DF - 4. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Leonidas

Jakmile jsem Flinta znovu uviděl, věděl jsem, že je můj.

Flint byl můj druh. Mohl jsem ho mít.

Sotva jsem věděl, jak mám postupovat. Jistě, už jsem měl spoustu lidských samců, ale vždycky jsem je považoval za jednorázovku. Nikdy s nimi nemohlo být nic dlouhodobého a nikdy se nemohli dozvědět o mém drakovi.

Tohle bylo jiné. Flint byl jiný. Byl můj navždy. Byl to můj dokonalý protějšek ve všech ohledech.

Jak mu mám sakra říct, že jsem drak? Že umím chrlit oheň? Že se jeho tělo změní jen tím, že bude v mé přítomnosti? Že mi porodí dítě, možná mnoho dětí? O tomhle jsem nemohl mluvit v běžném rozhovoru.

Jeho tělo zjevně rozpoznalo, že můj drak je také jeho. Vykazoval všechny známky toho, že se dostává do říje, a jeho pach se změnil na horký a plodný. Můj drak se drápal na povrch, připravený zmocnit se našeho druha, vzít si ho domů do postele a už ho nikdy nenechat odejít. Ale moje lidská stránka věděla, že to takhle nejde. Věděl jsem, že si ho nemůžu jen tak hodit přes rameno a navždy ho schovat.

„Chodil jsi na školu grafického designu?“ Zeptal jsem se svého malého druha u večeře.

Cesta do restaurace byla napjatá. Stáhl okénko a prakticky z něj vyvěsil hlavu, aby se nadýchal chladného nočního vzduchu, ale horko stejně nepolevovalo.

„Co jsi říkal?“ Zeptal se.

„Vysoká škola. Chodil jsi na vysokou na grafický design?“

Zavrtěl se na sedadle. Do vzduchu pronikla vůně vzrušení. Můj druh mě chtěl. Cítil jsem to z něj a ještě víc jsem po něm toužil.

„Ano, chodil,“ řekl. „Ale nikdy jsem se nechtěl věnovat marketingu. Takže to většinou dělám jen pro zábavu. Upřímně řečeno, nikdy jsem neměl pocit, že přesně vím, co chci v životě dělat. Někdy mám pocit, že jsem na něco čekal. Nevím, co to je, ale jsem si jistý, že na to dříve nebo později přijdu.“

Já vím, co to je, pomyslel jsem si.

Můj druh se jídla sotva dotkl. Většinou si ho jenom posouval po talíři. Vypil spoustu vody a pak si řekl o další kelímek s ledem. Překvapilo mě, že si ho nevylil přímo na kůži.

„Máš pocit, že je tu horko?“ Zeptal se. „Začínám si myslet, že jsem se zbláznil nebo že začínám být nemocný, ale předtím jsem si měřil teplotu a horečku nemám. Je ti horko?“

„Chtěl bys jít domů?“

„Bože ne!“ Řekl a pak mu zrůžověly tváře. „Chci říct, že se skvěle bavím. Já jen, že mě to tady pálí.“

„Chtěl bys jít ke mně? Možná mám něco, co ti pomůže.“

„Ano,“ řekl. „Prosím. Udělal bych cokoli, abych zastavil to pálení.“

Potřeboval jsem svému druhovi o sobě říct, o svém drakovi a o jeho plodnosti, než se dostaneme dál. Cesta do mého apartmá byla klidná. Nebyl jsem si jistý, co mám říct. Flint se dál ovíval svou košilí. V jednu chvíli mě napadlo, že ze sebe to oblečení možná strhne. Ne že bych protestoval, ale o to hůř by se mi s ním mluvilo.

Co já vím, mohl s křikem utéct, až mu povím o svém drakovi. Jak to mám vůbec udělat? Přece se nemůžu proměnit ve svém bytě. Předpokládal jsem, že bych pro něj mohl vydechnout trochu ohně nebo mu ukázat svou schopnost rychlého uzdravování.

Jakmile jsme dorazili do mého apartmá, doprovodil jsem svého druha dovnitř, přičemž jsem ho celou dobu držel za ruku. Jeho kůže mě pálila na mé a já jsem toužil přitáhnout si ho do náruče, líbat ho, rozmnožovat se s ním, dokud jeho žár konečně neodezní.

Zajímalo mě, jaké by bylo naše dítě. Chtěl děti? Měl vůbec rád děti? Předpokládám, že to byly všechno dobré otázky, které jsem si měl položit, než jsem se o něj přihlásil, a v závislosti na jeho odpovědi jsem se o něj možná přihlásit nemohl.

Sudičky by ale jistě nebyly tak kruté. Říct nám, že tam venku máme druhy, a pak nám je takhle vzít. Bože, doufal jsem, že to není zkouška.

Byli jsme čestní draci, proto jsme byli vybráni jako poslední svého druhu. Nechtěli jsme si nárokovat své druhy bez jejich souhlasu.

Flint si už poněkolikáté upravil kalhoty. Věděl jsem, že je vzrušený. Cítil jsem to z něj. Chtěl jsem to napravit. Postarat se o něj tak, jak by to dokázal jen jeho druh.

Ale ještě ne. Nejdřív si musíme promluvit.

Musím počítat s tím, že mi nedá šanci.

Odemkl jsem dveře kartou a vešli jsme dovnitř. Vrhl se na mě, ještě než jsem zavřel dveře.

„Prosím. Jsem teď tak tvrdý. Prosím, vezmi si mě. Chci tě. Potřebuju tě. Prosím. Vím, že to dokážeš napravit. Cítím to.“ Přitiskl se mi boky na nohu. Jeho erekce mě pálila.

Kdo jsem byl já, abych řekl ne nebo to zpomalil? Zvlášť když jsem měl svého druha v náručí, líbal mě na krku a olizoval mi kůži.

Chtěl jsem ho ochutnat. Potřeboval jsem ho ochutnat. Už jsem nemohl déle čekat.

„Bohyně. Odpusť mi,“ řekl jsem. „Dokážu se o tebe postarat, Flinte. Slibuji, že už tě to nebude pálit.“

Zvedl jsem svého druha do náruče a on mi ovinul nohy kolem pasu. Odnesl jsem ho do své ložnice. Tahal mě za oblečení, než jsem ho položil na postel, měl mou košili roztrhanou na cáry a kalhoty rozepnuté. Rychle jsem ze sebe sundal zbytek oblečení a pak i jeho.

Rozvalil se na posteli a rukou si pumpoval tlustým pérem, zatímco sténal.

„Vezmi si mě, Leo. Hořím pro tebe.“

Přikryl jsem jeho tělo svým a pošťouchl ho, aby dal nohy od sebe. Rozevřel se pro mě, a když jsem mu sáhl mezi nohy k jeho díře, prsty jsem zjistil, že je kluzký vzrušením. Vsadím se, že ani nevěděl, že to dokáže.

Vložil jsem do něj dva prsty a roztáhl mu dírku, jeho svaly se mi otevřely.

Vymrštil boky nad matraci. „Víc, Leo. Chci víc!“

„Dostaneš to, zlato. Slibuju.“ Teď už tři prsty.

Z mého péra unikaly kapičky vzrušení, připravené naplnit mého druha. Sotva jsem zadržel svého draka, aby do našeho druha nevrazil a neplnil ho naším semenem, dokud by se neujalo.

Flintova ruka opustila jeho ptáka a přešla k mému. Pumpoval a já málem ztratil nervy. Jako posedlý, nebo prostě jako muž, který přesně ví, co chce, si přiložil mého čuráka ke své díře a sevřel nohy kolem mého pasu a vtáhl mě do sebe.

Vzplál ve mně oheň a já se do svého druha zabořil až po kořen.

Svět se pohnul a otřásl, když jsem do něj znovu a znovu vnikal.

Poškrábal mě nehty po zádech a prohnul se v bocích.

Přitiskl jsem rty na jeho a pronikl mu jazykem do úst, abych ho poprvé skutečně a naplno ochutnal.

Při posledním přírazu zařval a jeho sperma vystříklo mezi nás.

Já jsem se udělal jako další. Můj pták pulzoval, naběhl, a spojoval nás dohromady.

Bylo to něco, co se mohlo stát jen s mým druhem, uzamknout v něm mé semeno, aby mohlo zakořenit.

Flintovi se rozšířily oči. „Co se děje?“

„Pšt.“ Políbil jsem ho na rty. „Všechno je v pořádku, zlato.“

Uvolnil se, a jeho žár ustoupil, uspokojen naším splynutím.

Stále jsme byli uzamčeni k sobě a já nás přetočil tak, aby byl nade mnou. Položil mi hlavu na hruď a políbil mě na kůži. „Nevím, jestli je to skutečné, nebo ne, ale je to úžasné.“ Jeho hlas zněl ospale, vzdáleně, a já věděl, že se dlouho neprobudí.

Políbil jsem ho na temeno hlavy. „Je to skutečné, Flinte. Teď spi, ráno si promluvíme.“

Jeho dech se vyrovnal, když usnul.

Jakmile můj pták povadl, vyklouzl jsem z něj a očistil nás. Vlezl jsem si vedle něj a přitáhl ho k sobě.

Usmál jsem se a věděl, že už nikdy nebudu spát sám.

Můj druh.

Našel jsem ho, nárokoval si ho a nikdy ho nepustím.