DF - 6. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Leonidas

Můj druh to všechno nějak bral s nadhledem. Smířil se s tím, že jsem drak, a chtěl jen důkaz, místo aby s křikem vyběhl z místnosti. Jen jsem doufal, že až ostatní čtyři najdou své druhy, půjde to stejně dobře.

Držel jsem Flinta za ruku, když jsme jeli klikatou cestou, která vedla k venkovskému sídlu. Znovu mnou projelo vzrušení. Poprvé za celou věčnost jsem se chystal předvést svého draka. Byl jsem na svého draka pyšný a chtěl, aby to můj druh cítil stejně.

„Takže,“ začal Flint. „Vraťme se k předchozí diskusi. Co Merek myslel tím těhotenstvím?“

Sakra. Věděl jsem, že tahle diskuse přijde. Měl jsem se na ni připravit.

„Draci se nerozmnožují stejným způsobem jako lidé. Neexistují žádné dračí samice. Vejce nám nosí samci,“ řekl jsem. Neobtěžoval jsem se chodit kolem horké kaše.

„Jako mořští koníci?“ Zeptal se Flint.

„Možná. Nejsem příliš obeznámen s mořskými živočichy.“

„Dobře,“ řekl Flint pomalu. „Takže já snesu vejce?“

Vyprskl jsem smíchy. Nemohl jsem si pomoct.

Strčil mě do ramene. „Nech toho,“ řekl. „Byla to vážná otázka.“

„Promiň.“ Mrkl jsem na něj. „Neporodíš typickým způsobem, ale nesneseš vajíčko. Když jsme se pářili, zauzloval jsem tě a ty jsi nejspíš otěhotněl ─“

„Zauzlovat? Tak se tomu říká?“ Flint se zavrtěl a sklopil oči. „Stane se to znovu? Protože to bylo úžasné.“

Zasmál jsem se. „Ano, bude se to opakovat. Každopádně naše dítě poroste velmi podobně, jako rostou lidské děti, jen místo dělohy bude mít vnější ochranný obal, který se v podstatě podobá vajíčku. Až přijde čas, můj drak z tebe místo porodu vyřízne vajíčko.“

„Hej, hej, hej, hej, hej, hej. Budu mít císařský řez, který provede tvůj drak? To je šílené! Jsi vůbec vyškolený doktor? Jak tohle všechno sakra bude fungovat?“ Flintovy ruce zběsile vylétly do vzduchu a měl vytřeštěné oči.

Jeho panika do mě pronikla. Málem jsem zastavil auto, abych ho mohl uklidnit. „Ne,“ řekl jsem. „Když jsme se pářili, nárokoval jsem si tě. Neseš mé znamení. Díky tomu máš některé ze stejných schopností jako já. Například budeš žít stejně dlouho jako já a budeš schopen snášet vyšší teploty stejně jako já. A samozřejmě teď můžeš mít děti. Budeš mít také mou schopnost rychlého uzdravování. Až přijde čas, nebudeš nic cítit. Jednoduše ti rozřízneme břicho a vyjmeme vajíčko. Uzdravíš se téměř okamžitě.“

„Do prdele,“ řekl Flynn.

„Jo, já vím. Nikdy jsem to vlastně neviděl dělat. Armant o tom bude vědět víc. Má větší znalosti o dračí historii než já. Možná to nevysvětluju moc dobře.“

„Ne, jde ti to dobře. Jen je to všechno trochu bláznivé. Vždycky jsem přece chtěl děti. Jen jsem předpokládal, že je budu adoptovat nebo využiji náhradní matku.“ Položil si ruku na ploché břicho. „Nikdy mě nenapadlo, že si porodím vlastní.“

Navzdory jeho obavám jsem z něj stále cítil štěstí.

„Jak dlouhá je doba těhotenství?“ Zeptal se Flint.

„Pět měsíců,“ odpověděl jsem.

„Do prdele. Nemáme moc času na přípravu. Co budu dělat, až začnu být velký?“

„No, možná se nebudeš moct vrátit do práce.“

„Jak budu vydělávat peníze? A co můj byt? Jak mám platit účty?“ Ruce mu znovu vylétly do vzduchu a otočil se ke mně čelem, seděl úplně bokem na sedadle spolujezdce.

Chytil jsem ho za ruku a stiskl ji. „Flinte? Co je moje, je i tvoje. Můžu uhradit náklady na všechno, co potřebuješ. Můžeme si nechat tvůj byt nebo zůstat kdekoli budeš chtít. V mém penthousu ve městě, na venkovském sídle nebo v jakémkoli z domů, které vlastním po celém světě.“

„Sehnal jsem si sladkého tatínka.“ Zachichotal se Flint.

„Nevím, co to znamená,“ řekl jsem.

Zasmál se ještě víc. „Vysvětlím ti to později.“

Znovu jsem zastavil vedle Broderickova auta. Ostatní dorazili před námi. Stáli venku na příjezdové cestě.

„To je tenhle vždycky nevrlý?“ Flint ukázal na Brodericka.

„Jo,“ řekl jsem. „Broderick je kamenný drak. Takže, jak si umíš představit, je pěkně tvrdohlavý.

„A jak je to s Armantem?“ Zeptal Flint.

Zhluboka jsem se nadechl. „Armant má mírný dar předvídavosti. Někdy dokáže vytušit budoucnost dřív, než se stane. A je to nenasytný akademik. Jsem si jist, že posledních pár století strávil v knihovně. Také má velkou zálibu v drahokamech. Vlastní největší řetězec klenotnictví v Severní Americe.“

„Ach, to dává smysl,“ řekl Flint. „A co ti další dva?“

„Úplně normální, pokud jde o draky. Gale je ledový drak a můj nejbližší přítel. Jeho schopnosti jsou podobné mým, jen s ledem. Merek je černý drak. Rozsah jeho schopností se musí teprve zjistit. Černí draci byli vždycky tak trochu záhadou. Jsme poslední svého druhu. Existuje pouze pět druhů draků a my jsme poslední z nich.“

Flint se ke mně otočil, chytil mě za ruku a položil si ji na břicho. „Už ne,“ řekl.

Vypnul jsem hruď, pýcha mě přemohla. „Máš pravdu. Už ne.“

Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Chvíli jsme se pomalu líbali a ztráceli se v tom okamžiku, dokud jeden z kluků nezačal bouchat na okno. Odtrhli jsme se a zjistili, že tam stojí Broderick, zamračený jako obvykle.

„Vypadni, ať tomu chlápkovi můžeme ukázat, že jsme skutečně draci.“

Vystoupili jsme z auta.

„Tak jak to uděláme?“ Zeptal se Flint a s očekáváním se na mě podíval.

Pokrčil jsem rameny. „Já nevím. Koho chceš vidět jako prvního?“

Rozpačitě se posunul a já vycítil, že se chce na něco zeptat. „Co chceš vědět?“

„Můžu s tebou letět?“ Ta otázka z něj vypadla jako žádost dítěte o dezert po večeři.

„Ano, můžeš se mnou letět.“ Začal jsem se svlékat a podával oblečení svému druhovi.

„Co to děláš?“ Rozpačitě se rozhlédl po ostatních čtyřech klucích.

„No, nemůžu se proměnit úplně oblečený.“

„Aha, tak to asi dává smysl.“

Najednou jsem tam stál nahý, sáhl jsem po ohni v sobě a přivolal svého draka. Překvapil jsem sám sebe nervózní energií, která mnou projela. Chtěl jsem, aby se můj drak mému druhovi líbil. Chtěl jsem, aby měl mého draka rád, stejně jako můj drak miloval jeho. Otevřel jsem oči a podíval se na svého druha, tak malinkého ve své lidské podobě proti mé dračí velikosti. Oči měl vytřeštěné a ústa mu tvořila písmeno „O“, ale stál tam pevně. Což bylo podle mě dobré znamení.

Pak se mu na tváři objevil obrovský úsměv.

„Do prdele. Je to skutečné. Vždyť jsem ti věřil. Očividně jsem cítil kouzlo. Cítil jsem naše spojení, ale vidět ho, to je něco úplně jiného.“ Zvedl ruku a pak ji zase spustil. „Můžu se tě dotknout? Rozumíš mi v této podobě?“ Podíval se na ostatní čtyři a pak zpátky na mě.

Přikývnul jsem. Rozuměl jsem mu, ale nedokázal jsem s ním komunikovat. Čenichem jsem se natáhl dopředu a dal mu tak svolení, aby na mě dotknul. Udělal to. Trochu se zachichotal.

„Páni, ty jsi ale teplý.“

„Je to ohnivý drak,“ dodal Gale, ale my jsme ho ignorovali.

Přikrčil jsem se nízko na břicho a gestem mu naznačil, aby mi vylezl na záda. Nikdy předtím jsem to nedělal, ale věděl jsem, že nedopustím, aby se mému druhovi něco stalo. Důvěřoval jsem svému drakovi a můj druh důvěřoval mně.

Flint bez váhání vylezl a usadil se mi mezi křídly.

„Tak jak se vzlétá? Je to něco jako rozběh, nebo…“

Vystřelil jsem do vzduchu, mával křídly a stoupal výš a výš. Můj druh radostně zavýskl a přitulil se k mému dračímu tělu. Nic v životě nemůže být lepšího než přinášet mému druhovi radost, dělat ho šťastným, rozesmávat ho.

Během několika minut se k nám přidali i ostatní. Koutkem oka jsem zahlédl Flinta, jak si prohlíží ostatní draky a kontroluje jejich podobu.

„Ruku na srdce, ty jsi nejhezčí drak,“ řekl Flint.

Zaduněl jsem radostí nad tou pochvalou.

Létali jsme dlouho, jen tak jsme se vznášeli v mracích, kolem pozemku.

Rozhodl jsem se vzít Flinta na své absolutně nejoblíbenější místo na pozemku. Oddělil jsem se od ostatních a doufal, že mě nebudou následovat, předpokládal jsem, že budou vědět, že potřebuji čas se svým druhem. Mým oblíbeným místem byl malý rybníček obklopený loukou divokých květin. Před několika lety, možná až před deseti nebo patnácti, už jsem si to přesně nepamatoval, se okrajem pozemku prohnaly lesní požáry. Takže na tomto konkrétním místě bylo všechno úplně nové.

Rád jsem se v dračí podobě válel u rybníka. Když byla zima, ohříval jsem si rybník ohněm a chodil se koupat. Sloužilo mi jako můj osobní horký pramen, kdykoli jsem to potřeboval. Dnes se o toto místo podělím se svým druhem.

Flint toho dnes musel hodně řešit a já se chtěl ujistit, že to všechno zpracuje. Přistál jsem u jezírka a čekal, zatímco mi Flint sklouzl ze zad. Stál vedle mě, ruku na mém boku, zatímco jsem se nadechoval a vydechoval.

„Super,“ řekl. „Tohle je naprosto šílené. Nemůžu uvěřit, že stojím vedle skutečného živého draka. Nikdy v životě, ani v těch nejdivočejších snech by mě nenapadlo, že by to mohlo být možné.“

Proměnil jsem se zpátky do své lidské podoby. „Nejen to,“ řekl jsem. „Ale jsi spárovaný s drakem. Co si o tom myslíš?“ Zeptal jsem se, když jsem vklouzl do kalhot.

„Úžasné,“ vydechl. „Nemám toho moc, Leo. Rodiče jsou pryč. Žádní sourozenci. O prarodičích nic nevím. Nemám doslova žádné vazby na nikoho. Jistě, mám přátele. Claire a některé autory, se kterými se bavím online, protože jsem jim navrhl obálky knih, ale dokud jsem nepotkal tebe, neměl jsem nic. A nikdy jsem nečekal, že toho budu mít hodně, ale už teď jsi mi dal mnohem víc, než jsem si kdy myslel. A když si pomyslím, že za pět měsíců budeme mít dítě? To je šílené.“ Zakryl si obličej dlaněmi. „Blábolím, promiň. Někdy blábolím. Přísahám, že nejsem blázen.“

Vzal jsem ho do náruče. „Blázen? Většina ostatních lidí, kteří by se za posledních čtyřiadvacet hodin dozvěděli to, co ty, by se zbláznila. Nemůžu uvěřit, že to bereš tak dobře. Když nám náš Armant řekl, že najdeme své druhy a že to budou lidé, bál jsem se, jaké reakce se dočkáme.“

„Možná to je jeden z důvodů, proč jsem byl vybrán právě pro tebe?“ Řekl Flint.

„Asi ano. Každopádně jsem rád, že jsi to ty. Jsi dokonalý. Můj dokonalý druh.“

Flint se zasmál. „Doufám, že to tak budeš cítit i tehdy, až budu nechávat v umyvadle zbytky zubní pasty, nikdy nevyčistím mikrovlnku a všechny ostatní otravné návyky, které mám.“

Usmál jsem se. „Můžu tě ujistit, že mám stejně otravných návyků. Je mi dva tisíce let, ale pořád si koušu nehty.“

Zavedl jsem Flinta k molu, které jsem postavil loni, posadili jsme se a svěsili nohy do vody.

„Tak co bude teď?“ Zeptal se Flint.

„Jak to myslíš?“

Pokrčil rameny. „Vrátíme se do tvého bytu? Začneme spolu chodit? Počkáš dva dny, než mi zavoláš? Vždyť jsme technicky vzato pořád na prvním rande.“

„Můžeme jít, kam budeš chtít. Můžeme hledat nová místa, můžeme dělat, co budeš chtít. Nebe je limit. Momentálně nemám práci, jak jsem ti říkal. Takže nemám žádné skutečné vazby na město. Můžeme žít kdekoli, dělat cokoli,“ řekl jsem.

„Páni,“ řekl Flint. „Ani nevím, kde bych začal. Ale jestli máme mít dítě, tak si myslím, že bychom si měli pořídit dům, zapustit kořeny a nějakou stabilitu. Taky budeme muset prozkoumat školy.“

Zasmál jsem se. „Už budem dělat průzkum ve školách? Děti se ještě ani nenarodily.“

„Příprav není nikdy dost,“ řekne Flint.

Naklonil jsem se k němu a políbil ho na krk. „Jistě, miláčku, cokoliv chceš. Je to tvoje. Určitě ti to všechno nevadí? Rád ti odpovím na všechny otázky o dracích, které tě napadnou.“

„Co jsi dělal posledních dva tisíce let?“

Sakra. Rovnou na ty těžší. „Hm, no, naposledy jsem vlastnil firmu, která vyráběla krby. Tu jsem před pár měsíci prodal. A taky jsem chvíli dělal hasiče. V dobách, kterým se říká temné, jsem pracoval jako kovář.“

„Cítím tu nějaký příběh.“ Flint se zasmál. Miloval jsem jeho smích. Mohl bych ho poslouchat celou věčnost.

„Jo, no, mám dar ohně, takže pracuju s tím, co mi bylo dáno.“

Flint si položil hlavu na mé rameno, zatímco jsem mu dál vyprávěl o svém životě, o zaměstnáních, která jsem zastával, o místech, kde jsem žil. Bylo to kouzelné. Dokonalé.

Po chvíli se slunce sklonilo k obloze a my se vydali zpátky k domu. Zatímco jsme letěli, Flint si lehl na břicho a objal mě kolem krku. Během několika minut usnul. Zakroužil jsem zpátky k domu a přistál na příjezdové cestě.

Chvíli jsem přemýšlel, jak bych se mohl proměnit a udržet svého druha ve spánku. Gale přistál vedle mě a proměnil se. Stál vedle mě nahý.

„Chceš, abych ho vzal, aby ses mohl proměnit zpátky?“

Zavrčel jsem. Možná, kdyby byl plně oblečený, ale v žádném případě nevztáhne ruku na mého druha, když byl nahý.

„Dobře, dobře, chápu to.“ Gale ustoupil.

Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím. Proměnil jsem se zpátky a uprostřed proměny jsem se co nejrychleji otočil, abych Flinta chytil do náruče. Podařilo se. Přitiskl jsem ho k sobě a on dál spal, přitisknutý k mému krku.

Armant přišel vedle mě. „Malý človíček nezvládne všechno to vzrušení.“

„No, byl to docela velký den.“

„Ano, to vejce ho taky hodně poznamená. Zbytek dne nejspíš prospí. Projdu historické knihy, podívám se, co máme zaznamenáno o nošení vajec.“

„Díky, vážím si toho.“

Merek mi otevřel dveře domu a já vstoupil dovnitř. Okamžitě jsem Flinta odvedl do svého apartmá a uložil ho do postele. Nemohl jsem uvěřit svému štěstí, nemohl jsem uvěřit, že po tolika letech mám druha a dítě na cestě.

Nechal jsem spícímu druhovi vzkaz, aby věděl, kde mě najde, až se probudí. Pak jsem šel dolů do kuchyně, abych se podíval, co bude k večeři. Nebyl jsem si jistý, na kom je řada, ale měl jsem podezření, že na mně, a vůbec jsem nebyl připravený. V kuchyni jsem našel Mereka a Galea, jak jedí hranolky.

„Hele, čí je dneska večeře?“ zeptal jsem se.

„Tvoje, ale neboj, poslali jsme Brodericka do města pro pizzu. Má Flint rád pizzu?“ Gale se zeptal.

Pokrčil jsem rameny. „To netuším.“

Merek se zasmál. „Musíš se ještě něco o svém druhovi naučit.“

„Dej mi pokoj,“ řekl jsem. „Před včerejší nocí jsem mu říkal jenom ‚Dám si dvojité moka latté, prosím‘.“

„Jo,“ řekl Gale. „Dej mu pokoj, nestává se každý den, aby si chlap přivázal velkou kouli k noze.“

Usmál jsem se. „Nebuď tak moc troufalý. Mohl bys být další na řadě.“

„Možná. Doufám v to,“ řekl Gale. „Hele, tak jsem trochu zapátral v tom klubu, kde se ztrácejí všichni ti kluci, a tomuhle nebudeš věřit…“

Zvedl jsem ruku a chtěl, aby Gale zpomalil. „Počkej. O čem to mluvíš?“

„Dneska ráno jsem ti říkal, že z klubu, který je kousek od tvého bytu, zmizeli čtyři chlapi. Copak jsi nedával pozor?“

Nalil jsem si sklenici vody a ostře se na něj podíval. „Byl jsem trochu zaneprázdněný.“

„No, posledních pár týdnů jsem to viděl ve zprávách a sledoval ten příběh. Je to zatraceně šílené. Za poslední čtyři roky z tohohle klubu zmizelo deset chlapů. Žádné vodítko. Žádná stopa. Nic.“

„No a? Lidé mizí pořád,“ řekl Merek.

„Já vím, ale něco na tomhle místě… nevím, co to je. Prostě to nemůžu dostat z hlavy. Klub se jmenuje Molpe. A všichni si ji pamatujeme, ne?“

„To, že se to místo jmenuje po siréně, která si tě chtěla nechat jako domácího mazlíčka, z něj ještě nedělá špatné místo,“ řekl jsem.

Gale vykulil oči. „Ona ze mě nechtěla udělat domácího mazlíčka, chtěla, abychom všichni byli strážci toho jejich pitomého ostrova.“

„Ale tebe si obzvlášť oblíbila, Gale. Měla pro tebe vybraný řetěz.“ Merek se zasmál. „Pamatuješ si to, Leonidasi?“

„Můžeme se vrátit k tématu? Trochu jsem pátral a ukázalo se, že jí patří tenhle klub.“

„Cože?“ Zeptal jsem se. „Nedrží se náhodou dost blízko svého ostrova? Odkdy se odvažují do města?“

„Vystopoval jsem to,“ řekl Gale. „Podívej se.“ Otočil notebook na pult, abych na něj viděl. Jistě, na obrázku majitelky klubu nebyl nikdo jiný než sama Molpe. Už je to víc než tisíc let, co jsem ji viděl osobně, ale její vzhled byl nezaměnitelný. Nápadný. Žena, která dokázala přimět každého, muže nebo ženu, gaye nebo heterosexuála, aby se podíval dvakrát.

„Takže ona vlastní klub ve městě? Možná se na ostrově prostě nudila. Vlastníme spoustu podniků a v průběhu let jsme vlastnili mnoho dalších. Sirény se taky musí něčím živit.“

„No, lidé z našich podniků nemizí. Nemyslíš, že je trochu divné, že z klubu, který vlastní, zmizeli čtyři muži?“

„Je to podezřelé, to je jisté,“ řekl jsem. „Ale my nejsme paranormální policie. Nemůžeme chodit a konfrontovat ostatní nesmrtelné s šílenými věcmi, které dělají.“

„To není správné.“ Řekl Gale. „Věci se zvrtly v dávných dobách, kdy o nás lidé věděli. A jestli se tyhle věci budou dít dál, nebude trvat dlouho, než na to lidé přijdou nebo začnou mít podezření. Někdo musí něco udělat, aby nám to ty mrchy nezničily.“

„Má dobrou připomínku,“ řekl Armant, když vešel do místnosti. „Před všemi těmi lety jsme se dohodli, že se nebudeme vměšovat do života lidí, a sirény měly zůstat na svém ostrově. Pokud neplní svou část dohody, někdo s tím musí něco udělat.“

„Vidíš,“ řekl Gale. „Armant se mnou souhlasí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, chlape, podívej…“

„Chápu to,“ řekl Gale a zvedl ruku. „Máš toho teď hodně. Nechci po tobě, abys s tím něco dělal. Jen chci znát tvůj názor.“

Chtěl jsem pomoct. V minulosti jsem Galeovi vždycky kryl záda, ale za poslední dva dny se toho tolik změnilo. „Je to podezřelé, to je jisté. Ale byli jsme odměněni za to, že jsme se drželi při zemi a hleděli si svého. Byli jsme obdarováni svými druhy. Opravdu nechci tuhle loďku rozkývat tím, že teď budu pokoušet osud.“

„Taky nemůžeme nechat sirény jen tak zabíjet nevinné lidi. Tohle přeci nechceme. Nebudu nečinně přihlížet, jak zabíjejí lidi.“

Sakra. Dostal mě. „Armante? Je nějaká šance, že bychom se mohli setkat se Sudičkami? Mám pár otázek ohledně celé té věci s druhy, na které by mi nevadilo se zeptat.“

Armant se ušklíbl. „Už několik století se snažím uspořádat poradu se třemi sudičkami. Neodpovídají na mé výzvy.“

„Možná sis spletl číslo,“ řekl Merek.

Armant mu ukázal fakáče.

„A co Valerie? Předpokládám, že se stále věnuje svému řemeslu.“

Armant přikývl. „Můžeme jí zavolat. Budeme chtít, aby vyšetřila tvého druha, až se bude blížit datum líhnutí.“

„Líhnutí? Opravdu, Armante?“ Zeptal se Merek. „Přece nebudeme od toho frajera sbírat vejce.“

Štípl jsem se do kořene nosu a cítil, jak mě začíná bolet hlava. „Lidi. Je to můj druh, o kterém mluvíte. Nemůžeme tomu říkat vejce, prosím?“

„No, to je to, co to je.“ Armantova tvář byla plná zmatku.

„Je to moje dítě,“ řekl jsem a praštil pěstí do pultu.

„Co se to tady dole sakra děje?“ Zeptal se Flint, když vešel do místnosti.

Zazubil jsem se, jakmile jsem ho uviděl. Vlasy měl rozcuchané ze spaní a tváře ještě trochu ošlehané větrem z létání.

„Je tu něco k jídlu? Mám hlad,“ řekl.

„Jo,“ otevřel jsem ledničku a vyndal tác se zeleninou. Očividně byl někdo v supermarketu. Díky bohu. „Broderick je na cestě pro pizzu k večeři. Předpokládám, že bychom se měli tak nějak rozhodnout, co bude dál a jestli se v dohledné době vrátíš do svého bytu nebo do mého penthouse.“

Flint zívl a protáhl se. „Mám pocit, že bych mohl spát týden,“ řekl.

„To je normální,“ řekl Armant. „Roste ti tam vajíčko.“

„Dítě,“ řekl jsem. „Roste mu dítě.“

„Otázka,“ řekl Merek. „Když se naposledy narodil drak, byli jsme super mladí. Nevím, jak vy všichni, ale já o celém procesu nevím vůbec nic. Co máme dělat v rámci předporodní péče? Co budeme dělat, až se začnou měnit? A co uděláme, abychom zajistili, že se případný potomek nezačne proměňovat uprostřed školky?“

Všichni jsme se podívali na Armanta, jediného učence mezi námi.

„Na mě se nedívejte,“ řekl. „Nejsem odborník na děti.“

„Určitě na něco přijdeme,“ řekl jsem. Porod byl přece přirozený, ne?

Flint byl bílý jako duch.

„Co se děje, miláčku? Je ti dobře?“ Ve vteřině jsem byl u něj, ruku jsem mu položil na břicho a odvedl ho k židli.

„Jsem v pohodě,“ řekl. „Jen jsem moc nemyslel na to, že naše dítě bude drak. Bude se umět měnit jako hned?“ zeptal se.

„Obvykle se dračí potomci mohou měnit až ve čtyřech nebo pěti letech. A i pak je to hodně unavuje. Takže se nemohou proměňovat dlouho nebo příliš často. Jakmile dospějí do puberty, je pro ně poměňování snadněji ovladatelné a tolik je nevyčerpává,“ ujistil jsem ho.

„Ach, Kriste,“ vydechl Flint. „Co mám dělat s batoletem, které může kdykoli uletět? Když bude zlobit, tak se prostě promění a uletí? Jak s tím můžu soupeřit?“

Všichni jsme na něj nechápavě zírali. Nikdo z nás také neznal odpověď.

„A kurva. Jsme úplně v prdeli. Budeme potřebovat dětské branky s nějakou stříškou nebo něčím, co mu zabrání v útěku.“

„Nezapomeň, že budeš mít ohnivce,“ řekl Merek. „Mohl by vám taky zapálit dům.“

„Nepomáháš,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby a zadíval se na druha.

Gale se uchechtl. „Zůstanu tady a pomůžu ti s tím. Můžu uhasit všechny plameny.“

Flint si opřel hlavu do dlaní. „Ach, Kriste. Začnu kupovat všechny hasicí přístroje, které najdu.“

„To není špatný nápad,“ řekl Armant. „Chci říct, že máme spoustu plánů, co se týče toho, abychom našli své druhy a mohli pokračovat v životě s malými draky kolem. Naposledy, když se na této zemi narodil drak, lidé o nás alespoň věděli. Teď je to úplně jiná hra. Musíme myslet na to, že jsme stále v utajení. A lidé o nás nesmí vědět.“

Hlava mi třeštila obavami, ale nemohl jsem to dát vědět svému druhovi. Musel jsem být kvůli němu silný.

„Nedělej si starosti, Flinte. Všechno bude v pořádku. Nedopustím, aby se tobě nebo našemu dítěti něco stalo.“

„Já vím,“ řekl. „Je to jen děsivé. Určitě to tak cítí všichni rodiče, ale hádám, že se většinou nemusejí bát, že se jejich děti promění v bestii.“

„Hej!“ Gale řekl.

„Promiň!“ Flint si rukou zakryl ústa. „Tak jsem to nemyslel.“

Gale se ušklíbl. „Jen jsem si tě dobíral. Jsme banda bestií. Znáš Brodericka?“ Otočil se ke mně a jeho výraz ztvrdl. „Pořád si myslím, že musíme něco udělat s Molpe.“

Sklopil jsem oči. „Teď na to není vhodná doba a není to naše věc.“

„Molpe?“ Zeptal se můj druh. „Ten klub v centru? Co s ním?“

Můj zájem vzrostl. „Cože? Co o tom klubu víš?“ Opatrně jsem se zeptal svého druha.

„Moc ne,“ řekl. „Nedávno mě probudilo mě zvonění. Neměl jsem šanci to zvednout, než to šlo do hlasové schránky. Ale poslechl jsem si ho. Byla to majitelka Molpe, chtěla vědět, jestli bych pro ně nemohl udělat nějaký grafický návrh.“

Vyměnil jsem si s Galem pohled. „Obvykle děláš design pro firmy, nebo se věnuješ výhradně obálkám knih?“ Zeptal jsem se.

„Jen obálky knih. Ani si nedělám reklamu. Všechno se děje ústním podáním mezi autory. Mám hrstku stálých autorů, se kterými spolupracuji. Nevím, jak se k mému jménu dostala,“ řekl.

„Můžeme si poslechnout hlasovou schránku?“ Gale se zeptal.

„Jistě. O co jde?“ Zeptal se.

„Ještě si nejsme jistí,“ řekl jsem.

Flint vytáhl telefon a stiskl několik tlačítek, pak ho položil na pult, abychom si ho mohli poslechnout.

Z reproduktoru se ozval tichý ženský hlas, skoro jako melodie. „Ahoj, Flinte. Tady Molly Penderton, majitelka Molpe. Právě jsem ti volala, jestli bys neměl zájem o grafické práce pro můj klub. Prosím, zavolej mi co nejdříve, abychom si mohli domluvit čas schůzky. Nebo pokud chceš, můžeš kdykoli přijít do klubu. Na spolupráci s tebou se opravdu těšíme.“ Zanechala telefonní číslo a hlasová zpráva skončila.

„To nemůže být náhoda,“ řekl Gale.

„Molly Penderton. Ta je dobrá,“ řekl Merek.

„Kdo je ta osoba?“ Zeptal se Flint.

Povzdechl jsem si. „Je to jedna ze sirén.“

„Jako z řecké mytologie? Zpívající a lákající námořníky na smrt a tak?“ Zeptal se Flint.

„Tak nějak. Řekové ne všechno pochopili správně, ale v podstatě ano, to jsou ony. Většinou zůstávají na svém ostrově. Ale podle všeho si ve městě otevřeli klub a několik mužů se odtamtud ztratilo.“

„Ach,“ vydechl Flint. Podíval se na svůj telefon, jako by to byl had připravený ho uštknout. „Myslím, že jí už volat nebudu.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ani si nejsem jistý, jestli chci, aby ses teď vrátil do města. Nelíbí se mi, že má tvoje jméno a číslo.“

„Umm, já tam tak trochu žiju,“ řekl Flint. „Potřebuju si aspoň vzít věci ze svého bytu a omluvit se v práci.“

To mi dodalo trochu naděje. Možná by můj druh nebyl proti tomu, abychom na venkovském sídle nějakou dobu zůstali, alespoň dokud se nenarodí dítě.

„Nemůžu tu jen tak běhat nahý a ani jsem si na dnešek nevzal tašku na přespání.“

„Mít tě nahého mi nepřipadá jako špatný nápad, pokud zůstaneš v našem apartmá.“

„Mně ano,“ řekl Armant. „Myslím, že nemůžeme ignorovat to, co dělají. To, že kontaktovala tvého druha, nemůže být náhoda. Spojím se s Valerií. Chci, aby sem přijela co nejdřív. Rád bych získal její názor, než uděláme nějaké kroky. Do té doby zůstaňte ostražití.“

Armant odejde z místnosti.

Gale se setkal s mým pohledem. „Pořád si myslíš, že to přeháním?“

Ne, už jsem si to nemyslel.