HY - 19. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 19 – Stella

Další den strávím trucováním a lízáním si ran, zatímco se mnou kluci zacházejí jako s dítětem, na které se musí dohlížet. Nenechali mě spoutanou dlouho, díky Bohu, ale stejně tak bych mohla být na vodítku. Jediná doba, kdy mám povoleno být sama, je použití záchodu.

Většinou, jsem se nudila, protože Cam a Easton museli dělat věci do školy a nenechali by mě jim pomoct, což mě štve ještě víc. Myslí si, že jsem hloupá? Jediný důvod, proč nejsem na vysoké, jsou peníze a skutečnost, že se musím starat o babičku. Snadno jsem mohla dostat akademické stipendium.

Teď aspoň, se něco děje, ačkoliv nevím, jestli je to dobré, nebo špatné. Cameron mě nechal zamčenou ve své ložnici, zatímco něco, co můžu popsat jen jako naprostý zmatek, vybouchne uvnitř domu.

„Ona zkurveně odešla, prostě odešla,“ křičí děsivý, hluboký hlas. Ten zvuk vibruje zdmi domu, následovaný něčím, co se rozbilo o podlahu. Co to zatraceně dělají? Zní to, jako by to tu trhali na kusy.

„Je to děvka, Warrene. Nikdy jsi ji neměl pustit zpátky do svého života,“ zaječí na oplátku Easton a hluboký, drsný zvuk mnou rezonuje.

„Drž kurva hubu!“ vyštěkne Warren a já se podívám na Camerona, který nevypadá rozhozený událostmi, které jsou mimo pokoj.

„Warren umí být někdy trochu intenzivní,“ zamumlá a přitáhne mě ke svému boku. Ačkoliv vím, že Easton se dokáže o sebe postarat, stále si dělám starost, že se mu něco stane. Nic neřeknu, místo toho poslouchám jak zvuky mimo pokoj, utichnou.

S pohledem upřeným na dveře ložnice, čekám až se Easton objeví.

„Ustaraná?“ zašeptá mi Cameron do ucha.

„Vím, že bych se neměla starat, ale mám trochu obavu. Proč se ten muž tak chová?“ Nečekám, že mi to řekne, nikdo z nich se mnou obvykle nic nesdílí, ale když si povzdechne a otevře pusu, aby znovu promluvil, zvedne to můj zájem.

„Warren je nepříčetný. Je hodně jako my, monstrum skryté za maskou. Jeho vztah s jeho dívkou je komplikovaný a pokud mohu hádat, budu předpokládat, že zmizela, a on o tom nic nevěděl. Takže, jelikož tu není, aby snášela jeho vztek, hází to na kohokoliv a cokoliv v dohledu.“

„To zní, jako by potřeboval terapii,“ vyhrknu bez rozmýšlení.

Cameron si odfrkne a ze rtů mu vybublá smích. „My všichni potřebujeme nějakou terapii, ale tahle sračka je hloupá. Sedět s někým v místnosti a mluvit o svých problémech. Pff, něco zničit a naučit se vypořádat s tím po svém, je jednodušší.“

„Jak se vypořádáváš ty?“ zeptám se.

„Mám tebe…“ odpoví bez zaváhání.

Otevřu pusu, abych odpověděla, když se dveře ložnice otevřou, Easton vstoupí dovnitř a zavře za sebou. Jeho oči jsou tmavé a tvář má vážnou.

„Musíme se odtud na chvíli dostat. On se bude ničit a nemyslím si, že mít ji tady, pomůže.“ Easton mluví, jako bych neseděla přímo před ním.

„Dobře,“ řekne Cam a odlepí se od mého boku. Jakmile je pryč, chybí mi teplo, které mi jeho tělo dávalo. „Jdeme něco nakoupit. Stejně potřebuje nějaké oblečení.“

Eastonovy rty se zkroutí do úsměvu, „Jo, to by mohla být zábava, můžeme obléknout naši malou loutku, jakkoliv chceme.“

Ignorujíc skutečnost, že o mě mluví, jako bych tady nebyla, vstoupím sama do rozhovoru. „Řekl jsi právě, že mě vezmete ven na nákupy?“ Nadšení zazáří uvnitř mě. Nebyla jsem z domu už dva dny.

„Ano, jdeme. Jen neměj hloupý nápad, zkusit od nás utéct.“

Skoro protočím oči. „Neuteču.“ Nejspíš ne, pokud nebudu mít opravdu dobrou příležitost. „Ale… víte, že nemám peníze, že ano?“

Easton pokrčí rameny, „Zaplatíme to. Navíc, technicky vzato, ti dlužíme výplatu za tvůj tanec.

Netančila jsem pro ně a s vědomím, o čem mluví, se mi obrátí žaludek. Nechci, aby mi platili za sex.

Cameron mi musí číst myšlenky, protože se na mě jemně usměje a pomůže mi z postele. „Nepřemýšlej o tom tímhle způsobem, zlatíčko.“

Cítím na sobě Eastonovy oči, sleduje každý můj krok, jako predátor. Neřeknu to nahlas, ale bylo by hezké mít svoje vlastní oblečení, i když vím, že nechat je za mě zaplatit znamená, že jsem jim dlužná dalším způsobem.

Když vyjdeme z ložnice, Cameron jde na před, držíc mě za ruku, zatímco Easton nás následuje. Když jsou na mě takhle hodní, drží mě za ruku a dělají pro mě věci, skoro mohu zapomenout, proč jsem tady. Kdyby to mohlo být takové pořád…

Mé myšlenky se změní v dým, když uslyším tříštění skla někde v domě. Cameron se zastaví ve vstupní hale a vymění si pohled s Eastonem. 

„Obuj si boty,“ nařídí mi Cameron a já vklouznu do jediného páru tenisek, vedle dveří. Postrkujíc mě ven z domu a do auta, Cameron pustí mou ruku a vklouzne za volant, na sedadlo řidiče, zatímco Easton si sedne vedle mě dozadu.

Probíhají mezi námi elektrické výboje. Jsme jako oheň a benzín právě teď, jedna jiskra a všechno může chytit. Snažím se do nejvíc ignorovat ten spalující žár mezi námi, dám si ruce do klína a dívám se z okna.

„Znamená to, že moje domácí vězení skončilo?“ namířím svou pozornost ke Cameronovi, ale Easton si odkašle a odpoví.

„Ne, právě začalo. Až dokážeš, že je ti možné věřit, pak bude zmírněno.“

„Už jsem dokázala, že mi můžete věřit. Neřekla jsem nikomu o Jamesovi.“ Otočím se v sedadle tváří k němu. Jsem si vědoma toho, že pokouším zvíře, ale mám dost toho, že neukazuje jinou emoci než vztek. Chci vědět, co se skrývá hlouběji pod povrchem. Chci vidět, co ho pohání.

„Chceš skončit jako James?“ pokouší mě Easton.

Ačkoliv vím, že nemůže být vážný, stále je tam závan strachu, který mám v břiše.

„Nezabil bys mě.“ Zkřížím si paže na hrudi. Ve zlomku vteřiny, jsem tažena za vlasy přes sedadlo.

Zalapám po dechu, bojujíc proti Eastonovu sevření, a po páteři mi proběhne záchvěv, když mě zuby štípne do ucha, „Dej mi důvod otestovat tuhle teorii a dokážu ti, jak přesně špatní, Cameron a já, umíme být.“

„Eastone,“ varuje ho Cameron z předního sedadla, ale ještě mě nepustí.

„Můžeme být ta největší, nejděsivější monstra, jaká jsi kdy viděla, nebo můžeme být dva gentlemani, kteří s tebou jednají a šukají tě jako děvku, za zavřenými dveřmi. Jen ty rozhodneš, co se stane.“

Bez varování mě pustí a já zůstanu tak jak jsem, rozplácla na jeho klíně. Easton se usměje jako ďábel, který právě získal něčí duši.

Proberu se z toho a rychle prchám zpátky na své sedadlo. Snažím se ignorovat, jak dole hořím a jak mě uvnitř brní očekávání. Je možné, že jsem nemocná? Duševně nemocná? Nebo je to prostě Stockholmský syndrom? Proč mě to vzrušuje? Je to špatné a přesto chci, aby to udělal znovu.

Aby mě popadl za vlasy a nacpal mi ptáka do pusy. Ano, něco je se mnou velmi, velmi špatně.

„Přestaň ho pokoušet, Stello,“ zavolá Cameron a když vzhlédnu, vidím ho usmívat se na mě do zpětného zrcátka. Myslí si, že je to vtipné. No, není. Nic z toho není vtipné. Stisknu rty do pevné linky a zůstanu zbytek cesty potichu. Když Cameron parkuje, vidím, že nás vzal do obchodního domu.

Ach, zábava.

„Nezkoušej nic zábavného, nebo přísahám bohu, že tě ohnu přes koleno a naplácám ti zadek, než ti ho ošukám tak, že tě uslyší dva bloky kolem.“

Vím, že jeho slova měla být strach nahánějícím varováním, ale nejsou. Dělá to se mnou něco úplně jiného. Ne, že bych se mu to chystala říct. Společně všichni vystoupíme z auta a jdeme do obchodu. Je divné, jak normální je to pocit, zvlášť když by to tak nemělo být. Necítím se sama sebou, když vzrušení mnou pulzuje, zatímco mě Easton a Cam vodí každým obchodem.

Pobízejí mě vyzkoušet si cokoliv a všechno, a i když jim říkám, že něco nechci, ujistí se, že to dostanu, prostě tím, že projedou kartu pokladnou, jako by o nic nešlo.

I když jsou Cameron a Easton drsní, temní a děsiví, změnili můj život k lepšímu. Je to jako by si ode mě brali, a to dělají různými způsoby, ale i mi něco dávají. Po nákupech se společně naobědváme v občerstvení, a dokonce dostanu z Eastona úsměv, což je velmi vzácná událost.

Cestou ven k autu, míjíme skupinu holek, které na mě zlostně koukají a mávají řasami na kluky. Nemám důvod být žárlivá, ale jsem. Mám pocit, jako by Easton a Cameron byli moji, a když se ty holky na ně takhle dívají, štve mě to.

Hodím tašky dozadu do auta a nastoupím dozadu, Easton mě následuje. Cestou domů si říkám, že bez ohledu na to, jak věci byly, můj život nebyl nikdy tak dobrý, jako je právě teď. Babička je šťastná a je o ní postaráno, což je něco, co bych jí nikdy nemohla nabídnout, kdybych stále pracovala v kuchyni na univerzitě.

„Myslíte, že bych mohla brzy vidět babičku?“ zeptám se.

„Něco můžeme zařídit, ano, ale Cam nebo já, budeme s tebou během návštěvy.“

Pokrčím rameny. „To je v pohodě, ale jen vás varuji, celou dobu se budete nudit. Babička buď plete, nebo se dívá na televizi.“

Easton se usměje, „Rád navštěvuji babičku, takže se vůbec nebudu nudit. Navíc, mi to dá šanci se ujistit, že nemocnice dodržuje svou část dohody.“

„Což je co?“ namítnu, zvědavá na to, co nabídl nemocnici. Věděla jsem, že to byl on a Cameron, co měli něco společného se změnou v zacházení s babičkou, ale neumím přesně určit, co by řekli? Vyhrožovali jim, možná? Nabídli peníze? Možné způsoby jsou nekonečné.

„Nic, s čím by si měla dělat starosti,“ opustí Easton téma a já zkřížím ruce na hrudi, cítíc se znovu jako dítě.

„Vezmu tě za babičkou tenhle týden,“ prohlásí Cameron zepředu, zachraňujíc situaci, a mě od pádu do monstrózní díry emocí.

„Děkuji,“ odpovím a cítím se trochu méně naštvaná z Eastonova odmítnutí. Ačkoliv nejsem úplně na jejich úrovni, dostávám všechno, co bych kdy mohla chtít, nebo potřebovat, a to stojí za to, být trochu vděčná, protože jiná možnost, by mohla být mnohem horší.