CP - 16. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

DYLAN

Cítím to ve chvíli, kdy mě teta následujícího rána vysadí ve škole.

Něco je špatně.

Lidé zírají.

Někteří se smějí.

Všichni si šeptají.

A to jsem sotva vstoupila dovnitř budovy.

Člověk by si myslel, že ta hloupá fáma o tom, že jsem spala s Oakleym, bude už ohraná, ale zjevně ne.

Sawyer přiběhne ve vteřině, kdy si mě všimne na chodbě. "Ahoj. Jsi tady."

"Lidé by se opravdu měli soustředit na svůj život."

Zašoupe nohama. "Jo."

"Svého nevlastního bratrance jsem nepíchala," zaprskám dost nahlas, aby to lidé, kteří civí poblíž, slyšeli. "Najděte si něco jiného, ​​čím nakrmíte své drama."

"Už jsme našli," řekne samolibě nějaký kluk.

"Co to má znamenat?"

Sawyer vydechne. "Je mi to moc líto, Dylan. Snažila jsem se sejmout je co nejvíc, ale oni je stále lepili zpátky.“

"Lepili co -" Kolena se mi podlomí, když zahneme do chodby, kde mám skřínku.

To nemůže být pravda.

"Jak ..." polknu a mám pocit jako bych polkla sklo. "Kdo?"

Když míjím řady skříněk lemovaných policejní fotkou mého otce a článkem popisujícím jeho soudní spor, zvedne se mi žaludek.

Všechna má špína, jediná věc, kterou jsem chtěla uchovat v soukromí, je vystavena tak, aby to všichni viděli.

Ponížení skrze mě hoří jako požár, když se blížím ke své vlastní skříňce, kde je slovo zloděj nastříkáno jasně červenou barvou.

Kdo by udělal něco tak bezcitného, ​​krutého…

Zmrznu, když mi to dojde.

Oakley ví nejen o tom, že můj otec je ve vězení, ale nesnáší mě natolik, aby využil informace a ublížil mi.

Od chvíle, kdy jsem vstoupila do Royal Manor, dal jasně najevo, že nejsem vítána.

Myslela jsem, že to brzy pomine, ale tentokrát zašel příliš daleko.

"Zabiju ho."

Sawyerino obočí vystřelí nahoru. "Koho?"

Neodpovídám jí, protože jsem příliš zaneprázdněna tím, abych se prodrala chodbou plnou lidí a našla kreténa odpovědného za dnešní a včerejší podívanou.

Můj puls se zrychluje, když moje Martensky buší o lesklou teracovou podlahu. Každý krok, který podniknu, je poháněn silou.

Jsem tady méně než týden a už jsem dosáhla svého bodu zlomu.

Snažila jsem se je ignorovat.

Zkusila jsem nastavit druhou tvář.

Zkusila jsem se postavit sama za sebe ... bezvýsledně.

A jediná osoba, která mi měla krýt záda v této pekelné díře – můj příbuzný – je ten, kdo tahá za nitky téhle malé frašky.

Pokud neudělám něco drastického a neukončím tuhle buzeraci teď, bude to jen pokračovat.

Přistihnu Oakleyho, jak se baví na konci chodby u své skříňky. Je zády ke mně, zatímco očividně rozrušená holka – u které předpokládám, že musí být jeho přítelkyní – mu nadává, že ignoruje její telefonáty.

Počkej, až na tebe dojde řada, drahoušku. Nejdříve je můj.

Když se k němu přiblížím, lidé ustoupí, protože vycítili boj na míli daleko.

Oakley může mít něco přes 180 cm, váhu téměř o 45 kilo víc než já, ale neodradí mě to od mé mise.

Možná jsem malá, ale prala jsem se dost na to, abych věděla, že první úder musí být dostatečně silný, aby ho dezorientoval, nebo přinejmenším rozhodil natolik, že nedostane druhou šanci.

Čím větší jsou, tím tvrději dopadnou. Připomenu si, když mu poklepu na rameno.

Je jasné, že má přítomnost je nežádoucí, když se otočí. Pocity jsou vzájemné, blbče.

"Co to ..."

Nemyslím, prostě jednám.

V momentě, kdy zaregistruji zvuk svých kloubů narážejících do kosti, vím, že jsem trefila dobře.

A tím se nezastavím. Ani když v sebeobraně zvedne jednu ze svých rukou.

"Kriste. Co máš kurva za problém?“

Mou odpovědí je další rána. Tentokrát přímo do krku. "Tebe."

Zaklopýtá zpátky. Ruka, kterou si zakrýval oko mu vyletí na krk a začne kašlat.

Polovina lidí kolem nás překvapeně zalapá po dechu, zatímco druhá polovina povzbuzuje Oakleyho, aby mě praštil.

Ale neudělá to. Nemůže. Dočasně jsem mu vyrazila dech.

Je to přesně ta pozice, ve které jsem ho chtěla mít. Neschopný se bránit, ale také příliš hrdý na to, abych někoho požádal o pomoc, zatímco mu holka nakopává prdel.

Vrhne se ke mně a na zlomek vteřiny si myslím, že mě prašti, ale místo toho začne odcházet.

Ještě jsem s ním neskončila.

Chytnu ho za košili, trhnu ni, dokud se neroztrhne, a on je nucen mi znovu čelit.

"Řekni všem pravdu," požaduji.

"O čem?"

Špatná odpověď. Kolenem ho zasáhnu přímo do koulí.

Začne se svíjet bolestí. "Ježíši Kriste."

Popadnu plnou pěst jeho tmavých blond vlasů a přinutím ho, aby se na mě podíval. "Řekni jim pravdu."

"Fajn. Nepíchal jsem tě.“ Posmívá se. "Nejsem tak zoufalý."

Volnou rukou ho znovu uhodím do tváře. Krev, jako kapky deště padající na čelní sklo, postříká přední část mé bílé košile.

"Ty šílená děvko," vyštěkne, když nakloní hlavu a pokouší se zastavit krev stékající mu z nosu.

Nemýlí se. Vyjádřila jsem se jasně a měla bych přestat, ale nemůžu.

Cítím se příliš dobře.

Moje dlaň se spojí s jeho tváří. "Kdo je děvka teď?"

"Přísahám Bohu," zařve a odstrčí mě.

"Co se děje?" Vysmívám se a podruhé ho zasáhnu do jeho nádobíčka. "Unavuje tě, že ti před celou školou dala nakládačku holka?"

Přikrčí se a popadne se za koule, ale slyším, jak tiše zavrčí. Můžu říct, že to byla poslední kapka v poháru a každou vteřinu mě obviní.

Musím být ještě vyšinutější, než jsem si myslela, protože to chci.

"No tak," vyzývám ho, když ho mlátím znovu a znovu, buším mu do zad tolikrát, že ztrácím počet. Mé vidění je sklovité. "Udeř mě, dě -"

Kolem mě se ovinou silné paže a krátce se ocitnu ve vzduchu proti své vůli. Kopu nohama, když mě začne odtahovat, ale jeho železné sevření je pevné.

Předpokládám, že je to učitel nebo ochranka, ale když se podívám dolů na paži kolem svého těla, všimnu si, že rukávy jeho bílé košile jsou vyhrnuté, což předvádí žilnaté svalnaté předloktí a dokonale bronzovou pokožku, kterou bych poznal kdekoli.

"Pusť mě, Jace," zatnu zuby. "S tvým drahým chlapečkem jsem ještě neskončila."

Žárlivost pokryje mé vnitřnosti a nesnažím se ji skrývat.

Nesnáším Oakleyho za to, že o mně začal šířit drby. Nenávidím ho za to, že řekl všem o mém otci takovým zvráceným způsobem a ponížil mě.

Ale jsem úplně naštvaná na to, že zabral mé místo jako nejlepší přítel Jace.

Než mě Jace zatáhne do kumbálu a zamkne dveře, jsem totálně rozzuřená, plná adrenalinu a vzteku.

Jediná tlumená žárovka houpající se nad námi jako kyvadlo osvětluje jeho vysokou štíhlou postavu natolik, že rozeznávám ostrou linii jeho čelisti a dokonalý tvar těch plných rtů.

Moje reakce na jeho těsnou blízkost je hluboce zakořeněná. Můj pulz, dech, emoce – prudce naberou na rychlosti.

Když jsem byla dítě, nechápala jsem, proč zažívám tak extrémní odezvu, kdykoli je blízko, ale teď ano.

Nikdo v celém širokém světě nemá sílu, aby ve mně vyvolal současně lásku i nenávist, jak to dokáže Jace Covington.

On je jin pro můj jang. Tma k mému světlu. Šílenost k mé normálnosti.

Poškozené kousky všech mých rozbitých částí.

Mohla bych se přátelit s každým člověkem na planetě a nikdo mě nikdy neznal tak, jako on.

Nikdo se nikdy nepřiblíží tomu, abych se cítila tak živá nebo rozpálil mou duši.

Nikdo mi nikdy neublíží víc.

"Podívej, já nev -"

"Drž hubu." Ve dvou krocích uzavře vzdálenost mezi námi a připne mě ke zdi. "Tentokrát to nejsi ty, kdo vydává příkazy."

Je zřejmé, že jeho vzpomínky jsou jiné než mé, protože jsem nikdy příkazy nevydávala, když došlo na nás.

"Co ode mě chceš?"

Proč se mnou zacházíš, jako bych byla míň než špína?

Jeho pohled padne dolů na mou hruď a jeho výraz ztemní. "Vůbec nic."

Možná tomu chce věřit, ale jeho oči ho zradily. Jsou plné touhy a dychtivosti, navzdory veškerému jeho nepřátelství.

Přitisknu dlaň na jeho hrud a jeho srdeční frekvence se zrychli. "Jsi si tím jistý?"

Můj dech se zadrhne, když jeho ruka klouže po přední části mého trička a záměrně se zastaví mezi mými prsy, než se dostane až k mému krku. "Pojďme si vyjasnit jednu věc." Překvapeně se otřesu, když mi sevře krk. "To, co jsem k tobě tehdy cítil, už neexistuje."

Oba víme, že to není pravda, jinak by se mnou nebyl v kumbálu. Znovu.

Bolí mě na hrudi, když mě zaplaví živá vzpomínka na to, kdy jsem ho naposledy viděla. "Tak proč jsi tady?"

Jeho žhavý pohled hoří jako slunce. "Měla jsi pravdu." Vidím záblesk kovu na jeho jazyku, než jeho hlava klesne a olízne mi hrdlo. "Stále je něco, co chci."

"Co-"

Cokoli jsem chtěla říct, se vypaří, když přejede jazykem s piercingem po mém pulzu a nasaje jemnou kůži do svých úst.

Mezi stehny se mi usadí příval tepla a celé tělo vibruje potřebou. "Nepřestávej."

Je tak drsný, vím, že si značkuje mou kůži, ale je mi to jedno.

Zaryji mu nehty do zad, zaháknu mu kolem pasu nohu a požaduji více.

Tiše zasténá a kousne mě silněji. Na chvíli upřímně přemýšlím, jestli zuby nerozerve tkáň a nevyrve mi hlasivky.

"Jac -"

"Sundej si kalhotky," zavrčí mi do krku. "Ukaž mi, jak zatraceně mokrou tě dělám."

Mé tváře zrudnou, když si zasunu ruce pod sukni a stáhnu si je dolů.

Rychle je zvedne z podlahy a zkoumá vlhké místo. "Vypadá to, že taky něco chceš." Jeho rty se zkřiví do zlého úsměvu. "Ale budeš o to muset prosit."

Držím jeho pohled. "Co se stane, když ne?"

"Najdu někoho, kdo bude." Nasaje můj ušní lalůček mezi rty. "Ale to není to, co opravdu chceš, že?"

Zavrtím hlavou.

Myšlenka, že to udělá Britney nebo někomu jinému, způsobí, že se mi v jícnu zvedne žluč.

Jsem zmatená, když mě chytí za zápěstí a umístí mi je za záda. "Co to děláš?"

Políbí prohlubeninu mého krku. "Chci tě mít v hrsti, zatímco ti dělám všechny ty špatné, zvrácené věci, o kterých jsem celé roky snil."

Teplo se přežene mými vnitřnosti a neprotestuji, když mě pomocí kalhotek připevní k rámu nedaleké police.

"Nemohu se rozhodnout, jestli bych tě měl ochutnat nejprve tady." Jeho prst se ponoří mezi můj výstřih. "Nebo tady." Zachvěji se, když mi sevře vnitřek stehna.

Když jeho ústa klesnou, v mém břiše poletují motýlci. "Možná začnu prostě s tvými kozami a půjdu dolů."

Zatnu stehna, abych uvolnila část tlaku, zachraptím: „Prosím.“

"Prosím co?" Drsný okraj jeho palce pohladí mou bradavku přes košili. "Chceš, abych tě ošukal?"

Olíznu si rty a přikývnu. "Ano."

S úšklebkem popadne mou košili a roztrhne ji až se knoflíky rozletí všude.

Když se na mě dívá, rozzáří jeho tvář drsný úsměv. "Ani kdybys byla poslední kundičkou na Zemi."

Na chvíli si myslím, že jsem se přeslechla, ale je jasné, že tomu tak není, když vidím hněv plavat v jeho temných očích.

Nebylo to nic jiného než krutý trik.

A já mu to sežrala ... i s navijákem.

Bojuji s pouty, ale svázal je tak pevně, že se z nich sama nedostanu. "Proč mi to děláš?"

Hněv sevře jeho rysy. "Ty víš, proč."

Upřímně ne. "Je to proto, že jsem odešla?"

Chytám se stébla trávy, ale je to všechno, co mám. Nic jiného nedává smysl.

"Nemůžu se rozhodnout, jestli je to tvůj pokus o zvráceny vtip, nebo jestli jsi za ta léta ztratila příliš mnoho mozkových buněk." Sval v čelisti se mu napne a přiblíží se k mé tváři, že nevím, jestli mě bude líbat nebo mě kousne. "Tvůj odchod z města byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. A kdybys měla špetku rozumu, odešla bys znovu. Tentokrát nadobro.“

Krev mi vykypí a plivnu mu do tváře. "Seru na tebe."

Bez ohledu na to, co k němu cítím, se mnou nebude mluvit, jako bych byla tupý kus hovna.

Otře si obličej a ustoupí. "Podle všeho jsi to ještě nepochopila." Jeho výraz povolí. "Raději strčím ptáka do mlýnku na maso než do tebe."

"Nerada ti to říkám, ale tvůj pták reagoval moc na někoho, kdo se mnou nechce mít nic společného."

Jeho ruce se po stranách sevřou v pěst. "Nelichoť si. Jediná věc, která mě vzrušila, byla myšlenka na to, sledovat tě, jak se rozpadáš, když tě odmítnu.“

"Sakra. Asi se budeš muset příště snažit víc. Je zřejmé, že jsem úplně zničená z naší promarněné příležitosti zapíchat si.“ Popotáhnu sarkasticky. "Nevím, jestli se někdy vzpamatuji z hloubky tohohle zoufalství." Zamrkám řasy a podívám se na něj. "Na druhou stranu bych ti měla poděkovat. Vzhledem k tomu, že tvůj pták byl uvnitř Britney, jsem si jistá, že se topí ve všech druzích pohlavních nemocí. Proto mě už ty ani tvůj pták nelákáte.“  Zakousnu se zuby do spodního rtu a vesele se usměji. "Vypadá to, že jsi mě sem přivedl zbytečně."

"Máš pravdu." Vydá se ke mně dravými kroky. "Pokud by bylo mým jediným záměrem zničit tě a sledovat, jak pláčeš, pak by šlo o selhání." Jeho hlas zní vypočítavě. "Ale nebylo."

Protočím očima. "Pak povídej, co přesně bylo cílem tohohle všeho?"

Vezme mi tvář do dlaně. Je to gesto, které je příliš jemné na to, aby z něj vyzařoval hněv. "Abych tě informoval, že to nebyl Oakley, kdo začal s drby o vás dvou." V očích měl posměšný lesk. "Také to nebyl on, kdo po celé škole vyvěsit fotku tvého otce z registru." Polštářky jeho prstu se mi otřou o rty. "A nebyla to má dívka, která ti včera na oběd podrazila nohy." Blýskne na mě bílými zuby. "Byl jsem to já."

Bolest, která svírá mé srdce, je ta, kterou jsem dlouho, dlouho necítila. Snažím se nadechnout, abych mohla to bodnutí vytlačit, ale agónie se ve mně šíří jako virus a chytí mě za krk.

To, co Jace udělal, je o tolik horší než zrada, že pro to neexistuje výraz.

Je jako tyran, který drží lupu na slunečních paprscích, a já jsem mravenec, který se snaží přežít, zatímco on sleduje, jak hořím skrz naskrz.

Chybí mi máma. Ta myšlenka stačí na to, aby mě srazila na kolena.

Kdyby tu byla, řekla by mi, co mám dělat, jak se přes to dostat.

A pokud by všechno selhalo, vzala by mě do náruče a držela mě, zatímco bych plakala.

K mému naprostému ponížení se mi po tváři skutálí slza.

Zachytí ji na palec a pak si ji přinese k ústům. "Chutná dobře."

Je to poslední věc, kterou řekne, než odejde a zabouchne za sebou dveře.