CP - 9. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

Dylan

Ukázalo se, že na RHA jsou horší věci než dívčí toalety.

Jako třeba přijít pozdě do třídy.

Ignoruji krůpěje potu stékajícího mi po zádech a rychle si prohlédnu třídu, když jsi ta, jenž podle mě musí být učitelka – vzhledem k tomu, že stojí v přední části třídy se zamračeným výrazem na tváři – podrážděně povzdechne.

"Hodina začala před třemi minutami," stručně mě informuje, když si to namířím k nejbližší volné židli v zadní části třídy.

Všichni mě studují, jako bych byla nějaký nový mikrob v Petriho misce a přidám do kroku. "Omlou -"

"Přesun se někam jinam," vyštěkne na mně nevrlý hlas, když můj zadek narazí na židli.

Když otočím hlavu doprava, nevím, jestli se mám smát nebo plakat.

Jace se nakloní přes stůl… dívajíc se na mě s dýkami v očích. "Najdi si nové místo. Teď."

Dýchej, Dylan.

Podívám se mu přímo do očí. "Ne. Jsem tady spokojená.“

Když se posadí zpříma, jeho nádherné oči ztmavnou. "Věř mi, že nebudeš. Udělej nám oběma laskavost a sedni si někam jinam.“

"Je tady nějaký problém, pane Covingtone?" zavolá učitelka.

Obrátí svou pozornost k ní. "Jo. Tahle děv - “

"Přinuť mě."

Kdybych si už nebyla vědomá toho, že každý sleduje naši výměnu názoru, teď bych byla.

Jaceův hlas se změní ve vyzývavý a mé srdce se z jiného důvodu zrychlí. "To by znamenalo dotknout se tě." Když se naše oči střetnou, znechuceně se zašklebí. "Bez šance."

Přinutím se předstírat, že jeho rýpnutí nebolí jako čert. "Dobře." Narovnávám páteř a podívám se před sebe. "Pak sedět vedle mě by neměl být tak velký problém."

Dráždím hada, ale už mě to nezajímá. Je jasné, že už to není ten samej Jace. A kretén, který zaujal jeho místo, se může jít bodnout.

Vytáhnu tablet, abych si mohla dělat poznámky, když znovu promluví.

"Máš pravdu. Jen jsem si myslel, že bys možná chtěla sedět vedle Oakleyho.“

Učebnu zaplňují tiché hihňání. Orgán v mé hrudi se kroutí při jeho zradě.

Jace kopne do stolu na druhé straně a ospalý Oakley se zvedne ze svého spánku. "Už je konec? Můžeme jít na palačinky?“

Hihňání se změní ve smích ... dokud Jaceovy rysy nezahalí podrážděnost. "Myslím, že Dylan chce sedět vedle tebe, brácho."

Neslyšící slyšel skrytý smysl hlasitě a jasně.

Žaludek se mi obrátí. Myslím, že Dylan by raději snědla hlínu. "Ne-"

"Mám místo, na které se může posadit," řekne Oakley a přeruší mě. "Znovu."

Několik kluků se natáhne, aby si s ním plácli, zatímco skupina dívek zděšeně zakroutí hlavou, než na mě pohlédnou s odporem.

Oakley obdrží smích a placáky, já zhnusení.

I když se fáma, kterou začal, týká nás obou. Není to tak trochu dvojí metr?

Koutkem oka si všimnu, že se Jace dívá mým směrem. Čeká.

Čeká, až se rozpadnu ... nebo ještě lépe – že se vytočím a začnu na Oakley křičet oplzlosti ve jménu obrany.

Že ztropím scénu a nakrmím je dramatem.

Protože to je to, co tihle lidé milují nejvíce.

Hrdlo se mi sevře, zatímco se koukám do tabletu.

Tihle lidé jsou mi u prdele.

A Jace ze mě nedostane žádnou reakci, dokud neotevře svá kreténska ústa a neřekne mi, proč mě tak nenávidí.