WFB - 3. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Dom

S Beth se neochotně rozdělíme hned po vstupu do soudní budovy. Okamžitě je odvedena týmem právníků, zatímco já mířím do zadní části soudní síně společně se zbytkem veřejnosti. 

Zatímco čekám, až přijde na řadu, přehrávám si všechno, co se stalo ráno, od chvíle, kdy jsem ji uviděl v sukni, halence a s vlasy staženými dozadu. Způsob, jakým mi padla do náručí. Dokonce jsem natáhl ruku a hrál si s jejími vlasy, což byl riskantní krok, ale jako by mé prsty jednaly sami za sebe. Nemohl bych je zastavit, i kdybych to zkusil. Připadaly mi jako hedvábí a sluneční svit.

Ze svého snění mě vytrhne soudce, který udeří kladívkem, aby zahájil slyšení. Prvních dvacet minut nebo tak je plný blábolů, které si sdělují týmy právníků se soudcem. Ničemu z toho nerozumím, ale pak uvidím mého malého ptáčka projít místností a zaujmout místo. Vypadá tak nejistě, ale silně. Posadí se a odrecituje přísahu s rukou na Bibli. Zajímalo by mě, jak se cítí ohledně tohoto konkrétního ná-boženského textu a jestli pro ni stále má nějaký význam.

Beth se rozhlíží po místnosti, ty velké laní oči něco hledají. Když přistanou na mně, vydechne a usměje se.

Kruci.

To pro mě hodně znamená. Vědomí, že chtěla najít mě, chtěla mé uklidnění a sílu. Nejraději bych se bil do hrudi hrdostí a dál kaž-dému tady vědět, že je mojí ženou a já ji budu vždycky chránit ob-zvláště před tou zrůdou, co sedí před ní a zírá na ni. Beth drží hlavu vztyčenou, má rovná záda, doslova čelí svým démonům, zatímco se svět dívá. Jsem na ni zatraceně pyšný.

„Uveďte soudu prosím své jméno a věk.“

„Elizabeth Leigh Stratfordová, osmnáct.“

Kruci, věděl jsem, že je mladá, ale nevěděl jsem, že je sotva plno-letá. Cítím se vedle ní jako oplzlý starý chlap. Jsem o dvanáct let starší než ona, ale pokud něco, tak mě to nutí ji chránit ještě víc. Můžu pro ni být vším, pokud mi to dovolí.

„Jak dlouho jste byla u Ochránců?“

„Máma se k nim přidala, když mi byly dva roky, ale o pár let poz-ději umřela.“

„Kolik vám bylo, když zemřela?“

„Šest.“

Svírají se mi vnitřnosti pro tu malou šestiletou holčičku. Zůstala sama na divném místě a v životě o který nežádala.

„Jak vaše matka zemřela?“

„Byla exkomunikována jako děvka.“

Toto prohlášení způsobí, že lidé v síni zalapají po dechu.

„Takže exkomunikace znamená smrt?“

„Starší vám řeknou, že to znamená, že ji nechali prostě odejít a že nebude mít znovu žádný kontakt s nikým z nás, ale já jsem o pár měsíců později našla její tělo. Vykradla jsem se ven a snažila se ji najít. Nedokázala jsem uvěřit, že by odešla beze mě. Takže jsem zmizela ven a chodila jsem podél řeky. A našla jsem…“ Zavře oči a spodní ret se jí začne třást, ale pak se zhluboka nadechne a získá zpátky klid. „Našla jsem ruku vyčnívající ze země. Ten den obzvláště silně pršelo. Poznala jsem prsten, který vždy nosila, byl to rodinný prsten, který pro ni udělala babička. Strávila jsem zbytek noci jejím vyhrabáváním. V hlavě měla díru, o které teď vím, že byla od kulky.“

„Řekla jste někomu o těle?“

„Řekla jsem to rodině, u které jsem tehdy byla. Další den jsme tam s matkou šli, ale tělo bylo pryč. Přesvědčila mě, že jsem si to vymyslela, že jsem ze žalu měla halucinace. Dlouhou dobu jsem jim věřila, ale vím, co jsem viděla. Nechala jsem si ten prsten.“

„A pořád ho máte?“

Beth zvedne ruku, sundá si prsten z palce a drží ho.

„Vaše ctihodnosti, rád bych založil tento prsten jako důkaz, aby-chom z něj mohli sejmout DNA Louise Stratfordové.“

„Námitka! Měli předložit prsten spolu s dalšími důkazy už před několika týdny!“

„Zamítá se, prsten může být použit jako důkaz a počkáme si na výsledky zkoumání forenzního analytika. Pokračujte.“

„Elizabeth, můžete nám říct, jestli jste byla fyzicky týrána mužem nacházejícím se dnes v této místnosti?“

„Ano.“ Nezaváhá. Věděl jsem, že je to pravda, ale slyšet ji to říkat ve mně vyvolává vztek. Chci toho zkurvysyna přirazit ke zdi.

„Můžete říct, že jste trpěla emočním týráním od muže sedícího před vámi v této soudní síni?“

„Ano.“

„Mohla byste nám sdělit, zda jste trpěla sexuálním zneužíváním ze strany muže před vámi?“

Všechno se zastaví, zatímco čekám na její odpověď. Nevím, jestli to zvládnu. Budu ji milovat bez ohledu na cokoli. Vždy a navždy.

„Ano.“

Musím se kousnout do vnitřní strany tváře, abych nezačal chrlit nadávky na adresu toho zkurvysyna a nezkopal ho do zasraného zkr-vaveného klubíčka

Beth nebrečí. Neukazuje strach. Ve skutečnosti neukazuje vůbec žádnou emoci, což je ještě děsivější. Nic z toho nezpracovala a netu-ším, jak ji pomoct se přes to dostat, cítím se nekompetentní.

„Přejdeme dál. Elizabeth, kolik vám bylo, když jste byla poprvé provdána?“

Co to má kurva znamenat?

„Patnáct.“

„A je tady dnes váš bývalý manžel?“

Přikývne a ukáže na starého tlustého chlapa. Zapamatuju si jeho tvář. Je mi jedno, jestli půjde do vězení. Dostanu ho a počastuju ho speciální návštěvou.

„A proč vaše manželství skončilo?“

„Já…“ odkašle si. „My, um… naše manželství se nenaplnilo. Ne-chtěla jsem. Nemohla. Zkoušel to, ale já se bránila.“ Můj ptáček se narovná a navzdory vzteku, který hrozí, že ze mě vybuchne každou minutou, jsem na ni hrdý.

„Ta malá děvka mě uhodila horkou žehličkou! Na tváři mi zůstaly jizvy! Musel jsem jít na pohotovost! Bylo to napadení!“ Křičí ten sta-rej chlap.

Jeho právník se ho snaží uklidnit, ale stále sprostě nadává, dokud soudce neudeří hlasitě kladívkem.

„Klid! Klid v soudní síni! Znovu promluvte pane Donahue a budete vyveden za pohrdání soudu.“

To toho starého sráče umlčí.

Kristepane, moje malé ptáčátko je bojovník. Věděl jsem, že je.

Právník pokračuje ve výslechu. „Co se stalo potom?“

Beth vzhlédne a podívá se mi do očí, vypadá trochu ztraceně. Po-vzbudivě přikývnu a vyzvu ji, aby pokračovala, i když mě ničí slyšet toho víc.

„Starší Davis spolu s dalšími členy vnitřního kruhu mě svázali a zbili. Řekli mi, že ženy jsou dobré jen na jednu věc a budu exkomu-nikována, pokud nebudu mít sex s dalším manželem. Jakmile skonči-li, nechali mě na ošetřovně, kde jsem se tři týdny zotavovala. Moc si toho z té doby nepamatuju.“

Kurva. Zasraný kus hovna. Jsem rád, že Jax nestřelil Davise do hlavy, když měl příležitost. To by pro něj byla příliš dobrá smrt.

„Děkuju, že jste nám to řekla, vím, že to nebylo lehké. Můžete nám říct o vašem druhém manželství?“

„Bylo mi šestnáct. Byla jsem provdána za Edwarda Sancheze. Právě mu bylo osmnáct. My jsme ne, um… neměli jsme ten druh manželství.“

„Jaký druh myslíte?“

„Neměli jsme sex. Vůbec. Byl gay, ale bál se něco říct. Věděl, že se bude muset brzy oženit a myslel si, že by to bylo dobré uspořádá-ní, když ani jeden z nás nebyl připravený, ochotný… to udělat.“

Právník kývne v porozumění. „Co se stalo panu Sanchezovi?“

„Starší zjistili, že je gay a exkomunikovali ho.“

„Myslíte zavraždili?“

„Nemám žádný důkaz, ale myslím si to.“

„Námitka!“ Zakřičí druhý právník. „Spekulace.“

„Připouští se.“ Řekne soudce.

„Poté, co pan Sanchez… odešel, co se stalo?“

Beth se zhluboka nadechne a srovná si myšlenky. Do prdele, dou-fám, že už je u konce. Už toho víc nesnesu.  Můj ptáček si prošel tolika věcmi. Až příliš.

„Byla jsem několik měsíců sama, dokud Claire neutekla. Byla za-slíbena staršímu Davisovi. V průběhu těch pár týdnů, kdy byla pryč, jsem zaujala její místo.“

Znovu se kousnu do tváře, abych nevyletěl. Tentokrát ucítím krev, což je dobře. Potřebuju cítit bolest, abych se udržel pod kontrolou. 

„Co tím myslíte, že jste zaujala její místo?“

„Stala jsem se jeho snoubenkou. Neměli jsme šanci uzavřít man-želství před tou razií, ale žila jsem s ním. Po celou dobu byl tak vzteklý. Moc jsem jeho dům neopouštěla, protože jsem měla pořád modřiny. Řekl mi, že jsou nevhodné a neměla jsem ho nutit mi je udělat.“

Beth se chvěje a sakra já taky. Já ze vzteku a jsem si jistý, že ona ze strachu. Musím si zarýt nehty do dlaní, abych se k ní nerozeběhl a nestáhl si ji do náruče. Přísahám, že od nynějška bude znát jen štěstí a svobodu. Přiměju ji zapomenout na všechno, co se odehrálo před námi.

„Děkuji Elizabeth, byla jste svědkem některého z těchto zloči-nů…“

Právník vyjmenovává několik případů krádeží, daňových úniků a dalších věcí. Moje mysl se stále vzpamatovává z toho, co Beth řekla. Jsem roztržený vedví. Jedna moje část ví, že potřebuje víc času, aby se uzdravila, aby zjistila, kdo je, zatímco není zneužívána a utlačo-vána Ochránci, ale ta větší část ji prostě chce vtáhnout do náručí a nikdy ji nepustit. Chci ji ochraňovat a bojovat s jejími démony. Kro-mě toho chci, aby stála po mém boku a abychom společně přečkali bouři a cokoli, co se nám postaví do cesty. Chci jí ukázat, jaké to je být něčí partner a ne majetek. Sám sotva vím, co znamená být něčí partner, ale zjistím to a ukážu jí to.

Jsem úplně ztracený v myšlenkách, když se mé zatnuté pěsti do-tkne malá studená ručka. Podívám se dolů a uvidím stát Beth vedle mě. Dívá se na mě se znepokojením.

„Jsi v pořádku, Dominicu? Vím, že toho bylo… hodně.“

Tento anděl, tahle kráska, silná, houževnatá bohyně právě ote-vřela své srdce a odvyprávěla ty nejnechutnější věci, co se jí staly před místností plnou svědků, a chce vědět, jestli jsem já v pořádku? Bojím se, že když promluvím, tak se rozbrečím, nebo prorazím díru do zdi a to právě teď nepotřebuje. 

Polknu knedlík v krku a zvednu si její ruku k ústům. Políbím ji na dlaň a pak ji položím na své srdce. Nemám slova, kterými bych po-psal, jak moc ji obdivuji, nic co bych mohl říct, nevynahradí to, čím si prošla.

Kousne se do spodního rtu a něco v mých očích hledá. Modlím se k Bohu, aby to našla. Beze slov jí říkám, jak moc ji miluju a že pro ni budu čímkoli, co po mně bude chtít a to až do konce života.

Nakonec zamrká a trošku se usměje. To je první steh v otevřené ráně v mém srdci potom, co jsem slyšel všechny ty hrozné věci, kte-ré se jí během let staly. Jen doufám, že ji jednoho dne dokážu dát taky dohromady.

„Nevím, jestli jsem připravena jít na večeři, ale možná bych ti mohla něco uvařit?“ Její tichý hlas prolomí napětí a smutek. A její žádost je, že mi něco uvaří.

„Nemusíš mi vařit, Beth. Můžu nám objednat jídlo, jak to zní?“

„Tak jo. Nikdy jsem ještě neměla donášku,“ usměje se. „Ukážeš mi, co je dobré?“

Usměju se, propletu naše prsty a vedu ji k autu.