RS - 12. kapitola

 Překlad: Marťa

Edward

Seděl jsem na svém koni a čekal, až začne zápas. Věděl jsem, že bych se měl soustředit na hru před sebou. Pólo bylo koneckonců extrémně nebezpečné, pokud jste se nesoustředili a já myslel jen na Maggie.

Podíval jsem se na dav. Na zápas se přišlo podívat několik členů královské rodiny. Na pólo byl krásný den. Slunce svítilo, tráva byla svěží a lidé byli připraveni se bavit. Přesto jsem fantazíroval jen o tom, jestli tady byla Maggie, aby se na mě podívala.

Samozřejmě, že nebyla. Nemohla být. Byla to prestižní událost. Nebyla přístupná veřejnosti. Bylo by možné ji pozvat, kdybych s ní chodil vážněji...

To bylo něco, o čem jsem posledních pár týdnů, od mého katastrofálního rande s Angelique, hodně uvažoval. Stejně, jako Cecilia se pokusila do mě zatnout drápy a nalákat mě na večeři – která vedla k dezertu - a její naději, že to mezi námi bude vážné. To jsem nedělal. Čím víc času jsem ale strávil s Maggie, a čím dále náš flirt zacházel, tím více jsem byl tou roztomilou a malou Američankou nadšený, ačkoliv se zdálo, že se Maggie zdráhala nechat mě vstoupit do jejího života. Chápal jsem proč. Bála se, že by nás nachytali v kompromitující situaci. Bála se, že nebude vypadat, jako profesionál. To by se nestalo, pokud bych veřejně prohlásil, že spolu chodíme.

Byl to však pro mě velký krok. Nikdy jsem se takové ženě nezavázal. Byl na mě vyvíjen velký tlak a bylo jasné, že pokud bych se odhodlal zaslíbit ženě, musel jsem to myslet naprosto vážně.

Koneckonců by se mohla stát princeznou.

Což bylo něco, čím byl někdo, jako Maggie, pravděpodobně nikdy nechtěl být. Mnohokrát řekla, že chápe mou touhu vzdát se svých královských povinností. Pochyboval jsem, že někdy chtěla něco jen pro sebe.

Bez ohledu na to nebyla ani řádnou Britkou. Byla Američanka – i když to bylo bezesporu to, co jsem na ni miloval nejvíc.

Ať tak či onak, měl jsem toho právě teď příliš mnoho k přemýšlení. V dohledné době se mnou oficiálně chodit nechtěla a já nebyl na takový závazek připravený. Přesto jsem si čas strávený s ní důkladně užíval. Když jsem na ni teď myslel, nebylo to proto, že bych ji chtěl mít. Nebyla to touha. Myslel jsem na ni, jako na osobu.

Jako jak musela bojovat se splacením účtů z nemocnice za svého otce. To se mi nezdálo ani trochu spravedlivé a často jsem si kvůli tomu dělal starosti. Proč by se během nejtěžšího období svého života měla soustředit na finance? Myslím tím, že netušila, jak bude rakovina jejího otce postupovat, a přesto si musela dělat starosti s penězi? To bylo barbarské.

Někdo tak laskavý, jako ona si to nezasloužil. Byla to tak sladká a opatřovatelská duše. Většina žen, se kterými jsem se setkal, toužila jet se mnou na dovolenou nebo každý víkend vyrazit do nejexkluzivnějších klubů. Maggie taková nebyla. Strávila každou chvíli v práci nebo se svým otcem. Uklízela jejich byt, vařila pro ně a starala se o to, aby byly uspokojeny všechny jeho potřeby. Starala se nejen o jeho fyzické zdraví, ale také o něj, jako o celek, aby se ujistila, že nikdy netrávil příliš mnoho času sám a že měl pořád dobrou náladu. Byla anděl.

Zasloužila si celý svět.

V posledních týdnech jsem se přestal vídat s jinými ženami. Moje poslední rande s Angelique bylo zlomovým bodem. Věděl jsem, že to mezi mnou a Maggie ještě nebylo vážné, tak jsem neměl pocit nátlaku. Bylo to jen proto, že už mě žádná jiná žena nezajímala. Trávit čas s kteroukoliv jinou mi připadalo, jako plýtvání. Jediná osoba, která mi skutečně dávala pocit, že byl plně využitý, byla Maggie.

Zápas začal náhle a vytrhl mě tak z mého snění o Maggie. Byl jsem nucený soustředit se na hru. Když můj kůň vyrazil k míči, zvedl jsem pálku nad hlavu. První zásah provedl nepřátelský tým a já okamžitě hnal svého koně směrem k naší bráně, abych míč zastavil.

Pokud jsem to mohl soudit, byl jsem v pólu dobrý. Byla to jedna z těch věcí, na které jsem měl talent. Zajímalo mě už, jako malého chlapce a jakožto člen královské rodiny, se ode mě očekávalo, že ho budu hrát.

Opravdu jsem si to užíval. Pólo pro mě obvykle bylo uvolněním. Byla to příležitost uniknout svému životu a svým pocitům osamělosti a stresu. Stálo mě veškerou energii a soustředění, takže když jsem hrál, všechno ostatní šlo stranou.

Tak jsem se teď necítil. Normálně jsem využíval pólo k tomu, abych se vyhnul myšlenkám na svůj život. Právě teď ale tak špatný nebyl. Ve skutečnosti byl velmi příjemný. O hru jsem se právě teď nemohl starat méně.

Takže jsem byl dnes pochopitelně nedbalý. Doufal jsem, že mě moji spoluhráči snesou. Upřímně řečeno, připadalo mi tak hloupé starat se o výsledek hry, když si Maggie dělala starosti s tak vážnými věcmi, jako byl výsledek nemoci jejího otce.

 Bez ohledu na to jsem se snažil držet krok. Málem jsme trefili nepřátelskou branku, ale v poslední chvíli tam někdo vletěl a míč odrazil zpět. Dychtivě jsem s koněm spěchal, abych si ho vzal, ačkoliv jsem byl trochu nevšímavý ke svému okolí.

A zaplatil jsem za to.

Najednou jsem ucítil ránu do helmy a můj svět zčernal.

Když jsem přišel k sobě, už jsem nebyl na koni, ale ležel jsem místo toho na zemi. Byl jsem dezorientovaný a nejistý, co se stalo, ale teď kolem mě stáli lidé.

„C-co?“ Zamumlala jsem.

„Spadl jste z koně!“ Slyšel jsem, jak mi říkal známý hlas paní Mitchellové.

Pak jsem se otočil a viděl, jak přede mnou klečela moje matka.

„Edwarde? Jsi v pořádku?“ Ptala se zoufale.

„Já... myslím, že ano,“ zamumlal jsem.

Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem tam ležel, ale nemyslel jsem si, že by to trvalo déle, než několik sekund. Můj kůň stál stále přede mnou.

V hlavě mi zvonilo a pokusil jsem se posadit, ale okamžitě se mi zatočila hlava. Moje matka mě okamžitě zatlačila zpět dolů.

„Ne, ne, zůstaň tam!“ Řekla. „Sanitka je na cestě.“

Zasténal jsem. „Mami, nepotřebuji sanitku.“

„Rozhodně ji potřebuješ a už o tom nechci nic slyšet!“ Otočila se na paní Mitchellovou. „Prosím, ujistěte se, že se dostanou přes bránu.“

„Hned,“ řekla paní Mitchellová, která zněla vyděšenější, než jsem ji kdy slyšel.

Opravdu jsem to neviděl na nic vážného. Hlava mě bolela a nelíbil se mi ten pocit závratě, který jsem zažíval. Nemyslel jsem si ale, že by to bylo příliš vážné.

Když se kolem mě všichni sešli, stále jsem myslel jen na jedno. Nebyl jsem si jistý, jestli to bylo otřesem mozku, který tu myšlenku přivolal nebo jen můj opravdový zájem, ale bez ohledu nato jsem pořád přemýšlel o stejné věci znovu a znovu...

Musel jsem pomoci Maggie.