RS - 9. kapitola

 Překlad: Marťa

Maggie

Následující ráno jsem se probudila zcela a naprosto v rozpacích. Měla jsem pocit, že jsem ze sebe minulou noc udělala blázna. Nemohla jsem říct, že bych nutně litovala toho, co se stalo. Sex byl fenomenální a Edward úžasný.

Nečekala jsem, že sexem přijde tolik... pocitů.

Kdybych si myslela, že mě Edward bude přitahovat způsobem, který nebude jen fyzický, nikdy bych to neudělala. Měla jsem to poznat a udělat to jinak. Nikdy jsem nebyla moc dobrá v separování sexu od emocí.

S tím mužem jsem na tom byla obzvláště špatně. Byla jsem k němu připoutaná a věděla jsem to. Což znamenalo, že všechno, co jsme udělali, bylo opravdu špatné, protože neexistoval způsob, jak by princ Edward mohl cítit to stejné.

Nečekala bych, že ano. Velmi jasně své pocity vyjádřil. Chtěli jsme prožít jen jednu společnou noc. Hledal nějakou zábavu. S těmi podmínkami jsem souhlasila. Při pohledu zpět jsem věděla, že nebylo cesty zpět. Rozhodla jsem se s vědomím, že nepůjde o nic vážného.

Teď jsem si přála, abych to neudělala.

Nemohla jsem mít s Edwardem poměr. Už jsem se rozhodla. Pokud to někdy bude chtít zopakovat, pak ho rozhodně odmítnu. Alespoň to jsem si říkala.

I tak jsem se bála vrátit do paláce s vědomím, že ho budu muset znovu vidět. Další důvod, proč souhlasit se sexem s ním, byl hrozný nápad. Byl v podstatě můj šéf! Musela jsem ho vidět každý den v práci!

Práci, která se pro mě stala útočištěm. Neměla jsem to poskvrnit tím, že bych příliš zabředla do svých pocitů.

S tím jsem teď nemohla nic dělat. Nebylo to tak, že bych s ním chtěla chodit. V žádném případě. Tohle byla moje vysněná práce. Prostě jsem to musela prozatím vydržet a doufat, že se rychle posune dál i Edward.

Vlastně, možná už to udělal. Chci říct, choval se tak, jako by mě chtěl dostat ze systému. Měli jsme sex, tak se mu to možná podařilo.

To by bylo ideální, protože kdyby to bylo na mě, nechal by mě na pokoji a já bych mohla dělat svoji práci.

I když jsem si to myslela, doufala jsem, že to nebyla pravda. Pomyšlení na to, že by mě Edward mohl po sexu tak lehce odsunout stranou, mi lámalo srdce. Určitě jsem mu nemohla udělat totéž.

Pokud mě však dokázal odsunout, a pokud mezi námi už nikdy nic nebude, pak bych raději zůstala sama. Byla jsem si jistá, že za pár týdnů to celé, co se mezi námi stalo, dokážu hodit za hlavu a práce se znovu stane mým útočištěm a já se budu moci plně soustředit na děti a ne na Edwarda. Pokud mě nechá být, bude to v pořádku.

***

Dnes jsem se rozhodla pro alternativní plán výuky. Zavolala jsem paní Mitchellové a zeptala jsem se, jestli bych mohla získat povolení vzít Abigail a Drewa do Londýnského muzea. Takhle bychom se mohli učit mimo palác a zároveň se vyhýbat Edwardovi. Zdálo se to perfektní.

Paní Mitchellová mi řekla, že to bude muset schválit královna a nebyla si jistá, protože to bylo oznámeno dost narychlo. Nakonec asi o čtyřicet pět minut později mi zavolala zpět, aby mě informovala, že bychom mohli jít do muzea a doprovodí nás tam ochranka. Ochranka. To bylo něco, čemu jsem se stále nepřizpůsobila, ale chápala jsem nutnost ochrany členů královské rodiny.

Bylo mi jedno, kdo nás doprovodí, pokud to nebude Edward.

Exkurze mi posloužila k dvojímu účelu. Ulevilo se mi, že dnes neuvidím Edwarda a zároveň mě rozptýlí nadšení dětí, až jim řeknu, že dnes se skutečně vydáme na exkurzi. Věděla jsem, že Abigail bude potěšena, protože byla šťastná pořád a je pro jakékoliv dobrodružství a Drew bude nadšený, protože miloval muzea. Miloval všechno, co mu pomohlo získat znalosti. Byl to tak milý chlapec.

Šla jsem do práce s pocitem, že ten den zvládnu. Žádný Edward, trocha radosti s dětmi... bude to v pořádku.

S dětmi jsem se setkala v našem obvyklém pokoji s úsměvem na tváři. Abigail okamžitě poznala, že se něco děje.

„Co? Co je to?“ Zeptala se.

„Dnes mám pro vás naplánováno něco trochu neobvyklého. Myslela jsem, že bych vás mohla vzít do Londýnského muzea. Jak by se vám to líbilo?“

„Úžasné!“ Zazubil se Drew.

„Dobře, skvěle! Paní Mitchellová pro nás zajistila odvoz. Nechte tady všechny knihy a vyrazíme na cestu!“

Abigail upustila své knihy na stůl, než vzrušeně vyrazila z místnosti a seběhla dolů po schodech. Drew se pohyboval mnohem pomaleji, i když se nezdál o nic méně vzrušený.

Následovala jsem je dolů, ale když jsme dorazili k patě schodiště, v žaludku se mi zatřepotalo. Byl tam Edward. Opíral se o zábradlí a usmíval se na mě.

„Ahoj, Maggie.“

„Eh, hm, ahoj. Omlouvám se, ale teď nemám na povídání moc času... musím vzít děti na jejich lekci.“

„Půjdeme do Londýnského muzea!“ Řekl Drew vzrušeně.

„Vážně?“ Edward se rozzářil. „No, já náhodou Londýnské muzeum zbožňuji. Nebude vadit, když se k vám přidám?“

„Hm... co?“ Zeptala jsem se ohromeně.

Doufala jsem, že nebude chtít jít. Dnes jsem ani neplánovala se s Edwardem vidět a určitě jsem nepředpokládala, že s ním budu muset být uvězněná v autě a následně celý den v muzeu. No, tak tento plán nevyšel.

„Já, ehm...“ nemohla jsem vymyslet dobrý důvod, proč by neměl jít.

„Jupí! Edward jde s námi!“ Zajásala Abigail. Teď už se ho nezbavím vůbec.

Edward se usmál. „Perfektní! Jsem nadšený, že se mohu přidat.“

Přinutila jsem se k úsměvu, ale byl naprosto falešný. Měla jsem pocit, že to poznal i Edward, protože se na mě zvědavě podíval.

Pokud poznal, že mi to bylo nepříjemné, nezabránilo mu to, aby s námi jel. Jízda autem byla taková, jakou jsem očekávala. Dost trapná. Pomáhalo, že děti nonstop povídaly. Kdyby to bylo jen na mě, pravděpodobně by bylo velmi nepříjemné ticho.

Řekla jsem si, že dnešek zvládnu a budu se věnovat zejména dětem.

Budeme si povídat a já a Edward nebudeme nikdy sami, což znamenalo, že nikdy nebudeme muset mluvit o včerejšku.

Ačkoliv, kdykoliv děti upoutalo něco dalšího, Edward mě neustále sledoval pohledem. Ten pohled jsem znala. Vrhal na mě pohled „vidím tě nahou“. Nenáviděla jsem to.

V autě se ke mě přiblížil a rukou se dotýkal mého stehna. Reagovala jsem tím, že jsem se od něj odtáhla. Na okamžik vypadal zmateně a poté pobaveně. Místo na něj jsem se dívala z okna.

Jakmile jsme dorazili do muzea, bylo vše mnohem jednodušší. Paní Mitchellová pro nás připravila prohlídku s průvodcem a muzeem nás doprovázeli dva strážci. Připadalo mi to tam trochu přeplněné a rozhodně to nenechávalo Edwardovi žádný prostor, aby se mnou mohl mluvit nebo se mě na cokoliv zeptat.

Stejně, jako Drew, jsem milovala muzea i já. Milovala jsem vidět historii tak zblízka před sebou.

Milovala jsem výstavu Londýn před Londýnem. Vidět tuto zemi před začátkem civilizace pro mě bylo tak pokorné. Připomínalo to, jak jsem byla malá. Jen skvrnka prachu na časové ose této planety. Ani trochu důležitá pro svět.

To mohlo některým lidem vadit, ale mě ne. Ve skutečnosti mi to připadalo uklidňující. Ve všech velkých životních starostech jsem ráda věděla, že doopravdy na ničem z toho opravdu nezáleželo. Cokoliv mě stresovalo, bylo to bezvýznamné, když jste se podívali na to velkolepé schéma událostí. S vědomím, že nic z toho nezáviselo na mně.

„Musím jít do koupelny!“ Málem zakřičela Abigail.

„Můžu ji tam vzít!“ Řekl dychtivě Drew. „Vím, kde jsou!“

Vzhlédla jsem k našim strážcům, kteří oba přikývli. „Dobře, vezmou vás tam oba. My tady zůstaneme,“ řekla jsem jim.

Utekli na toalety, což mě a Edwarda, bohužel, ponechalo trapně o samotě.

„Náš včerejší večer jsem si užívala a nenáviděl jsem, že skončil,“ řekl Edward, když se ke mně naklonil blíž.

Cítila jsem, jak mi po zádech projelo mrazení z jeho těsné blízkosti. Nenáviděla jsem, jak moc velký vliv na mě měl. Tomuto muži jsem nemohla odolat.

Proto jsem se od něj chtěla držet dál. Předstírala jsem, že jsem ho neslyšela. „Och co? Promiň. Právě jsem se soustředila na výstavu.“

Zvědavě se na mě podíval. „Byla jsi někdy v Londýnském muzeu?“

„Jen jednou,“ řekla jsem mu. „Tento exponát jsem měla už tehdy nejraději.“

Nespustil ze mě oči. „Opravdu? To mě trochu trápí.“

„Proč?“ Zeptala jsem se. „Myslela jsem, že tohle někoho, jako ty, jistě osloví.“

„Jak to?“

„No, trochu mi to připomíná, že všechna naše rozhodnutí jsou vlastně zbytečná. Pro svět jsme tak bezvýznamní a pro vesmír ještě víc. Je to osvobozující myšlenka.“

„Nepovažuji to za osvobozující,“ řekl, když se otočil k výstavě. „Vyvolává to ve mě úzkost. Celý život mi říkali, že hraji důležitou roli. Že na mých rozhodnutích záleží. Pak se podívám na tohle a není to tak.“

„To se ti nelíbí, že?“ Zeptala jsem se. „Myslím to, že jsi řekl, ne tu zodpovědnost nechceš, nechceš tu váhu. Takže bys neocenil, kdyby se ten pocit vážnosti odlehčil?“

Zvědavě se na mě podíval. „Předtím jsem o tom tak nepřemýšlel.“

Podívala jsem se mu do očí, on se podíval do mých a znovu jsem cítila naši chemii.

Bylo to elektrizující.