RS - 13. kapitola

 Překlad: Marťa

Maggie

Byla jsem v kuchyni a připravovala lasagne, které si vyžádal můj otec k večeři a proti své vůli jsem mu vyhověla. Věděla jsem, že by pravděpodobně neměl jíst něco tak těžkého, jako lasagne, ale v poslední době jen zřídka požádal o nějaké jídlo, tak jsem cítila potřebu dopřát mu to, co chtěl.

Zdálo se, že nedostatek úsudku byl v poslední době častým tématem mého života.

Přes své odhodlání odříznout se od Edwarda byl stále častým tématem mých myšlenek. Pokračovali jsme v tajných schůzkách a já se k němu každým dnem více a více připoutávala. To pouto se opravdu vymykalo kontrole. Neustále jsem na Edwarda myslela. I když jsem pracovala s dětmi, přála jsem si, aby přišel Edward. Stal se stálým doplňkem v mé mysli a já se kvůli tomu faktu styděla. Přesto jsem to nechala pokračovat.

Jednoduše proto, že pro mě byl neodolatelný. Ale abych nebyla hrubá, nikdy v životě jsem neměla lepší sex. Dostal moje vědomí na místa, kde nikdy předtím nebyla, ačkoliv jsem se nikdy nemohla vzdát svého života. Chtěla jsem ho každou sekundu každého dne. Nikdy to neskončí.

Věděla jsem, že se to stane. Nemohla jsem z toho vinit nikoho, než sebe. Určitě jsem to Edwardovi nevyčítala, ale strašně jsem ho chtěla.

Bylo to opravdu žalostné. Myslím, tím to, že pro něj nikdy nebudu vážnou přítelkyní. Byl to princ. Potřeboval randit a následně si vzít někoho svého sociálního postavení. A to jsem rozhodně nebyla já a nikdy nebudu. Nebyla jsem pro něj tou ženou. Bez ohledu na to, jak moc jsem si jí přála být.

Nebyla jsem pro Edwarda ta pravá. Poté, co jsme se spolu sešli, povídali jsme si o životě a bylo to tak snadné. Myslíte si, že někdo, komu celý život říkali, jak důležitý byl, bude trochu egoista, ale nebyl. Měl laskavou duši. Vždycky naslouchal, co jsem mu říkala o svém životě. Vyvolával ve mě pocit, že se o mě staral.

Což moje pocity jen zhoršilo. Kdybych se chtěla držet toho, že k němu nebudu nic cítit, asi jsem s ním po sexu měla přestat mluvit. Zjistila jsem, že odmítnutí jeho rozhovoru bylo stejně těžké, jako odmítnutí jeho pokroku.

Vrstvila jsem střední vrstvu lasagní a rozhodla se tam dát mnohem více lilku a cukety, než jsem normálně dávala. Možná jsem plnila tužbu svého otce, ale neřekla jsem mu, že se jednalo o zeleninové lasagne s nízkotučným sýrem. Doufejme, že si toho nevšimne.

Když jsem dokončila vrstvení, polila jsem to omáčkou a vrchní vrstvou těstovin. V troubě se budou péct asi hodinu, ale byt dnes večer bude vonět úžasně. V poslední době jsem často podléhala připravování mražených jídel, protože jsem byla unavená z práce a péče o svého otce. Opravdu jsem potřebovala vařit častěji.

Vyšla jsem z kuchyně a našla svého otce v obývacím pokoji, jak sledoval nějaký sitcom, který jsem neznala.

„Vaříš?“ Zeptal se dychtivě.

„Jistě. Bude to za hodinku. Jsem ráda, že jsi tak nadšený.“

„Ach, to jsem.“

„Takže se ti vrací chuť k jídlu?“ Zeptala jsem se.

„Ano, každým dnem víc.“ Usmál se na mě.

„Dobře. To ráda slyším.“ To muselo být dobrým znamením pro jeho zdraví.

„Jak to šlo v práci, drahoušku? V poslední době jsem byl unavený a moc jsme o tom nemluvili.“

„Upřímně, je to opravdu skvělé. Myslím, že jsem si nikdy nepředstavovala, že jednoho dne budu pracovat v paláci. Nelze popřít, že je to super.“

„Ano, vskutku,“ souhlasil. „Poslal jsem email několika přátelům a rodině doma a chlubil se tebou.“ Zazubil se.

„Ach, tati.“ Zavrtěla jsem hlavou, i když bylo milé, jak moc na mě byl hrdý.

„Dovol mi, abych se svou dcerou chlubil, prosím. Jsi mým jediným úspěchem v životě.“ Usmál se na mě. „Takže, jak dobře se znáš s královskými? Chci říct, ty děti samozřejmě znáš, ale co královna?“

„Potkala jsem ji,“ řekla jsem a přikývla, „ale doopravdy ji moc dobře neznám. Zdá se milá. Mnohem víc mluvím s princem. Někdy přijde během vyučování, protože rád tráví čas se svými mladšími sourozenci.“

„No, není to milé? Je pěkné, že můžeš trávit čas s královskou rodinou.“

To bylo, ale v poslední době jsem chtěla víc.

Milovala jsem Edwarda a milovala jsem děti, ale nechtěla jsem s nimi mít jen pracovní vztah. Nemohla jsem si pomoct, ale přemýšlela jsem o tom, jaké by bylo pro ně být něčím víc. Kdybych chodila s Edwardem, byla bych víc, než jen jejich učitelka – byla bych rodina.

Jak jsem toužila být jim všem nablízku.

Nemohla jsem o tom fantazírovat. Kam mě to snění dostalo? To mě jen přivedlo k lepšímu pojetí myšlenky na život, který jsem nikdy neměla mít.

„Jsem na tebe hrdý, zlatíčko. Opravdu jsem.“

„Díky tati.“

Když jsem sledovala s otcem televizi, opírala jsem se o gauč. Můj telefon mi zabzučel v kapse, tak jsem ho vytáhla a podívala se na nejnovější zprávy.

„Aktuality: Princ Edward byl zraněn při hře póla.“

Když jsem čekala, až se článek načte, vystřelila jsem z gauče v plné pohotovosti. Můj otec si okamžitě všiml, že něco není v pořádku.

„Co? Co se děje?“ Zeptal se.

„To princ. Zřejmě se zranil při hraní póla,“ odpověděla jsem a srdce mi bušilo, když jsem popoháněla telefon, aby se načítal rychleji!

Když se to stalo, rychle jsem si článek přečetla. Zřejmě ho trefil pálkou do hlavy jiný hráč. Spadl z koně a upadl do bezvědomí.

„Panebože,“ zamumlala jsem.

„Co?“ Zeptal se otec znovu.

„Byl v bezvědomí. Musím zavolat paní Mitchellové a ujistit se, že je v pořádku,“ řekla jsem, než jsem vyšla ven.

Bylo mi špatně od žaludku, když jsem pomyslela na Edwardovo zranění. Co kdyby to bylo vážné? Měla jsem silné nutkání jet za ním, ať byl kdekoliv, ale věděla jsem, že to nebylo zcela vhodné. Proč by mě měli pustit do nemocnice, kde ležel? Nebyla jsem pro něj ničím.

Ale on pro mě byl vším.

„Haló?“ Ozvala se v telefonu paní Mitchellová.

„Paní Mitchellová, zdravím. Právě jsem slyšela o princi Edwardovi. Je v pořádku?“

„Ano, ano, bude. Zřejmě má slabší otřes mozku a tento týden bude muset hodně odpočívat, ale měl by se uzdravit bez trvalých následků.“

S velkou úlevou jsem si oddechla. „Dobře, dobře. To ráda slyším,“ řekla jsem.

„Je velmi milé, že jste ho kontrolovala, drahá.“

Jistě... jo. Jakožto zaměstnance bylo moje gesto jen sladké. Bože, nenáviděla jsem, jak jsem mu byla blízká, ale z pohledu všech ostatních tak odměřená. Ne, že bych chtěla, aby o nás lidé věděli nebo něco takového. Bylo frustrující mít někoho tak moc ráda, zatímco já pro něj znamenala tak málo.

„Uvidíme se zítra odpoledne v paláci?“

„Ano, samozřejmě,“ řekla jsem jí.

„Fantastické. Dobrou noc, drahá.“ Zavěsila.

I když jsem věděla, že byl Edward v pořádku, cítila jsem se zoufale, protože jsem chtěla vědět víc. Kde zůstane? Mohla jsem ho navštívit? Potřeboval něco? Kdo se o něj staral? To byly samozřejmě všechny ty hloupé otázky, protože to byl anglický princ. Nemyslela jsem si, že potřebuje, abych se starala o to, kdo o něj pečuje. Jistě se o něj staral celý palác.

Chtěla jsem, abych to byla já, kdo by byl po jeho boku. Chtěla jsem být tím, kdo se o něj bude starat a pomůže mu se úplně uzdravit. Sakra, proč jsem to nemohla být já?

Než jsem se vrátila ke svému otci, musela jsem se zhluboka nadechnout. Bylo hloupé, jak moc jsem se musela uklidnit. Edward byl v pořádku. Nepotřeboval mě. Musela jsem se kvůli celé té záležitosti chovat rozumně.

Nemohla jsem být rozumná. Proto jsem nikdy neměla v úmyslu se s ním vůbec zaplést!

Věděla jsem, že to musím ukončit. Pokud ne, jak moc to bude bolet, pokud to nechám pokračovat další měsíce? Byla bych k Edwardovi nevyhnutelně připoutaná. A on ke mně následně připoutaný nebyl.

Tak, co by se stalo, kdyby někoho potkal? Jako, kdyby skutečně někoho potkal? Ženu, kterou by si mohl vzít s sebou na trůn?

Absolutně by mi to zlomilo srdce. Nebyla jsem si jistá, jak bych se z toho vzpamatovala. Což znamenalo, že jsem to potřebovala mezi námi ukončit, než uvidím, jak s jinou ženou odjíždí do západu slunce.

Právě teď jsem mu to samozřejmě říct nemohla, protože se zotavoval z otřesu mozku. To by bylo kruté a zbytečné. Počkám, až se uzdraví.

Chtěla jsem mu alespoň poslat zprávu, abych se zeptala, jak se mu daří a ujistila se, že byl v pořádku. Bála jsem se, že kdyby byl v nemocnici, jeho telefon by měl v rukou někdo jiný, takže by mě moje zprávu jemu mohla prozradit. To jsem nemohla dopustit.

Zoufale jsem se bála, aby někdo nezjistil, že jsme se s Edwardem scházeli. Mohlo by to na mě vrhnout špatný pohled a dokonce mě to vystavit do centra pozornosti. A já měla nulovou touhu být v centru něčí pozornosti. Necítila bych se dobře, kdyby se o mně psalo v bulvárních novinách, jako o americké couře, která spala s princem. Nejlepší tedy bylo udržet náš vztah před všemi v tajnosti. Zatím jsme ve skrývání odváděli dobrou práci.

Nakonec jsem se rozhodla vrátit a tiše jsem za sebou zavřela dveře. Doufala jsem, že mě otec neuslyší přijít a nebude se mě ptát, jak je Edwardovi.

Samozřejmě, že mě slyšel a zeptal se.

„Jak se má princ?“

„Je mu dobře,“ odpověděla jsem. Slabý otřes mozku, ale bude v pořádku.“

„Dobře, dobře. Viděl jsem, jak moc ses o něj bála.“

Věděla jsem, na co se ptal.

„Ano, jistě, Edward je velmi dobrý muž. Vždycky ke mně byl laskavý. Bylo by hrozné, kdyby se mu stalo něco vážného.“

„Jistě.“ Přikývl, ale stále měl trochu podezření.

Toho večera, když jsme snědli lasagne na gauči, jsem se soustředila jen na povídání s mým otcem a na televizi. V koutku své mysli jsem ale chtěla jen mluvit s Edwardem. Toužila jsem jít do práce druhý den s nadějí, že byl v pořádku.

Bohužel to nebylo přesně to, co se ten den stalo.

Během mé hodiny s Abigail a Drewem se Edward neukázal. Začínalo mi to dělat starosti. Nebyl ještě na nohou?

Snažila jsem se soustředit na učení, které jsme dnes měli a nezabývat se Edwardovým zdravím, ale nijak snadno to nešlo. Čím déle jsem odkládala zeptání se na Edwarda, tím více jsem byla znepokojená. Nakonec jsem to na Drewa a Abigail vyhrkla.

„Takže, jak je na tom váš bratr? Slyšela jsem o té nehodě.“ Snažila jsem se ptát neformálně, aby to nevypadalo, jako něco jiného.

„Ó, chceš vědět, jak se má Edward, protože ho máš ráda?“ Popichovala mě Abigail.

Cítila jsem, jak mi zrudly tváře. „Mám ho ráda, samozřejmě, jako přítele.“

„Myslím, že ho máš ráda,“ utahovala si ze mě Abigail.

Bylo to tak zřejmé?

Drew si ze mě však, naštěstí, vůbec neutahoval. „Je mu dobře. Bolí ho hlava, ale přežije to. Maminka neustále dohlíží na to, aby kolem sebe měl zdravotní sestry.“

„Je to stále tak vážné?“ Zeptala jsem se znepokojeně.

„To si nemyslím. Myslím si, že to moje matka jen přehání. Viděl jsem ho dnes odpoledne a vypadal dobře. Možná byl trochu unavený.“

„Ano a nemůže sledovat žádné filmy! Strašně se nudí!“ Řekla Abigail.

To jsem vlastně slyšela. Že po otřesu mozku jste nemohli sledovat televizi ani si číst. Šlo o to nechat mozek uzdravit, i když jsem tomu pochopitelně úplně nerozuměla.

„Po hodině se ho chystáme navštívit, aby se tolik nenudil. Chceš jít taky?“ Zeptala se Abigail.

„Ach, ne, ne. Raději ne. Měl by si odpočinout a být jen se svou rodinou.“

Ulevilo se mi, když jsem věděla, že o něj bylo dobře postaráno.

Tento týden se táhl pomalu. Každý den jsem doufala, že bude Edward v pořádku, aby mohl chodit po paláci a přijít na naši hodinu. Každý den jsem byla velmi zklamaná. Po mém informování se u Abigail jsem se na něj přestala ptát. Nechtěla jsem, aby se to dětem zdálo podezřelé.

Na konci týdne jsem šla domů a vyzvedla poštu, abych zjistila, že tam byl další dopis z nemocnice. To ve mě vyvolalo vlnu paniky. I když jsem každý měsíc platila minimální platbu, pokud by tento měsíc poslali žádost o další platbu, neměla bych peníze. Nemohla bych si dovolit, ani kdyby se zvedla minimální splátka za každý měsíc.

Vešla jsem do bytu a posadila se za kuchyňský stůl, a než jsem dopis otevřela, plně jsem se připravila na to, jak by mohl ztížit moji finanční zátěž. Konečně jsem měla pocit, že jsem měla nad svými financemi kontrolu a teď jsem se chystala o ni znovu přijít? Bylo to jen zatracené chvilkové štěstí.

Neviděla jsem žádný důvod, proč by mi z nemocnice posílali dopis, aniž by to byla faktura. Takže jsem se připravila a roztrhla obálku.

Byla jsem v šoku z toho, co jsem uviděla.

Byla to faktura za platbu... kromě toho, že jsem platbu neprovedla.

Zdálo se, že si nemocnice myslela, že ano. Nevěděla jsem proč.

Zůstatek účtu za léčbu mého otce byl na nule. Všechno bylo splaceno. O všechno bylo postaráno.

To nebylo možné.

Snažila jsem se necítit úlevu, protože by to zřejmě byla obrovská chyba. Bylo zřejmé, že platbu provedl někdo jiný a byla připsána na mě. Neviděla jsem žádný jiný důvod, proč by se to stalo.

Rozhodně jsem jim musela zítra zavolat a všechno vyřešit. Ale dobrá zpráva byla, že jsem alespoň nedostala poštou žádný další účet.