DF - 7. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Flint

Týdny ubíhaly rychleji, než bych si přál. Poslední tři měsíce jsme s Leem bydleli na venkovském sídle. Do města jsme se vrátili na dva týdny poté, co jsem v kavárně podal výpověď. V den, kdy jsem měl poslední směnu, jsme si sbalili věci a vrátili se na venkovské sídlo. Bylo to tam bezpečnější, Leo na mě mohl snáze dohlížet a upřímně řečeno, bylo čím dál těžší vysvětlovat moje vystouplé břicho.

Poslední den v kavárně se mě Claire zeptala, jestli jsem nepřibral pár kilo. Boule byla rozhodně patrná. Bylo těžké uvěřit, že ve mně roste dítě, ale když jsem viděl svůj malý hrbolek, bylo to o to skutečnější.

Armant nás ujistil, že mluvil s Valerií, čarodějkou, která mi měla dělat porodní asistentku, ale ta se zasekla v Africe, kde studuje. Brzy se vrátí do Států, aby mě vyšetřila.

Neměl jsem tušení, co to vyšetření bude obnášet, ale těšil jsem se na něj a zároveň se ho bál.

Leo a já jsme trávili dny dlouhými procházkami a vzájemným poznáváním. Dost často mě bral s sebou na létání. Nikdy jsem netušil, že dny nicnedělání mohou utéct tak rychle, ale stalo se.

Zrovna jsme v kuchyni připravovali večeři pro skupinu, když přišel Armant.

„Valerie tu bude do hodiny.“

Upustil jsem pánev, kterou jsem držel na desce. „Cože?“

„Do hodiny tu bude, aby tě vyšetřila. Pak si s ní můžeme promluvit i o té situaci se sirénou.“

„No, to bylo rychlé,“ řekl jsem.

Leo se ušklíbl. „Kontaktovali jsme ji před třemi měsíci. Proč to trvalo tak dlouho?“

Armant pokrčil rameny. „Nemám tušení. Její verze času není úplně stejná jako ta naše.“

„Jsou čarodějnice nesmrtelné?“ Opatrně jsem se zeptal. Byla to jedna z těch otázek, které se nesměly pokládat? Ještě jsem se musel naučit všechna pravidla tohoto svého nového života.

„Tak nějak,“ řekl Leo. „Jsou dlouhověké, ale stárnou, zatímco draci ne. A nemají tak rychlou schopnost hojení jako my, takže zranění jsou nebezpečnější.“

No, tak to je jasné jako facka, pomyslel jsem si. O další bolest hlavy jsem ale opravdu nestál, takže jsem se nehodlal ptát na další vysvětlení.

Gale, Broderick a Merek postupně vcházeli do kuchyně.

„Co bude dnes k večeři?“ Zeptal se Gale.

„Smažák,“ řekl jsem. „Se všemi druhy zeleniny.“

Broderick se zatvářil. „Jsme draci. Potřebujeme maso.“

„Tak jděte na lov. Chytit jelena nebo tak něco,“ řekl jsem. „Já mám rád zeleninu. Roste ve mně malý drak, který potřebuje všechny vitamíny a minerály.“

Broderick zavrčel, ale beze slova se posadil.

Leo na mě mrkl, když jsem se setkal s jeho pohledem.

Našel jsem si mezi nimi své místo, to začínalo být zřejmé. Cítil jsem se jako člen rodiny a všichni se ke mně chovali jako k sobě rovnému.

***

Valerie dorazila do hodiny, přesně jak Armant řekl.

Nejsem si jist, co přesně jsem si představoval, ale tohle to nebylo.

Valerie měla rozpuštěné kudrnaté světlé vlasy a v nich fialové pramínky. V uších cvočky a na krku perlový náhrdelník. Na sobě úzké džíny a tričko s výstřihem. Z nějakého důvodu jsem asi čekal splývavé šaty a šátek, něco víc hippie.

„Takže,“ řekla Leovi. „Našel sis druha. Sudičky se na vás všechny usmály.“

„Trvalo jim to dost dlouho,“ řekl Gale.

„Ach bože,“ řekla Valerie a mávla rukou ve vzduchu. „Co je vlastně čas?“ Přistoupila ke mně, vzala mé ruce do svých a zadívala se mi do očí. „Budeš dobrý silný druh pro Leonidase,“ řekla. „A také mu porodíš silného syna.“

Nebyl jsem si jist, co na to říct, ale usmál jsem se. Okamžitě se mi zalíbila.

„Jak se cítíš?“ Položila svou velkou kabelku na zem a prohrabávala se v ní.

Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že v pořádku. Jen velký.“

Zasmála se. „Ještě máš dva měsíce čas. Ještě se hodně zvětšíš. Můžu?“ Sáhla mi na břicho.

„Jistě.“

Přetáhla mi tričko přes břicho a položila ruku na můj hrbolek.

„Je silný. Bude z něj dobrý chrlič ohně.“

„Skvělé,“ řekl jsem nervózně. Samozřejmě jsem chtěl, aby byl můj syn silný a zdravý, ale to s tím chrlením ohně mě pořád znepokojovalo.

„Ale neboj se. Schopnost dýchat oheň získávají až ve věku nejméně deseti let.“

To mě trochu uklidnilo, ale ne tak docela. Poslední věc, na kterou jsem byl připravený, byl hormonální puberťák se schopností zapálit dům.

Nechala mě posadit se na gauč a lehnout si na záda. Pak vytáhla přístroj, který jsem nepoznával.

„Tohle je doppler. Funguje na těhotné ženy. Nejsem si jistá, co zachytíme u dračího těhotenství, protože vajíčko je silnější, než čím je tohle schopné proniknout, ale uvidíme. Jen si nedělej velké naděje, kdybych nic neslyšela.“

„Dobře,“ řekl jsem. Zatajil jsem dech, když mi na břicho nanesla gel a přiložila k němu doppler. Znělo to jako oceán nebo velryby, ale poté, co s ním trochu pohnula, jsme uslyšeli tichý tlukot srdce.

Valerie propukla v široký úsměv. „Ach, tak to zabralo. Jsem tak šťastná. Nevím, jaká je normální srdeční frekvence dračího dítěte. Ale tohle spadá do normálního rozmezí pro člověka, takže to je nejspíš dobré znamení.“

Povzdechl jsem si a chytil Lea za ruku. I on se široce usmál. „To je náš chlapeček,“ řekl.

„Já vím. To já ho nosím.“ V koutcích očí se mi zaleskly slzy, ale nenechal jsem je spadnout.

Políbil mě na čelo. „A odvádíš skvělou práci.“

Pak jsem zívl, i když jsem se to snažil potlačit.

Valerie mi sundala doppler z břicha. „Proč si nejdeš nahoru odpočinout? Zítra tě naučím, jak se doppler používá, a připravíme ti nějaké čaje, které budeš pít, abys pomohl malému ve vývoji, ano?“

Přikývl jsem, když jsem znovu zívl. „Děkuji.“

Usmála se a oči se jí rozzářily. „Já děkuji. Už je to příliš dlouho, co se stalo něco vzrušujícího pro nás, kteří žijeme v utajení před vámi lidmi. Nikdy jsem si nemyslela, že se dočkám dne, kdy se nám narodí malé dráče!“

Leo mě zvedl, i když jsem protestoval, že můžu chodit, moje stížnosti nepadly na úrodnou půdu.

V našem apartmá mě položil na postel. Lehl si vedle mě a odhrnul mi vlasy z čela.

„Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych mohl být tak šťastný.“

„Já taky ne.“ Přitiskl jsem se k němu blíž, až mezi námi nebyl skoro žádný prostor. Chvíli jsme tam leželi a dívali se jeden druhému do očí. Během chvíle mi ztvrdl pták. Chtěl jsem svého druha.

Přitiskl jsem se k němu, políbil ho na rty a ponořil mu jazyk do úst. Zasténal proti mně a zatahal mě za triko, zatímco já mu pracoval na džínách.

Netrvalo dlouho a oba jsme se svlékli.

Leo si lehl na postel a já si na něj vylezl, ve většině jiných poloh mi překáželo břicho.

Moje tělo se už připravovalo, na Leova ptáka. Prohnul jsem se v zádech a usadil se zadkem proti jeho péru. Vlastní rukou jsem ho do sebe zavedl.

Klesal jsem dolů, centimetr po centimetru, dokud mě můj druh zcela nevyplnil, pak se prohnul v bocích a já vykřikl.

„Oh, kurva! Leo!“

Znovu se zvedl a já se pohupoval s ním. Sáhl po mém ptáku a hladil mě, přivedl mě na pokraj a pak přestal.

Zavrčel jsem. „Tvrději, Leo!“

Hříšně se zaculil, pak mě chytil za ruce, otočil nás, až jsem ležel na zádech a on do mě přirážel shora. Roztáhl jsem nohy, jak nejvíc to šlo, když do mě znovu a znovu bušil.

Z mého ptáka stříkalo sperma v provazovitých proudech. Leo sténal a škubal sebou, jeho uvolnění mě naplňovalo.

Jakmile jsme popadli dech, vyklouzl ze mně a vzal hadřík, aby nás oba očistil.

Vylezl si vedle mě na postel a objal mě kolem ramen. „Myslel jsem, že jsi unavený.“

„Byl, ale pak jsem chytil druhý dech. Teď jsem úplně vyčerpaný.“

Přitiskl se ke mně a zabořil mi nos do prohlubně krku. „Spi, můj druhu. Čekáš dítě, které musíš odnosit.“ Položil mi ruku na břicho a já ji přikryl svou.

A usnul jsem.

***

Druhý den ráno u snídaně jsme se dostali k dalšímu důvodu, proč tu Valerie byla: k sirénám. Na telefonát Molly-Molpe – Penderton jsem samozřejmě neodpověděl a ani od ní nic neslyšel. Ale za poslední tři měsíce se v klubu ztratil nejméně jeden další muž. Policie stále neměla žádné stopy. Nevím, jak to Gale věděl, ale měl jsem podezření, že se mu s Merekem nějak podařilo nabourat do policejní databáze.

Merek zřejmě vlastnil několik technologických firem a měl talent na hackování, takže dokázal zjistit spoustu informací, aniž by opustil panství. S Galeem vždycky spolupracovali a snažili se zjistit, co mají sirény za lubem. Myslím, že jsme všichni usoudili, že mají něco za lubem. Jedinou otázkou bylo: co s tím budeme dělat? A tím my jsem myslel je. Neměl jsem žádnou možnost, jak v této situaci pomoct, ale souhlasil jsem s Galeem a Merekem: nemohli jsme nečinně přihlížet zabíjení nevinných lidí.

„Slyšela jsi něco o těch sirénách?“

Valerie zkřížila nohy na židli, na které seděla, a usrkla čaje. „Ne. Alespoň ne nic oficiálního. Není to tak, že bychom měli nějaký paranormální sjezd, kde bychom se všichni sešli a porovnávali si poznámky o tom, jak normálně fungovat jako naše pravé já a žít mezi lidmi, aniž by nás někdo odhalil. Ale už se něco šušká.“

„Já to věděl,“ vykřikl Gale a praštil do stolu, pak se opřel do židle.

„Nic konkrétního není. Nic, na základě čeho bychom mohli podniknout nějaké kroky. Koneckonců nikoho kromě lidí neohrožovali. A vzhledem k dračí historii s lidmi si myslím, že nemáš žádný prostor vynášet soudy o tom, jak se k nim ostatní chovají. Nehledě na to, že zatím nemůžeme nic dokázat.“

„Ale to jsme nebyli my,“ řekl Leo. „Byli jsme vybráni Sudičkami, abychom zůstali, protože jsme se nepodíleli na činech ostatních draků.“

„To já vím. Jen říkám, že nemáš moc důvodů, proč bys do toho měl zasahovat.“

„Ohrožovala mého druha,“ řekl Leo.

„Zavolala tvému druhovi a nabídla mu práci. To je jako přesný opak výhrůžky a mohla to být náhoda.“

„Není,“ řekl Merek. „Jak by mohla být?“

„Vím. Jen říkám, že to bude jejich argument. Nemůžeš se jim postavit, ledaže bys chtěl rozpoutat totální válku.“

„Draci proti sirénám? Myslím, že bychom vyhráli.“ Broderick se ušklíbl.

„Možná. Ale válka mezi kýmkoli z nás je špatná pro nás všechny, proto jsme se všichni dohodli, že budeme žít v klidu, abychom vůbec mohli žít dál.“

„Součástí té dohody bylo žít v míru mezi lidmi. A to oni nedělají,“ řekl Armant. „Pokud zabíjejí lidi, jednají v rozporu s dohodou.“

„Proboha, vždyť mluvím jako rozbitá deska. Já vím, že dohodu nedodržují,“ řekla Valerie. „A nelíbí se mi to o nic víc než tobě. Jen se ti snažím zabránit v tom, abys udělal něco iracionálního, co by nás všechny mohlo dostat do problémů.“

„Tak se vraťme k tomu, co jsi slyšela, Valerie. Potřebujeme co nejvíc informací,“ řekl Merek.

Pozorně jsem to všechno poslouchal. Netušil jsem, čím bych mohl do rozhovoru přispět. A tak jsem mlčel a zoufale se snažil dozvědět se vše o životě mého druha a o tom, jaký byl před mým příchodem.

„Víš, že sirény vždycky toužily po moci,“ začala Valerie. „Koneckonců, ne tak dávno vás všechny oslovily, abyste jim sloužili jako ochránci, aby se mohly rozvětvit a ovládnout další území.“

„Chtěly si Galea nechat jako domácího mazlíčka.“ Odfrkl si Broderick.

Gale ho odstrčil.

„No, zdálo se, že si na svém ostrově žijí v pohodě a hodují na námořnících, kteří tam uvízli.“

„Hodují?“ Vypískl jsem.

„Ano,“ řekla Val. „Sirény žerou lidi.“

Řekla to tak věcně, jako by to bylo úplně normální. Oči se mi rozšířily a cítil jsem, jak mi z tváře vyprchává krev.

„Tohle Homér z příběhů vynechal.“

Valerie se zasmála. „Ach, milý chlapče. Mohli bychom ti vyprávět o všem, co bylo vynecháno z učebnic dějepisu.“

Nejsem si jistý, jestli bych to chtěl vědět.

„Každopádně,“ pokračovala Valerie. „Na svém ostrově nepotřebují peníze. Nepotřebují nic, co by jim ostrov nemohl poskytnout. Ale Molpe se zřejmě nudila, vydaly se do města a zjistila, o co přichází, když zůstávají na svém ostrově. Teď už asi sto let aktivně vlastní podniky a žije ve Státech.“

„Cože?“ Armant se zarazil. „Jak to, že jsme o tom nevěděli?“

„Mlčely,“ řekla Valerie. „Neudělaly nic, aby se prozradily.“

„To mi tedy dává výchozí bod,“ řekl Gale. „Budu pátrat v jejich historii. Uvidím, jestli se mi podaří spojit některou z jejich osobností s těmi minulými.“

Leo zůstal zticha. Natáhl jsem se k němu a chytil ho za ruku. „Hej, jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se.

Podíval se na mě a usmál se, ale do očí mu to nedoputovalo. „V pohodě. Jen mám obavy. Jsem v pokušení nechat nás tady na panství tak dlouho, dokud se ten problém nevyřeší. Což by mohlo trvat hodně dlouho.“

Zvedl jsem obočí. „Jako třeba natrvalo? Nechápej mě špatně, mám to tu rád, ale nemůžeme tu vychovávat dítě na úplné samotě.“

„Mimo tento pozemek není bezpečno.“

„Leo, přeháníš. Nemůžeme tu zůstat natrvalo jen proto, že venku dělají sirény hrozné věci. Musíme mít možnost žít. Potřebuju mít možnost dělat věci, chodit na různá místa.“

„Můžu ti tady poskytnout všechno, co potřebuješ,“

„Leo, miluju tě, ale potřebuju se stýkat s jinými lidmi. Mám přátele. Není jich moc, ale nějaké mám.“

„Nechci, aby se ti něco stalo. V této diskusi můžeme pokračovat později.“

„Ne,“ řekl jsem. „Chováš se směšně. Oceňuju tvou starost o mou bezpečnost, ale proboha, Leo. Jasně, sirény dělají hrozné věci, ale nemůžeme se omezovat na jedno místo jen proto, že někdo dělá něco hrozného. Zítra můžu spadnout ze schodů a zranit se. Budeš po mně chtít, abych zůstal v hlavním patře a nechodil po schodech? Mohl bych se při přípravě večeře pořezat o nůž. Budeš po mně chtít, abych to také nedělal? Nemůžeš mě uzavřít do bubliny.“

Čím víc jsem se hádal, tím víc jsem se zlobil. Miloval jsem venkovské sídlo, miloval jsem Lea a ostatní kluky, ale potřeboval jsem interakci s jinými lidmi a už jen představa, že zůstanu izolovaný na venkově, ve mně vyvolávala úzkost. Nebylo fér, že zde budeme muset zůstat uzavření, vždyť jsme nedělali nic špatného.

Odstrčil jsem talíř, vstal a vyrazil z místnosti. Věděl jsem, že mě Leo následuje, cítil jsem každý jeho pohyb. Zastavil jsem se, jakmile jsem byl v kuchyni a daleko od ostatních.

„Flinte, omlouvám se. Mám o tebe a naše dítě strach.“

Povzdechl jsem si. Jak jsem mu to mohl vyčítat? „Já vím, ale nemůžeme žít ve strachu. Nemůžeme takhle vychovávat dítě.“

Objal mě kolem ramen a já mu položil ruce na hruď. Vždycky jsem se cítil lépe, když jsme se dotýkali, byli jsme nějakým způsobem propojeni. „Můžeme udělat kompromis? Zůstat nějakou dobu tady na panství, alespoň dokud se dítě nenarodí. Pak si můžeme najít místo, které bude pro naši rodinu trvalejší?“

„To zní rozumně. Ale my dva si někam vyrazíme a něco podnikneme. Nemůžeme tu prostě zůstávat čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu. V určitém okamžiku mě budeš muset vzít na pořádné rande a budeme muset pořídit nějakou výbavičku pro miminko.“

Usmál se a přitáhl si mě blíž k sobě, až se naše boky setkaly, pak naše rty. Políbil mě, čímž odvedl mou pozornost od probíraného tématu.

„Cokoli budeš chtít, zlato. Udělal bych pro tebe cokoli.“