RS - 14. kapitola

 Překlad: Marťa

Edward

Doopravdy to byl ten nejnudnější týden celého mého života. Celý týden o mě matka nepřetržitě pečovala. Připadalo mi to naprosto zbytečné, ale najala zdravotní sestru, která mi několikrát denně kontrolovala životní funkce. Nosili mi polévky a elektrolytické nápoje, aby se ujistili, že zůstanu hydratovaný. Ujistili se, že světla v místnosti zůstanou tlumená a že si nebudu nic hrát na telefonu ani nic podobného. Ne, že bych mohl. Doktor dal jasně najevo, že aby se moje hlava řádně uzdravila, musím se vyhýbat čtení a sledování jakékoliv obrazovky.

Což bylo nešťastné, protože, upřímně řečeno, opravdu jsem chtěl Maggie poslat zprávu. Chtěl jsem se zeptat, jestli mě navštíví. Lidi, bylo by mnohem méně nudné, kdyby tu byla ona.

Přestože za mnou chodilo mnoho lidí z paláce. Moji sourozenci mi také dělali společnost a matka mě neustále kontrolovala. Přesto, když odešli a já si neměl s kým povídat, strašně jsem se nudil.

Snažil jsem se spát, ale bylo toho tolik, co jsem mohl dělat, když jsem byl vzhůru. Rozhodl jsem se zavolat svému právníkovi. Dokázal jsem to s pomocí hlasových příkazů, aniž bych se podíval na telefon.

Zavolal jsem mu tu noc, kdy jsem měl úraz a nařídil mu, aby zjistil, v jaké nemocnici byl ošetřován Maggiin otec a následně mu zaplatil všechny účty. Chtěl jsem vědět, jak to šlo.

„Dobrý den, kancelář Davis a Smith,“ odpověděla recepční.

„Zdravím, tady princ Edward Wellington. Chtěl jsem se jen zkontaktovat s panem Smithem v záležitosti, o které jsme spolu hovořili začátkem týdne.“

„Ano, pane, princi Edwarde. Okamžik prosím.“ Krátkou pauzu, než se ozval můj právník, vyplnila klasická stará melodie.

„Zdravím, princi Edwarde, právě jsem vám chtěl volat. S účty za lékařskou péči otce slečny Spencerové bylo vše vyřízeno. Dluh s nemocnicí byl v plné výši splacen.“

„Fantastické! To rád slyším.“ Usmál jsem se pro sebe. To muselo Maggie hodně ulehčit.

„To nebyl problém. Mohu pro vás udělat ještě něco?“

„Ne, to bude zatím vše. Ještě jednou děkuji.“

„Samozřejmě, princi Edwarde. Přeji vám rychlé uzdravení.“

Alespoň to byla jedna pozitivní věc, která z té nehody vyplynula. I když jsem měl otřes mozku, byl to čistě nezištný čin díky mému posedlému přemýšlení o Maggiiných útrapách a následnému rozhodnutí jí pomoci.

Než jsem učinil konečné rozhodnutí, nerozmýšlel jsem se. Vlastně jsem si nebyl jistý, proč ne. Možná šlo o impuls. Instinkt. Předpokládal jsem, že to mělo co dočinění s pálkou, která mi vtloukla rozum do hlavy. I když v budoucnu bych se tomu, pokud to bude možné, rád vyhnul.

Celý týden jsem se vyhýbal tomu zavolat Maggie. Ačkoliv jsem jí už poslal několik zpráv, nikdy jsem jí nezavolal. Z nějakého důvodu to bylo mnohem rušivější. Předpokládal bych, že to bylo proto, že lidé už jen zřídka někomu volali. Nechtěl jsem vypadat příliš pod pantoflem.

Věc se měla tak, že jsem si nemohl pomoci, abych mě nepřitahovala. Teď jsem mohl myslet jen na to, jak moc jsem s ní chtěl mluvit. Napadlo mě, jestli se mnou chtěla mluvit také.

Takže jsem přikázal telefonu, aby jí zavolal. Odpověděla po třetím zazvonění. Počítal jsem to.

„Haló?“ Její hlas mi vyslal brnění do páteře. Až teď jsem si uvědomil, jak moc mi chyběla.

„Maggie, ahoj. Tady Edward.“

Lehce se zasmála. „Ano, Edwarde, vidím tvé jméno na displeji. Jak se máš? Slyšela jsem o té nehodě, moc mě to mrzí.“

Takže se o mě bála, hm? To se mi zdálo, jako docela dobré znamení.

„Je mi dobře. I když se strašně nudím. Myslíš, že bys mohla přijet na návštěvu? Jsem v paláci a nejsem si jistý, jestli to víš.“

„Vím,“ řekla. „Slyšela jsem to od dětí. Ale, ehm, nejsem si jistá, že bych měla přijít.“

„No tak, Maggie. Jsem zraněný. Pokud za mnou nepřijdeš, přinutíš mě jít za tebou. Pokud to udělám, mohl bych se náhodou znovu zranit. Pokud budeš důvodem, proč je následník trůnu zraněný, celá Anglie tě bude nenávidět,“ utahoval jsem si z ní.

„Nenávist celé Anglie je vlastně jeden z důvodů, proč si nemyslím, že bych měla přijít,“ odpověděla vážně.

„Co? Proč?“

„Protože… Edwarde, jak by to vypadalo, kdybych tě přišla navštívit? Lidé… mluví. Kdyby mě někdo viděl…“

„Maggie, jsme v paláci. Chodí mě jen kontrolovat zdravotní sestry. Jsem úplně sám a uvnitř těchto zdí jsme v bezpečí. Prosím, přijď mě navštívit. Slibuji ti, že se to nedostane ven.“

Povzdechla si. „Fajn, dobře. Protože se necítíš dobře. To je jediný důvod. Přijdu, až mi skončí směna.“

„Perfektní, tak se uvidíme.“

Zavěsil jsem telefon s úsměvem na tváři. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Najednou jsem se nemohl dočkat, až ji uvidím. Cítil jsem se mnohem méně znuděný. Přinejmenším jsem teď mohl fantazírovat o tom, že budu za pár hodin sám s Maggie.

Normálně by mě ta myšlenka trochu rozhodila, ale nebyl jsem ve stavu, abych akceptoval jakoukoliv sexuální touhu. Moje tělo to okamžitě vypnulo. Bolela mě hlava jen z převracení v posteli. Určitě jsem nechtěl dělat nic tak namáhavého, jako byl sex.

Minuty ubíhaly pomalu, zatímco jsem na ni čekal. Stále jsem sledoval dědečkovy hodiny, které byly na druhé straně mého matně osvětleného pokoje. Věděl jsem, že zíráním na ně čas neurychlím, ale teď mi to bylo úplně jedno.

Když jsem konečně uslyšel zaklepání na dveře, srdce se mi rozbušilo.

„Pojď dál,“ řekl jsem tiše a modlil se, aby to nebyla jen další zdravotní sestra.

Nebyla. Maggie pomalu, váhavě vešla a rozhlédla se po místnosti, jako by tu měl být někdo další.

„Jsem tady jen já, slibuji,“ ujistil jsem ji. „Pojď dál, pojď. Dělej mi společnost. Nudím se tady.“

Vypadala váhavě, ale přistrčila si židli. Nedala ji však příliš blízko k mé posteli. Byla ode mě celé metry.

„Hej, já nekoušu.“

„Jo, no, takhle to vypadá mnohem méně podezřele,“ řekla.

„Komu by to mělo připadat podezřelé? Maggie, příliš se tím trápíš. Jsme tu jen my dva. Uvolni se trochu.“

„Nemohu se uvolnit… Moje práce visí na vlásku, Edwarde a ty víš, že ji vážně potřebuji.“

Povzdechl jsem si. „Dobře, pokud myslíš, že to tak bude nejlepší, budu rád i za to.“

„Tak, jak se máš? Myslela jsem na tebe.“

„Jsem v pohodě. Myslím, že mě víc trápí moje matka a všichni v paláci, kdo na mně dohlíží, než moje skutečná bolest hlavy. Všechny odrážet začíná být otravné.“

„Záleží jim na tobě. Mě taky.“

Usmál jsem se na ni. „Víc bych si přál, aby tobě záleželo na mně.“

„Mě taky,“ řekla trochu smutně.

Takovou reakci jsem nečekal.

„Co? O co jde?“ Zeptal jsem se.

„Ne, nic.“ Pokrčila rameny.

„Vážně, o co jde?“ Tlačil jsem.

Neměla příležitost odpovědět. Vešla dovnitř jedna ze sester s podnosem jídla v rukou.

„Musím zkontrolovat vaše funkce, Edwarde,“ řekla mi.

„Jistě, samozřejmě.“

Začala mi měřit krevní tlak a srdeční frekvenci a já viděl, jak to Maggie přišlo nepříjemné. Cítil jsem se trochu nepříjemně. Trval jsem na tom, že ji nikdo neuvidí, a pak někdo vešel dovnitř.

Opravdu to trochu přeháněla. Nedělali jsme nic neslušného. Seděla přes polovinu místnosti daleko a hlasitě plakala! Tato žena byla profesionálka. Co udělá? Rozběhne se chodbou a řekne každému, kdo bude poslouchat, že královská učitelka seděla v mém pokoji? Byli jsme přátelé! O nic nešlo.

Přesto. Cítil jsem její nepohodlí a nechtěl jsem, aby to ještě někdy zažila.

„Víte, nemyslím si, že mě dnes večer musíte znovu kontrolovat,“ řekl jsem sestře.

Podívala se na mě nedůvěřivě. „Nemůžu vás nechat celou noc, aniž bych vás zkontrolovala.“ Potom pohlédla na Maggie a zdálo se, že pochopila, proč jsem chtěl být sám. „Možná bych mohla odložit další kontrolu až na půlnoc.“

„To by bylo skvělé.“ Usmál jsem se na ni. „Děkuji.“

Přikývla a poté odešla z místnosti.

Jakmile se za ní zavřely dveře, Maggie vstala. „Měla bych jít.“

„Maggie, počkej, prosím,“ řekl jsem a zněl přitom zoufaleji, než jsem zamýšlel.

„Edwarde, neměla bych tady být. Vážně. Kdokoliv by mohl přijít a…“

„Byla jediná, kdo kdy přijde neohlášeně a řekla, že nás nechá v klidu do půlnoci. Co co jde? Myslím, že jsme oba dospělí. I kdyby lidé předpokládali, že spolu chodíme, bylo by to špatně?“

„Ne,“ řekla definitivně. „Jejich předpoklad, že spolu chodíme, by nebyl tak špatný. Jde o to, že bych to nikdy nepředpokládala. Protože ty jsi princ a já učitelka. To, co si budou myslet, že děláme je, že spolu spíme. Nechci být známá, jako královská kurva.“

„No, to nejsi, technicky vzato…“ usmál jsem se na ni hravě.

Můj vtip se neujal.

„Edwarde, půjdu.“

„Maggie, prosím. Nikdo si to o tobě myslet nebude. Jsi milá, okouzlující a čestná žena. Jsi tu, abys dělala společnost příteli, zatímco má otřes mozku a protože tě prosí, abys mu dělala společnost. Nic jiného to není.“

Když se posadila, povzdechla si. „Dobře, můžu zůstat o něco déle.“

„Děkuji,“ usmál jsem se. „Ale, ehm, myslíš si, že bys mohla jít trochu blíž ke mně?“

Usmála se. „Co? Chceš, abych si k tobě přitáhla židli?“

„Ještě blíž.“ Poplácal jsem postel vedle sebe.

„Edwarde, řekni mi, že jsi mě sem nezavolal, kvůli kouření?“ Rozzlobeně vstala. „Nikdy bych s tebou neměla pohlavní styk, když jsi v tomto stavu.“

Musel jsem se pousmát jejímu použití slov pohlavní styk. Byla tak zábavná. Miloval jsem způsob, jakým mluvila. Nebyla, jako nikdo, koho jsem dřív potkal.

„Nechci mít se, Maggie. Žertuješ? Jsem zraněný. Momentálně sexuální touhu nemám. Jen chci být blízko tebe.“

Vypadala skepticky. „Opravdu? Proč?“

„Proč myslíš? Protože mě utěšuješ. Protože miluji tvoji přítomnost. Pojď se na chvíli trochu mazlit, prosím.“

Viděl jsem jí to v očích. Chtěla říct ne, ale nemohla tomuto požadavku odolat. Proč by měla? Byla to docela jednoduchá žádost.

Pomalu ke mně přistoupila, zula si boty a pak vylezla vedle mě na postel. Dělali jsme to tak už dříve, ale až po sexu. Nikdy to nebylo takové – nikdy jsme nebyli oblečení a nikdy to nebylo tak nevinné.

Když se plazila pod moji paži, okamžitě to bylo jiné. Bylo to nějak důvěrnější. Nemyslel bych si, že ležet s někým úplně oblečený bude intimnější pocit, než svlečený. Ale nějak to tak prostě bylo. Bylo to krásné.

Cítil jsem její vlasy, naklonil jsem se k nim a položil tvář na její hlavu.

„Děkuji,“ zašeptal jsem.

„Za co?“ Zeptala se.

„Že jsi zůstala… opravdu jsi mi chyběla.“

Cítil jsem, jak se její tělo napjalo, když jsem to řekl a přemýšlel jsem, jestli jsem něco neřekl špatně. O chvíli později odpověděla.

„Taky jsi mi chyběl.“

„Takže, co chceš dělat do půlnoci?“ Zeptal jsem se jí. „Přál bych si, abychom si mohli pustit film nebo něco takového, ale bohužel mi to není dovoleno, zatímco se léčím.“

Vzhlédla ke mně. „Myslím, že bychom si mohli jen povídat?“

„Jo.“ Usmál jsem se na ni. „Pojďme na to. Prostě mluvme. Jak pokračuje léčba tvého otce?“ Zajímalo mě, jestli už věděla o tom nemocničním účtu.

„Je to… trochu stresující. Myslím, že se zdá, že se mu tento týden daří lépe. Nezáleží na tom, jak dobře vypadá, nestále se bojím, že ho ztratím. Abych byla upřímná, bála jsem se, že ho ztratím, i když byl zdravý, ale teď jeho rakovina moje obavy ještě prohloubila.“

„Opravdu?“ To mě zmátlo. „Proč by ses o něj bála, když byl zdravý?“

„No, myslím, že to byl jen důsledek ztráty mé matky.“

Nikdy mi o své matce neřekla. Ne takhle. I když kvůli tomu, jak zmínku o ní přešla, jsem pochopil, že o ní nechtěla mluvit a neodvážil se jí na to ptát znovu.

„Myslím, že když ztratíš rodiče, najednou si uvědomíš smrtelnost. Když jsem ztratila matku… prostě jsem si nedokázala představit, že bych musela tou bolestí a žalem projít znovu. Takže jsem se o tátu hodně bála.“

Nějak jsem přesně věděl, co tím myslela. „To stejné mi projelo hlavou, když zemřel můj otec,“ řekl jsem jí.

„Ano?“

„Jo. Mnohem víc jsem se začal bát o matku. Teda, mámu jsem vždycky miloval, samozřejmě. Je to jiné, když jeden tvůj rodič zemře, víš? Moje matka se pro mě stala vším, co jsem měl poté, co můj otec zemřel.“

„Hm, úplně to chápu. Cítím to stejně. Můj otec je pro mě vším. Ani mi nevadí se o něj starat, žonglovat s účty za léčení a trávit s ním všechny večery. Myslím tím, že když je můj otec příliš unavený, než aby na mě mohl mluvit, jsou to osamělé večery.“

„To ano, co? Možná bych ti měl dělat společnost? Co kdybys přijela se svým otcem na návštěvu?“ Navrhl jsem.

„Panebože, to by bylo skvělé! Byl by u vytržení, kdyby se setkal s anglickým princem! To by od tebe bylo tak milé.“

Tak jsem to nemyslel.

Snažil jsem se odhadnout její reakci na to, že se setkám s jejím otcem. Nechtěl jsem poznat jejího otce, jako laskavost. Chtěl jsem poznat jejího otce, jako její přítel.

Nahlas jsem to neřekl. Bylo to opravdu divní říkat. Co kdyby to vzala špatně?

Obvykle jsem se odmítnutí nebál. Zaprvé, protože mě odmítali jen zřídkakdy a zadruhé, protože mi ostatní ženy byly dost lhostejné na to, aby mi to bylo jedno. Záleželo mi na Maggie. Chlape, staral jsem se o ni? Víc, než kdy jsem se kdy ve svém životě staral o nějakou ženu. Takže její odmítnutí by… to by bolelo. Bolelo by víc, než moje pulzující hlava.

Pokud chtěla moje návrhy odmítnout, rozhodl jsem si je užít. Nechtěl jsem, aby se to stalo, když jsem byl ve stresu a měl bolesti. Raději bych to zjistil později, až budu zdravý.

I když jsem doufal, že odmítnutý nebudu vůbec.

„Každopádně, nechci mluvit o sobě. Co o tobě? Co je nového u tebe?“ Zeptala se.

„No, ehm,… jde to.“ Přinutil jsem se k úsměvu. „Ve skutečnosti si svůj život v poslední době užívám. Rozhodně bych raději slyšel o tobě, zvláště o tvé rodinné historii?“

„Opravdu? Proč?“

„No, protože je to pro mě tak neznámé. Myslím, že ty ses do značné míry seznámila s mojí rodinou. Celý můj původ je vidět tak, aby si ho přečetl celý svět, což se zdá hezké.“

„Nechlubím se, ale je to docela hezké,“ souhlasila. „Opravdu nevím, jak to děláš. Jednat s lidmi, kteří se ti neustále objevují v životě. Myslím tím, že tě trefila pálka do hlavy a já hned dostala výstražné upozornění na telefon!“

„Sakra, ne!“ Zasténal jsem. „Kriste, proč se všechno musí hned objevit ve zprávách…“

„No, pro mě to byla aktuální zpráva.“

Srdce se mi zachvělo, když to řekla. Dalo mi to naději, že všechno, co jsme mezi sebou měli, bylo pro ni stejně vážné, jako pro mě. Zoufale jsem chtěl, aby to tak bylo.

„Je opravdu hezké mít možnost s někým si promluvit o tom, jak jsem se cítil po smrti mého otce,“ řekl jsem jí. „Nikdy jsem to nikomu neřekl.“

„Opravdu?“ Myslela bych, že se tě na to ptají všichni ve snaze tě slyšet, jak o tom mluvíš.“

„Jistě, ano, možná to budou chtít slyšet, ale to neznamená, že jsem se o to s nimi chtěl podělit. Většina lidí, když se mě zeptá na mého otce, hledá drby ohledně jeho smrti. Jsem si jistý, že šlo o nehodu. Náhodou řídil sám, což byla výjimka a všichni chtěli spekulovat, zda byl opilý nebo zdrogovaný, i když bylo údajně oznámeno, že nebyl. Myslím, že lidé si myslí, že královská rodina má nějaký vliv na média a může je přimět, aby naše malá špinavá tajemství nezveřejňovala, ale podle mých zkušeností je to naopak. Nemůžeme je přimět, aby přestali.“

„Bože můj, to je hrozné,“ řekla. Slyšel jsem v jejím hlase to, co si opravdu myslela. „Nikdo si nezaslouží, aby po smrti rodiče zažíval něco takového. Přála bych si, aby měli lidé rozum a aby tebe a tvoji rodinu nechali na pokoji. Nezasloužíte si, aby vás neustále takhle obtěžovali.“

„Jsi sladká.“ Políbil jsem ji na temeno hlavy. „Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč jsem se zbavil svých povinností.“

Nestíhala ho sledovat. „Jak to myslíš?“

„Když můj otec zemřel, všichni mluvili o tom, jak nastoupím na trůn. Padla na mě váha toho, jak úžasný král můj otec byl. Nemohl jsem to přijmout. Moc jsem miloval svou matku, ale při každé příležitosti jsem měl pocit, že jsem pro ni byl zklamáním. Nechtěl jsem být, tak jsem se vyhýbal rozhovoru s ní o všem, co bych měl udělat. Vyhýbal jsem se i přemýšlení o tom. Většinu času jsem se dokonce vyhýbal tomu, abych byl doma.“

„Zdá se, že teď jsi v paláci hodně,“ poznamenala.

„Ano, no, upřímně, myslím, že s tím máš něco společného. Ty a moji sourozenci, samozřejmě. Vždycky jsem si na ně udělal čas. I u nich mám pocit, že selhávám. Mohl bych jim být lepším starším bratrem.“

„Žertuješ? Edwarde, vůbec netušíš, jak tě ty děti ve skutečnosti vidí.“

„Co?“ Zeptal jsem se.

„Uctívají zemi, po které chodíš. Ty děti tě zbožňují. Jsi pro ně dokonalým vzorem. To ti můžu odpřisáhnout. Pokud něco, jsi pro ně až příliš dobrým vzorem.“

Byl jsem poctěný slyšet to od ní. „Jak bych pro ně mohl být příliš dobrým vzorem?“

„Tím, že žiješ naplno. Drewa někdy deprimuje, když něco nezvládne tak dobře, jako ty. Třeba jezdit na koni.“

„To dělá?“ Něco takového jsem slyšel nerad. „To by opravdu neměl. Ten chlapec je mnohem lepší dítě, než jsem byl v jeho věku já. Je chytrý, zodpovědný a je pravděpodobně tím, kdo by měl místo mě skončit, jako král.“

„Ne, to neříkej,“ řekla jemně. „Budeš úžasným králem, Edwarde. Jsi laskavý, ohleduplný a zdá se mi, že docela zodpovědný. Vůbec tě nevidím, jako chlapa, který rád chodí na párty.“

To jen proto, že od setkání s ní jsem s tím přestal. Každou volnou chvíli jsem raději trávil s Maggie.

Upřímně řečeno, kdybychom skončili spolu, mohl jsem s jistotou říci, že jsem si nemyslel, že už budu chodit na párty. Necítil bych žádnou potřebu. Jít ven a setkávat se se ženami zaplňovalo prázdno, které jsem po svém boku nepotřeboval zaplnit, když jsem měl Maggie.

„Doufám, že to tak je,“ řekl jsem.

„Jen si musíš vzít někoho, kdo bude dobrou královnou. Někoho, kdo tě opravdu povede, aby ses stal dobrým králem, víš?“

Jo, to jsem si taky myslel.

Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsme spolu mluvili, ani jsem nevěděl, kdy jsme přestali mluvit. V určitém okamžiku jsem usnul s ní stále v náručí.

Když mě probudilo světlo ode dveří, zívl jsem a podíval se tím směrem, kde jsem si myslel, že stále bude Maggie.

K mému zděšení byla pryč. Přicházela sestra. Mohla odejít před půlnocí, aniž by se rozloučila? Nemohl jsem si vzpomenout.

„Jak se cítíte, Edwarde?“ Zeptala se mě sestra.

„Nic moc,“ řekl jsem s vědomím, že odešla.

Nemohl jsem jí to vyčítat. Věděl jsem, že nechtěla, aby ji přistihli v mé posteli a věděla, že o půlnoci přijde sestra. Jen bych si přál, abych jí mohl poslat zprávu.

Doufal jsem, že se zítra zase zastaví.