TCF - 23. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Georgie,“ zavolal Jess od dveří ložnice.

„V šatně!“ věšela jsem jeho tričko a odnášela koš prádla.

Už to byl skoro měsíc od exploze. Jess strávil nevrlý týden v nemocnici, po kterém následoval nevrlý týden doma. Ale jakmile se mohl zase začít pohybovat, pookřál a strávil další dva týdny tím, že vymýšlel přístavbu.

Dneska se vrátil zpátky k práci, nadšený, že zvýší svoje tempo, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli z něj někdy vypadl, protože jeho strážníci tu byli pořád.

Došel ke dveřím a vyštěkl, „Co to kurva je?“¨

„Co je kruci co?“ otočila jsem se.

Držel v ruce pohlednici a já jsem se naklonila, abych ji přečetla.

„No, ty jsi tu polda, ale tohle vypadá jako narozeninové přání od mé zubařky, šerife,“ řekla jsem.

„Chceš mi říct, proč se tam píše, že jsi měla minulou středu narozeniny?“

„Ach… protože jsem měla.“

„Je nějaký důvod, proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se.

„Nechtěla jsem je tento rok slavit.“

„Nechtěla jsi slavit.“

„Ano. Nechtěla jsem slavit,“ řekla jsem.

„To není na tvém výběru.“

„Nesouhlasím, jsou to moje narozeniny. Chtěla jsem jen, aby uběhly jako kterýkoli jiný den,“ řekla jsem.

„Fajn. Žádné narozeniny. Co kdybys mi místo toho řekla, proč se od té exploze chováš tak divně?“

„Cože? Nechovám se divně,“ lhala jsem.

Chovala jsem se divně. Já jsem to věděla. On to věděl.

Jen jsem si nedokázala pomoct.

Každý den jsem bojovala, abych zahnala strach, který mi vířil v hlavě, strach, který mě naháněl poslední měsíc.

Pokaždé, když jsem se podívala na Jesse, viděla jsem jen jeho tělo pokryté krví. Když na mě promluvil, slyšela jsem to pípání rovné obrazovky na jeho monitoru srdečního tepu.

„Od toho výbuchu se chováš divně. Nelži mi, kruci. Já tu žiju. Vidím to. Takže o co jde?“

„Nic. Jsem v pohodě,“ znovu jsem lhala.

„Georgie.“

Neodpověděla jsem. Jen jsem se vrátila zpátky k prádlu, protože jsem mu to nehodlala říct. Mohl mě nutit jak chtěl, nebyla jsem o tom připravená mluvit.

„Fajn,“ vzdal to.

Ohnula jsem se, abych zvedla kopku jeho triček, ale když jsem prsty přejela přes bavlnu, byla jsem zvednutá do vzduchu, Jess mi omotal paže kolem pasu a moje nohy a ruce volně visely.

„Jessi! Buď opatrný! Zraníš se!“ ječela jsem.

Ignoroval mě a šel dál. Když došel k posteli, hodil mě na záda.

„Co to děláš?“ zvedla jsem se na lokty.

Popadl lem svého černého trička oběma rukama a přetáhl si ho přes hlavu. Pak si odepnul džíny a sundal si je spolu s boxerkami.

Neměli jsme sex od toho osudného rána a moje tělo se okamžitě rozehřálo při pohledu na nahého Jesse, stojícího nade mnou. I když měsíc neposiloval, jeho svaly byly pořád vyboulené. Péro se mu zvětšovalo, jak jsem po něm přejížděla očima.

Chyběl mi sex.

Chytil mě za kotníky a přitáhl na konec postele, prsty směřoval přímo ke knoflíku mých džínů. Ve vteřině byly pryč spolu s kalhotkami. Další šlo na řadu moje tričko a podprsenka.

Jess na mě tvrdě dolehl, jeho ústa atakovala moje a prsty se mu zběsile pohybovaly po mém těle. Začal odshora, cítila jsem ho na ramenou a pak prsou. Tvrdě mi zatahal za bradavky a pokračoval dál.

Přejel mi po žebrech a pak sklouznul přes břicho až k bokům, kde se zastavil. Sjel mi po stehnech, dokud se nedostal zezadu ke kolenům, která ohnul a dal si je kolem pasu. Na jeho zádech jsem je spojila.

Ani jednou neopustil moje ústa, zatímco jeho ruce třely a tiskly se k mému tělu. Bylo to surové a tvrdé, jeho dotek mi téměř způsoboval modřiny, jak mi přejížděl po kůži.

„Jessi,“ lapala jsem po dechu, toužila jsem po něm.

„Hodlám tě tvrdě ošukat, bejby. Tvrdě a hluboko. Tak drsně, že to budeš cítit ještě zítra. Pak mi řekneš, co se ti kruci honí hlavou. Proč jsi mě sakra odstavila.“

Nemohla jsem odpovědět. Mohla jsem jen vzdychat. Milovala jsem, když mi říkal takové věci, když mi říkal, jak mě ošuká, než to opravdu udělal. Milovala jsem to tak, až se mi třáslo celé tělo.

„Jessi, prosím,“ žadonila jsem.

Nastavil svoje péro k mému vchodu a o kousek se posunul.

„Jessi, hned.“

„Řekneš mi, co chci vědět, bejby. Řekni to,“ nařídil mi.

Zavrtěla jsem hlavou. Nehodlala jsem mu to říct.

Zatlačil dalších bolestných pár centimetrů, dráždil mě svým pérem. Nestačilo to, aby to utišilo mou touhu. Potřebovala jsem ho celého.

„Řekni to, Georgie.“

„Dobře,“ vydechla jsem.

Ve vteřině, kdy to slovo opustilo mé rty, zatlačil svými boky tvrdě dopředu a ponořil se do mě až po kořen.

Zavzdychala jsem mu do krku, zatímco mi hlava škubla a narazila do jeho ramene. Vzdychala jsem dál, když mě šukal přesně tak, jak slíbil: tvrdě a hluboko. Rukama mi tvrdě přejížděl po těle, když svým pérem bez okolků přirážel dovnitř a ven.

Moje nohy se na jeho zádech začaly třást a přelilo se přese mě teplo, jak jsem se tvrdě a rychle udělala.

„Kurva. Tak sakra těsná. Chyběla mi tvoje kundička, bejby,“ řekl mi do ucha.

Zrychlil tempo, vrážel do mě znovu a znovu.

„Jessi, to je moc,“ šeptala jsem.

„Vezmi si to, Georgie. Prostě to pusť,“ nařídil, aniž by zpomalil.

Přestala jsem myslet a nechala se unést, znovu jsem se udělala tak mocně, až se mi tělo rozpadlo na dvě části.

„Kurva,“ zamumlal mi Jess do ucha a taky se udělal. Cítila jsem v sobě jeho horké uvolnění. Nechal své péro hluboko, abychom byli pořád spojení, když se udělal.

S jeho vahou na sobě jsem mu přejížděla po zádech. Ten poslední měsíc mi tak chyběl, chybělo mi cítit jeho váhu, jako by si mě k sobě pořád poutal. Poutal nás.

A chybělo mi cítit jeho tělo spojené s mým. I když jsme teď tvrdě šukali, jednoduše a jasně, vlastně se se mnou taky miloval. Ukazoval mi rukama, ústy a pérem, že jsem jeho láska.

Přejížděla jsem mu rukama po zádech a pak po bocích. Prsty mi zamrzly, když se dotkly jeho jizvy. Neviděla jsem ji, ale to jsem ani nepotřebovala. Věděla jsem přesně, jak vypadá. Byla čerstvá a zubatá. Kůže tam byla pořád vyvýšená a ostře růžová.

Přejela jsem mu linku jeho stehů, které mu vytáhli teprve před třemi dny, lehce jsem přejela po té značce na jeho krásných zádech. Značce, kterou bude mít napořád. Připomínka, že skoro přišel o život, a že jsem ho skoro ztratila já.

Brada se mi třásla. Byl čas. Už jsem nemohla držet stavidla svých slz. Jess už ze mě nemusel nic páčit, protože už se mi to vylévalo v podobě slz z očí.

„Pusť to, bejby.“ Přetočil se na záda a dal si mě na sebe.

„Skoro jsem tě ztratila,“ vzlykala jsem mu do krku. „Všechno, co vidím, je jen krev, Jessi. Nemůžu ji přestat vídat. Vidím tě na lehátku, jak ti krev kape na podlahu. Vidím, jak ti Dr. Peterson oživuje srdce, tvé tělo se vymršťuje z lehátka, jak ti dává šoky. Nedokážu se toho zbavit.“

Nic neřekl. Jen mě objal a pevně mě držel.

„Co když se to stane znovu? Co bychom dělali, kdyby to bylo horší? Nevím, jestli bych to přežila. Ztratit tě. Nechci být jako Ben. Žít život bez života. Jsem tak vyděšená, že mě to úplně paralyzuje. Pokud se neudržuju zaneprázdněná a vyčerpaná, vrací se to. Jen to prostě pořád vidím a přemýšlím, kdy se to stane znovu.“

„Bejby, takhle nemůžeš uvažovat,“ zašeptal Jess.

„Ty jsi tam nebyl, Jessi. Ty jsi to neviděl. Neviděl jsi, jak špatné to bylo.“

„Přeju si, aby se to nestalo, abys tam nemusela být. Ale stalo se to a tys´ tam byla. Musíme to překonat. Vrátit se zpátky k tomu, jaké to bylo. Musíš s námi zase počítat. Přestat mě od sebe odstrkovat.“

„Nevím, jak,“ zašeptala jsem.

„Ano, víš,“ řekl a lehce mnou zatřásl. „Musíš mě jen pustit dovnitř. Nech mě ukázat ti cestu ven, abychom nežili život ve strachu, vyděšená že bude příště po všem. Může se to stát znovu, Georgie. Ty to víš. Nikdo z nás neví, kdy přijde jeho čas.“

Přikývla jsem.

Měl naprostou pravdu. A ne že bych to předtím nevěděla. Životy mohly skončit mladé, ale to neznamenalo, že to pořád nebylo děsivé.

„Nechci tě ztratit. Celý život jsem ztrácela lidi. Mého otce dřív, než jsem ho vůbec poznala. Svou mámu dřív, než byl její čas. Bena. A všechno jsem přežila. Nějak jsem se přes to dostala. A pokaždé jsem věděla, že jsem dost silná, abych to zvládla. Ale nevím, jestli bych přežila, kdybych ztratila tebe, Jessi. Nemyslím, že jsem dost silná,“ řekla jsem tiše.

„Jsi silnější než kdokoli jiný, muž nebo žena, které znám, Georgie. Nechci, abys mě musela přežít, ale pokud budeš muset, uděláš to. Protože musíš kvůli Rowen. A já chci, abys byla šťastná, i kdybych už tu nebyl a nemohl to sdílet s tebou.“

Jeho slova přinesla úplně novou várku slz. Nesnášela jsem pomyšlení na život bez něj. Nemohla bych být šťastná. Nemohla bych být, kdyby tu nebyl.

„Ale to se nestane,“ řekl. „Jsem v pořádku. Budu v pořádku. Budeme žít tak dobrý život, jak to půjde. A můj život s tebou je dobrý. S Roe. Konečně budeme šťastní. Takže potřebuju, abys byla se mnou, nenechala svůj strach, aby tě odvedl pryč.“

„Dobře,“ vydechla jsem. Byl to hluboký výdech, ramena se mi svěsila, uvolnilo se všechno napětí, které se v nich poslední měsíc budovalo.

„Slez ze mě. Potřebuju ti vidět do tváře,“ nařídil. „Potřebujeme si promluvit o té věci s narozeninami,“ řekl, jakmile jsem byla na zádech.

„Není to nic velkého, zlato. Svoje narozeniny neslavím od doby, co moje máma zemřela.“

„Pro mě je to velká věc, Georgie. Narozeniny. Svátky. Moje šance udělat pro tebe něco speciálního. A to se dělá těžko, když ani nevím, kdy máš narozeniny.“

„No… teď to víš a příští rok můžeš něco udělat. Dvacátý šestý leden. Rowen má pátého března.“

Já jsem věděla, že má narozeniny třináctého dubna. Ptala jsem se na to Noelle o Díkůvzdání, abych se ujistila, že je nepropásnu.

„První rok společně. Chtěl jsem udělat něco speciálního.“

„To je milé,“ řekla jsem a zvedla ruku, abych ho pohladila po tváři. „Tak to udělej příští rok. Já počkám.“

„Nemůžu. Takže to prostě udělám teď,“ řekl.

„Co uděláš teď?“ zeptala jsem se.

„Dám ti svůj prsten.“

„Cože?“ vydechla jsem.

„V sejfu v garáži mám prsten. Chceš ho nosit po zbytek života?“

Několikrát jsem zamrkala, abych si v hlavě přehrála jeho slova, jen pro případ, že bych slyšela špatně. Pak jsem se zeširoka usmála, když se mi srdce naplnilo štěstím. Přikývla jsem a zašeptala, „Ano.“

Jessova žádost o ruku nebyla velká show plná květin a diamantů. Nezkoušel mě ohromit velkými gesty nebo drahým překvapením. Ale to byl prostě Jess. Cítil, že to má udělat teď a tady, tak to udělal.

A bylo to dokonalé.

Jeho široký, zářivý úsměv odpovídal tomu mému. Jeho ledově modré oči široce zářily. Sklonil se, aby mě políbil, ale já jsem nedokázala spojit rty. Můj úsměv byl permanentní.

„Miluju tě, bejby,“ řekl mi do zubů.

„Taky tě miluju.“

„Chceš, abych zašel do garáže a přinesl ti ten prsten?“

„Později,“ řekla jsem.

Stiskla jsem rty k sobě, abych ho mohla políbit.

Potom, co se se mnou znovu pomiloval, se oblékl a šel pro prsten.

Během jedné noci mi Jess pomohl vymazat veškeré obavy. Protože když jsem se na něj podívala teď, neviděla jsem díru v jeho boku a všechnu tu krev. Neslyšela jsem ten pípající zvuk přístroje.

Slyšela jsem, jak se mě ptá, jestli chci po zbytek života nosit jeho prsten. A viděla jsem, jak mu v očích jiskří, když jsem řekla ano, věděla jsem s radostí, že ten prsten v životě nesundám.

Měl pravdu. Stát se mohlo cokoli, ale pokud máme šanci, budeme žít dobrý život. Společně. S Jessem jeho mým manželem a mnou jako jeho ženou. S Rowen jako naší dcerou, a jednoho dne s jejími sourozenci, které si pořídíme společně.

Určitě budeme žít dobrý život. Ten nejlepší.

***

Příští ráno jsme seděly u jídelního stolu s Rowen a jedly snídani.

Jelikož jsem před školkou měla pár minut, mohla jsem jí říct, že se budeme s Jessem brát. Chtěla jsem, aby to věděla jako první.

A chtěla jsem jí to říct sama.

Ne že bych si myslela, že to s ní Jess neumí, jen jsme tak dlouho byly jen samy dvě, že jsem se chtěla ujistit, že ví, jak ji miluju a že svatba s Jessem na tom nic nezmění.

„Roe?“ řekla jsem, když dojedla sousto svých cereálií.

„Ano, mami?“

„Chci ti o něčem říct, holčičko. Něco o mě a Jessovi.“

„Co je to?“

„No, Jess se mě včera zeptal, jestli si ho vezmu. Na svatbě. To znamená, že by byl navždy součástí naší rodiny. Chci si ho vzít, ale taky chci, aby ti to nijak nevadilo.“

„Copak on už není součástí naší rodiny?“ zeptala se.

Trochu jsem se usmála. „Ano, zlatíčko. Asi už je součástí naší rodiny.“

„Když si Jesse budeš brát, znamená to, že budu moct na sobě mít krásné šaty?“

„Samozřejmě. Jaké budeš chtít,“ slíbila jsem.

„Jooo! Můžou být fialové?“

„To si piš. Jakékoli chceš.“

Usmála se a vrátila se zpátky k cereáliím. Moc s tím nenadělala. Nebo možná ještě nechápala, co jí říkám. Ale to nevadilo. Nakonec to pochopí. Teď potřebovala vědět, že jsme rodina a že ji milujeme.

Zatímco dojídala, znovu jsem si pečlivě prohlížela svůj prsten.

Do kulata řezaný diamant, tak karát a půl, uložená v obroučce z bílého zlata. Okraje diamantu byly přichycené bílým zlatem, aby snad kámen nevypadl. Samotný kroužek měl dokola ještě malé diamanty zasazené do kovu.

„Mami?“ zavolala Rowen, odpoutala tak mou pozornost od prstenu.

„Jo?“

„Znamená to, že Jess může být můj taťka?“ zeptala se tiše. Prsty si ťukala do stolu a nevzhlédla od cereálií.

„Chceš, aby byl tvůj táta, Roe?“

„Jo. Pokud chce on,“ řekla.

„Myslím, že to by opravdu chtěl, zlatíčko. Možná se ho dneska večer můžeš zeptat, až přijde.“

Na tváři se jí rozlil široký úsměv. „Dobře.“

Taky jsem se usmála, teplé vlny štěstí mi projely tělem a usadily se mi přímo v srdci.

***

„Pomoc! Potřebuju pomoc! Můj syn má potíže!“ Slyšela jsem křik od dveří pohotovosti.

Dovnitř spěchal vysoký, štíhlý muž s nějakým teenagerem po boku. Ten kluk se sotva hýbal. Jeho otec ho držel pod jednou paží, ta druhá mu jen tak visela. Hlavu měl svěšenou a sotva táhl nohy.

Vystřelila jsem zpoza pultu a běžela pro kolečkové křeslo, tlačila jsem ho tak rychle, aby na něj mohl ten otec svého syna rychle posadit.

„Tudy,“ nařídila jsem, okamžitě jsem vezla toho kluka na vyšetřovnu. Ve vteřině, kdy jsem dojela ke dveřím, stiskla jsem pohotovostní knoflík pro přivolání Everetta.

Když jsme vešli do místnosti, otec mi pomohl dostat toho kluka na postel. Jakmile ležel na zádech opřený o polštář, podívala jsem se mu do tváře.

On?

Byla to tvář toho mladého kreténa, který o Halloweenu přišel do mého domu a zničil mi všechny dýně. Ten samý, kdo mi na trávníku vyhrožoval, než ho Jess strčil do policejního auta.

Kruci.

Otočila jsem se k jeho otci.

„Můžete mi říct, co se mu stalo, pane?“ zeptala jsem se.

Jeho otec si projel rukama v krátkých hnědých vlasech. „Scottie. Jmenuje se Scottie. A nevím, co se stalo. Měl být ve škole. Je pátek. Proč nebyl ve škole? Nevím, co dělal doma. Dnes ráno odešel do školy a já jsem se v Bozemanu sešel se svou ženou. Jel jsem ji vyzvednout z letiště. Ale zapomněl jsem peněženku, takže jsem se musel vrátit. Přišel jsem domů a viděl jeho auto v garáži. Pak jsem ho uviděl v bezvědomí na gauči v obýváku.“

Zalovil v přední kapse svých khaki manšestrových kalhot, a vytáhl hrst červených a žlutých pilulek.

„Tady,“ řekl a podal mi je. „Tyhle byly na konferenčním stolku. Jedna z nich byla vysypaná a ten prášek byl všude.“

Vzala jsem ty pilulky a postavila je na tác ve stejnou dobu, kdy dovnitř přispěchal Everett.

„Volala jsi?“ zeptal se.

„Ano. Tohle je pan…“

„Pierce. Scott Pierce.“

„Pan Pierce. Našel svého syna před chvíli doma v bezvědomí. Tyhle pilulky byly vedle něj,“ řekla jsem Everettovi.

Everett se začal ptát pana Pierce na sérii otázek, předtím mi nařídil dát Scottiemu do paže infuzi.

„Vypumpujete mu žaludek?“ zeptal se pan Pierce Everetta.

„Ne, myslím, že to nebude nutné. Vypadá to na pilulky oxykodonu. Pokud si je vzal nebo vdechl jejich obsah, zbavíme se toho z jeho těla protijedem. Máte tušení, kolik si toho vzal?“ zeptal se Everett.

„Nevím. Proč bere prášky? Je to hodný kluk. Proč prášky?“ zeptal se bezmocně.

„Pane Pierce, omlouvám se, že se musím zeptat. Ale našel jste s těmi pilulkami nějaký vzkaz? Jakýkoli náznak, že je to pokus o sebevraždu?“ zeptal se Everett.

„Cože?! Ne. Scottie by to neudělal. Nikdy. Je to hodný kluk.“

Měla jsem pocit, že pan Pierce nezná svého Scottieho tak, jak si myslí. Nakonec před třemi měsíci páchal vandalismus na cizích domech, včetně mého, bez ohledu na pocity vlastníků nebo důsledky svých činů.

„Dobře. Podáme mu protijed. Chvíli to potrvá, než to zabere. Máme vám někoho zavolat?“ zeptal se Everett.

„Ah… ne. Půjdu ven a zavolám ženě,“ řekl a odešel z místnosti.

„Gigi, dej mu maximální dávku protijedu,“ nařídil Everett. „Pokud se do hodiny nevzbudí, zavolej mě. Stavím se, jak budu moct, ale mám nahoře další pacienty k vyšetření. Možná mi to bude chvilku trvat. Prostě zavolej, pokud se cokoli objeví.“

Dalších patnáct minut jsem pracovala na tom, abych mu dala kapačku a zapsala ho do nemocničního systému. Jeho otec se ještě nevrátil. Chodil po čekárně a u ucha měl telefon.

Kde sehnal Scottie ty pilulky? Ze skříňky s léky jeho rodičů? Nebo od toho samého dealera, kterého Jess hledá?

Dokud nepřizná, že je koupil ilegálně a nebude souhlasit, že to řekne na policii, nemyslím, že tu mohl Jess něco udělat. A ten kluk nevypadala jako typ, který se k čemukoli přizná. Nepřiznal ani vandalismus o Halloweenu, proč by přiznával účast na nelegální distribuci drog? Ale možná ho předávkování a výlet na pohotovost vyděsí, nebo jeho rodiče.

Scottie zamručel, když jsem vešla do jeho pokoje.

„Scottie? Slyšíš mě?“ zeptala jsem se.

Pomalu zavrtěl hlavou, otevřel oči a znovu zamručel.

Několik minut jsem u něj zůstala, dokud konečně nezačal přicházet k sobě.

„Kdo to jsem?“ zeptal se omámeně.

„Jsi v nemocnici, Scottie. Tvůj otec tě našel doma. Vzal sis pilulky?“ zeptala jsem se.

„Kdo jste?“ zeptal se. „Počkat. Já tě znám. Ty jsi ta mrcha, která mě nechala zatknout. Naser si. Kde je můj táta?“

Dobře, takže výlet na pohotovost ho nevyděsil, aby dostal rozum. Pořád to byl malý kretén.

„Milé,“ zamumlala jsem. „Tvůj otec je v čekárně. Zajdu pro něj.“

Ale zrovna když jsem chtěla odejít z místnosti, řekl, „Jestli o tom řekneš tomu svému poldovi, mrcho, vykuchám tě. I tvoje děcko.“

Zamrzla jsem ve dveřích zády ke Scottiemu. Byla jsem ráda, že neviděl dopad jeho slov na mé tváře, že neviděl tu hrůzu, jakou způsobil.

Nedokázala jsem přimět svou pusu k odpovědi a ani jsem se nesnažila. Jen jsem se donutila dát nohu před nohu a jít pořád dopředu. Každým krokem mi srdce bilo tak nahlas, že to přebilo veškeré další zvuky.

Mým směrem mířil Everett. Musel vidět paniku v mé tváři, protože se okamžitě zastavil a zíral na mě.

Ale já jsem se nezastavila, abych s ním mluvila. Jen jsem šla přímo do kanceláře své manažerky a řekla jí, že po zbytek dne potřebuju volno. Viděla, že je něco špatně, ale neptala se. Prostě mě pustila.

Pak jsem šla přímo do Quail Hollow a vyzvedla svou dceru. Byla to přehnaná reakce, ale potřebovala jsem ji u sebe, blízko u sebe, abych si mohla být jistá, že se jí nic nestane.

K čertu s Hippokratovou přísahou. Ve vteřině, kdy se dneska Jess vrátí domů, mu řeknu o Scottiem Piercovi a jeho výhrůžkám proti mně a Rowen. Protože jestli ji nedokážu ochránit já, vím, že Jess ano.