RS - 10. kapitola

 Překlad: Marťa

Edward

Bylo mi jasné, že se mi Maggie vyhýbala. Svým způsobem mi to přišlo roztomilé. Také jsem byl velmi zmatený, proč. Myslel jsem, že jsme se spolu skvěle bavili. Ačkoliv jsem moc nepřemýšlel nad tím, proč potom tak rychle utekla.

Předpokládal jsem, že jakmile ji konečně budu mít, uvolním se a ona nebude tolik zahlcovat mé myšlenky. Ale stal se pravý opak. Teď jsem na ni myslel ještě víc. Dnes jsem přišel do paláce jen proto, abych ji viděl. Abych s ní mohl mluvit. Takže jsem byl nadšený, když jsem slyšel, že jdou do muzea. Myslel jsem, že to bude příležitost strávit s ní více času.

Teď jsem viděl, že to pro ni byla příležitost, jak se mi vyhýbat.

Přesto jsem se nedal odradit. Nevěděl jsem, proč s ní chci stále trávit čas, ale věděl jsem, že mi v tom nic nezabrání. Měl jsem ji rád. Opravdu se mi líbila a udělal bych cokoliv, abych ji pořád vídal.

Nikdy jsem nic takového k žádné ženě necítil. Byla spousta žen, se kterými jsem chodil. Spousta žen, s nimiž jsem trávil přiměřený čas a se kterými jsem si užíval. Na konci dne jsem si je mohl vzít nebo je nechat jít. Neměl jsem pocit, že bych s některými potřeboval trávit hodně času.

Potřeboval jsem trávit čas s Maggie. Toužil jsem po každém okamžiku, kdy jsem mohl být blízko ní.

„Když se vyrovnáváš se stresem spojeným s nemocí tvého otce, uklidňuje tě právě tento druh myšlení?“ Zeptal jsem se jí s odkazem na výstavu a způsob, jak se cítila bezvýznamná.

„Vlastně, ano. Když se nahromadily účty za lékařskou péči a já si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Když jsem pomyslela na narůstající dluh a strašný kreditní průměr, pomyslela jsem si, jak hloupé to všechno bylo. Peníze, dluh, kreditky... všechno, co si člověk vymyslel, aby měl pocit, že má nějakou kontrolu nad světem. Nemáme vůbec kontrolu nad světem, že? Vždycky si dělá, co chce a vždy bude.“

Každé její slovo mě uchvátilo. Přemýšlela způsobem, jak jsem nikdy předtím nezažil, i když jsme kráčeli dvěma velmi odlišnými cestami v životě, a přestože jsem neměl touhu bojovat nebo cítit úzkost a utrpění, o kterém mluvila, vyvolávalo to ve mě nově nalezenou úctu k ní. Kvůli své rodině se nikdy nevzdávala a ve jménu lásky pracovala ještě tvrději.

I když jsem nerad přemýšlel o boji jejího otce. Nezdálo se mi správné, že by někdo, jako ona měl tolik bojovat. Byla tak laskavá, tak chytrá, tak nádherná... Přál jsem si, abych ji mohl zbavit všech trápení.

„Děti se vrátí každou chvíli, víš,“ řekl jsem jí.

„Nemůžu se dočkat.“ Usmála se, ale řekla to kousavě. Dala jasně najevo, že se mnou nechtěla být sama.

Proč? Možná si v mé přítomnosti nevěřila.

„Neužíváš si čas, který spolu trávíme?“ Zeptal jsem se.

„Ne, ehm...“ zamumlala.

„Takže... co je to tedy?“

„Jen si nejsem jistá, zda je to dobrý nápad,“ řekla mi.

„Proč ne?“

Pokrčila rameny. „Nevím, jde jen o to... ty jsi můj šéf, víš?“

O to tedy šlo.

„Maggie, nejsem tvůj šéf. Ne doopravdy. Choval jsem se k tobě někdy, jako šéf?“

„Vlastně ne...“ řekla tiše.

„Tak, co je na tom špatného?“

Než mohla začít argumentovat, sevřel jsem jí tvář do dlaní a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit. Nebyla jsem si jistý, zda se neodtáhne, ale musel jsem riskovat odmítnutí, když byla příležitost. Překvapila mě tím nejlepším způsobem. Polibek byl jemný, měkký – romantický. Přesně takový, jaký slibovala, že nechtěla a nepotřebovala. Pokud šlo o mě, byl jsem na tom opačně.

Neodtáhla se. Ve skutečnosti mi položila ruku na tvář, když se nahnula dopředu.

Vychutnával jsem si chuť jejích rtů. Byla vynikající... zaplavily mě vzpomínky na naši společnou noc.

Pak náhle odtrhla rty od mých.

„Já, ehm, nechci, aby to viděly děti,“ zamumlala.

„Správně,“ souhlasil jsem. Nedychtil jsem po tom, aby mě mladší sourozenci přistihli, jak se věnuji jejich učitelce. „Tak se sejdeme dnes večer? A skončíš v práci?“

„Jako... že se potkáme v paláci? Po pracovní době?“

„Ano,“ řekl jsem vážně.

Zase vypadala váhavě. „Nevím... nejsem si jistá, zda je to dobrý nápad.“

„No, já ano,“ řekl jsem jí. „Jsem si jistý, že je to zatraceně dobrý nápad. Chci tě znovu vidět... Ne, absolutně rozhodně tě musím znovu vidět.“

Vykulila oči. „Musíš?“

„Trvám na tom,“ opakoval jsem.

Povzdechla si. „Dobře... jistě. Ano, potkáme se později.“

Usmál jsem se. „Perfektní.“

Načasování bylo správné, protože jen o chvíli později jsem uviděl, jak k nám běží Abigail a Drew.

„Jste připraveni vrátit se k prohlídce?“ Zeptala se Maggie.

„Ano!“ Odpověděla vzrušeně Abigail.

Já nebyl.

V muzeu jsem se nemohl na nic soustředit. Jediná věc, na kterou jsem se mohl soustředit, jediná věc, na kterou jsem se chtěl soustředit, byla Maggie. Přistihl jsem se, jak posedle přemýšlím o tom, kdy ji budu mít zase sám pro sebe. Všechno, co bych jí mohl udělat, kdybych dostal příležitost.

Nadchlo mě to.

Po zbytek prohlídky jsem byl docela rozptýlený. Abigail nebo Drew se mě občas na něco zeptali a samozřejmě jsem jim odpověděl, ale pak se moje mysl vrátila zpět k Maggie.

Nespustil jsem z ní pohled. Miloval jsem, jak se hýbala. Miloval jsem její křivky. Miloval jsem způsob, jak se jí vlasy při každém kroku vlnily... stejně jako její zadek. Když kráčela, představoval jsem si, že ke mně kráčela nahá.

Nemohl jsem uvěřit, jak nenasytně jsem tu ženu chtěl. Takový chlap jsem nebyl. Proč jsem cítil tak silnou touhu být s ní? Proč jsem ji nemohl dostat z hlavy? Blížilo se to posedlosti a nemohl jsem přijít na to, proč.

Jediné možné vysvětlení, na které jsem dokázal přijít bylo, že mě udělala... šťastným. Bylo to tak dlouho, co jsem cítil skutečné, nefalšované štěstí. Dokud jsem nepoznal ji.

Když jsem s ní mluvil, vyvolávalo to ve mě napovrch to, co jsem od dětství necítil. Obvykle jsem trávil čas s lidmi, kteří by dočasně zaplili moji prázdnou osamělost. S ní nebyla žádná osamělost. Nebyla žádná negativita. Cítil jsem se klidný. Chtěl jsem toho víc. Pronásledoval bych ten pocit, až na samotný konec světa.