TWWB - 32. kapitola

 Překlad: Lucianna

32

Carly

Doktor Cane je jeden z hlavních psychiatrů v zemi. Je slušný, inteligentní a myslí si, že mi může pomoct.

Nyní mě sleduje a brýle mu začínají sklouzávat z kořene nosu. Sleduje mě, čeká, jeho oříškové oči jsou milé. Právě se mě zeptal na otázku, ale se musím snažit, abych si vzpomněla, co to bylo.

Tvrdě se soustředím, připomínám si, že jsem Carly Williamsonová a jsem tady, na setkání se specialistou, kvůli mé disociativní poruše osobnosti. Musím nutit svou mysl dávat pozor, abych byla v tomhle okamžiku a nedovolila si sklouznout na jiné místo, do jiného času, nebo osoby.

Zavrtím hlavou. „Omlouvám se, mohl byste zopakovat otázku?“

„Samozřejmě. Proč jste zmatená, Carly?“

Nadechnu se, dlouze a pro uklidnění. „Kromě skutečnosti, že je neskutečně těžké pobrat všechno, co se mi stalo, pro mě to je pocit, jako by moje dcera zemřela právě před čtyřmi měsíci. Ty poslední dva roky mi nepřipadají reálné. Nepamatuji si je. Nepamatuji si ty další ženy. Nepamatuji si jiný život. Cítím se jako Carly Williamsonová, která právě ztratila dceru.“

„Chápu,“ řekne a přikývne.

„Je to pro mě stále tak… tak… čerstvé. Ta bolest, ta rána je stále tak živá, že mi to bere dech. Tisíckrát za den vidím ty obrazy – Carter Finch nakloněný nad ní; strach třpytící se v očích mé malé holčičky. Barva její kůže. Krev v jejích vlasech.“ Hlas mi klesne. Dokonce i mým uším zní vzdáleně. „Nemůžu je zapomenout. Nemůžu jim uniknout. Pronásledují mě, ať jsem vzhůru, nebo spím. Nemohla jsem jí pomoct. Nemohla jsem… nemohla jsem…“

Cítím, jak se do mě vkrádá hysterie. Jako inkoustová skvrna, rozpíjejíc se po papíře, prosakuje z chladného uzlu v mém žaludku, nahoru do mé hrudi, po mých pažích, přes tvář, a vybuchuje v mé hlavě.

„Řekněte mi o Noahovi,“ ptá se doktor hlasem dost silným na to, aby zlomil kouzlo šílenství, které se tak snadno přese mě přelévá.

Noah.

Povzdechnu si, klid vyhání šílenství.

„Noah je úžasný. Nevím, co bych bez něj dělala.“

„Hned po té události, řekla jste mu o svých potížích?“

Zamračím se. „Ne. Proč bych měla? On také trpěl. Nebylo nutné ho zatěžovat i mojí bolestí. Mými… problémy.“

„Myslíte si, že by nebyl rád, kdyby vám mohl pomoct snášet tu tíhu?“

„Ach, já vím, že byl. On je takový muž. Ale nežádala bych o to. Nemohla jsem to žádat.“

„A pročpak to? On je váš partner, člověk, kterému jak jste sama řekla, věříte přede všemi. Proč byste to od něj nemohla žádat? Měla jste pocit, že by nebyl dost silný na to, aby nesl i vaši bolest?“

Zavrtím znovu frustrovaně hlavou. On to chápe naprosto špatně. „Ne, tak to vůbec není. Noah je ten nejsilnější člověk, jakého znám. A miluje mě. Prošel by kvůli mně ohněm. V tom to není.

„Tak v čem?“

Srdce mi začne bušit, tvrdě, jako bych uběhla míle a míle. Plíce mi tepou, jako v zimně, když je vzduch příliš studený na dýchání. Ruce se mi třesou, takže si propletu prsty na klíně.

„Carly?“ pobídne mě.

„Já ne-nemůžu. Já…“ Nemůžu popadnout dech. „Nemohla bych mu naložit ještě víc, ne, když je to moje chyba, že naše dcera byla zabita. Musel vědět, že kdyby nebylo mě, mohla být ještě naživu. Musí mě nenávidět. Musí. Kdybych byla silnější, mohla jsem jí pomoct. Jiné matky dělají mimořádné věci, aby pomohly svým dětem. Ale já nemohla. Nemohl jsem. Nemohla jsem.“

Konec, konec, konec, cítím, jak se ve mně vzdouvá bouře emocí, nekontrolovatelná přílivová vlna viny a žalu. Stěna, za kterou nevidím, voda, skrz kterou nevidím. Zvedá se, aby mě celou spolkla a pak mě stáhla do zapomnění. 

„Byla jste spoutaná, Carly. Nebylo nic, co byste mohla udělat, abyste jí pomohla. Nebyla to vaše chyba.“

„Ale kdybych byla silnější. Kdybych byla silnější.“

Zavřu oči proti bolesti, pumpující mi v hlavě. Prostě chci, aby to odešlo. Všechno. Vina, vzpomínky, bolest – prostě to chci ukončit.

Tak jdu s temnotou.