TWWB - 34. kapitola

 Překlad: Lucianna

Tak se nám opravdu blíží konec, ale Simone ještě neřekla své poslední slovo… Užijte si předposlední kapitolu.

34

Carly

„Nemusíš to dělat, zlato,“ řekne mi Noah, když přijdeme k hlavním dveřím vězení. Jeho ruka je silná na mém kříži, jeho tělo do mě vlévá své uklidňující teplo tam, kde se k němu choulím „Můžeme najít jiný způsob.“

Má strach, že mě tohle pošle zpátky. Bojí se, že mě znovu ztratí.

Věc se má tak, že já taky.

Ale Savannah…

Naše děťátko. Naše malá holčička. Světlo našeho života.

Její tělo je tam venku, obrací se v prach. Není tady. Je jí jedno, co se stane s jejími kostmi, ale mě ne. Nemůžu žít s myšlenkou na to, že je tam venku ztracená a sama. Chci ji tady, s námi, kde ji můžeme navštívit. Kde může mít klid.

Nebo kde ho můžeme mít my.

Jsem ochotná riskovat všechno, abych jí dala klid, dala klid nám?

Jsem.

Něco hluboko ve mně mi říká, že tohle je to, co potřebuji k uzdravení. Ne Finchovu smrt. On bude trpět dostatečně. Ne, já potřebuji své dítě zpátky jedinou cestou, jak ji mohu dostat zpět. A stejně tak Noah.

On trpěl stejně tak moc, jako já, jen jiným způsobem. Možná trpěl ještě víc. Ztratil své dítě a svou ženu. Ztratil všechno. Ale nikdy to nevzdal. Ani na chviličku.

Tohle je to nejmenší, co pro něj mohu udělat.

V tuhle chvíli, jsem rozhodnutá, udělat to pro Noaha, dát mu tu jedinou věc, co můžu, jediným způsobem, jakým můžu. Dám mu klid a nechám Finche za námi. Dám mu klid tím, že dám odpočinek naší dceři. Dám mu klid toho, že má svou ženu zpátky, zpátky tam, kde má být. Dám mu jeho život zpátky, protože on mi dal ten můj.

Narovnám páteř. Obrním se.

Usměji se do Noahovy tváře, ukládám si do paměti, jak slunce způsobuje, že modř jeho očí, vypadá jako mělké vody tropické oázy. On je mou oázou. On je můj bezpečný přístav.

„To je v pořádku, Noahu. Zvládnu to.“

Obava zahalí jeho rysy. „Jak to víš?“

„Protože tentokrát to vím. Vím, proti čemu stojím. Vím, co se může stát. Vím, co je v sázce. Půjdu tam a dostanu to, co potřebuji a pak přijdu zpátky sem k tobě. Já. Carly. Ty jsi všechno, co na světě mám. Ty jsi všechno, na čem mi záleží. Udělám to pro sebe, ano. Pro nás, ano. Ale nejvíc ze všeho, to udělám pro tebe.

Pár vteřin mě sleduje a pak mě přitáhne do náruče, a mačká mě na své hrudi.

„Přál bych si, abych to byl já,“ zašeptá, jeho hlas je plný žalu a bezmoci.

„Já ne. Potřebuji tě tady. Čekat na mě. To je jediný důvod, proč mi ještě fungují nohy.“

„Je to příliš, Carly. Nemůžu tě sledovat, jak tam jdeš a riskuješ, že se nevrátíš zpátky. Prošla jsi toho příliš moc. Příliš moc. Nemůžu tě nechat jít.“

Sevře mě pevněji.

„Musím jít. Budu v pořádku. Slibuji.“

Tlačím na něj, dokud mě nenechá se mu vykroutit a podívám se na něj. Natáhnu se a vezmu do dlaně jeho neoholenou tvář. Miluji tenhle jeho drsný a mužný vzhled. Je to jako by můj manžel došel na konec téhle katastrofy a vyšla ven syrová verze muže, kterým byl. Prošel si peklem a teď má ostré hrany a zlomené kusy, ale o to víc, ho za to miluji.

Mučí ho to. Je to vepsáno v každém místečku jeho tváře.

„Sňal bych to z tebe a nesl to sám, kdybych mohl. Kdyby mě nechal, ale já…“

Sleduji ho bojovat, hledat slova, kterými by mi řekl, jak se cítí v nejtemnějších místech své duše.

„Já vím. Nesl jsi však mou zátěž příliš dlouho. Je řada na mě, být silná. Udělat něco pro tebe.

„To je to, co muž, který tě miluje, má dělat. Mám tě ochraňovat.“

„A děláš to. Děláš to od prvního dne, co jsme se poprvé potkali. Ale možná jednou, jen tentokrát, můžu místo toho ochránit já tebe.“

Noah mě vezme za zápěstí a přitiskne si mou dlaň na ústa. Udělám to pro něj.

Udělám.

„Budu zpátky brzy,“ slibuji a odtáhnu se. Chci se přes to dostat. Pohnout se.

Je čas.

„Jsi si jistá, že nechceš, abych šel dovnitř s tebou?“

Zavrtím odhodlaně hlavou. „Ne. Počkej na mě tady, kde svítí slunce. Jsi součást světla. Tohle je to, co potřebuji. Věř mi.“

Je pro mě těžké mu vysvětlit, že já vejdu do temnoty. Víc než dva roky, bylo tohle teritorium Simone. Vody jsou hluboké a plné žraloků, ale i tak tam půjdu. Jediná věc, kterou potřebuji vědět je, že on bude tady, až vyjdu ven. On a světlo.

Začnu couvat. Noah drží mou ruku, až do té doby, kdy se sotva dotýkáme konečky prstů. A pak mě pustí. Vidím, jak moc ho to zraňuje, že to musí udělat. Jeho výraz, řeč jeho těla – vypadá, že fyzicky trpí, když mě pouští. Ale udělá to.

Pro mě.

Nezasloužím si muže jako je on. Takovou lásku. Jsou tady mé části, které jsou temné, ošklivé. Nepříjemné. Ale on mě i tak miluje. Navzdory tomu všemu. Nikdy toho nebudu hodna, ale aspoň se můžu snažit. Alespoň to musím zkusit.

Neohlédnu se zpátky, potom co projdu prosklenými dvojitými dveřmi. Nemůžu nechat Noaha, aby viděl, že nejsem sama. Nejsem sama, protože Simone se mnou. Cítím ji, škrábající vzadu za očima. Ale tentokrát ji mám pod kontrolou.

Alespoň doufám.

Ve chvíli, kdy se za mnou dveře zavřou, vzduch ztěžkne, je těžké ho dýchat a váha mých kostí se stane příliš těžkou. Ale tlačím se dopředu.

Projdu všechny kroky – dám jim vědět, že jsem tady, usměji se na Gregoryho, když ho vidím čekat na druhé straně mřížových, zamčených dveří.

Nikdo z nás neřekne ani slovo, když jdeme do malé, zabezpečené místnosti, která vypadá, jako by byla vyzvednutá přímo z nějakého natáčení filmu o sériovém vrahovi. Stěny jsou nudně šedé, z betonových bloků a naprosto prázdné. Uprostřed místnosti je jediný stůl a na každé jeho straně jedna židle. Kovové oko je jediná věc, která hyzdí jeho hladký povrch a když se podívám pod něj, vidím, že další zdobí podlahu. Jedna na pouta rukou, jedna na pouta nohou. Už jen to samo o sobě říká, že tenhle muž je nebezpečný.

Potlačím zachvění, když jdu kolem tabule obousměrného zrcadla. Zajímalo by mě, kdo je na druhé straně, sleduje, poslouchá. Čeká.

Gregory vytáhne židli zády k zrcadlu. Ostražitě se posadím na kraj a složím ruce před sebe na stůl.

V místnosti je cítit káva a pot, a něco temnějšího, štiplavějšího. Žaludek se mi kroutí hrůzou, ale žíly… pumpují něčím jiným. Nebo možná někým jiným.

O chvíli později, se otevřou dveře. Dva ozbrojení strážci vstoupí do místnosti, jeden se pohne nalevo od otevřených dveří, druhý napravo.

Tik, tik, tik.

Hodiny na chodbě odpočítávají vteřiny, než ticho prořízne rachocení pout.

Nejdřív vidím levou polovinu jeho těla, zahalenou ve volné, oranžové kombinéze. Prohlížím látku, způsob, jak visí na jeho kostře, jak se v ní pohybují jeho klouby. Nechám ten zvláštní pohled, aby uklidnil mé nervy.

Ale i tak, jsem vzrušená. Podivně vzrušená.

Přinutím se vzhlédnout výš, výš nad spoutaná zápěstí, výš nad číslo na jeho hrudi, k očím – chladným, ocelovým, vědoucím očím, o kterých jsem si naprosto jistá, že na ně nedokážu nikdy zapomenout.

Sleduji Cartera Finche, jak jde ke stolu, třetí ozbrojený strážný ho drží za loket a stlačí ho dolů do židle.

Sleduji, jak zaháknou jeho pouta do oka na stole a jak se další sehne, aby zajistil jeho pouta na kotnících, do oka na podlaze.

A pak jsou pryč. Strážní se narovnají a ustoupí na konec místnosti, nechávajíc mě tváří v tvář s mužem, který uvrhnul celou mou existenci do šílené, chaotické, pekelné spirály.

Pohlédnu na jeho ruce. Potichu, pro sebe, si pomyslím, že tohle jsou ruce, které použil k tomu, aby uškrtil mou malou holčičku. Jsou to ruce, kterými by jí udělal hrůzné věci, kdyby nebyl donucen věci urychlit.

Tyhle ruce…

Tyhle ruce…

Jak se na ně dívám, cítím svrbění. Nepoškrabatelné svrbění. Něco je potřeba udělat, ale já… já to nemůžu udělat. Ne já. Ne teď.

Neslyším nic než tlukot vlastního srdce, když se uvnitř mě, rozvine vzrušení – černý narcis otevírá své okvětní plátky, aby je viděl celý svět.

Simone.

Ona je černý narcis.

Ona je temnota.

A dere se na povrch.

Rodí se úsměv. Začíná dole v mém žaludku a vybublává do hrudi. Tam šumí, nespoutaně.

Jako ona.

Sleduji ji, jako přihlížející. Vidím, jak opatrně skrývá zakřivení svých rtů, záblesk v jejích očích. Protože ona ví.

Ona ví.

Je čas.

Konečně je čas.

„Kde je?“ zeptám se bez obalu.

Jeho rty se zkroutí nahoru na obou koncích do něčeho, co by někdo mohl nazvat úsměvem, ale je to tak strašně moc sadistické na to, aby to bylo příjemné. Prosakuje to zlem, jako kapající trubka v zatuchlém sklepě.

Kap, kap, kap.

Rozlévá se kolem něj, zvlhčuje vzduch, štípe mě v nose.

„O co jde, krásná dámo? Nemůžeš být připravená odejít tak brzy. Právě jsi přišla.“

„Kde je?“ zeptám se znovu, hlasivky mi vibrují Simoniným vrněním.

„No tak, paní Williamsonová. Naposledy, když jsem tě viděl, byla jsi víc než šťastná, že se mnou trávíš trochu času.“

V žaludku mám nevolnost, srdce mi uhání. Dlaně mi vlhnou očekáváním.

Znovu pohlédnu dolů.

Ty ruce…

Ty ruce…

Vzhlédnu zpátky k němu, na jeho tvář a nakloním se v židli lehce dopředu. „Řekni mi, kde je, a já ti slibuji, že ti to bude stát za to.“

Nakrčí obočí. V mozku mu víří otázky. Mohu je vidět poletovat za jeho pohledem, malá armáda včel, která bzučí, bzučí, bzučí.

Ano, pomyslím si. Uvažuj. Ptej se. To chci, říká můj malý úsměv.

Rty se mu chvějí.

Navlhčí je.

Sleduje mě.

Přemýšlí.

„Jak bys to udělala? Ty jsi tam. Já jsem tady.“

„Mám způsoby. Nevěříš mi?“

„Zlatíčko, ty jsi důvod, proč jsem tady. Jediná věc, kterou od tebe chci, je sledovat tě umírat.“

„Řekni mi, kde je.“

Držím jeho kalné oči, oči, které viděly tolik smrtí, tolik křiku, tolik obětí. Nezaváhám. Neodvrátím pohled. Chci, aby viděl, že jsem tu, abych zahrála míč.

„Jak?“ zeptá se.

„To nech na mě,“ odpovím. „Všechno, co chci, je její tělo. Její život je pryč. Můj život je pryč. Její tělo je všechno, co zbývá.“

Lež.

Ale nezbytná. A ona je ve lhaní dobrá. Simone.

„Jsi šílená.“

Cítím to slovo, jako jehlu v boku. Kretén.

Tne do živého.

„Díky tobě, ano, jsem.“

„Nepředpokládám, že na mě někdy zapomeneš, že ne?“

„Řekni mi, kde je,“ naléhám znovu, nakláním se víc dopředu a ztiším hlas. „Řekni mi to a já ti dám, co chceš.“

„Nemůžeš.“

„Můžu.“

Je podezřívavý, takže stále držím jeho pohled. Ukazuji mu, že jsem smrtelně vážná. 

„A pokud nemůžeš?“

„Můžu.“

„Ale pokud nemůžeš?“

„Je to já nebo ty.“

On zemře.

Nebo já.

Sleduje mě tak dlouho, že zapomenu, že jsem opřená o lokty, dokud mě nezačnou štípat znecitlivěním. Vrátím se zpátky, abych uvolnila ten tlak na ně. 

Poslouchám hodiny v chodbě. Tik, tik, tik.

Chce mi věřit.

Ukážu mu, že může.

„Ta dohoda, kterou se mnou tihle podělaní právníci jsou ochotní se mnou udělat, bude fuč, když to udělám.“

Pokud mě zabije, jinými slovy, žádná dohoda. To by byl ten případ.

Pokrčím rameny. „To záleží na jazyku dohody.“

Zabručí.

Pamatuji si ten zvuk. Takhle bručel, když byl na mě a masturboval.

Žluč mi stoupne do krku, ale spolknu ji.

Tentokrát nechám svůj úsměv uniknout. Jen trochu. „Ale nestálo by to za to? Nestála bych já, za to?“

Zorničky se mu rozšíří a já vím, že ho mám.

Nikdo v místnosti neřekne ani slovo. Jsem si jistá, že strážní a Gregory, si všichni myslí, že udělám a řeknu cokoliv, abych ho přiměla mluvit, i když to byl on, kdo mě sem přivedl. Řekl, že nám dá lokaci, ale jen mě. Dala jsem mu, co chtěl a nabízím dokonce víc. Jen prostě neví, kdo dneska jsem.

Neví, že jsem Simone, a že Simone by ho zabila, kdyby mohla, ale já ji zastavila. Já ji zastavila. Carly ji zastavila. 

Vidím ten okamžik, kdy se rozhodne. Vidím to v jeho tváři, v řeči jeho těla. Také to cítím. V břiše, v kostech. V duši.

„Je pohřbená pod topolem, v lese u dálnice jedenáct, šest set stop rovně od míle čtyřicet osm.“

Vydechnu.

Ten muž je šílený, tak šílený, že je ochotný hrát se mnou tuhle hru, tady a teď. Jen aby viděl. Jen aby viděl.

Přikývnu.

Finch mě sleduje.

Probíhá rozhovor mezi strážnými. Připravují Finche k přemístění.

Gregory opustí místnost, už na telefonu a vysílá místní policii na místo poblíž našeho domu v Marylandu.

Finch mě stále sleduje.

Když odháknou jeho pouta na kotnících, sleduje.

Když odháknou jeho pouta na rukou, sleduje.

Jeden ze strážných otevře dveře. Další chytne Finche pod paží.

Stále mě sleduje.

Dva strážní vyjdou ze dveří, zajistit chodbu a jeden zůstává uvnitř se mnou.

Jeden strážný, Finch a já.

Rozvážně se zvednu ze židle a obejdu stůl. Pohybuji se klidně, až do chvíle, kdy už ne. Až do chvíle, než přeběhnu místnost tak rychle, jak mohu, vezmu Finchovy spoutané ruce do svých a navedu je ke svému krku.

Pohled mám divoký. Cítím to, jako by z nich šlehaly plameny.

Simone. Je rozpálená.

Můj hlas je naléhavý, když šeptám. „Tohle je tvoje poslední šance dostat to, co chceš. Využij ji. Využij ji!“

Naše pohledy se uzamknou. Jeho prsty se utahují, utahují, utahují. Strážní bzučí okolo. Víc včel, víc včel.

Je tam tahání a tlačení. Praní a strkání. Někdo se mi snaží pomoct, ale nenechám je. Nechávám své ruce na Finchových, oči namířené do jeho.

Vidím ten moment, kdy si uvědomí, že mi může vzít život právě v téhle minutě. Vidím toho ďábla, kapat z trubky. Kap, kap, kap.

Sevře.

Nemůžu dýchat, tak se nesnažím.

Jednoduše se dívám. A čekám. A držím jeho ruce kolem svého krku.

Jeho palce se mi zakusují do masa a začíná se mnou třást. Čas se zastaví. Uběhnou jen vteřiny. Vím to, protože počítám, počítám tikot hodin v chodbě.

Jeden tik.

Druhý tik.

Třetí tik.

Slyším Gregoryho hlas. Vyděšený. Hlasitý.

Je zpátky v místnosti. Panikaří.

Pak je pauza.

Jeden úder srdce. 

Celá věčnost.

A pak slyším ten nejsladší zvuk, druhý po smíchu mé malé Savannah. Mé sladké, malé holčičky.

Je to zvuk výstřelu, zvonící v malé místnosti.

Jedno prásknutí, které prořízne vzduch.

Jen se krátce nakrčím, když se mi po tváři rozstříkne krev, ale znovu otevřu do široka oči. Abych sledovala, viděla.

Cítila.

Stisk Cartera Finche na mě, se pomalu uvolňuje. Jeho prsty sklouznou pryč a já klopýtnu dozadu, a bolestivě se snažím nasát vzduch. Oči od něj odtrhnu jen na tak dlouho, abych viděla, jak se oranžová látka hroutí a skládá, když vrah mé dcery, bezvládně spadne na zem.

Pohlédnu zpátky do jeho tváře, do jeho očí. Neopustily ty moje.

A já se neodvrátím.