HY - EPILOG

 Překlad: Lucianna

Epilog – Stella

„Máš své knihy, desky, kalkulačku a pero?“ zeptá se mě Cameron po třetí.

„Ano, už jsem ti to říkala,“ usměji se na něj a poplácám si tašku.

„Já vím, ale chci se ujistit. Profesor Barkley je osina v zadku. Je to jedna z nejtěžších přednášek. Jsi si jistá, že chceš začít s tímhle? Můžu tě z toho stále dostat.“

„Mám ráda matematiku a čísla mi vždy šla lehce. Zvládnu to, Came.“

„Nech tu holku být, Came. Je chytřejší než my dva a ty to víš,“ vloží se do toho Easton a hodí mi paži kolem ramen. Pobílí mě na čelo než pokračuje, „Neboj se, zlato, povedeš si skvěle.“

Už je pár měsíců, co se stala celá ta věc Paulem, a můj život se drasticky změnil. Poprvé od doby, co mi umřeli rodiče, se těším z budoucnosti, a jsem naprosto a totálně šťastná. Což je něco, co jsem si nemyslela, že budu někdy schopná znovu říct.

„Běž, nebo přijdeš pozdě,“ pustí mě Easton a jemně mě postrčí ke dveřím. „Setkáme se potom v kavárně u knihovny, dobře?“

„Dobře,“ usměji se a oběma jim mávnu, než zamířím na svou úplně první přednášku na Blackthornu. Jakmile jsem zmínila mou touhu jít na vysokou, zapsali mě kluci na přednášky. Říkala jsem jim, že si to nemůžu dovolit, ale samozřejmě, jako vždycky, peníze pro ně nebyl problém. Neviděla jsem ani jeden účet za přednášky. Cam a Easton se o všechno postarali. Všechno, co jsem musela udělat, bylo vybrat si přednášky, na které jsem chtěla a hotovo.

Když vejdu do učebny, dostanu pár nevraživých pohledů, ale už jsem si na to zvykla. Někteří lidé si stále myslí, že sem nepatřím. Pokaždé, když mě Easton a Cam, vezmou ven, jsou tam lidé, kteří zírají, ale už jsem se dostala do bodu, kdy je mi to skutečně jedno.

Zvládnu ty pohledy, zvlášť když vím, že nikdo z nich mi neřekne nic do tváře. Ne s vědomím, s kým jsem.

Přednáška uběhne rychle a já si to naprosto užívám. Nasávám všechny informace, jako suchá houba. Na rozdíl od toho, co mi kluci řekli, vůbec mi to nepřipadá těžké. Když vyjdu ven, profesor Barkley mě pochválí za práci, kterou jsem dnes odvedla ve třídě. Snažila jsem se co nejlíp zapojit do diskuse. Nadšená a přímo omámená, jdu budovou a mířím do kavárny na konci kampusu. Nemůžu se dočkat, až se s nimi podělím o to, jak šla dnešní přednáška.

Zabočím za roh do postranní uličky a moje nálada se změní ze skvělé do, ach můj bože, do čeho jsem to právě vstoupila. V žádné případě tohle nevidím dobře. Přímo před sebou, vidím dívku, která je zahnána do kouta nějakým klukem, dvakrát tak velkým. Ruce má omotané kolem jejího krku a křičí jí přímo do tváře. Je to jako sledovat znovu tu noc, co mě Easton a Cameron chytli.

„Je to tvoje chyba. Všechno tvoje chyba a teď si dovolíš přijít sem… do Blackthornu?“ Strčí ji na cihlovou zeď, až jí hlava tvrdě bouchne o stěnu, a všechno, co zvládnu udělat, je s hrůzou zírat.

„Já nevěděla…“ Zašeptá a celé její tělo se třese. Chci jí říct, aby bojovala, postavila se za sebe, ale pusa mi nefunguje.

„Drž hubu,“ zavrčí ten kluk a hloubka jeho hlasu otřese tou ochrannou bublinou kolem mě, a já se přinutím probrat z transu, ve kterém jsem. Vím, že tu nemůžu jen tak stát a sledovat tohle se dít. Musím něco udělat.

„Dost!“ zařvu, když konečně najdu hlas.

Přitáhnout všechnu pozornost ke mně je dobré, ale také děsivé jako peklo. Oba se na mě podívají, v mužově tváři je šok a v dívčině strach, a na krátkou vteřinu si pomyslím, že uteču sehnat pomoc, místo abych se dostala sama do nebezpečí, ale to by bylo zbabělé, a já jsem silnější než to.

Než můžu přimět nohy k pohybu, klukův pohled se přimhouří a pustí tu holku a couvne. Zírám na něj a sleduji jeho temné rysy. Je krásný tím, jsem-čurák, způsobem. Naše pohledy se střetnou, když udělá další krok zpět a pak další, než se otočí a odejde pryč, jako by se vůbec nic nestalo.

Co to k čertu?

„Jsi v pořádku?“ běžím k dívce a vezmu ji za ruku, jakmile on zmizí na konci uličky. Třese se, tvář má bledou a po tváři ji stéká jediná slza. Ale nejsou to tyhle věci, které mě přinutí si ji prohlédnout pořádně. Je to vina, smutek v jejích očích, díky kterým se mi těžko dýchá. Cokoliv se stalo předtím, než jsem zasáhla, bylo něco, co má hluboko v sobě.

„Ano, jsem v pořádku,“ zašeptá a její velké, modré oči, se zapíchnou do mých.

„Kdo byl ten kluk?“ zeptám se, ačkoliv to není ve skutečnosti moje věc.

„Věř mi nebo ne, býval to můj přítel. Řekne a odhrne si pár pramenů svých čokoládově hnědých vlasů z tváře.

„Mě nepřipadal moc přátelský. Vlastně, vypadal jako prvotřídní kretén.“

„Jak jsem řekla, bývali jsme přátelé. Už je to dlouho,“ řekne a její hlas se na konci zlomí. „Děkuji ti… uhm…“

„Stella… jsem Stella,“ představím se nemotorně.

Jemně se usměje, „Děkuji ti, Stello. Já jsem Kennedy.“

„No, Kennedy, vypadá to, že sis udělala novou přítelkyni.“ V očích má ustaraný pohled a já se na ni podívám, opravdu podívám. „Jsi si jistá, že jsi v pořádku?“

Přikývne, „Jo, jsem v pořádku, jen trochu překvapená, to je všechno. Nečekala jsem ho tady. Je toho prostě moc, všeho… škola, přednášky a pak tohle.“

Pak mi to dojde; měla bych ji někam pozvat. „Hej, pojď se mnou na kafe. Stejně jsem tam mířila, a to místo je hned za rohem.“

„Nechci rušit, nebo tak něco. Právě jsme se potkaly a…“

„Ach, přestaň,“ přeruším ji a táhnu ji sebou za paži. „Je to fajn. Cameron a Easton tě moc rádi poznají.“

Zmatená Kennedy se zeptá, „Kdo to je?“

„Mí kluci.“ Usměji se na ni přes rameno.