RS - 3. kapitola

Překlad: Marťa

Maggie

Podívala jsem se na ten absolutně obrovský hrad před sebou, když jsem se snažila zpracovat, že to bylo místo, kde teď budu pracovat.

Nikdo nebyl víc překvapený, než já, když jsem slyšela, že jsem tu práci dostala.

Když jsem přijala hovor, byla jsem téměř v šoku. Seděla jsem u večeře se svým otcem a ve skutečnosti jsem nadšeně zakňourala, když jsem zavěsila. Cítila jsem se strašně, protože jsem si nebyla jistá, že jsem ho vylekala, ale poté, co jsem mu řekla důvod svého vzrušení, se mnou skákal radostí.

Samozřejmě ne doslova. Chudák nemohl skákat, i kdyby na tom závisel jeho život. Oba jsme skákali jen uvnitř. Ten účet za léčení, který jsem obdržela před několika dny, mi při této nové pozici nepřipadal tolik skličující.

Teď bude přes celou moji pracovní dobu s mým otcem ošetřovatelka. Bylo to o několik hodin víc, než byla zvyklá, ale teď jsem ji mohla doplatit. Jediné, co jsem musela udělat, bylo zvládnout si udržet práci a méně se stresovat o to, abych to zvládla.

To se snadněji řeklo, než udělalo. Stále jsem byla mimo, že jsem tu práci dostala. Rozhodně jsem nemohla být nejkvalifikovanější osobou, která se přihlásila. A způsob, jakým jsem podělala odpověď ohledně královské rodiny… To byla katastrofa.

Samozřejmě jsem si od té doby provedla průzkum. Abigail bylo deset let a Andrewovi bylo dvanáct. Zjevně měli staršího bratra Edwarda, ale nemyslela jsem si, že je to relevantní, protože jeho určitě učit nebudu. Bylo mu už přes dvacet. Trochu jsem přemýšlela nad velkým věkovým rozdílem, ale určitě nikdy nedostanu příležitost se na to někoho zeptat.

Vrátný čekající venku mě s úsměvem pustil dovnitř.

„Musíte být Maggie,“ řekl. „Mohu vidět vaše doklady?“

To mě nejprve vykolejilo, ale samozřejmě potřebovali vidět mé doklady. Nemohli si nechat vtančit do hradu jen tak někoho, že?

Nebo, počkat… říkalo se tomu hrad? Palác? Celá ta věc s královskou věcí byla mimo moje chápání. Zjevně jsem neprovedla takový výzkum, jaký jsem si původně myslela.

Vešla jsem dovnitř a přivítala mě paní Mitchellová.

„Zdravím, Maggie. Pojďte, následujte mě.“ Byla zdvořilá, ale stále si zachovávala poněkud přísné chování. Okamžitě jsem měla pocit, že tady byla autoritou. To jsem rozhodně poznala.

„V této místnosti budete vždy s dětmi pracovat. Budete tady připravená dříve, než jim skončí vyučování v jednu hodinu odpoledne. Mají velmi nabitý program, ale budou s vámi mít každý den dvě hodiny. Projdete veškeré učivo, které probrali se svými učiteli, a poté je vezmete na výuku jízdy na koni do stájí. Během těchto lekcí máte volno. Můžete se navečeřet se zbytkem personálu v jídelně. Poté se setkáte přímo s jejich učiteli, abyste prodiskutovali jejich práci.“

„Počkat, budu se stýkat s jejich učiteli… každý den? Tady?“ Zeptala jsem se. „Nejsou zaneprázdněni jinými studenty?“

Paní Mitchellová se zasmála. „No, samozřejmě, že ne. Pracují pouze s princem Andrewem a princeznou Abigail. Nemají žádné další studenty.“

Nemohla jsem si pomoct, ale pomyslela jsem si, jak osaměle to vyznělo.

Mnoho mých nejlepších vzpomínek bylo z veřejné školy. I když, samozřejmě, byla také spousta příšerných vzpomínek, zejména ze střední školy. Ale právě tam jsem získala všechny své přátele. Tam jsem byla šťastná, když jsem byla unavená rodiči a tím, co se dělo doma.

Co měli Andrew a Abigail dělat, když chtěli z domu? Neměli ani zdání normálního života.

Tohle jsem jim určitě nezáviděla.

Šly jsme po dlouhém točitém schodišti. Bylo nádherné a po schodech stékal krásný červený zdobený koberec. Jakmile jsme dosáhli určité výšky, bylo mi velmi nepříjemné dívat se dolů na foyer dole. Nikdy jsem nebyla fanoušek výšek.

Došly jsme do místnosti, která měla uprostřed čtvercový dřevěný stůl s jednou židlí na jedné straně a dvěma na druhé. Stěny byly lemované policemi. Ani jsem si nebyla jistá, kolik knih v té místnosti bylo.

Určitě jich musely být tisíce. Opravdu jsme měli během našich doučování přístup k těmto knihám? Neptala jsem se.

„Princ a princezna tady brzy budou.“ Paní Mitchellová se usmála.

„Nemůžu se dočkat, až se s nimi setkám,“ řekla jsem.

Všechno na této práci mě znervózňovalo. Cítila jsem se tady strašně nevhodně a čekala, až někdo řekne, že jsem podvodník. Obzvláště jsem se bála, že to děti vycítí. Uvidí skrz mě. Možná to dokonce nahlásí své matce a řeknou jí, že nejsem ta pravá na práci s nimi.

Snažila jsem se při čekání zkrotit svou nervozitu, než dovnitř vejdou princ a princezna. Nechtěla jsem vypadat, jako bych byla naprosto mimo moje pole působnosti, i když to tak rozhodně bylo. Byl to divný pocit, bát se tak malých dětí, ale měla jsem pocit, že byli lepší, než já. Byli z královské rodiny!

Když vešli princ a princezna, paní Mitchellová znovu promluvila.

„Toto je princ Andrew, i když dává přednost Drewovi a princezna Abigail. Děti, tohle je slečna Maggie. Bude vaší novou lektorkou.“

Slečna Maggie… znělo to tak formálně.

Trochu jsem se uklonila. „Ráda vás poznávám, vaše královské výsosti.“

Zněla jsem si neuvěřitelně hloupě.

Oba se trochu zasmáli. Dobře… Jsem ráda, že jsem ze sebe mohla udělat pořádného blázna.

„Je zábavná.“ Zachichotala se Abigail.

Byla to roztomilá holčička. Měla kudrnaté hnědé vlasy, které se jí rozprostíraly ve velkých prstýncích kolem ramen. Bylo typově, jako Shirley Temple, kdyby byla brunetka a vůbec nevypadala jako lidé, kteří žili dnes.

„Jsem ráda, že jsem vás mohla pobavit.“ Usmála jsem se, jako bych ze sebe dělala blázna záměrně. To rozhodně ne.

„Ano, je docela zábavná,“ souhlasila paní Mitchellová.

„Jste Američanka?“ Zeptal se Drew trochu nedůvěřivě. „Bude nás Američan schopen správně učit o evropských dějinách?“

Měl stejnou barvu vlasů, jako jeho sestra, jen pěšinku měl nalevo a vlasy sčesané doprava.

„Jsem velmi ráda, že tě zajímají evropské dějiny. Náhodou jsem studovala univerzitu zde, v Londýně, tak si myslím, že jsem se učila od nejlepších.“

Trochu se usmál a s touto odpovědí se spokojil. Podívala jsem se na paní Mitchellovou, abych viděla její reakci a cítila jsem, že zatím s naším vzájemným porozuměním souhlasila.

„Dobře, tedy. Teď, když máme představení za sebou, pojďme se vrhnout rovnou do práce. Maggie, dnes s vámi budu pomáhat doučovat. Doučuji je poslední měsíc, kdy skončil jejich poslední lektor.“

„Ano, nedokázal držet krok,“ řekl trochu kousavě Drew.

„Princi Drew,“ pokárala ho paní Mitchellová, „neměli bychom mluvit špatně o těch, kteří tu nejsou, aby se bránili.“

„Ne, že by se mohl bránit…“ Drew protočil oči v sloup a Abigail se zasmála.

Teď jsem rozhodně cítila tlak, abych předvedla nejlepší výkon. Bylo jasné, že Drew byl ve svém věku moudrý a nebude spokojený, pokud nebude zřejmé, že vím, o čem mluvím.

Ve škole jsem byla velmi pilná a v jeho věku jsem byla knihomol. Doufala jsem, že tento úkol zvládnu.

Většinou jsem sledovala, jak paní Mitchellová procházela to, co se děti naučily. Zjistila, že Abigail se dost často myšlenkami vzdaluje, ale Drew visel na každém jejím slově. Byla jsem si docela jistá, že jsem Abigail dokonce několikrát nachytala, jak si kreslí, i když jsem ji za to nenapomínala.

O dvě hodiny později nastal čas na výuku jízdy na koni. Paní Mitchellová mě a děti odvedla do stájí. Nebylo těžké si cestu zapamatovat. Od hradu ke stájím vedla dlouhá stezka z kamenů.

Přála jsem si, abych se mohla na děti na koních dívat, protože sama jsem na koni nikdy nejezdila, ale paní Mitchellová mě okamžitě vzala zpět na hrad, aby mi ukázala, kde byly jídelny. Rozhodla jsem se, že když s dětmi budu jen já, trochu se zdržím, než si půjdu dát přestávku.

Když jsme vstoupily dovnitř, v jídelně byla jen jedna žena. Byla v mém věku, možná trochu starší, s dlouhými blond vlasy spletenými do copu, který jí padal na záda. Byla v tradiční uniformě služebné – celá v černé s bílým límečkem a bílými knoflíky.

„Millie, tohle je Maggie,“ oznámila paní Mitchellová, když jsme vstoupily. „Je to nová lektorka. Jen jí ukazuji, kde se stravuje personál při obědě a večeři.“

Vřele se usmála. Něco na ní mě uklidnilo. Všechno a každý člověk na tomto zámku se dosud chovali tak upjatě a slušně. Millie byla první osobou, ze které jsem měla pocit, že by mohla být jen další ženou, na kterou jsem narazila na ulici.

Paní Mitchellová mě nechala se najíst a já si vytáhla něco z občerstvení, které jsem měla v kabelce.

„Víš, v kuchyni mají spoustu jídla, ke kterému máme povolený přístup, pokud bys raději chtěla něco jiného,“ řekla mi Millie, když mě sledovala, jak otevírám krabičku s ovocem a keksy.

„Och, ne. Jsem v pohodě, ale děkuji,“ řekla jsem jí.

„Tak, jak si skončila, jako učitelka?“ Zeptala se, když ukusovala svůj salát. „Překvapilo mě, když jsem slyšela americký přízvuk.“

„No, abych byla upřímná, nejsem si jistá.“ Zasmála jsem se. „Vlastně mám pocit, že jsem s touto pozicí měla štěstí. Když jsem odešla od pohovoru, jistě jsem si myslela, že jsem to celé pokazila. Nikdo nebyl překvapenější, než já, že se rozhodli najmout mě. Ne, že by se mi neulevilo. Jsem za to opravdu vděčná. Tuhle práci jsem opravdu potřebovala.“

„Platí dobře, že?“ Zeptala se. „Jako malé děvčátko jsem nesnila o tom, že budu služebná, ale díky tomu, co jsou tady ochotní platit, jsem se okamžitě přihlásila. Nikde jinde bez vzdělání nedostanu lepší výplatu.“

„Jo, jsem na tom skoro stejně,“ řekla jsem jí. „Musela jsem předčasně ukončit školu, když můj otec onemocněl, takže jsem nedosáhla na titul. Odletěla jsem sem, protože i přes naše zdravotní pojištění doma se zdálo, že lékařská péče tady bude levnější. Ne, že bychom to dostali zadarmo, jako vy, samozřejmě, ale stále je to cenově dostupnější. Doufám, že tato práce bude stačit na pokrytí těchto nákladů.“

Neuvědomila jsem si, kolik toho řeknu, dokud nebylo příliš pozdě. Nebyla jsem si jistá, proč bylo tak snadné se Millie otevřít. Měla v sobě teplo. Cítila jsem se s ní, jako se starou přítelkyní.

„Tvého táty je mi líto. Bude v pořádku?“

„Doufám. Bohužel má rakovinu.“ Usmála jsem se a snažila se situaci zlehčit. „Je v dobré náladě a reaguje na léčbu.“

„To ráda slyším. Jsi tak mladá a už se musíš starat o svého otce. Nedokážu si představit, jak těžké to musí být.“

„Je to těžké. Usnadňuje mi to tím, že je takovým paprskem zářivé pozitivity. To pomáhá. Nevím, jak bych se udržela pozitivní, kdybych byla v jeho pozici.“

Jak jsem pokračovala v rozhovoru s Millie a jedla svou svačinu, začala jsem se cítit méně nevhodně. Měla jsem pocit, že si tuto práci skutečně užiju, zvláště když jsem si tady mohla najít nové přátele.