TCF - 22. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Jess

„Georgie,“ zachraptěl jsem do telefonu.

„Ahoj, šerife,“ řekla. „Už jsi dneska někoho zabásnul?“

Uchechtl jsem se. Vždycky našla nějaký nový vtip nebo způsob, jak mě poškádlit, protože jsem polda. Miloval jsem to. Miloval jsem, že byla chytrá a pohotově reagovala. Že mě držela ve střehu.

„Ještě ne,“ řekl jsem. „Ale vypadá to, že dnes bude dobrý den.“

„Oh, jo? Co se stalo?“

„Dostal jsem tip. Několik chlápků bylo na sněžných skútrech v horách a projížděli kolem staré chatrče. Prý to tam silně páchlo chemikáliemi, takže nejeli blíž, ale raději to nahlásili. Myslím, že narazili na jedno z Wesovo doupat.“

„Vážně?“ zeptala se.

„Jop. Zrovna tam jedu. Za mnou jedou Milo s Beauem.“

„To je tak skvělé, zlato. Doufám, že to najdeš. Ale proč s tebou jede Beau? Nevypadá to na žádnou pátračku a záchranku,“ řekla.

Znovu jsem se uchechtl. „Pátračka a záchranka.“ Ne tak legrační jako „garážovitý“, ale i tak jsem se musel smát.

„Beau zastupuje lesní správu, pihatko. Ti skútraři hlásili, že ta bouda je v národním parku.“

„Chápu,“ řekla. „Nejsou tahle drogová doupata extrémně nebezpečná? Měl by ses k němu přiblížit?“

„Jen to jdeme zkontrolovat. Jestli je to výrobna drog, zavoláme lidi z úřadu. Pak dostaneme specializovaný tým na úklid.“

„Dobře. Buď opatrný,“ řekla.

„Nestihnu to dneska na oběd.“

Dnes ráno jsem ji ošukal ve sprše, než se Rowen vzbudila. Pak jsem sledoval, jak se připravuje do práce, něco, co jsem dělal každý den. Miloval jsem ji, jak se ohýbá nad umyvadlem, zatímco si dělala make-up, zadek vystrčený, jak se nakláněla k zrcadlu. Ale moje nejoblíbenější část byla, když si upravovala vlasy. Vyfoukala je a když byla hotová, byly objemné a nadýchané. Během hodiny se pak dostaly na normální objem. Ale hned nato v koupelně, se svými dlouhými vlasy a tělem zabaleným v ručníku, mi zastavila srdce.

A přivodila mi erekci. Obvykle mi trvalo celou cestu do práce, abych ji dostal pod kontrolu.

Dnes ráno, zatímco jsem ji sledoval, jsme se domluvili, že si dáme společně oběd ve městě. Teď, když jsem mířil do hor, budu mít štěstí, pokud to stihnu domů před večeří.

Ale nalezení toho doupěte za obětování oběda stálo. Potřeboval jsem tenhle průlom. Potřeboval jsem se kruci pohnout se všemi otevřenými případy. Ty nezodpovězené otázky mi vířily myslí a já jsem začínal mít problémy se spaním.

Od Wesovy vraždy uplynuly dva týdny, ale jak vrah, tak Wesovo auto zmizely z povrchu zemského.

A kromě prchajícího vraha, jsem neudělal žádný pokrok ani ve věci s nalezením toho dealera s předpisy prášků na bolest. Už měsíc chodili mí lidi v civilním oblečení po městě. Hledali podezřelé balíčky umístěné na podivných místech a sledovali lidi, kteří se pohybovali v pochybných částech města. Ale nic se neobjevilo.

A pak tu byl případ s nedovoleným vniknutím na Silasův pozemek. Označil jsem ho jako nevyřešený, ale pořád mě to štvalo. Nesnášel jsem nevyřešené případy, zvláště ty, které zahrnovaly přátele. Pravděpodobně nikdy nezjistíme, kdo zabil Silasovo tele. Nebyli žádní svědci a dokud se neobjeví, bude nemožné někoho zatknout.

Takže najít Wesovo doupě, i když byl Wes po smrti, by byl dobrý den. Opravdu zasraně dobrý den. Nemusel bych se bát, že v oblasti někdo zaujme místo po Wesovi.

„Myslím, že zničení zdroje neznámého, pravděpodobně obrovského množství nelegálního metamfetaminu trumfne rande s tvou spolubydlící,“ řekla Georgia.

„Spolubydlící?“ zeptal jsem se.

„Jen to zkouším.“

„Zkus něco jiného.“

„To udělám, šerife.“

„Dobře. Uvidíme se večer.“

„Miluju tě. Ahoj,“ řekla a zavěsila.

Ukončila hovor dřív, než jsem jí stihl říct, že ji taky miluju. Ale pomyslel jsem si, že jí to řeknu dnes večer, až přijdu domů.

Mýlil jsem se.

***

Kurva, to ale smrdělo.

Ani čistý horský vzduch v kombinaci s vůní jehličnatých stromů nemohly přebít ten chemický zápach, který mi propaloval nozdry.

Dostali jsme se k té horské boudě po pětačtyřiceti minutách jízdy po cestách-necestách a kličkováním mezi stromy. Nebylo divu, že týdny a týdny hledání toho doupěte nic nepřinesly. Wes tu věc postavil tak daleko od sjízdných stezek, že byl zázrak, že jsme to dneska našli. Několikrát během jízdy jsem musel zastavit, vystoupit a ujistit se, že jedu po stopách sněžných skútrů.

Ale po poslední ostré zatáčce jsme byli tu, bouda stála na malém prostranství pod jehličnatými stromy. Byl to starý, hnusný karavan s jednou místností. Venkovní stěny bývaly bílé, teď na mnoha místech vystupovaly hnědé skvrny. Dveře a všechna okna byla zakrytá dřevěnými prkny.

Skrytý za stromy, asi dvě stě stop od karavanu, byla propanbutanová nádrž. Wes musel používat plyn na sporák a topení.

„Kurva, to smrdí,“ řekl Milo vedle mě, přičemž si zakrýval nos.

„Nekecej.“

„Myslím, že máme v autě několik šátků navíc. Přinesu je,“ řekl Beau a odběhl.

Jak jsem se přibližoval, cítil jsem to. Něco bylo špatně. Střeva se mi uzlovala.

Zpomalil jsem krok a šel s větší ostražitostí, rozhlížel jsem se kolem karavanu, jestli neuvidím to, co mě znervózňovalo.

Znal jsem tenhle pocit.

Když jsme byli děti, Silas, Wes a já jsme hráli na Drummondově farmě na dobývání vlajky. Každý z nás ukryl vlajku a pak se vydal pátrat po tom, kam ostatní kluci ukryli tu jejich. Vítězem byl ten, kdo se vrátil na start s jednou z vlajek soupeře. Silas a já jsme obvykle schovávali naše vlajky v tmavých koutcích za budovami nebo za velkými stromy. Naše strategie byla podobná. Najít dobrou skrýš a pak co nejrychleji najít vlajku soupeře, než někdo najde tu naši.

Ale Wes ne.

Wes dával svou vlajku vždycky do otevřeného prostoru. Čas, který tím ušetřil, využil k nastražování pastí. Jednou nastražil past a ta chytila Silase za kotník. Když jsem tam přiběhl, Wes se smál, když sledoval, jak Silas visí hlavou dolů ze stromu.

Přiblížit se k doupěti bylo jako blížit se k Wesově vlajce.

Sešel jsem z původního chodníčku ke dveřím a místo toho jsem se blížil k oknu. Než otevřu ty dveře, chtěl jsem se lépe porozhlédnout po okolí. Možná pokud z okna sundám jedno prkno, budu moct nakouknout dovnitř.

Ale Milo se nevšiml mé změny směru. Pokračoval přímo k hlavním dveřím a sáhl na kulatou kliku.

A v tu chvíli jsem to uviděl. Spouštěcí mechanismus na dveřích.

„Milo, stůj!“ zakřičel jsem.

Ale už bylo pozdě. Milo se otočil, aby se na mě podíval, na tváři měl směsici zmatení a strachu. Udělal krok zpátky, ale škoda už byla napáchaná. Uslyšeli jsme cvaknutí.

A pak ta plynová nádrž mezi stromy explodovala.

***

Gigi

„Co říkal?“ šeptala jsem Maisy.

Seděly jsme za pultíkem u vchodu na pohotovost, kde jsem měla dneska službu. Everett se Maisy vyhýbal od té doby, co mu na Nový rok zavolala, že si dítě nechá, ale dneska na sebe konečně narazili.

„Byl, no, normální. Bylo to divné. Choval se jako letos v létě, než jsme spolu začali chodit. Byl samá práce, ale aspoň slušný. Zeptal se mě, jak to jde v práci na klinice a jestli jsme tento týden měli nějaké zajímavé pacienty. Divné, že?“ zeptala se.

„Jo. Ale zase lepší, než být v přítomnosti toho druhého v rozpacích a cítit se špatně. Nebo aby se choval jako debil. Pokaždé, když mě Rowenin otec viděl, nazval mě děvkou a krávou – přesně to chce těhotná žena slyšet. Být tebou, toho samá-práce-doktora-Carlsona bych brala,“ řekla jsem.

„Určitě mi musíš o Rowenině otci povyprávět. Mám tu jen úlomky z toho, co jsi říkala minulý týden, ale myslím, že to potřebuju slyšet celé.“

„Dobře,“ zachichotala jsem se. „I když není moc co vyprávět. Je to kardinální kretén. Už ho nikdy nechci vidět. Konec. Už ti rodiče volali od té doby, co jsi jim řekla, že jsi těhotná?“

„Jo. Máma mi od té doby volá každý den, ptá se, jak se cítím, a jestli něco nepotřebuju. Je skvělá. Měla jsi pravdu. Po tom, co šok pominul, myslím, že začala být nadšená, že bude babičkou,“ řekla Maisy s úsměvem.

„Dobře. To jsem ráda.“

„Musím se vrátit zpátky na kliniku. Chceš jít tento týden na oběd?“ zeptala se.

„Jo, dej mi vědět, který den,“ řekla jsem.

Udělala asi tři kroky od pultu, když jsme venku uslyšeli pištění gum. Uprostřed vchodu na pohotovost stál velký zelený pick-up. Na straně řidiče bylo pod okénkem napsáno „Lesní Správa.“

Ztratila jsem výhled na ten nápis, když se dveře rychle otevřely a z pick-upu vyskočil Beau Holt.

Beau, který měl být s Jessem a Milem v horách a hledat Wesovo drogové doupě.

Beau, který sprintoval na druhou stranu pick-upu.

Beau, který uviděl Maisy a ječel na ni, ať přinese nosítka.

Stála jsem ztuhlá za pultem, když Beau vytáhl z auta dva lidi. Oba v bezvědomí. Oba nehybné. Oba pokryté krví.

Oči jsem měla přilepené na Beauovi, když ty dva lidi Maisy a ostatní sestry nakládaly na nosítka. Slyšela jsem doktora Petersena a Everetta, jak v obou přijímacích místnostech chystají všechno potřebné.

Beau ke mně přišel, jak jsem tam pořád stála přimrznutá u pultu, s bolestí a obavami ve tváři. Ruce měl pokryté krví, ale nebyla jeho.

Zcela jsem se soustředila na Beaua. Protože kdybych se podívala kamkoli jinam, věděla bych, že uvidím Mila na pohotovosti s Everettem. A Jesse ve druhém pokoji s doktorem Petersonem, který na Jessovu nahou hruď umisťoval elektrody, aby se pokusil oživit jeho nebušící srdce.

Takže jsem se dívala na Beaua, až už jsem ho nemohla vidět. Dokud jsem neviděla nic jiného, než vnitřek svých víček. Protože jsem musela tak pevně zavřít oči, že jsem viděla jen černou.

Dej se dohromady.

Dej se dohromady.

Dej se dohromady.

Asi tak minutu potom, co jsem zavřela oči, jsem začala sama sobě skandovat. A asi minutu potom, co jsem začala, jsem se dala dokupy.

Nějak jsem zvládla oddělit své srdce od mozku, abych mohla pracovat. Poslední věc, kterou Jess a Milo potřebovali, bylo být v nemocnici, kde je jedna ze sester zamrzlá šokem u přepážky.

Takže jsem nechala své zkušenosti a praxi, aby to převzaly a vešla jsem do Jessova pokoje na úplného autopilota.

Byla to ta nejtěžší věc, co jsem kdy udělala.

Zůstávala jsem na autopilota i hodiny po tom, v jednom ze tří nejhorších dní svého života.

***

„Co se stalo?“ tiše jsem se zeptala Beaua.

Seděli jsme opření zády o stěnu ve druhém patře nemocnice. Měla jsem pokrčená kolena, která jsem objímala rukama. Beau seděl vedle a ruce mi visely přes pokrčená kolena.

„Nevím. Šli jsme k té boudě spolu. Všichni tři. Ten puch byl tak silný, až mě pálilo v krku. Tak jsem řekl Milovi a Jessovi, že ze svého pick-upu přinesu nějaké šátky. Zrovna jsem se skláněl k zadnímu sedadlu, když jsem uslyšel Jesse křičet, „Stůj.“ Vstal jsem a pak jsem viděl jen tu explozi. Ta velká plynová nádrž za boudou prostě vybuchla. Vyletěla přímo do vzduchu, všude byly plameny. Další, co si pamatuju, že jsem byl na zádech. Prostě jen tak,“ řekl a luskl prsty.

„Bylo to jako horká vlna vyslaná od ohně, která mě hodila do vzduchu. Padl jsem přímo na záda. Všechny stromy kolem nádrže se prostě zlomily. Jako bys rozlomila párátko. Když jsem vstal a rozhlédl se, nejdřív jsem uviděl Mila.“

Beau na chvíli zastavil, aby zavřel oči a opřel se hlavou o zeď. Nechtěla jsem ho tlačit nebo se ptát, jak to bylo dál. V téhle chvíli jsem si přála, aby už nemluvil. Nechal tu další část nevyřčenou. Protože jsem věděla, co mi řekne a nechtěla jsem to slyšet.

Ale on pokračoval, netečný k mému tichému přání. „Jess byl při vědomí. Byl na zádech, díval se na mě. Odhodilo ho to přímo na spadlý strom. Přistál na něm s takovou silou, že se mu jedna stará větev zapíchla do boku. Nacpali jsme tam sníh a pomohl jsem mu do pick-upu. Na Mila jsem dal tolik sněhu, co šlo. Nevím, jestli to stačilo…“

Donutila jsem se dýchat a zavřela oči.

„Jel jsem tak rychle, jak to šlo. Celou dobu jsem panikařil. Milo byl pořád vzadu v bezvědomí. Jess klel. Řekl, že kdyby byl Wes stále naživu, za tohle by ho zabil. Byl jsem tak soustředěný na řízení, Gigi, že jsem si nevšiml, že přestal mluvit. Ale než jsme zabočili k nemocnici, řekl, „Miluju Georgii. Ona je moje světlo.“ A pak to přišlo. Zavřel oči a padl na dveře.“

Z očích mi tekly proudy slz, ale nebrečela jsem nahlas, ani nevzlykala. Už mi nic z toho nezbylo. Ten den mě naprosto vyčerpal. Emočně i fyzicky. Měla jsem už jen tiché slzy.

„Měl jsem jít nejdřív pro Jesse,“ řekl Beau.

„Ne,“ slyšeli jsme nad sebou.

Naproti nám stál u stěny Everett.

„Milo to potřeboval první. Naházet mu sníh na popáleniny bylo chytré. Kdybys to neudělal, aby to vstřebalo trochu horka, bylo by to desetkrát horší. Zachránil jsi mu život,“ řekl Everett.

Beau neodpověděl. Jen zvedl hlavu od zdi a otočil se ke mně. „Potřebuješ odvézt domů?“ zeptal se.

„Ne,“ zašeptala jsem. „Jen teprve osm. Rowen bude ještě vzhůru a nemůžu… nemůžu jí to dneska vysvětlovat.“

Jak jí to o Jessovi řeknu? Nemohla jsem na to myslet. Bylo to příliš. Říct jí to by znamenalo udělat z toho realitu.

„Správně,“ řekl Beau a vstal. Vydal se halou, ale nejdřív se zastavil a zíral na Everetta. Přinejmenším měl Everett dost inteligence, aby se mu díval na nohy a nezíral zpátky. Se vším, co dnes Beau prožil, by ho výzva kvůli sestřině expříteli strčila přes okraj. Ne že by Everett byl ten vyzývavý typ.

„Dej mi vědět, pokud budeš cokoli potřebovat, Gigi,“ řekl Everett a odstrčil se od stěny.

„Everette? Díky. Dneska jste jim zachránili život. A navždy vám za to budu vděčná. Že je Jess naživu díky vám,“ řekla jsem a kývla hlavou směrem k Jessovu pokoji.

„Je to moje práce, Gigi,“ řekl Everett.

„Díky, že děláš svou práci,“ zašeptala jsem, hlas se mi zlomil.

„Nemáš zač. Dobrou noc.“

Potřebovala jsem trochu času o samotě, prostor k tomu, abych si přehrála celý den a utřídila si to v hlavě. Zítra budu muset říct Rowen o Jessově zranění. A Noelle taky.

Když Beau přivezl Mila a Jesse, byli ve špatném stavu. Minuty od smrti. Neodvažovala jsem se přemýšlet nad tím, co by se stalo, kdyby je Beau nebyl schopný dostat tak rychle do nemocnice. Kdyby narazil na nějakou překážku nebo by se zpozdil, dnešek mohl skončit mnohem, mnohem hůř. A to už o něčem svědčilo, protože to bylo opravdu zatraceně špatné.

Milovi ošetřili popáleniny a měl otřes mozku. Popálenin bylo tolik, že ho Dr. Peterson a Everett museli uspat. Pak zavolali vrtulník, který transportoval Mila na popáleninovou jednotku ve Spokane.

Asi tam bude měsíce a i když se uzdraví, byla tu pochybnost, jestli bude ještě někdy vypadat stejně. Jeho paže a hrudník utrpěly nejhorší popáleniny. I když ty šly zakrýt oblečením. Popáleniny na jeho tváři ale udělají jizvy.

Jess ztratil hodně krve. To zranění od stromu zanechalo díru o velikosti golfového míčku. Protože ztratil tolik krve, jeho srdce přestalo bít těsně předtím, než ho Beau dovezl do nemocnice. Dr. Peterson předpokládal, že byl jeho mozek bez kyslíku asi jen minutu, takže ho mohli oživit než ho vzali na operační sál.

Šest hodin. Jess byl na operačním sále šest hodin, kde mu spravili poraněná játra a zastavili další vnitřní krvácení. Když doktoři vyšli z operačního sálu, řekli mi, že měl neskutečné štěstí. Kdyby ta větev prošla o palec blíž ke středu těla, proťala by mu míchu a zůstal by na vozíku. Teď byl stabilizovaný a nakonec se uzdraví. Zůstane mu maximálně pár jizev.

Už mu nepodávali sedativa, ale ještě se neprobudil. Jelikož jsem chtěla být u toho, až se to stane, požádala jsem Maisy, aby vyzvedla Rowen a vzala ji domů. Maisy moc ráda pomohla a nabídla mi, že přespí na farmě, abych mohla zůstat s Jessem.

Beau byl se mnou celý den, čekal, až uslyší, že jeho kamarádi přežijí a tiše mě podporoval. Neznala jsem ho dobře, ale po dnešku mu budu nadosmrti vděčná. Holtovi byli dobří lidé. Ti nejlepší. A byla jsem ráda, že jsem tady v Prescottu, kde můžou být součástí mého života.

Už jsem nebyla sama.

Vstala jsem z podlahy a šla do Jessova pokoje.

Pod modrou přikrývkou na sobě měl bílý nemocniční úbor. Vypadal na té nemocniční posteli menší, jak tam ležel. Jeho velké tělo pořád zabíralo hodně místa a nohy mu visely z druhého konce, ale i tak vypadal menší. Menší než můj Jess, který se nade mnou tyčil a zvedl mě, jako bych nevážila víc než peříčko.

Bolelo se na něj dívat. Ta bolest v mé hrudi mě ničila.

Přisunula jsem si židli k jeho posteli a vzala do rukou jednu jeho. „Jsem tu, Jessi. Ať se probudíš kdykoli. Jsem tu. Jen se probuď, zlato. Prosím, probuď se brzy. Nechci tě ztratit. Nemůžu tě ztratit. Rowen tě nemůže ztratit. Potřebujeme tě. Tak se k nám vrať. Zpátky ke mně,“ zašeptala jsem.

Položila jsem si hlavu vedle jeho stehna, ale ruku jsem mu nepustila. Nezáleželo na tom, jak dlouho to potrvá, chtěla jsem být to první, co Jess uvidí, až se vzbudí z dnešní noční můry.

***

Jess s třepotáním otevřel oči a díval se po místnosti. Otočil hlavu a setkali jsme se pohledem.

„Ahoj, zlato,“ zašeptala jsem.

Konečně byl vzhůru. Bylo to jako bych na ty krásné oči čekala rok.

Bylo pět hodin ráno, den po explozi. Zůstala jsem vzhůru celou noc, seděla jsem po Jessově boku, držela jeho ruku a přemýšlela o všech důvodech, proč je pro mě speciální. Jako budu každý den zbytku svého života pracovat na tom, aby to věděl.

„Ahoj, bejby,“ zašeptal zpátky.

Jeho hlas byl zhrublý a skřípavý. Neznělo to vůbec jako jeho obvyklé hluboké bručení.

Ale bylo to dokonalé.