WFB - 1. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Dom

„Čau Beth, jsem tu s jídlem. Je v pořádku, když vstoupím?“

Vykoukne zpoza předních dveří a podívá se na mě s těma největšíma modrýma očima, jaké jsem kdy viděl. Těma stejnýma, které vidím každý večer, když se ukládám ke spánku. Miluju Beth od první chvíle, kdy jsem ji uviděl, kdy jsem ji držel téměř před dvěma měsíci.

Starost a obavy z její tváře pomalu mizí a nahrazuje je nesmělý úsměv, hřejivý pohled a lehký ruměnec, ze kterého šílím.  Miluju, že se kolem mě začíná cítit pohodlněji. Po tom, čím si prošla je pochopitelné, že už mě má dost. Všech mužů, vážně, ale obzvláště někoho, kdo se nad ní tyčí o dobrých patnáct centimetrů.

Vím, že jsem dominantní, velký s širokými rameny a svalnatým tělem. A jsem si jistý, že nepomáhá, že mám tetování, rozcuchané vlasy a velké, mozolnaté ruce.

„Ahoj Dome,“ její hlas je hudbou pro mé uši. Vídávám ji jen párkrát za týden, když přijdu s Carterem doplnit zásoby jídla pro ženy s dětmi žijící v bytech, co jsme pro ně pronajali. Vidět ji při takových krátkých návštěvách je pro mě vrcholem mého týdne. Chtěl bych o tolik víc. Chci ji ve své náruči každý večer, chci se každé ráno vedle ní budit. Chci se jí dotýkat, líbat, vklouznout prsty do vlasů. Chci ochutnat každý centimetr jejího malého, sladkého těla.  Chci jí poskytnout tolik potěšení, že na mně bude závislá tolik jako já na ní, ale pro teď musím být trpělivý. Trpělivost nikdy nebyla mojí silnou stránkou, ale Beth způsobuje, že cítím věci, o kterých jsem nevěděl, že jich jsem schopný.

„Půjdeš dovnitř?“ Zeptá se a vytrhne mě tak z mých myšlenek.

„Jo, samozřejmě, omlouvám se.“ Uchechtnu se. „Trochu jsem se zapomněl.“

Přikývne a její světlé blond vlasy jí spadnou přes jemné rysy. Bojuju s nutkáním se natáhnout a zastrčit jí je za ucho. Všiml jsem si, že Beth ráda nosí rozpuštěné vlasy, aby zakryly její krásnou tvář. Mám pocit, že je to jistým způsobem štít. Rozumím tomu. Doufám, že jednoho dne se bude cítit dostatečně pohodlně, aby se mi ukázala. Celá. Chci všechno, každý kousíček jejího těla, její bolest, duši. Ale opět předbíhám.

Následuju Beth do kuchyně, kde se pustíme do vybalování potravin a jejich uklízení.

Najdeme společný rytmus a pracujeme v pohodlném tichu. Můj malý ptáček je stále plachý, tak se jí snažím zapojit do konverzace.

„Och můj Bože. Koupil jsi Oreo!“ Vykřikne a vytáhne balíček z tašky. Miluju ten zářivý úsměv a třpyt v očích.

„Jo, měli novou příchuť, tak jsem si říkal, že bys ji ráda zkusila.“

„Příchuť mátové zmrzliny s kousky čokolády? Zajímalo by mě, jestli chutnají jako skutečná mátová zmrzlina.“

„Hádám, že budeš muset jednu zkusit, abys to zjistila,“ mrknu.

Rošťácky se na mě usměje, což dělá bláznivé věci s mým srdcem. Vím, že nikdy tuto stránku sama sebe nikomu neukázala s ohledem na prostředí, ve kterém vyrůstala.

„Jen jestli ji vyzkoušíš se mnou.“

Beth položí balíček Orea na linku, otevře skříňku nad sebou, aby vytáhla skleničky. Jenže má jen necelých sto šedesát centimetrů, takže nedosáhne nad první poličku.

Přejdu k ní a natáhnu se po skleničkách. Asi bych se za ní neměl plížit, vím, co to může u některých lidí vyvolat. Ale sakra, chci být jen blízko ní. Přitisknu se k jejím zádům, sotva se jich dotýkám. Dech jí uvízne v krku, myslím, že jsem ji možná vystrašil, ale pak Beth zakloní hlavu, která teď spočívá na mé hrudi.

To mě poser.

Jak může tak nevinný dotek zažehnout plameny v celém mém těle. Skloním hlavu a nadechnu se jejího šampónu s vůní růže. Kristepane srdce mi tak prudce buší v hrudi, až si jsem jistý, že to může cítit.

Beth si odkašle a předkloní se a přeruší tak naše spojení. Podám ji sklenice, a zaznamenám malý úsměv na jejích rtech, lehce zrůžovělé tváře a jak se jí zvedá a klesá hruď při mělkých nádeších.

„Mléko?“

Přikývne, stále se dává dohromady. Pokud je tak citlivá, když se jí sotva dotýkám, nemůžu se zkurveně dočkat, co udělá, až ji políbím. Naliju nám trochu mléka a otevřu balíček sušenek a nabídnu jí.

„Mňam!“ Strčí malou ručku dovnitř a vytáhne hned čtyři najednou.

Uchechtnu se a udělám to samé.

„Dobře, teď, tohle je velmi důležité a řekne mi to hodně o tobě jako o člověku,“ řeknu a dívám se na ni s velmi vážným výrazem ve tváři.

„Och?“ Dívá se na mě s těma zatracenýma modrýma očima a přemýšlí, kam tím mířím.

„Rozdělíš to Oreo jako divoška nebo jsi neviňátko, které ho sní celé?“

Beth se zachichotá, ten zvuk mě nikdy neomrzí. Tento sladký andílek si prošel peklem, a přesto je tady, stojí se mnou v kuchyni, chichotá se a jí Oreo.

Zvedne obočí a drží sušenky v ruce. Pohled jí skáče ze sušenek na mě a nazpět. Na rtech se jí objeví zlomyslný úsměv. Pomalu zvedne druhou ruku, aby sušenku oddělila, pak olízne polevu z jedné strany a celou dobu se přitom dívá na mě.

Nemá ponětí, co mi způsobuje, díky čemuž je můj pták ještě tvrdší. Kruci, chci, aby mě takhle taky olízla.

Když je hotová, spojí obě poloviny dohromady, namočí je do mléka, než je hodí do úst, které jsou úplně plné, zatímco žvýká a žvýká, její malé tvářičky jsou nafouklé jako u veverky. Znovu se zachichotá a přikryje si rukou pusu.

Bože, tak moc ji miluju. Je tak kurevsky sladká.

„Tss, tss, tss,“ řeknu a zavrtím hlavou v předstíraném zklamání. „Takhle se to nedělá.“

Otevřu šuplík a vytáhnu vidličku, strčím ji mezi obě poloviny přímo do krému. Poté sušenku namočím do mléka a sním ji z vidličky.

„Dobře, dobře, to je docela působivé. Ale dej mi čas Oreo jím jen poslední dva měsíce!“

„No tak to potom hádám, že tě toho musím hodně naučit, že?“

Usměje se a zčervená. Jsem si jistý, že nemá tušení o všech hříšných věcech, které mám v plánu ji naučit. Chci jí toho ukázat mnohem víc. Nedokážu si představit, jak divné a děsivé pro ni musí být, když se najednou dostanete do světa, kde je spousta nových zážitků. Ta holka nikdy ani neviděla telefon, dokud jsem jí jeden neobstaral. Pořád doopravdy neví, co s ním a polovinu času ho nemá ani nabitý, přestože ji neustále na to upozorňuji.

Zapadneme do pohodlného ticha a pokračujeme ve vybalování potravin. Vím, že zítřek je pro ni velkým dnem. Rozhodnu se proto nasměrovat hovor tímto směrem, i když je mi jasné, že to zkazí náladu.

„Jak probíhá soudní proces? Claire svědčila minulý týden, že?“ Už vím všechno o soudním procesu, ale chci to slyšet od ní. Chci vědět, co si o něm myslí ona, jak to zpracovává a vypořádává se se vším.

Stále nemůžu uvěřit, že v našem malém městečku Sausalito byla sekta. Zasraný kult. Plný zneužívajících, misogynních čůráků, kteří manipulovali s desítkami lidí ve jménu Boha. Je to odporné. Chaos poskytuje obětem bydlení, zatímco probíhá soud, aby mohli svědčit a být k dispozici během soudního přelíčení.

„Jo, sledovala jsem ji v televizi. Je šílené, že celá tahle věc byla v národních zprávách, co?“ Naučil jsem se, že můj malý ptáček nemá rád jakýkoli druh pozornosti, takže vím, že skutečnost, že je soud veřejně vysílán ji znepokojuje, obzvláště, když má zítra stání. „Claire si vedla skvěle. Je tak odvážná, že to prostě všechno řekla. Nevěděla jsem, co všechno jí Davis udělal.“

 Podívám se na Beth, která přestala s vykládáním potravin a ovinula paže kolem svého drobného těla. Toužím ji držet, obklopit vlastní sílou a zahnat její obavy. Prozatím jsem prostě rád, že jí poskytuju jídlo a přístřeší.

„Tak moc ho nenávidím,“ zašeptá.

Já taky. Zasraně ho nenávidím. Chci ho zabít. Chci ho roztrhat na kousíčky a začal bych jeho maličkým pérem. Vím, že stejně tak ho chce mrtvého Jax. Sakra, všichni v Chaosu by byli za jeho popravu, ale dohodli jsme se na spolupráci s úřady, a přestože bychom mohli tuhle nelegální sračku udělat, jsme muži, co drží své slovo a pořád fungujeme podle přísného etického kodexu.

„Já… já tam jdu zítra,“ řekne s roztřeseným hlasem.

Skoro to zlomí mé odhodlání držet si odstup, ale nechci ji vyděsit. Nemohl bych se sebou žít, kdybych někdy způsobil, že by se mě bála.

„Och jo? A jsi nervózní?“

Přikývne. „Ale ne tak, jak si pravděpodobně myslíš. Vím, co řeknu. Naši právníci mě připravili a vím, že se nemám čeho bát. Chystám se celému světu říct o netvorech ve vnitřním kruhu sekty. O každém, koho zranili, o každém, kterého… zabili, všichni si zaslouží spravedlnost, víš? Nebojím se vyprávět pravdu.“

Usměju se na ni. Jsem na svého ptáčka tak hrdý. Možná se uzdravuje, je plachá a nesmělá, ale má páteř. Má křídla. Jen potřebuje sebevědomí, aby věděla, jak je používat.

„Já prostě… bude to poprvé, co vyjdu z bytu… po tom všem. Nevím, jestli to zvládnu.“ Suše se zasměje. „Hádám, že je to hloupé, že? Teda, všichni jsme toho tolik prožili a já teď nemůžu ani vyjít ven.“ Skloní hlavu dolů a zakryje tak obličej vlasy.

„Hej, Beth, podívej se na mě.“

Když tak neučiní, přistoupím o krok blíž a zvednu jí ukazováčkem hlavu.

„Není to hloupé. Cítíš to, co cítíš. Není to správné nebo špatné. Prošla sis nějakými sračkami, kruci, sakra, promiň za to slovo. Nějakými hroznými věcmi. Je pochopitelné, že chceš prostě trochu klidu a ticha.“

Na její tváři zahlédnu váhavý úsměv, nejdřív jí cuká jeden koutek, pak i druhý. Nemůžu si pomoct a přejedu palcem po jejím rtu, pak spustím ruku, než můžu udělat něco dalšího. Jako přitáhnout si ji k polibku a pak se jí zeptat, jestli bude matkou mých dětí.

„Nemusíš se kolem mě hlídat, Dome,“ zadýchaně se zasměje, což mě zahřeje a ano, znovu ztvrdnu. „Líbí se mi, jak se mnou mluvíš. Myslím, že se každý bojí, že se duševně zhroutím. Ty mě udržuješ při smyslech.“ Její slova mě naplní takovou nadějí. Beth však po svém přiznání vypadá rozpačitě.

„Nemáš ani tušení, jak jsem šťastný, že tě to slyším říkat.“

„Vážně?“

„Sakra jo.“ Zakřením se na ni.

Můj malý ptáček mě obdaří dalším sladkým smíchem.

Všechny potraviny už jsou uklizeny a já nemám důvod tu nadále zůstávat. Pokaždé, když od Beth odcházím je to těžší a těžší. Hruď se mi svírá a mé nohy jako by chtěly změnit směr.

„No… ještě jednou díky za jídlo. A za všechno,“ usměje se na mě.

Přikývnu a pomalu se vydám ke dveřím s Beth za sebou. Na poslední chvíli se otočím a ona se stáhne. Zatraceně nenávidím, že jsem ji vylekal.

„Promiň! Omlouvám se Beth.“

„Ne, ne, to je v pořádku. Jsem v pohodě. Je všechno v pořádku?“

„Jo, jen jsem uvažoval, jestli bych tě mohl zítra vzít na to přelíčení. Vím, že zítřek je pro tebe velkým dnem. Rád bych tam byl.“

„Vážně?“

„Sakra jo,“ řeknu znovu a vysloužím si od ní malý úsměv. „Bylo by to v pohodě?“

„Sakra jo,“ odpoví a já se zasměju. Rád vidím skrze její osobnost prosvítat trochu drzosti. Beth silně zčervená, ale připojí se ke mně.

Krátce poté odejdu a jdu k náklaďáčku, kde počkám na Cartera. Několikrát se zhluboka nadechnu a přehrávám si náš rozhovor v hlavě. Není toho moc, to vím, ale každá maličkost, co mi sdělí je pro mě vzácná.

Zasměju se sám sobě, stěží poznávám muže, kterým jsem se stal. Tady jsem, propadlý této dívce. Vyrostl jsem na špatné straně města, jako dítě jsem se dostal do mnoha problémů a pohyboval jsem se ve světě zločinu až do dvanácti. Vždycky jsem věděl, že jsem odpad, takže jsem podle toho jednal. Během celé doby byl Jax můj nejlepší přítel a přestože měl těžký život, zvládl to a nasměřoval veškerou agresi do vojenské práce. Nakonec jsem našel Rivera a ostatní chlapy z Chaosu. Dali mi smysl života. Vím, že od chvíle, kdy jsem se dostal do Chaosu, jsem lepším člověkem. Poté, co Jax odešel z armády, přesvědčil jsem ho, aby se k nám přidal. Moje rodina byla kompletní.

Nemyslel jsem si, že bych v rodině potřeboval někoho dalšího. Moje potřeby byly ukojeny klubovými ženami a náhodnými známostmi. Chlubil jsem se se ženami, se kterými jsem byl pro pobavení. Ale díky té sračce jsem teď rozpačitý. Nevím, co si Beth o mojí minulosti bude myslet, ale jakmile jsem ji před všemi těmi týdny uviděl, bylo to, jako by se uvnitř mě něco přepnulo.

Potřeboval jsem ji. Je to ona. Od té chvíle neexistuje nikdo jiný, žádná žena mě nezaujala a každá, se kterou jsem byl před ní, mě teď štve, protože jsem byl tak slabý. Že jsem nemohl počkat na tohoto dokonalého andílka.

Do prdele a je to tu znovu. Nejsem takový chlap. Nejsem dobrý se slovy, nejsem něžný. Nejsem na květiny a vztahy. A jsem si zasraně jistý, že jsem nikdy nevěřil na lásku, natož v lásku na první pohled, ale Beth to všechno změnila. Změnila mě, nezvratně. Teď bych chtěl znát ta správná slova. Strašně moc se s ní snažím být jemný. Chci mnohem víc, než s ní mít vztah. Chci všechno. Chci ji vlastnit způsobem, jakým už teď ona vlastní mě. Celý jsem její a budu každý zasraný den mého života dělat na tom, abych získal každý kousíček jí samotné. Každý kousíček, který mi bude ochotna dát.

Do prdele, tahle ženská. Rozebrala vše, čím jsem byl a co jsem cítil a změnila mě, takže můžu být kompletní jen, když jsem s ní. A dokonce ani neví, že to dělá.

„Je to zkurvená jízda, že?“ Přeruší mé myšlenky Carter.

„Co jako?“

„Být zamilovaný,“ usmívá se. Carter a Liv neměli lehký začátek vztahu, ale nikdo nemůže popřít, že jsou do sebe blázni.

Ani se nepokouším popřít své city k Beth, i když ona ještě není připravena o nich slyšet. Zavrtím hlavou neschopný skrýt úsměv.

„Tak na co čekáš, chlape? Máš to špatný. Už tě připravila o koule,“ zasměje se.

„Mě připravila o koule? A co ty?“

„Och, já jsem o ně rozhodně přišel. A nestěžuju si. Vůbec. Liv ví, kdo má veškerou moc v našem vztahu.“ Usmívá se jako blázen, ale pokud mám být upřímný, závidím jim, že se usadili a jsou neuvěřitelně šťastní.

„Beth prostě potřebuje čas, víš? Ona… pořád se uzdravuje.“

„Myslím, že je silnější, než si myslíš. Navíc ses změnil. Kdybys byl ten samý Dom jako před pár měsíci, řekl bych, dej jí prostor, ale teď jsi… mírnější.“ Střelím po něm pohledem. „Nemyslím to špatně. Stále jsi pořádný hajzl, to se neboj,“ zasměje se. „Jen říkám, do prdele, já nevím. Jen nečekej příliš dlouho.“

„Vím, že je silná.“ Zamumlám. „A kurva jo, měním se. Zaslouží si víc než mě, ale i tak ji chci. Potřebuju ji.“

„Jo. Chápu.“

Zbytek cesty do klubovny jedeme v tichosti, ale Carterova slova se mi honí hlavou. Na co čekám? Mám jen vágní představu o tom, jak vypadá 'uzdravení', ale upřímně, stále mám nějaké otevřené rány, o kterých netuším, jestli se vůbec někdy zacelí. A kdo jsem, abych posuzoval, jestli je Beth uzdravená či ne? A co když se nikdy zcela neuzdraví, co potom? Samozřejmě ji chci i tak. Chci ji hned teď, se zlomeným duchem, otevřenými ranami, se vším.

Pořád bude lepší počkat alespoň ještě jeden den. Vím, že soud je velká věc a nikdy bych ji nevyužil, když se cítí tak zranitelná, ale brzy. Brzy se dozví, že je moje a že já už jsem její.