HY - 23. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 23 – Stella

Když na něco moc tlačíte, praskne to a hádám, že to se stalo mě. Něco uvnitř mě prasklo a rozpadlo se přímo uprostřed.

„Víš, co uděláme, když zkusíš odejít, že?“ vytrhne mě Cameronův hlas z myšlenek a přeruší jejich tok.

„Cože?“ zeptám se, ve snaze hrát, jako že ho neignoruji.

„Neudělej žádnou hloupost, zatímco budeme pryč. Zamkneme tě tady a ty tady zůstaneš. Buď hodná holka a my ti dáme znovu víc volnosti.“

Přikývnu a krk mi tepe, když emoce, které neumím plně vysvětlit, mnou projede. Zamilovala jsem se do těchto mužů, bezmocně jsem se zamilovala, ale oni to nevidí stejně. Vidí mě prostě jen jako holku, která je chytila, když někoho zabili. Holku, kterou vlastní a můžou s ní dělat, co chtějí.

To je důvod, proč musím odejít, potřebuji se dostat od nich pryč. Posledních pár dní jsem se chovala co nejlíp, hrála roli hodné, malé vězenkyně, čekající na šanci, jako je tahle. Doufala jsem, že by mě mohli nechat samotnou, a nyní, když to dělají, využiji ten čas, abych se dala na útěk.

Kéž by to nebylo tak těžké. Kéž by pro mě nic neznamenali. Měla bych je nenávidět, ale místo toho, se zamilovávám hlouběji každý den. Možná se v tom všem mýlím, možná mám jen Stockholmský syndrom. Ve skutečnosti, já nevím, co to láska je. Pro ně tohle všechno může být jen posraná hra, a já si jen myslím, že je miluji.

Každopádně, zcela jasně ke mně oni nic necítí, a já odmítám zůstat poblíž a být za hlupáka. Nebudu čekat, až to pochopí. Vezmu babičku a půjdu někam jinam. Přijdu na to.

„Kdy se vrátíte?“ odstrčím se od matrace. Easton stojí ve dveřích a zírá na mě. Jeho změny nálad, mi dávají zabrat. V jednu chvíli se na mě dívá, jako bych byla ta nejdůležitější věc na světě a v příští, na mě kouká, jako by mě chtěl zabít. Jediný čas, kdy jsem s ním skutečně propojená je, když máme sex, a já už to dál nezvládnu. Chci, ne… potřebuji od něj víc.

„Na tom nezáleží, záleží na tom, že zůstaneš v tomhle pokoji. Nedávej nám další důvod, tě potrestat.“ Zastavím se od protočení očí na Cama.

„Samozřejmě, vypadala jsi, že sis užívala svůj minulý trest, takže bych nebyl překvapený, kdybys neposlechla jen pro tu zábavu z toho,“ zažertuje Easton.

Tentokrát oči protočím, „Budu tady, až se vrátíte.“ Ta lež mi splyne z jazyka tak snadno, že se bojím, že mi třeba nebudou věřit, když jsem odpověděla tak rychle.

„Radši buď, protože příště nebudeme na tebe tak hodní,“ zašeptá Cam, když se nakloní, aby mě políbil na čelo.

„Chápu to. Budu tady,“ řeknu jim oběma a předstírám, že mě zajímá štos knížek na nočním stolku, které mi koupili.

Cam se pohne ke dveřím a sevře kliku v rukou. Zachytím Eastonův temný pohled, třpytící se vzrušením, skoro jako by čekal na to, že to podělám, jen proto aby měl důvod mě potrestat. Je posraný. Vlastně, všechno tohle je posrané, protože zatímco on nosí své vzrušení a nadšení na povrchu, moje bublá hned pod povrchem.

Je pro mě těžké si přiznat, že se mi líbilo, co mi dělali, že se mi to nejen líbilo, ale že jsem od toho večera chtěla, aby se to stalo znovu.

„Buď hodná,“ řekne Cam a zavře dveře. Dveře zacvaknou a pak otočí klíčem. Čekám, poslouchám jejich krokům, jak se vzdalují od ložnice. Čekám asi dalších deset minut, potom co slyším jejich auto odjet, abych se ujistila, že jsou skutečně pryč. Pak vytáhnu telefon a zavolám Katie.

„Halo?“ ozve se po třetím zazvonění.

„Ahoj Katie… tady Stella.“ Zachvěji se a snažím se zůstat klidná. Nemůžu uvěřit, že tohle dělám, ale tak jakou jinou možnost mám? Musím myslet na sebe a rozhodnout se, jestli tohle je to, co opravdu chci. Musím zjistit, jestli moje nepřítomnost něco změní.

„Ahoj, holka, jak je? Jsi v pořádku?“

„Ne, vlastně bych opravdu potřebovala pomoc.“

„Jakou?“

„Mohla bys mě přijet vyzvednout ke Camovi a Eastonovi domů?“

„Ano, samozřejmě. Kdy? Teď?“

„Ach, ano, můžeš? Jestli to není velký problém?“

„Ne, trdlo, nebuď směšná. Hned tam budu.“ Zavěsí, než jí můžu dát adresu, a na chvíli, si nejsem jistá, jestli bych jí neměla zavolat zpátky. Pak přemýšlím, jestli už ví, kde žijí, a pak si vzpomenu, že se znají ze strip klubu.

Do prdele, možná spolu chodili? Mohl to být důvod, proč byli kluci tak naštvaní na mě, že jsem se s ní setkala? Nepřemýšlela jsem o tom, možná nechtěli, abychom se scházely, možná se báli, že by mi o nich něco řekla? Jakoby vědomí, že někoho zavraždili, mě dost nezastrašilo.

Vezmu židli z opačného rohu místnosti a přitáhnu ji po podlaze, až zastavím u okna. Pomalu ho otevřu, a zatlačím na drátěnou síť. Prsty se mi třesou, když tlačím na spodní rohy, ale není potřeba zase tolik síly, aby se síť vycvakla. Vytáhnu ji z rámu, pustím ji, a sleduji, jak padá na zem. 

Není to dlouhý pád a bohudíky, protože si nehodlám zlomit kosti, na útěku odtud. Přehodím nohu přes kraj a nechám své tělo viset, a klesám, dokud nevisím z okenního parapetu jen za prsty.

Zhluboka se nadechnu a pustím se. I když ohnu kolena, když se nohama dotknu země, projede mi nohami ostrá bolest a já zasténám, když přistanu s ducnutím na zadek. Uf, to bolí.

Zvednu se, otřu si ruce o předek džínsů, abych si oprášila špínu, než vykročím k cestě. Jsem skoro u boční ulice, když mi začne zvonit telefon. Vytáhnu ho ven, podívám se na displej a vidím na něm jméno Katie.

Zvednu to a snaží se neznít tak zadýchaně, jak jsem, „Ahoj.“

„Parkuji o jednu ulici dál; chceš, abych přijela k domu?“

„Ne, já… dojdu tam.“ Přinutím se nadechnout vzduch do plic, „uvidíme se za vteřinu nebo dvě.“ Ukončím hovor a strčím telefon zpátky do kapsy kalhot. Rozhlédnu se po ulici sem a tam, s paranoiou v mysli. Srdce mi buší v hrudi, když vyrazím a každý krok je jako věčnost. Když se objevím na ulici, Katie přijede v bílém autě. Zastaví přímo přede mnou a mávne abych nastoupila. Na vteřinu zvažuji, že se otočím a půjdu zpátky do domu. Nazývejme to šestým smyslem, nebo divným pocitem v žaludku, ale mám pocit, že nastoupit do toho auta, je špatně.

S vědomím, že když nenastoupím teď, tak už nikdy, vezmu za kličku na dveřích a otevřu je. Snížím se do sedadla, zavřu za sebou dveře a Katie šlápne na plyn a odfrčíme z ulice.

„Kam chceš jet?“ zeptá se, když odbočí, ze čtvrti.

„Já nevím. Nemám kam jít.“ Takhle daleko jsem nepřemýšlela. Nemám ještě místo pro babičku, takže musí zatím zůstat tam, kde je. Vím, že Cam a Easton po ní nepůjdou. Jsou možná šílení, ale neubližují starým dámám.

Katie si poklepe prstem na bradu, stiskne rty a přimhouří oči, jako by přemýšlela. „Ach, znám místo, kde můžeš chvíli zůstat. Neboj se, holka, mám tě.“

Radost se mi rozproudí žilami. „Díky, vážně… děkuji. Nemáš důvod mi pomáhat, ale vždycky to děláš.“

„Jop, to jsem já. Vždy na pomoc,“ usměje se Katie, když jedeme dál od města. Žaludek se mi kroutí nervozitou. 

„Kam jedeme?“

„Ke mně,“ odpoví, aniž by se podívala ze silnice.

„Ty nežiješ ve městě?“

„Ne, ne tak docela. Jen kousek za ním. Budeme tam za chvilku.“

„Dobře,“ přikývnu a dívám se z okna na domy a stromy, které míjíme. O chvíli později si všimnu, že už u silnice nejsou skoro žádné domy. Jen pár domů, roztroušených sem tam, ale dost daleko od sebe. Uvažuji, jak daleko žije.

„Musíš mít nerada sousedy,“ zkusím zažertovat a zlomit tak to divné ticho.

„Jo, no moc ne. Víš, když jsem s bandou lidí v práci, užívám si klidu a ticha, když jsem doma. Navíc, dům mimo město byl levnější. Byla jsem schopná dostat větší, novější dům, za půlku peněz.“

„Do dává smysl.“

„Víš, že když se rozhodneš pracovat v Night Shift, můžeš si taky dovolit vlastní dům.“ Napjatě polknu a mám pocit, jako by ta slova s tíhou dopadla na moje ramena. Dostat práci, najít místo k bydlení, postarat se o babičku, a zjistit, co se mi k čertu děje v hlavě.

„Já jen nevím, jestli můžu. Navíc, Cam a Easton by mě tam našli ve vteřině.“

„Co se nimi vůbec děje? Nikdy jsem je neviděla vzít holku domů. Myslím, na něco jiného, než… však víš? Rychlé šukání.“

Žárlivost mě pálí v žilách, při zmínce mých kluků a spaní s jinými holkami. Mých kluků? Ne, to je špatně, oni nikdy nebudou mí, stejně jako já nebudu jejich. 

„To je všechno, co pro ně jsem.“ Zamračím se z okna.

„To pochybuji. Viděla jsem, jak se na tebe dívali.“ Šlápne na brzdy a auto zpomalí, než zatočí na příjezdovou cestu, vedoucí ke staře vypadajícímu farmářskému domu. Dvorek je neupravený, veranda plná haraburdí, což dává tomu místu děsivý vzhled.

„Tady to je, domov, sladký domov,“ řekne Katie a vypne motor. Vystoupí z auta a já ji následuji na verandu. Obejmu se pažemi kolem těla a čekám, až odemkne vchodové dveře.

Ten samý nejistý pocit, který jsem cítila, když jsem lezla do jejího auta, se ke mně připlíží znova a na chvilku, uvažuji že uteču a zavolám Eastonovi a Camovi.

„Umírám hlady!“ přeruší mé myšlenky Katie. „Jedla jsi už? Mám nějaké zbylé těstoviny v lednici, dáš si?“

„Ach, jistě…“ Už jsem jedla, ale nemohla jsem se přinutit sníst z oběda dost. Mysl jsem měla příliš zaměstnanou přemýšlením o útěku. Katie otevře dveře a já ji následuji dovnitř. Ve chvíli, kdy vkročím do domu, špatný pocit, který jsem měla, mě ochromí.

Prohlížím vnitřek, uvědomujíc si, že je ještě špinavější a víc zabordelený než venku. Staré krabice od pizzy a zmačkané plechovky od piva, jsou roztroušené po obýváku. Špinavé prádlo a odpadky na podlaze, a celé místo smrdí prachem a špínou. Ale co je nejvíc zneklidňující, jsou rodinné fotky na stěnách… rodiny, která nevypadá vůbec jako Katie.

„Tohle není tvůj dům…“

„Ne, to není,“ potvrdí Katie odseknutím a mě z tváře zmizí všechna krev. Zkusím od ní ustoupit, otočit se zpět ke dveřím, když za sebou uslyším pohyb. Otočím se, ale než můžu vidět, kdo to je, vzadu na hlavě mi vystřelí ostrá bolest.

Podlomí se mi kolena a poslední věc, na kterou pomyslím, než spadnu na zem je, že jsem měla zůstat u Eastona a Camerona.

*****

Když přijdu k sobě, hlava mi tepe a na krátkou chvíli si myslím, že sním. Pak si uvědomím, že ta země pod mým tělem je tvrdá, chladná a že to vůbec není sen. Ne, tohle je živoucí noční můra.

„Vítej zpátky,“ zavolá na mě známý mužský hlas. Vzhlédnu a ztuhne mi krev v žilách. Paul.

Zkusím se zvednou z podlahy, jen abych zjistila, že jsem svázaná, a paže mám ochablé z toho, jak mi je tvrdě přitáhli dozadu. Paul se začne smát, když jde ke mně. Jeho tvář je stále na některých místech černo-modrá, od toho, jak ho kluci zmlátili za to, že se mě dotknul. Zjevně, se nic nenaučil.

Strach… skutečný strach mi zaplaví tělo. Je to pocit, jaký jsem nikdy v životě nezažila. Ani když mi Easton a Cameron vyhrožovali, nikdy jsem necítila takový druh hrůzy.

Možná část mě vždycky věděla, že by mi neublížili, ale Paul, ten to rozhodně udělá. Roztrhne mě vejpůl, když dostane šanci a naneštěstí pro mě, ji má právě teď. Bezmocně, se kroutím na podlaze, ve snaze se od něj dostat pryč, ale v příští chvíli je na mě.

Jeho masité prsty se mi zabodnou do paží, když mě vytahuje na nohy. Vykřiknu bolestí, když mě dotlačí na blízkou postel a hlavou bouchnu o pelest.

„Hej, tohle nebylo v plánu!“ Katiein hlas zaburácí místností, a já se donutím otevřít oči, abych ji viděla stát ve dveřích. Nedívá se na mě, ale výraz na její tváři mi říká, že se cítí zahanbeně, možná dokonce omluvně.

„Řekl jsem ti, že chci pomstu,“ zavrčí Paul. „Její kluci mi zařídili vyhazov. Takhle se k nim dostanu. Ošukám tu jejich hračku a pošlu jim ji zpátky zlomenou.“

„Podívej, s tímhle jsem nesouhlasila. Všechno, co chci, je vědět, co se stalo mému příteli?“ Jejímu příteli? „Žije s nimi. Musí vědět, co udělali Jamesovi. Musí něco vědět.“

I když mi strach zahaluje mysl, jsem schopná si dá všechny kousky dohromady a vidět celý obraz. James a Katie, byli pár. Musela zjistit, že kluci mají něco společného s jeho zmizením. Ale jak do toho zapadá Paul?

„No, co tohle? Ty se jí teď zeptáš na cokoliv, co chceš vědět a pokud bude hodná děvka, a řekne ti všechno, pak jí neublížím,“ ušklíbne se Paul a já už vím, že je plný sraček. Ublíží mi tak jako tak.

„Prostě nám řekni, Stello, co udělal Easton a Cameron Jamesovi?“ zeptá se mě Katie a propíchne mě pohledem, který je zoufalý a omluvný zároveň.

„J-já nevím…“ Jakmile ta slova opustí má ústa, Paul napřáhne ruku a ožene se po mě. Dlaň jeho ruky přistane na mé tváři, takže mi hlava klikne na stranu těsně předtím, než mi bolest vybouchne v tváři. Kovová chuť krve, mi naplní ústa a z chvějících se rtů mi unikne zakňourání.

„Stello,“ Katiein hlas prořízne mlhu bolesti. „Řekni mi to a tohle skončí. Necháme tě jít. Slibuji. Jen chci vědět pravdu. Chci vědět, co se mu stalo.“

Kéž bych jí mohla věřit, ale i kdyby říkala pravdu, mohla jsem jim to říct? Už jsem znala odpověď. Ne… nemohla. Dala jsem Eastonovi a Camovi své slovo, ale víc než to, nemohla jsem je poslat za mříže, protože to by znamenalo, být bez nich.

Jsem tak hloupá, že mám to zjevení teď, na tom nejhorším místě. Proč jsem si nemohla uvědomit, jak moc pro mě znamenají, o pár hodin dříve. Nebyla bych v tomhle zmatku. Byla bych v bezpečí v posteli, a čekala na jejich návrat. Měla jsem zůstat, měla jsem za ně bojovat, místo abych se tak lehce vzdala.

Ztěžka polknu a tiše řeknu, „Je mi to líto, Katie. Já prostě nevím…“

„Jsi zkurvená, prolhaná mrcha!“ zaječí a bolest kape jako jed, z jejího hlasu. „Možná bych měla vás dva nechat chvíli o samotě a uvidíme, jestli si pak na něco vzpomeneš.“

„Katie, prosím,“ žádám ji. „Ty víš, co mi udělá.“

„Možná to je to, co potřebuješ. Možná to je to, co tě dostane z té tvé výšiny a srazí tě z koně. Příliš dobrá na to, pracovat ve striptýzovém klubu? Myslíš si, že jsem neviděla, jak ses dívala na nás ostatní holky, co tam pracujeme?“

„Katie, to není pravda. Já to prostě dělat nemohla. Nemyslím si, že jsem lepší než někdo jiný,“ prosím ji, ale je k tomu hluchá.

„Lži! Lžeš! Všechno, co děláš je, že lžeš…“ Opakuje stále, jako by se snažila sama sebe přesvědčit. Zavrtím hlavou a slzy mi tečou z koutků očí. „Prostě si s ní udělej, co chceš,“ řekne Katie, hlas se jí na konci zlomí, když dá emoce stranou. Možná s tím není v pohodě, ale i tak se otočí a vyjde ven z místnosti.

Skrz slzy, vidím Paula, který se usmívá, jako by právě vyhrál v loterii. „Teď, je čas abychom se trochu pobavili. Nemyslíš, Stello?“

Část mě chce prosit, křičet a plakat, ale vím zatraceně dobře, že by mi to nepomohlo. Poblíž není žádný dům a Katie mi nepomůže. Sevřu pevně oči a pošlu mysl někam jinam, protože pokud ne, nevím, jestli tohle přežiji.