TCF - 1. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Nové město. Nový dům. Nové auto. Nová práce.

Nový život.

O tohle mě Ben požádal. Začít nový život se svou čtyřletou dcerou Rowen.

A i když bych ráda vysvětlila, že naprostá změna života nebyla zcela nutná, bylo těžké hádat se s mrtvým mužem.

Takže jsme tady v Prescottu v Montaně. Začínám nový život.

Rowen a já jsme si dnes udělaly výlet ze Spokane do Prescottu, dojely jsme do města v horkém letním pozdním odpoledni.

Netušila jsem, co čekat, když jsem měla zpřetrhat veškerá svoje pouta a odstěhovat se do města, kde jsem nikdy nebyla a neznala jediného člověka. Když jsme míjely značku, která říkala, „Vítejte v Prescottu! Počet obvytel: 823,“ moje obavy vzrostly.

Prescott nebyl městem, bylo to městečko.

Oprava. Bylo to velmi malé městečko.

Prescott byl blízko Yellowstonského národního parku a nacházel se v jihozápadním koutě Montany. Obklopené horami městečko leželo u údolí Jamison River.

Jak jsem se blížila k Prescottu, podél dálnice začaly vyrůstat budovy. V nejvzdálenějším koutě byla nemocnice, kde budu pracovat, za ní byly obchod s autodíly, preparátor zvířat a policejní stanice. Pochybovala jsem, že do jedné z těch budov kdy vejdu. Ale zapamatovala jsem si, že vidím i potraviny. Za motelem cesta odbočovala doleva a byla tu omezená rychlost.

Sjížděla jsem po Main Street, abych si toho prohlédla co nejvíc. Obchody a kanceláře zaplnily hlavní ulici od jednoho kraje k druhému. Mezi nimi byly nacvakané bary, banka, několik restaurací a železářství. Na lampách visely koše s převislými květinami. Čisté a uspořádané výlohy ukazovaly oblečení a náčiní.

Těšila jsem se, že strávím den chozením po ulici a objevováním obchodů. Snila jsem, jaké by to bylo, kdybych vešla do obchodu a majitel by mě pozdravil jménem. Toužila jsem být součástí této malé komunity. Cítit se, jako bych byla součástí něčeho, ne jen já ponechaná samotě.

„Mami, podívej! Zmrzlina!“ Rowen zapískla ze zadního sedadla a divoce kopala nožkama.

Poté, co jsme minuly obchod se zmrzlinou a místní rybárnu, přestala jsem se rozhlížet a soustředila se na pokyny v ruce, snažila jsem se nás dovézt k novému domu, který byl v takové přírodě, že mi to navigace nedokázala najít.

„Můžeme zastavit? Prosím?“ žadonila.

Rychle jsem se podívala přes rameno. „Promiň, Roe. Dneska ne. Ale stavíme se sem jindy. Slibuju, že brzy. Opravdu se jen chci dostat do Benova domu na farmě a připravit se na noc. Ráno tu budou stěhováci a musíme být připraveni.“

Jen frustrovaně zafuněla, což byl první náznak zareptání za celý den. Na naší sedmihodinové výpravě byla mou souputnicí, dělala mi společnost, zatímco jsem řídila a tiše sledovala několik filmů. Ale věděla jsem, že se s touhle dlouhou cestou smířila. Stejně jako já.

„Až se dostaneme k farmě, půjdeš si vybrat svůj nový pokoj,“ řekla jsem do zpětného zrcátka. „No nebude to legrace? A pokud chceš, můžeme na noc nafouknout matraci. Dobře?“

„Dobře,“ zamumlala. Nebyla příliš nadšená, ale bylo to lepší než další bručení.

Jela jsem se svým novým šedým fordem Explorerem po dvou hrubě vydlážděných cestách, než jsem najela na dlouhou štěrkovou cestu. Farma sama o sobě byla situována v předhůří za Prescottem. Pozemek vepředu před domem, směrem k městu, byl pokrytý zlatou prérijní trávou. Za domem byl věčně zelený les.

Dvakrát jsem zkontrolovala adresu a číslo na dveřích. Páni, tohle bylo opravdu ono. Srdce se mi zatetelilo.

Ráj. Můj nový dům byl uprostřed horského ráje.

Po tom, co jsme zaparkovaly na kruhové štěrkové příjezdové cestě, vyskočila jsem z auta a běžela odpásat Rowen z její dětské sedačky.

„No, co myslíš?“ zeptala jsem se.

„Vypadá to skvěle!“ Zeširoka se usmála.

„To tedy ano,“ souhlasila jsem a dotkla jsem se nosem jejího pihovatého.

Dům měl prostou rozlohu čtverce. Okna v obou patrech měly černé okenice a měly výhled na přírodu za příjezdovou cestou. Exteriér byl vymalovaný klasickou čistě bílou. Souběžně s domem byla stará dřevěná stodola. Mezi ní a domem stínily dvorek dva obrovské stromy.

Z auta jsem vzala jen pár základních věcích, nemohla jsem se dočkat, až se zabydlíme na noc. Byla jsem vyčerpaná z dlouhé jízdy a pozdě do noci balila.

„Pojďme dovnitř!“ řekla jsem a zhoupla Roe rukou.

Vyšly jsme pět schodů a přešly přes verandu s čokoládovými dřevěnými laťkami. Odemkla jsem těžké dřevěné dveře, abychom s Rowen mohly dovnitř.

Dveře se otevřely do vydlážděného vstupního prostoru a velké schodiště rozdělovalo dům na půl. Vlevo byl obývák a jídelna. Vpravo byla pracovna a kuchyně. Krátká chodba spojovala jídelnu a kuchyň v zadní části domu.

Můj tmavý kožený nábytek a útulné polštářky budou skvěle ladit s většinou podlahy ze dřeva v barvě medu. A nemohla jsem se dočkat, až si postavím svoje staré křeslo na čtení před cihlový krb v pracovně.

S výjimkou malé technické místnosti pod schody byly ložnice a koupelny nahoře. Hlasitě jsem řekla „Woo-hoo!“ když jsem uviděla šatnu v hlavní ložnici.

Rowen si vybrala svůj pokoj, a po tom, co jsme nafoukly matraci, byly jsme připravené na naši první noc v domě.

Přitiskla jsem se blíž své dceři a zírala na strop. Jsme tady. Zvládly jsme to.

Kruci, právě jsem se přestěhovala do Montany!

I když bylo trochu děsivé být na úplně novém místě, byl to skvělý pocit začít znovu. Začít dobrodružství. Nahradit osamělost, kterou jsem cítila ve Spokane, nadšením. Nechat všechny špatné vzpomínky z minulosti za sebou.

Zavrtala jsem se hlouběji do matrace a dlouze objala svou dceru. „Líbí se ti Benův dům, zlato?“

„Miluju ho,“ povzdechla.

„Já taky.“

Během dnešní cesty jsem hádala, v jakém stavu dům bude, jak dobře udělal správce svou práci za posledních dvacet let. Mentálně jsem se připravila na to, že najdu dům zamořený šváby a štěnicemi, ale bylo to jako sen. Čistý a bez havěti.

Stejně jako zbytek Prescottu měl dům malebný a unikátní charakter, jaký jste ve velkém městě nenašli. Ráda bych si dala svou ranní kávu, zatímco se budu dívat na krásné pohoří Rocky Mountain místo nákupních center, která jsem měla naproti svého domu ve Spokane. Tady nebyli sousedi, kteří by mi blokovali příjezdovku nebo se na mě mračili, když jsem neposekala trávu. Kdybych šla po ulici, lidé by mě tu mohli pozdravit, nejen se dívat na své nohy a vyhýbat se očnímu kontaktu.

Měla jsem prostor. Měla jsem soukromí.

Bylo to dokonalé.

„Miluju tě, Roe,“ řekla jsem jí do vlasů.

Ona zazívala něco jako „taky tě miluju, mami.“

A potom jsme obě odpadly, dopřály si tolik spánku, co jsme mohly, než nastane ten náročný den, kdy se oficiálně nastěhujeme do nového života.

***

Po týdnu vybalování krabic a malování Roeina pokoje (protože prohlásila, že „si prostě neumí představit spát v pokoji bez růžových stěn“), byl náš dům hotový. A proto jsme započaly naše „obvyklá“ pondělní rána s trochou obav a lehce nervózní.

Rowen měla školku, Quail Hollow, a já jsem mířila do nemocnice Jamison Valley.

Dlouhá, dvoupatrová budova byla mnohem menší než tyčící se nemocnice ve Spokane, na které jsem byla zvyklá. Pohotovost byla situována na jednom konci a hlavní vchod na druhém. Vzdala bych se luxusu velkých nemocnic, ale ráda bych to vyměnila za šanci poznat všechny své spolupracovníky, abych se cítila jako součást nemocničního týmu se třemi doktory a deseti sestrami.

Po schůzce s manažerem a dokončení standartních věcí s oddělením lidských zdrojů, jsem se vydala začít se svou průpravou.

„Ahoj!“ zavolala jsem na sestru sedící za pultem pohotovosti. „Jsem Gigi. Ty jsi Maisy, že? Myslím, že tu se mnou uvízneš po zbytek týdne a trochu mě zaučíš.“

„Ahoj!“ řekla, potřásla mi rukou a věnovala mi milion-megawattový úsměv. „Jo, jsem Maisy Holtová. Jsem super, super nadšená, že jsi tady! Obvykle musíme pracovat na pohotovosti sami, protože Prescott nemá příliš pohotovostí a je to taaaak nudné,“ řekla. „Tohle je poprvé, co jsme se sem za přepážku těšila. A budeme mít celý týden na klábosení. Oh… a nikdy předtím jsem nikoho nezaučovala, takže jsem ráda, že teď můžu.“

Maisy byla roztomilá se svými blond vlasy sestříhanými na krátké mikádo. Její velké laní oči měly nádech šedomodré.

Nemohla jsem si pomoct a usmála se taky. „No, jsem nadšená, že budu první, kdo zažije tvoje úžasné školicí schopnosti.“

„Díky! Jak dlouho děláš sestru?“

„Skoro deset let,“ řekla jsem a posadila se. „Než jsem sem přišla, pracovala jsem ve velké nemocnici ve Spokane.“

„No, já jsem sestra jen tři roky a pracovala jsem jen tady. Přišla jsem sem hned po vysoké. Ida – to je tady vrchní sestra. Ta mě toho tolik naučila. Ale teď se můžu učit i od tebe!“

Další dvě hodiny jsme procházely počítačový systém a poznávaly se, ale já jsem se o ní dozvěděla mnohem víc než ona o mně. První hodinu mi střídavě ukazovala monitorování pacientů a vyprávěla mi o městě. Tu hodinu jsem pronesla maximálně deset slov, nejčastěji variace jako „jo,“ „dobře,“ nebo „jasně“, když jsem je někam nacpala.

Asi si pak musela uvědomit, že opanovala naši konverzaci (nebo už byla na omdlení z toho neustálého povídání) a začala se ptát na věci o mně. Když jsem jí řekla, kde žiju, byla tak nadšená, že vyskočila ze židle a dala si paže nad hlavu.

„Ty žiješ na farmě Coppersmith? Super! To místo je úžasné! Škoda, že byla tak dlouho prázdná, ale paráda, že tu budeš teď bydlet. Pokud potřebuješ pomoct s nastěhováním nebo výzdobou, určitě pomůžu. Přemluvím i své bratry, aby se přidali, pokud bys potřebovala nějaké svaly. Přineseme pivo a pizzu.“

Ta holka byla totální zlatíčko. Měla energii. Byla kurážná. Neřekla nic bez úsměvu. Až příliš používala slovo „jako“. A okamžitě jsem si ji oblíbila.

O několik hodin později, skoro v době oběda, jsme s Maisy měly hlavy u sebe a drbaly. Řekla mi o novém doktorovi „žhavějším než peklo“. Taky už o doktoru Everettu Carlsonovi znala další detaily jako že začal v nemocnici pracovat před čtyřmi měsíci, nenosil snubní prsten, jezdil ve sportovním černém BMW, a koupil si dům ve městě, ve kterém pobýval sám.

Z našeho klábosení nás vyděsilo mužské odkašlání. Zvedly jsme hlavy, abychom neuviděly nikoho jiného než samotného žhavého doktora, jak se na nás kření. Nebo jsem aspoň předpokládala, že to byl ten žhavý doktor.

Měl hnědé oči a čokoládově hnědé vlasy a stylový účes. Vypadal moc dobře, jako by mu bylo něco kolem pětatřiceti, ačkoli to nebyl úplně můj typ. Na můj vkus vypadal taky až moc udržovaně, ale chápala jsem, proč se o něj Maisy zajímá.

A on určitě věděl, že jsme mluvily o něm.

Maisy zčervenala dokonalým odstínem. Naštěstí byla ušetřena nadcházející trapné konverzace, když zazvonil telefon a ona odběhla.

„Uh… ahoj. Jsem Gigi Ellarsová.“ Moje tváře zrůžověly. Takhle jsem udělala první dojem na jednoho z několika doktorů tady v Prescottu?

Zvedl jeden koutek úst a potřásl si se mnou. „Everett Carlson. Rád tě poznávám.“

Než jsem měla šanci říct něco dalšího, Maisy na nás zavolala hlasitě a s panikou.

„Záchranka je na cestě. Budou tu do tří minut. Včera večer někoho málem ubili k smrti. Dvakrát ho cestou oživovali, ale má velmi slabý puls a ztratil hodně krve.“ Její tvář začala blednout.

Doktor Carlson začal vydávat rozkazy. „Jdu za nimi ven a vezmu si od záchranářů zprávu. Pokud potřebuje operaci, budu ho operovat já. Vy dvě ho musíte připravit, než se obleču.“

„Dobře,“ řekla jsem.

Maisy se nehnula a neřekla ani slovo.

„Maisy, jdi pro doktora Petersona a řekni mu, aby přišel a ošetřil mé další pacienty. Ida tu dneska je. Zajisti, ať je se mnou na operačním sále, pokud budeme dělat tu operaci,“ řekli, než vyběhl ven ze dveří pohotovosti.

Maisy stála tiše zamrzlá na svém místě. Normálně bych ji nechala, ať tu velí, protože to ona byla ve službě, ale neměly jsme čas na to, aby vyšilovala a jak to tak vypadalo, brzy se z toho nevzpamatuje. Potřebovaly jsme něco dělat.

„Maisy, půjdeš za doktorem Carlsonem, abys mu pomohla, až přijede záchranka?“

Zavrtěla hlavou a rozšířila oči.

„Dobře, co kdybys připravila vozík. Pak zajdi pro doktora Petersona a Idu.“

Poté, co přikývla, jsem se otočila a následovala doktora Carlsona ven, abychom počkali na sanitku.

Další hodina uběhla v mlze spěchu.

Po tom, co doktor Carlson dokončil spěšnou prohlídku pacientových vnitřních zranění, rozhodl se, že bude třeba operace. Maisy se zvládla dát do kupy a pracovaly jsme spolu, abychom pacienta na tu operaci připravily.

Ten muž byl tak dobitý, že jsem sotva viděla jeho rysy tváře. Jeho oteklé tělo bylo pokryté modřinami a řeznými ranami, a v jedné noze měl střepy nejspíš z rozbité pivní lahve. Maisy a já jsme mu odstříhaly zakrvácené oblečení a osušily krev na těle. Když byla stará krev pryč, zavezly jsme ho na operační sál.

Tiše jsem se za svého prvního pacienta v Prescottu pomodlila, aby to zvládnul.

Jak jsem stála v prostoru pohotovosti, byla jsem uprostřed úklidu toho, co zbylo z pacientových zakrvácených věcí, když jsem se podívala na Maisy. Měla uklidit zakrvácené povlečení, než dorazí úklid, aby vyčistil místnost, ale místo toho jen stála u postele a svírala bílý polštář s krvavými fleky.

„Maisy, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jemně.

Když mi neodpověděla, šla jsem k ní.

„Maisy? Ptala jsem se, jestli jsi v pořádku.“ Dotkla jsem se jejího ramene.

Cukla sebou a pak se ke mně otočila, ty krásné oči byly plné slz. Další věc, kterou si uvědomuju, byla, jak mi vzlyká do ramene, zatímco jsem ji objímala.

Srdce mě za ni bolelo. Pravděpodobně nikdy takové násilí neviděla. Trvalo mi roky práce na pohotovosti, abych si zvykla na to, jak se s takovými případy dennodenně vyrovnávat.

„Jsi v pořádku?“

„Jo.“ Popotáhla.

„Chceš o tom mluvit?“

„Nikdy jsem nic takového neviděla. Někdo mu to udělal, snažil se ho zabít. Kdo by něco takového dělal?“

„Nevím, zlato, ale bohužel nemá každý dobré srdce.“

Otřela si oči a znovu popotáhla. „Jsem opravdu ráda, že jsi tady.“

„Já taky,“ řekla jsem a jemně ji přejela po paži.

„Promiňte?“

Nově příchozí strčil hlavu za závěs. Měl dlouhé rukávy, košili, tmavé džíny a kovbojské boty. Na sponě pásku se mu leskl odznak, na druhé pistole.

„Zdravím…ah, šerife?“

„Zástupce,“ opravil. Kolem pravé ruky měl krví nasáklý obvaz, vepředu na oblečení měl rozetřenou krev.

„Zástupce šerifa. Jste--“ začala jsem.

„Milo!“ vykřikla za mnou Maisy a pak k němu běžela. „Ó můj Bože. Co se ti stalo?“

„Maisy, uklidni se,“ řekl. „Jsem v pořádku. Mám řeznou ránu na ruce, je to malé, ale celkem hluboké, potřebuju několik stehů.“

„Jak se to stalo?“ zeptala se.

„Řízl jsem se o sklo.“

„Kde? Jak? Nebyl jsi celé ráno na hlídce? Co jsi dneska dělal, že ses musel dotýkat rozbitého skla?“ zeptala se, zkoumala jeho poraněnou paži.

On otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale ona ho přerušila.

„Ó můj Bože! Ty jsi našel toho zbitého muže, že? Měl v jedné noze zaříznuté střepy!“ Znovu vykřikla.

„Víš, že na to nemůžu odpovědět nebo mluvit o práci,“ řekl.

„No, dneska budeš. Řekni mi, co se stalo.“

„Řízl. Jsem. Se. O. sklo. Konec příběhu, Maisy.“

„Kde. Bylo. To. Sklo. Milo?“

Jelikož Milo krvácel a ani jeden z nich nejevil známky toho, že ustoupí, rozhodla jsem se jejich výstup přerušit.

„Co kdybychom Mila ošetřili, než nám tu zašpiní podlahu? Pak byste vy dva mohli pokračovat v rozhovoru.“ Ukázala jsem na krvavá místa u nohou.

Oba okamžitě sklopili oči a pak přikývli. Příjmový prostor pohotovosti, kam jsme Mila umístili, byl ohraničen dlouhým závěsem. Maisy ho za sebou zastřela a nechala mě s Milem, aby šla zavolat doktora Petersona kvůli stehům. Vytáhla jsem stolek a nasadila si latexové rukavice, připravila jsem se na to, že Milovi sundám zakrvácený obvaz z ruky a vyčistím mu ránu.

„Jsi tu nová,“ řekl Milo.

„Jo, dneska jsem začala. Jmenuju se Gigi.“

„Omlouvám se za tu scénu s Maisy. Naše mámy jsou nejlepší kamarádky, takže jsme spolu trávili hodně času, když jsme vyrůstali. Je jako moje sestra.“ Milo si povzdechl.

Usmála jsem se. „Ah… tak proto to hašteření.“

„Milo Phillips. Rád tě poznávám.“ Usmál se taky.

Na chvíli jsme seděli tiše, zatímco jsem pracovala.

„Určitě to byl šílený den, co?“ řekl do ticha. Jeho štíhlá paže zvláčněla a hlava mu klesla, což mi dalo bližší výhled na jeho velmi krátký sestřih.

„Dalo by se to tak říct. Určitě to nebyla tichá a klidná práce, jak mi slibovali,“ zažertovala jsem.

„Ha. Jo, to se vsadím. Jsem si jistý, že za dva týdny bude tichá a klidná. Dneska to bylo… jiné. Tohle je ta nejšílenější věc, která se mi tu za dva roky práce stala.“

Milo se pokoušel nasadit statečnou masku, ale jeho třesoucí se ruce prozrazovaly jeho šok.

Zrovna když jsem se Mila chtěla zeptat na něco o něm, přerušil to hluboký, burácivý hlas zvenčí.

Milo trhnul rukou a já jsem se otočila k závěsu, který nás zakrýval před okolím.

Otevřela jsem ústa, abych se zeptala, o co jde, ale slova mi uvízla v krku. Můj mozek zkratoval. Veškerá moje pozornost se soustředila na muže přede mnou.

Jak jsem seděla u stolku, musela jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohla podívat do tváře. Několikrát jsem zamrkala, protože ten chlap byl tak neskutečně pěkný, že jsem si ho musela představovat.

Měl světle hnědé vlasy, delší a nahoře rozcuchané. Byly vystajlované asi jako zrovna-jsem-se-osprchoval-a-projel-si-v-nich-rukou. Jaké by to bylo, kdyby mu ten styl způsobily moje ruce?

Měl zřetelné lícní kosti a silnou čelist pokrytou strništěm. Spolu se stejnou zbraní a odznakem, měl tu samou košili jako Milo. Ale místo kostnatější postavy, kterou měl můj pacient, jeho obtažená ukazovala náznak silných svalů a širokých ramen.

Moje myšlenky uháněly od linií naškrobené bavlněné košile, zastrčené do džínů v úzkém pase k jeho vlnkám svalů a k tomu, jak tvrdé by byly pod dotekem mých prstů.

Od jeho velkých stehen k jeho širokým botám, jeho vybledlé džíny mu tak dokonale obepínaly nohy, až to vypadalo, že jsou dokonale ušité jen a jen pro něj.

Nebyla jsem si jistá, ale podle zbytku jeho postavy, měl pravděpodobně úžasný zadek. Nebyla možnost, že by měl muž tak mocná stehna, tak ploché břicho a tak silné paže, aniž by měl perfektně kulatý zadek.

A já jsem milovala chlapy se skvělým zadkem. Zadkem, který prosil o zmáčknutí, když byl ten muž na vás.

Ale co ho katapultovalo nade všechny dobře vypadající muže, jaké jsem dosud viděla, byly jeho oči, světle modré oči s bílými flíčky. Zářivými, jako barva ledu. Nikdy jsem takový odstín neviděla. Roztály, když někoho líbal, nebo se ty flíčky ještě rozšířily?

Trochu jsem potřásla hlavou a rychle zamrkala. Seděla jsem tu, fantazírovala a očima toho chlapa svlíkala. Potřebovala jsem přestat zírat a vrátit se zpátky k profesionalitě. Možná znovu zkusit dýchat?

Díky Bohu mi ten dokonalý muž nevěnoval špetku pozornosti. Soustředil se výhradně na Mila. Zaregistroval vůbec mou přítomnost? Ne, ale v tu chvíli to bylo asi lepší, protože nevypadal šťastně.

Pevně si dal ruce na boky a sklonil se k Milově tváři, pálil jednu otázku za druhou.

„Milo, chceš mi říct, proč ti trvalo skoro dvě hodiny od doby, co jsi dojel ráno do Silver Dollar, než jsi mě seznámil se situací?“

Nečekal na Milovu odpověď.

„Proč jsi nezavolal na stanici? Proč jsi raději volal z mobilu Samovi? Takže zatímco jsem dělal papíry u svého stolu, Sam byl na místě zločinu a přemýšlel, kde kruci jsem. Nebo během toho, co jsi byl v nemocnici, a čekal, až tě zašijou, a já jsem dělal zatracené papíry?“

Milova tvář zbledla z toho verbálního útoku a on se podíval na své boty s mumláním, „Omlouvám se, šerife. Zpanikařil jsem. To místo bylo hrozné. Ani si nepamatuju, že jsem volal Samovi nebo to, že jsem dojel sem. Přísahám, že jsem si myslel, že budu jen pár minut v čekárně.“

Šerif se jen nepatrně uklidnil, a to tak, že alespoň neječel, a hlasitě vydechl. Pak se natáhl a položil Milovi na paži svou velkou ruku.

„Když nevíš, Milo, zavolej mi. Já ti pomůžu.“

Milo přikývnul.

Se zamračením se šerif otočil na mě a prohlédl si mě od hlavy k patě. Vypadal, že je naštvanější na mě než na Mila.

O co tu šlo?

„Už nade mnou přestaneš slintat, abys mu to mohla dodělat?“ vyštěkl.

Okamžitě mi zčervenaly tváře. Můj jazyk natekl do své trojnásobné velikosti a nemohla jsem najít správná slova k odpovědi.

Kruci. Všiml si, že zírám.

Což dávalo smysl. Byl to policista. Být pozorný má v popisu práce. Ale kromě toho nemusel být tak hrubý. Nebo mě kvůli tomu sjet. Mohl to prostě ignorovat a být milý.

Když jsem neodpověděla, nakrčil obočí a čekal, až mu odpovím.

„Umíš mluvit?“ zavrčel.

Kretén!

Všechny předchozí myšlenky o jeho dokonalosti byly pryč, zcela potlačené v mé mysli. Můžete být opravdu žhaví navenek, ale pokud jste uvnitř hnusní, celý ten zevnějšek mizí.

Takového muže jsem znala. Nate Fletcher. Byl žhavý, namyšlený a sebevědomý. On mě naučil lekci. A to, jak mě ji naučil, se nedá zapomenout. Nikdy.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela pusu. Protože slova, která jsem chtěla říct, nebyla pěkná. Opravdu jsem mu chtěla říct, že je kretén a taky to, aby šel do zadního otvoru. Ale napadnout slovně šerifa nebylo na mém seznamu věcí, které jsem dnes chtěla udělat, takže jsem posbírala veškerou mentální sílu a spolkla svoje nadávky.

„Ještě ho neviděl doktor,“ řekla jsem, nasadila jsem úsměv. „Skoro jsem mu to dočistila, ale doktor Peterson mu to chce sešít sám.“

Šerif na mě chvíli zíral a zatínal čelist.

„Fajn. Udělej to rychle,“ zamumlal, ještě jednou se na mě zamračil. „Až tu skončíš, jeď na stanici,“ řekl Milovi. „Setkáme se tam, až si promluvím se Samem.“

Otočil se na podpatku, vyrazil z místnosti, vzal za závěsy a prudce je zatáhl. Ty vyletěly do vzduchu a pomalu spadly, ale ne dřív, než jsem ho zahlédla zezadu.

Měla jsem pravdu. Měl skvělý zadek.

Kruci.