WFB - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Beth

Už nějakou chvíli jsem vzhůru a užívám si být zabalená v Domini-covi. Museli jsme se během noci prohodit. Je kolem mě obalený, jednu ruku má ovinutou kolem mého boku a ochranitelsky drží jedno prso. Necítím se špinavě nebo slizce, jako když se mě dotkli někteří ze Starších. Ne, vše na Dominicovi je jiné. Chci jeho dotyk. Toužím po jeho kůži na mé, po jeho chuti v ústech. Dom je tak něžný, ale cítila jsem syrovou sílu ve způsobu, jakým mě včera líbal.

A stejně, jako si mě jeho něha získala a přiměla mě mu věřit, chci také jeho vášeň. Nedokážu to vysvětlit, ale vážně mu zcela dů-věřuji. Dokonce i po včerejšku. Ale ne kvůli včerejšku. Nelhala jsem, když jsem řekla, že se bojím toho, co uslyší ohledně mého života na pozemku. Teda, je mi osmnáct a už jsem byla dvakrát vdaná. Byla jsem poškozeným zbožím už od chvíle, kdy jsem se dostala z plenek.

Ale on mě nikdy nesoudil. Nevypadal, že by mě litoval. Ve sku-tečnosti, když se čas od času naše oči v soudní síni střetli, přísahám, že jsem v nich viděla úctu. Jako by nemohl uvěřit, že jsem přežila. Jako by byl na mě… pyšný. Nikdy jsem nic takového necítila.

Můžu říct, že váhal, zda se má se mnou podělit o svoji minulost, ale Bůh ví, že já nejsem ta, co má právo soudit. Může si myslet, že pocházíme z opačných konců spektra – já trpěla kvůli činům ostat-ních, zatímco on páchal své vlastní zločiny. Ne, že bych někdy po-rovnávala Doma s ostatními muži od Ochránců. Ale to, co Dom ne-chápe je, že jsme se ve své minulosti oba dotkli temnoty, ale nemusí to definovat naši budoucnost.

Nechci být obětí a on nechce být zločincem. Tak proč bychom nemohli spolu být něčím jiným? Vím, že mi dává čas, abych se uz-dravila, a upřímně to oceňuji. Také si myslím, že jsem s ním připra-vena na víc. Možná ne na všechno – navzdory vícenásobnému napa-dení a dvěma sňatkům jsem jako zázrakem stále panna. Nemám žádné pochybnosti, že svůj věneček chci dát Domovi, ale ještě ne teď.

Cítím, jak se mi něco otře o zadek, je to tvrdé a teplé a… Och. Můj. Bože.

To je Domův… pták! Ómůjbože.

Ale taky… ohhhhh můj.

Boky se mi rozpohybují samy od sebe, proti jeho tvrdé délce při-tisklé ke mně. Dom ještě není vzhůru, ale jeho tělo musí reagovat na stimulaci. Cítím, jak rukou začne masírovat moje prso, což vylou-dí zanaříkání z mých úst. Je tak skvělý. Jeho tělo, tvrdost, naše pohy-by.

Trochu víc zakroutím zadkem, abych se dostala ještě blíž, třu se o něj, snažím se ho přimět, aby něco udělal. Nejsem si jistá co, ale mé tělo mravenčí.

„Mmmm Beth, anděli, nevíš, co mi děláš,“ zabručí mi do zad, než mě tam políbí.

„Prosím, Dome…“

„Prosíš o co, ptáčátko?“

„Já… já nevím. Potřebuju, abys něco udělal. Cítím, jako by se mé tělo zbláznilo…“

Dom zasténá a přirazí boky a svojí tvrdou délkou proti mně.

Ruku, kterou měl položenou na mém prsu, sjede k bříšku a pod pas šortek, nechává prsty na mých kalhotkách, bezpochyby cítí, jak jsem promočená. 

„Zlato, musíš mi říct, co chceš. Zajdu jen tak daleko, jak budeš chtít. A Bože, to teda rozhodně chci.“

„D… dotkni se mě tam,“ zašeptám.

Prsty přitiskne k mé kundičce přes tenkou látku. Najde klitoris, začne ho třít a ulevuje tak tlaku.

„Ach!“ Zasténám překvapeně.

„Je to dobré?“ Zašeptá mi do ucha, než mě políbí na krk a začne znovu třít.

„Anoooo… prosím, prosím, potřebuju víc.“

Dom zavrčí a vklouzne rukou pod kalhotky.

„Pořád dobrý?“

Přikývnu.

„Potřebuju slova. Řekni mi, co chceš.“

„Já chci… chci cítit tvé prsty ve mně. Bolí to. Prahnu po tobě, Dome.“

„Kruci, bejby. Můžu tu bolest utišit.“

Ponoří prsty do mých záhybů, což mě přiměje vykřiknout. Dom se uchechtne a pak zasténá, když přejíždí prstem po mé štěrbince.

„Jsi pro mě tak mokrá, anděli. Tohle ty potřebuješ? Potřebuješ mě, abych tě přiměl vyvrcholit?“

„Ano, prosím…“

Proniká jedním prstem do mého vchodu, díky čemuž se zhoupnu dozadu. Při tom kontaktu zavrčí.

„Do prdele, jsi tak těsná,“ řekne víc sobě, než mně.

Dom jedním prstem pomalu klouže dovnitř a ven, zatímco roztírá moji šťávičku kolem klitorisu.

„Ach, och, … to je tak dobré.“ Zasténám. Nikdy jsem nic takového necítila, jen čisté, surové potěšení, v tak malé oblasti, která nějak ovládá celou moji bytost. Můj vesmír. Dom do mě pronikne druhým prstem a já trochu zafňukám díky bolesti, kterou cítím z takového roztažení.

„Jsi v pořádku, Beth? Chceš, abych přestal?“

„Ne. Neopovažuj se!“ Cítím, jak se proti mému krku uchechtne, než mě tam políbí a pokračuje v pomalých průnicích. Dlaní se otře o klitoris a já se začnu třást.

„Dome, já… co se to děje? Je to normální?“

„Mám tě, mé malé ptáčátko. Budeš se cítit dobře, prostě to pusť.“

Netuším, jak to udělat, tak zůstávám přímo v tomto momentu, každé polaskání prstů, každé přitlačení dlaně vyvolává potěšení v každé buňce mého těla. Mám pocit, jako bych se mohla úplně roz-padnout.

„Věříš mi, Beth?“

„Mmm, ano,“ řeknu mezi mělkými nádechy.

„Nechť se to stane. Pusť to, ptáčátko,“ zašeptá mi do ucha. Dva prsty stočí a jako by se dotknul toho správného tlačítka. Mé tělo vybuchne, rozletí se a pak se vrátí zpět.

Cítím všechno, dech mám trhaný. Končetiny se mi třesou, můj střed se napíná a uvolňuje, znovu a znovu. Cítím, jak stěny mé kun-dičky ždímají jeho prsty, a přemýšlím, jaké by to bylo mít jeho ptáka hluboko uvnitř. Je to tak intenzivní, děsivé, ohromující… uspokojující.

„Kruci zlato, jsi tak krásná,“ Dom mě líbá na spánek, na tvář, krk, zatímco se snažím dát dohromady. Ještě párkrát se chvějivě na-dechnu a pak se mé tělo zcela uvolní vyčerpané z nejintenzivnějšího a nejpříjemnějšího zážitku v mém životě.

Víčka mám těžká a zjišťuji, že je nedokážu udržet otevřená.

Cítím, jak kolem mě Dom ovine paže a přitiskne si mě k sobě. „Tak perfektní ptáčátko. Tak hezky ses pro mě udělala. Teď si odpo-čiň. Vždycky ti dám, co budeš potřebovat.“

***

 

Probudím se v okamžiku, kdy mi do očí zasvítí sluneční paprsky. Cítím se v teple a bezpečí a naplněná způsobem, o kterém jsem nevěděla, že je možný, až do předchozí noci. Po vypovězení všeho, co se stalo na pozemku, udělal Dominic přesně to, co řekl, že udělá. Postaral se o mě. A to ve více směrech.

Myslela jsem, že po svědectví se budu cítit odhalená, zlomená a prázdná, ale cítím se podivně… mocná.

Poprvé v životě měla moje slova význam. A použila jsem je k do-sažení spravedlnosti. Trochu jsem se bála, co tomu řekne Dom, co si o mně bude myslet, až bude všechno venku, ale samozřejmě byl milý a laskavý jako vždy.

Dobře, byl něžný všemi možnými způsoby, ale stejně tak domi-nantní. Způsob, jakým se mě včera večer dotýkal, jak jeho prsty ve mně vyprovokovaly něco, čeho jsem nevěděla, že jsem schopná. Bylo to intenzivní mnoha způsoby. Vím, že potom, co se stalo, jsem se navždy změnila, a to nejen proto, že to byl můj první orgasmus.

Stalo se i něco jiného, když jsem se konečně uvolnila a odevzdala Domovi. Dala jsem mu své tělo. Ty pocity, které ve mně vyvolal. Nejednalo se pouze o fyzické uvolnění. Na krátký, děsivý okamžik jsem se nedokázala držet zpátky. Nebojovala jsem, abych udržela své emoce hluboko v sobě. Nestrážila jsem ty temné vzpomínky a nedržela je od dalších částí mě samé. Orgasmus mě pozvedl nad tohle všechno – a pak mě stáhl zpět do reality.

Zavrtím hlavou, abych si pročistila myšlenky, přetočím se, abych se mohla pomazlit s Domem, ale místo něj najdu vzkaz:

Dobré ráno, ptáčátko,

Nechtěl jsem tě budit. Dnes musím řešit nějaké klubové záležitos-ti, ale večer bych tě rád viděl. Claire a holky říkaly, že tě odpoledne přijdou zkontrolovat. Nezapomeň si nabít telefon, Claire říkala, že se s tebou zkontaktuje. Napiš mi zprávu, až si tohle přečteš.

Dom

Nemůžu si pomoct a na tváři se mi objeví úsměv. Bolí mě tváře od toho, jak široce se usmívám a ani trochu si neztěžuju. Vylezu z postele a prohrabu zásuvku nočního stolku, abych našla telefon a nabíječku. Chlapi z Chaosu nám všem koupili mobily, když jsme se dostali ven, ale neznám nikoho mimo klub a žen, se kterými žiju, takže ho málokdy používám. Ale kdyby mi Dom chtěl poslat zprávu, nevadilo by mi to.

Po snídani slyším telefon cinkat příchozími zprávami, jedna za druhou. Jasně, uplynul pravděpodobně týden od chvíle, kdy jsem ho měla naposledy zapnutý, ale zpráv je až překvapivě mnoho. Začnu s tou poslední:

Dom: Napiš mi, až tohle dostaneš. Už teď mi chybíš.

Bože, asi omdlím.

Claire: Hodně štěstí při dnešním soudním líčení. Vím, že jsi nervózní, ale pamatuj si, že děláš dobrou věc. Zasloužíš si vypo-vědět svůj příběh, Beth.

Claire: Jak šel soud? Můžeš mi zavolat, pokud si budeš chtít popovídat!

Claire: Holka, zapomněla jsi, jak se posílají textovky? Vím, že jsi dlouho neměla telefon, ale můžu přijít a naučit tě s ním, jestli chceš : )

Claire: Napiš, až tohle dostaneš, přijdeme odpoledne, ať už se ti to líbí, nebo ne!

Usmívám se nad jejími zprávami a udělám si poznámku, abych jí a Mie něco upekla, než se sem dostanou.

O tři hodiny později se Claire, Mia a Liv objeví. Claire znám nej-víc, protože jsme se čtyři roky potkávali na pozemku a utekli jsme během razie. Miu znám od chvíle, kdy mi dala oblečení, hygienické potřeby a další věci, na které muži nemyslí. Je tak laskavá a vstříc-ná. Jsem si jistá, že je nejlepší kamarádka všech, koho potká. Liv moc dobře neznám. Párkrát jsme se setkali, když přišla s Claire. Můžu říct, že prožila těžký život a je celkem drsná, ale vždycky ke mně byla milá, všechny jsou.

„Jak se po tom všem cítíš? Po slyšení jsem byla úplně vyčerpaná. Myslím, že jsem brečela tři hodiny v tahu. Chudáček Jax neměl tu-šení, co si se mnou počít.“

„Vlastně jsem v pořádku. Mám ze svého svědectví dobrý pocit.“

„Jo? A dnes se cítíš dobře?“

Přikývnu. Po pravdě řečeno to bylo vyčerpávající, ale cítím se trochu otupěle. Nemyslím, že jsem doopravdy připravena přemýšlet o všem, co se včera odehrálo a možná ani nemusím. Možná můžu být prostě šťastná v životě, který mám teď.

I když jsi po celý čas vyděšená?

Odstrčím tuhle myšlenku a usměju se na ni.

„Chceš péct sušenky a něco sledovat?“ Zeptám se v naději, že odvrátím její pozornost. „Stále mám osmnáct let televizní zábavy, kterou musím dohnat. Jedna z žen navrhla Chirurgy?“

„Jooo.“ Mia tleská a skáče nahoru a dolu. „Ano. Ano. Ano! Úžasný nápad, jak zahájit televizní vzdělávání.“

„Chirurgové? Ten doktorský pořad?“ Zeptá se skepticky Liv.

„Och, nechovej se tak.“ Hravě plácne Liv. Je odvážnější než já, když s ní žertuje a plácá ji. „Budeš ho milovat.“

Liv protočí oči a pak se zašklebí. „Cokoli řekneš, mamčo Mio.“

Claire prudce otočí hlavou k Mie a já se na ni taky podívám. 

„Mamča Mia? Je to jen přezdívka, nebo…“

„Jsem těhotná! Právě jsme to zjistili!“ Září radostí Mia.

Všechny jí obejmeme a poblahopřejeme. Sobecky jsem ráda za rozptýlení, i když má jen krátkého trvání.

Zatímco Liv a Mia mluví o těhotenství, Claire mě najde v kuchyni, jak vytahuju přísady na pečení.

„Hej,“ řekne tiše. Oceňuju to, ví, jak moc jsem lekavá. „Můžeš se mnou mluvit, víš. Každý měl s Ochránci jiné zkušenosti, ale pokud jde o tebe, všechno bylo zlé. Chápu to.“

„Jsem vážně v pohodě. Jen, připravena se posunout, víš?“

Claire svraští obočí, ale už nic neříká. Připravíme a dáme sušenky do trouby ještě předtím, než se přidáme k Mie a Liv na pohovce. Jakmile cinkne časovač, vyskočím a zamířím do kuchyně. Tentokrát jde za mnou Mia.

„Můžu ti s něčím pomoct?“

„Och ne, jsi hodná. Měla bys odpočívat! A dát si nohy nahoru!“ Řeknu s úsměvem.

„Nemyslím, že je to nutné, dokud nebudu mít místo břicha me-loun.“ Zasměje se. „Poslouchej. Včera jsem se dívala na tvůj vý-slech. Bylo to vážně intenzivní. Je mi hrozně líto, čím vším sis muse-la projít a nesnáším ty svině ještě víc, než předtím. Myslím, co to kurva je? Jak takhle můžou zacházet s ostatními lidmi…“ Zhluboka se nadechne. „Omlouvám se, někdy trochu vyletím.“ Rozpačitě se na mě usměje.

„Ne. To je v pohodě. Nějak to musíš dostat ven.“

„Správně. Když už o tom mluvíme… můžeš o tom se mnou mluvit. Vím, že Claire možná rozumí víc tomu, čím si procházíš, ale možná by pro tebe bylo snazší, kdybys mluvila s někým, kdo tam nebyl. Kdo do toho nebyl zapojený? Já nevím. Prostě si to promysli, jo?“

„Jo, jasně.“ Zamumlám. Nelíbí se mi všechna tahle pozornost. Najednou cítím, jako by tohle malé setkání bylo jen o tom, abych se otevřela, což mě moc netěší.

Dám sušenky na talíř a zamířím zpět do obýváku. Jakmile polo-žím sušenky na stůl, stáhnu si deku na zem před gauč. Je to hloupé, ale když sedím na podlaze cítím se líp. Jistě, je to trochu nepohodl-né, ale známé, jak jsem řekla Domovi. Alespoň se jedná o nepohod-lí, které je mi dobře známé.

Mia pustí další díl, s Claire křičí, co bude následovat a povídají si o oblíbených epizodách. Liv sklouzne na podlahu vedle mě. Nelíbí se mi, kam to směřuje. 

„Takže… jsem si jistá, že jsi teď už zaznamenala, že všichni chtějí, abys s nimi mluvila o sračkách, které jsi prožila.“

Přikývnu a dívám se na televizi.

„No, moc dobře tě neznám, takže ti nebudu nabízet rameno, na kterém se můžeš vyplakat, ale řeknu ti, že jakmile, si o tom promlu-víš, začneš se uzdravovat. Nemůžeš to všechno držet v sobě. Zkouše-la jsem to deset let, ale výsledkem bylo, že jsem byla osamělá a defenzivní.“

„Chápu to. Měla bych mluvit. Nejsem připravená, teď, možná ni-kdy,“ řeknu a dám jí ke mně větší přístup, než komukoli jinému. Proč jsem si vybrala tu nejvíce zastrašující z těchto žen nikdy nepo-chopím.

„Hej, to je v pořádku. Já prostě… nemusíš se izolovat. Claire mi jednou řekla, že v Chaosu mám rodinu, ať už chci, nebo ne a totéž platí pro tebe. Jsme tady, a čím dřív s tím přestaneš bojovat, tím dříve se můžeš začít léčit a –“

„DOST!“ Vykřiknu a vyskočím z podlahy. Všechny tři na mě šoko-vaně hledí, teda, myslím, že jsem sebe šokovala ještě víc, než je. Teď jsem nabuzená, takže s tím můžu ven.

„Nejsem váš malý projekt, nepotřebuju mluvit, nechystám se se-sypat, tak mě prostě nechte samotnou. Prosím.“

Žádná nic neřekne, tak pokračuju.

„Možná jsem naivní a vím, že si každý myslí, že jsem jen malý ustrašený králíček, ale prošla jsem si horšími věcmi, než je výslech. Jsem silnější, než si všichni myslíte!“ Křičím.

„Jasně, že jsi,“ řekne Liv.

„Co dalšího pro nás máš, děvče?“ Řekne Mia.

Claire vypadá trochu ustaraně, ale nic neřekne.

„Nic, to je všechno. Skončila jsem.“

„Co? Teď nepřestávej!“ Zakňučí Mia. „To je nejvíc emocí, které jsme z tebe dostali… možná za celou dobu. Vypusť to ze sebe.“

Mám pocit, jako bych byla na okraji něčeho velkého, něčeho, co bych nemusela zvládnout. Je zde neznámé bodnutí v zadní části očí, přílivová vlna emocí hrozí, že mě celou pohltí. Zhluboka se nadech-nu a zatlačím ji dolů. Nemůžu to nechat ze mě vyjít. Možná můžu křičet o své síle, ale upřímně se cítím zranitelnější, než kdy jindy. Kdybych nechala i nepatrný kousek toho zla, co jsem zažila uniknout, temnota by mě pohltila. Tím jsem si jistá.

„Prosím, odejděte, všechny.“ Snažím se udržet svůj hlas normál-ní, zatímco se zhluboka nadechuji. Žádná se nepohne. „Nebo ne. Jdu nahoru do svého pokoje.“

S tím vyběhnu po schodech nahoru a zamknu se v pokoji. Stáhnu přikrývky z postele, pak se schoulím ve skříni a nechám svět zmizet.