ Wolf si povzdechl a promnul ruce. „Jen říkám, že je to zvláštní, Calisto. Jeden by si myslel, že teď už by se Irové vzdali, nebo se alespoň přesunuli na jiné místo v Brightonu, kde by mohli pracovat na jeho ovládnutí. Přesto se stále drží u jednoho z Affonsových mužů, jako by ho chtěli nasrat.“

Calisto si ta slova na okamžik znovu probíral. „Vypracovali si cestičku i na pár míst v Brooklynu. Voják, kterého zabili, byl muž jiného capa. Také jsme je zahlédli v Kitchen a v Harlemu.“

„Tak proč já?“

„Myslím si, že jsi nejblíž,“ odpověděl Calisto.

„Snadný cíl.“

„Ano.“

Teď, když o tom Calisto přemýšlel, přišlo mu, zda skutečně ve Wolfově prohlášení o Affonsovi a Irech není nějaký skrytý problém. Nebylo by to až takové překvapení. Affonso s ostatními vůdci nevycházel moc dobře a bylo o něm známo, že dokud úplně neodešli, vyhýbal se jejich pokusům o nabídku míru.

Co se ale mohlo stát?

„Podívám se na to,“ řekl nakonec Calisto a zvedl se ze svého křesla. „A znovu požádám Affonsa o povolení jít po Irech a ukončit to, ať už je to cokoli.“

„Ale ty si nemyslíš, že ho dá.“

„Ne. Proto jsem řekl, že se na to všechno podívám. Mezitím…“

„Budu opatrný,“ zamumlal Wolf a přejel si ruku přes obličej.

„Bylo by to moudré. Není toho moc, co pro dalšího pro tebe můžu udělat. Co se zkusit spojit s gangem Marcello v Brightonu? Znám capa, který ho má na starosti a můžu mu zavolat. Je to starý přítel.“

„To území má na starosti Giovanni Marcello, že?“

„Je to jediná část Brooklynu, kterou po posledním zasedání komise Lucian Marcello přenechal svému bratrovi. Jsem přesvědčený, že je to proto, že Lucian je stejný jako jakýkoli jiný dobrý Ital.“

Wolf se zasmál. „Nechce jednat s Rusy.“

Calisto se ušklíbl. „Přesně. A Gio, no ten skutečně dokáže vyjít s každým. Je lepší nechat ten obchod někomu jako on, než Lucianovi a jemu podobným, kdo nejdřív střílí a dokonce ani potom se neobtěžuje otázkami. V tom se hodně podobá svému otci Antonymu.“

„Slyšel jsem, že Antony odstoupil,“ poznamenal Wolf.

„Vlastně před krátkou dobou. Gio o obchodech příliš nemluví. V téhle rovině to udržujeme čisté.“

„Ten hovor bych ocenil, Calisto,“ řekl Wolf.

„Zavolám mu ještě dneska v noci,“ odpověděl Calisto.

Následovalo rychlé potřesení rukou a Wolf z kanceláře zmizel do shonu zaneprázdněné kuchyně. Calisto se znovu posadil do svého křesla, lokty se opřel o okraj stolu a rukama si promnul obličej. Hlasitost kuchyně ho svým způsobem uklidňovala a to byl jeden z důvodů, proč nechával dveře kanceláře otevřené. Také to pomáhalo s tím, aby se mezi jednotlivými pracovníky nešířily jakékoli drby ohledně toho, co by majitel mohl za zavřenými dveřmi dělat.

Ústa puštěná na špacír mívala za následek potopení lodí.

Calisto nehodlal být tím, kdo by se ocitl pod vařící vodou jen kvůli tomu, že se někdo ze zaměstnanců mnohem víc zajímal o dohody svého bosse než o svou vlastní práci.

Většinu jeho podniků tvořily kluby - vlastnil tři. Ale během dne, když neřešil práci pro Affonsa, zůstával Calisto ve své jediné restauraci na Manhattanu. To místo bylo dost nóbl, aby se o něj policie příliš nezajímala, ale zároveň to bylo dost dobré místo pro to, že do něj měli capos Donati přístup pro případ, kdy by něco potřebovali nebo si chtěli povídat.

Calistovo oko přitáhla hromádka hotovosti, která ležela na rohu jeho stolu.

Popovídání si bylo jedním ze způsobů, jak s tím přijít, pomyslel si kysele.

Dalším bylo říct to tak, jak to bylo. Když si k němu přišel capo promluvit o obchodech, dělal to se záměrem dostat se k bossovi. Calisto jako poradce byl v podstatě branou k Affonsovi. Stejně tak jako Ray, Affonsův underboss. Jak se to říká, capos s sebou často přinášeli trochu povzbuzení pro to, aby Calistova kola roztočili ještě víc. Peníze občas mluvily mnohem hlasitěji než slova a oni si mysleli, že tím, že mu dají nějaké peníze, se tak dostanou k bossovi rychleji. Calisto rozhodoval o tom, kdo nebo co bylo natolik důležité, aby to Affonsovi donesl. Když přišlo na muže, to on dělal hovory Affonsovi s tím, co musel slyšet nebo s čím se vypořádat. Co se týče bosse, díky tomu se minimalizovaly sračky, které mířily na jeho hlavu, protože nechal Calista, aby se většinou z nich probrodil sám.

Dvousečná zbraň.

I když bylo pro Affonsa skvělé, že ho každý den neotravovalo půl tuctu mužů se sebemenším problémem, být prostředníkem pro Calista znamenalo spoustu podráždění a zabíralo mu to neskutečně moc času.

Jeho oko znovu chytilo peníze.

Ale hotovost měl rád.

„Takže tohle je to, co děláš celý den?“

Calisto při tichém hlasu, který přicházel z otevřených dveří, ze své židle prakticky vyskočil. Hlava mu trhla nahoru a pohledem okamžitě vyhledal postavu, která se v přiléhavých, krátkých červených šatech, opírala o rám dveří.

Jak věděl, v kratších než bylo vhodné.

Affonsovi by se nelíbily. Také by se mu nelíbila červená rtěnka, kterou použila na rty.

Emma.

Když ji Calisto viděl v zadní části kuchyně, stát ve dveřích jeho kanceláře, překvapilo ho to. Ignoroval podivné štěstí, které mu při pomyšlení, že ho musela přijít kvůli něčemu vyhledat, problesklo nitrem.

„Ne celý den,“ opravil ji Calisto tiše. „Jen ráno a odpoledne. Od tří do jedenácti dělám to, co dělat chci - nebo co Affonso chce - a pak zamířím do klubu, kde jsem do dvou do rána.“

Emma našpulila rty a podpatkem karmínově rudé lodičky poklepala o zem. „A kdy spíš?“

„Kdy můžu.“

Což není často, ubránil se dodat.

Calisto během let jeho života zjistil, že nepotřeboval spánek. Nebo spíš ho nepotřeboval moc. Mohl spát, až bude mrtvý – pokud by nebyl poradcem zločineckého bosse a nemusel by se neustále ať už z toho či onoho důvodu ohlížet přes rameno.

„Co tady děláš?“ zeptal se.

Emma pokrčila rameny, tichá a ztuhlá jako socha. „Byla jsem poblíž. Můj řidič se možná zmínil o tom, že tahle restaurace je tvoje. Nemusela jsem se snažit.“

„Doporučuji lososa. Je fantastický.“

„Budu o něm uvažovat.“

Calisto sjel pohled po Emmině těle. Na červených šatech měla oblečenou černou koženou leteckou bundu. Uvnitř byl potěšený, protože když ji viděl oblečenou, s make-upem a vlasy vyčesanými do drdolu, dělal si o její duševní zdraví již menší obavy. Když během posledního měsíce a půl navštívil domov rodiny Donati, Emmu vždy našel ve stavu, kdy vypadala, že nemá o nic zájem. O oblečení, upravení se nebo cokoli jiného, co by možná mohla potřebovat.

Deprese byla na prd.

Doufal, že se z ní začíná dostávat.

„Co tady ve skutečnosti děláš?“ zeptal se Calisto.

Emma sklonila oči, nicméně i tak stále viděl karmínovou křivku jejích rtů. „Překvapuje mě, že se staráš o skutečnost, že jsem vlastně mimo dům, Cale.“

„Prosím?“

„Affonso mě dneska ráno vůbec nevyslýchal. Byla jsem vzhůru a oblečená - i když nebyl spokojený s mým výběrem šatů. Vypadala jsem pěkně, přesně tak, jak má rád. Když jsem mu řekla, že budu většinu dne pryč, nic neřekl. Ani se nezeptal, co budu dělat nebo kam se chystám.“

„Carter mu to tak jako tak hlásí,“ řekl Calisto s odkazem na Emmina strážce a řidiče.

„To není to, kam mířím.“

„Chápu tvou připomínku.“ Calisto se zvedl z křesla, ze stolu zvedl balíček hotovosti a strčil ho do kapsy obleku. „To stále nevysvětluje to, co děláš tady v mé restauraci, Emmy.“

„No, to je ono.“

Calisto obešel stůl a opřel se o jeho přední stranu. Teď byl asi jen dvě stopy od Emmy. Přesvědčil sám sebe, že i tak mezi nimi nechal více než dost prostoru, aby to bylo přijatelné.

„Což je?“ zeptal se.

„Emmy.“

„Co s tím?“

Prohlížela si své nehty. „Většinu času jsem sama. Poslední měsíc a půl mi přijde jako obrovská černá díra, které mě do sebe nasála. A pak jsem se jednoho rána probudila a byl jsem na něj tolik naštvaná, že se dokázal chovat tak, jako by na tom, co se stalo, vůbec nezáleželo.“

Proč mu to říkala? Nevěděla, že tím Calistovi jen ztěžovala jeho schopnost ignorovat šílenství, které vytvářela uvnitř něj?

„Co to má co dělat s tím, že jsem ti říkal Emmy?“ zeptal se.

Emma se na něj podívala; v pohledu jí hořel oheň i led zároveň. „Dneska ráno jsem se probudila a poprvé za pár týdnů jsem na něj nebyla naštvaná. Nedostala jsem se přes to, ale nebyla jsem naštvaná.“

„Zlobit se na Affonsa je zbytečné, Emmy. On se těmi sračkami živí – nasává je do sebe jako cigaretový kouř. Řekl bych ti, aby ses tím nenamáhala, ale alespoň jsi dělala něco jiného, než jen zírala do zdi a ležela v posteli.“

„Poté, co jsem se vdala...“

Calistovi se sevřelo hrdlo, ale i tak se donutil promluvit. „Přestaň.“

„Myslela jsem si, že jsi zmizel, protože jsi nechtěl být v mé blízkosti. Jako bych možná kvůli tomu, co se stalo ve Vegas, nebyla hodná tvé přítomnosti. A pak jsem si myslela, že ses držel pryč, protože jsi byl sobecký.“

„To jsem,“ přerušil ji tiše.

„Sobecký způsobem, že jsi nechtěl pokoušet sám sebe, nechtěl jsi sám sobě ubližovat, a že to nemělo nic společného se mnou. Myslela jsem si, že to všechno bylo o tobě.“

Když na něj Emma zírala, Calisto rychle odvrátil zrak. „Co tu děláš?“

Neměl by se na to pořád ptát. Měl by ji jen přimět, aby odešla.

Překvapivě to... neudělal.

„Když jsem se dneska ráno vzbudila a nebyla jsem naštvaná, bylo to hezké. A také jsem si uvědomila, že čím více jsem o tobě a o těch posledních pár měsících přemýšlela, tím víc to dávalo smysl. Je to ten stejný důvod, proč jsi se mnou zůstal v nemocnici, Cale, a proč jsi pořád chodil do domu, abys mě kontroloval. Je ten samý důvod, proč pokaždé, když jsi přišel, ses se mnou snažil mluvit, dokonce i když jsem tě úplně ignorovala.“

„Emmo -“

„Držel ses dál, protože ti na mně záleží, stejně tak, jako ses poslední měsíc a půl nemohl držet dál, protože jsi věděl, že někoho potřebuji. Nemám nikoho a ty jsi to věděl, takže jsi tu prázdnotu vyplnil.“

Přistoupila k němu blíž, vstoupila přímo do jeho kanceláře.

Calisto zaťal ruce podél boků v pěsti. „Na tom nezáleží, Emmy. Jsem rád, že vidím, že jsi venku a dál; že se hýbáš kupředu.“

„Nedělej to,“ zašeptala.

„Nic nedělám.“

„Děláš. Snažíš se mě od sebe odstrčit, protože jsem příliš blízko. Protože jsem sem přišla, protože je to hloupé a protože se ode mě nechceš odvrátit. Správně, Cale?“

„Samozřejmě, že mi na tobě záleží.“

„Mnohem víc, než by mělo,“ tlačila na něj.

Calistova hruď se svírala bolestí. Už dávno přesvědčil sám sebe, že co se Emmy týkalo, bylo to jen imaginární. Nemohl přece cítit něco k někomu, kdo mu nepatřil a koho nikdy nemohl mít. Prostě nemohl.

„Děkuji, Calisto.“

Tato dvě, zdánlivě nevinná, slova, ho zasáhla přímo do jeho zčernalého, opotřebovaného srdce. Pronesla je tak tiše, ale rozhodně. Sebevědomě, dokonce jako by věděla naprosto přesně, co s ním udělají.

Bolela.

Bože.

Ale líbila se mu.

Calistovi se líbilo, že ho vnímala a uznala, co dělal. Potřeboval to, a i když na něj celé jeho tělo křičelo, jak špatné to bylo, přesto ho to nutilo cítit se jako zasraný král.

Dřív, než si mohl Calisto své činy promyslet, přikročil vpřed, natáhl se po dveřích a zavřel je, aniž by se rozhlédl, kdo všechno je možná mohl vidět. Někde kolem musel být Emmin strážce, ale byl dost blízko na to, aby je viděl?

Calisto byl u Emmy tak blízko, že na pažích cítil hedvábí jejích šatů. Cítil její strašně sladký parfém, který měla nanesený. Znovu se nadechl, chtěl ho v plicích cítit ještě víc.

„Kde je tvůj řidič?“

„Carter je u stolu,“ řekla mu Emma tiše. „Objednává nám. Řekla jsem mu, že bych tě ráda pozvala, aby ses najedl s námi.“

Calisto sledoval, jak se jí pohybovala ústa a jak jí vykukovaly dva horní přední zuby. Bylo to neustálé zkurvené škádlení. Stále ji nedostal dolů na kolena před sebou tak, jak by chtěl.

Bože.

Proč se s ní znovu pohyboval na tom nebezpečném území?

„Tohle nemůžeme udělat,“ zamumlal Calisto.

Emma si skousla spodní ret. „Nic neděláme, Cale.“

„Děláme.“

Na to, aby se to tak mohlo brát, to nemuselo dělat přímo.

Stále to tak bylo.

„Děkuji, že jsi mi připomněl, že jsem nebyla sama,“ řekla.

„Nikdy nejsi sama, Emmy.“

„Ne, když mám někoho, kdo na mě dohlíží, že?“

Calisto moc dobře věděl, že by to neměl dělat, ale popadl Emmina zápěstí do dlaně a pevně je držel. Teplo její hladké kůže se vpíjelo přímo do jeho krevního řečiště a odsud jako injekce adrenalinu putovalo přímo do jeho srdce.

Bylo to špatné, ale zároveň to bylo správné.

Bylo to dobré, ale zároveň to bylo nebezpečné.

„Ano?“ zeptala se znovu.

Její zelený pohled, vyčerpaný bolestí a hledáním něčeho, ho sledoval s takovým pochopením, o kterém on netušil, odkud  mohlo pocházet. Dával si s ní velký pozor, nechtěl si ji k sobě přivést příliš blízko, ale zároveň ji nikdy nedržel až příliš daleko.

Calisto očividně nebyl dost opatrný.

„Správně,“ řekl nakonec.

Emma přistoupila o malý krůček blíž, její podpatky klapaly o podlahu. Zvedla hlavu, aby se na něj mohla znovu podívat, a on na čelisti cítil její teplý dech.

„Nic neděláme,“ řekla Emma tak tiše, že musel napínat uši, aby ji slyšel. „Někdo by musel vědět, že něco děláme, aby z toho byl problém, Cale.“

„Nejsem si jistý, jestli chci vstupovat do takového rizika, Emmy.“

„Lháři.“

Calisto dostal do čelisti tik. „Já -“

„Lžeš, ano. Protože tobě na mně záleží.“

Emma se vyhoupla na špičky a v okamžiku přitiskla svá ústa na jeho. Calisto byl na chvilku ohromený. Cítil jen její hedvábné rty, které zakrývaly jeho, a její ruku, která ho svírala za sako. Přes její parfém, připomínají mu kandované třešně, a smaragdové oči, které ho sledovaly a požadovaly, aby jí odepřel to, o co žádala, nedokázal myslet.

Jak by jí mohl něco odepřít?

Koneckonců, jak by to měl vlastně udělat?

Calisto byl až příliš sobecký, než aby Emmu zastavil nebo ji od sebe odstrčil. Na to mu na ní až moc záleželo.

Když sevřela jeho sako ještě pevněji a přitáhla si ho k sobě, narazil do jejího teplého těla, Calisto byl ztracený. Jednou rukou ji popadl kolem pasu, druhou se zabořil do jejího drdolu na zátylku. Zatlačil ji dozadu, až se zastavili o dveře. Emma se zasmála – tiše a bez dechu – přímo do jeho tváře.

To ho udělalo zatraceně bolavého.

Calisto si prolíbal cestičku přes její vysokou lícní kost až k uchu, cítil všechna drobná zachvění, která procházela jejím tělem. Rukou poslepu sahal po dveřích, až našel zámek a zamkl ho. Pak sjel rukou po jejím boku a přes bříško. Bylo znovu ploché -

pevné stejně tak, jako zbytek jejího úžasného těla.

Penis mu pod džínami ztvrdl a dožadoval se, aby udělal něco, čím by ho uspokojil. To jediné, co mohl udělat, bylo zatlačit svou pánev do Emminy, která už měla roztažené nohy, aby mu umožnila lepší přístup k sobě, zatímco tam prostě stáli a mohli šukat opření o dveře.

„Polib mě znovu,“ řekla a její rty byly mokré a červené.

Calisto vydechl roztřeseným povzdechem. „Neměl bych.“

„Už jsi to jednou udělal. Chci, abys to udělal znovu. Polib mě, Calisto.“

Chtěl to udělat.

Kurva, chtěl to udělat vždycky.

„Tvůj řidič čeká,“ zamumlal a stále sledoval její červené rty. „Měli bychom dorazit na oběd, nebo alespoň ty jsi sem měla jít, abys mě přivedla na oběd. Vzpomínáš si?“

„Vezmu si to od tebe znovu,“ varovala ho. „A ty neřekneš ne - nemůžeš mi říct ne.“

Když to podala takhle, Calisto ji neodmítl.

Konec konců, měla pravdu.

Přišla na jeho tajemství.

S její pravou nohou omotanou kolem sebe, aby ji držel na sobě, ji přišpendlil na dveře. Emma zaklonila hlavu a usmála se tak, až mu ukázala zuby. Byla sexy jako peklo a dokonce si ani neuvědomovala, jak nebezpečné to pro něj bylo.

I pro ni.

Calisto ji znovu políbil, tentokrát tvrději. Hlouběji, svým jazykem přejel v tichém rozkazu po jejích rtech, aby se mu otevřela. Okamžitě to udělala, jakmile do jejích úst zajel svým jazykem a tvrdě si je nárokoval, celá se chvěla. Přitáhla si ho k sobě blíž; Calisto na to odpověděl tím, že se svými prsty zabořil do jejích vlasů ještě pevněji.

Byl by šťastný, pokud by cítila tu bolest.

Kdyby ho cítila i potom.

Kurva.

Chtěl, aby ho cítila.

Když tam nebyl on, musela ho cítit.