DF - 2. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Leonidas

Jel jsem se svým mercedesem po klikaté cestě, která vedla k Merekovu venkovskému sídlu. Říkali jsme tomu pozemku Dračí ústředí. V průběhu desetiletí se vlastnictví nemovitosti předávalo mezi mnou a dalšími čtyřmi zbývajícími draky na světě. V současné době patřilo Merekovi.

Rozlehlý prostor nám umožňoval soukromí, které jsme potřebovali, abychom se stali svými pravými já. Mohli jsme se zde měnit a létat ve své dračí podobě beze strachu, že nás lidé odhalí.

Zaparkoval jsem vedle Broderickova auta. Ta zatracená věc byla obrovská, skoro stejně velká jako Broderickův drak. Vykročil jsem ke dveřím, když mě ovanul studený vítr. Obrátil jsem oči k nebi a našel Galerana, jediného ledového draka, který ještě existoval. Jeho bleděmodré šupiny se třpytily na slunci, když přistál přede mnou. Jeho drak byl velký jako dodávka, na draka středně velký, ale o nic méně hrozivý.

Gale se v mžiku oka převtělil do své lidské podoby. Sotva jsem zaregistroval jeho nahotu.

„Jsem tu poslední?“ Zeptal jsem se.

Přikývl. „Myslel jsem, že tu budeš brzy ráno.“

„Vyjel jsem pozdě,“ řekl jsem. „Musel jsem si dát ranní kávu.“ Nemohl jsem si pomoct, a usmál se, protože když jsem myslel na kávu, myslela jsem také na Flinta.

Naklonil hlavu na stranu a tázavě se na mě podíval.

„Myslím, že tam možná šlo o víc než jen o kávu. Nevím, jestli jsem u tebe někdy viděl takový úsměv, starý příteli.“

„To nic není,“ řekl jsem.

Naštěstí v tu chvíli z domu vyrazil Broderick. Jeho rozlehlá lidská postava se sotva vešla do dveří.

„Konečně je tu ten ohnivý dýchánek. Můžeme už jít létat?“ Na Broderickův hrubý tón jsme si za ta léta zvykli, jeho hrubost jsme vnímali asi tak jako Galeovu nahotu.

Merek vyšel ven za Broderickem.

„Kde je Armant?“ Zeptal jsem se.

Merek pokynul směrem k domu. „Je uvnitř, medituje, nebo nějaký takový nesmysl. Říkal, ať jdeme klidně bez něj a že se všichni uvidíme u večeře.“

„Dobře.“

Každý z nás se svlékl z oblečení a proměnil se ve svého draka. Jakmile jsem byl nahý, zavřel jsem oči a soustředil se na plamen uvnitř sebe, na tu část, která zahřívala celé mé tělo. Cítil jsem, jak se mnou šíří teplo, a když jsem otevřel oči, viděl jsem svět očima svého draka. Intenzivněji a živěji než mým lidským zrakem. Jako drak jsem viděl tisíckrát lépe než jako člověk.

Neztrácel jsem čas, vyskočil do vzduchu a doširoka roztáhl křídla, stoupal výš a výš, až jsem se vznesl nad mraky.

Broderick se svým rozlehlým dračím tělem, velkým asi jako dvoupatrový dům, letěl za námi. Merek letěl po mé levici a Gale po pravici. Byl na nás čtyři ve vzduchu úžasný pohled. Jeden černý jako uhel, jeden rudý jako oheň, jeden barvy pouštního písku a jeden ledově modrý. Kdyby s námi byl Armant, doplnil by sadu svými fialovými šupinami.

Byl by to nádherný snímek, který by se dal zachytit.

Naštěstí jsme jako draci měli v sobě kouzlo, které nám umožňovalo zahalit se do pláště neviditelnosti, takže jsme mohli zůstat neviditelní, když to bylo nutné. V dávných dobách, kdy byla existence draků dobře známá, jsme toto kouzlo využívali jen zřídka, Nyní bychom bez něj nemohli žít. Naneštěstí jsme stále mohli být slyšet, a tak jsme přijali opatření, aby nás nikdo neodhalil.

Létali jsme několik hodin, skrývali se v mracích a kolem nich. Střílel jsem na své přátele plameny. Gale po mně nazpět plival led. Když jsme doletěli k rybníku, vypustil proud ledu, který najednou zmrazil celou vodní plochu. Prolétl jsem skrz, vypustil svůj oheň a všechno roztál. Zadíval se na mě svýma dračíma očima. Kdybych v téhle podobě mohl, zasmál bych se mu.

 

Broderick nás ve své podsadité, velké postavě postrkoval a hnal k domu. Chápal jsem to tak, že má hlad a že je čas večeře.

Jakmile jsme se vrátili k domu, všichni jsme se proměnili do své lidské podoby. Když jsme se oblékali, Merek se zeptal: „Co bude dnes k večeři?“

„Jo, to mě taky zajímalo. Kdo je na řadě s vařením?“ Zeptal jsem se.

Ačkoli jsme si mohli dovolit personál, který by nám vařil, uklízel a udržoval majetek, vyžadovali jsme určitou míru soukromí, když jsme se tu všichni sešli pohromadě, což znamenalo, že jsme na vaření a úklid byli sami.

„Dneska jsem na řadě já,“ řekl Gale.

„Skvělé. Takže budeme mít mražená jídla?“ Broderick si postěžoval.

Gale vykulil oči. „To, že jsou předpřipravená a zamražená, ještě neznamená, že jsou hrozná.“

Nesouhlasil jsem, ale nestálo mi to za hádku. Pokud se ani po tisíci letech nehodlal naučit vařit pořádné jídlo, byla malá pravděpodobnost, že se to někdy podaří.

„Neboj, Brodericku, koupil jsem celý pekáč lasagní jen pro tebe,“ řekl Gale s úsměvem.

Broderick ukázal fakáče.

Všichni jsme se zamířili do jídelny a posadili se.

Gale odešel do kuchyně a na servírovacím vozíku přivezl několik plechů lasagní.

„Cože? Žádný česnekový chleba?“ Zeptal se Merek.

„Víte, to, že mám dneska večeři na starosti já, neznamená, že mi ji nemůžete pomoct roznést. Mám jenom dvě ruce a tenhle vozík má jenom omezené místo, buďte trpěliví.“

Bylo příjemné být zase mezi přáteli. Nějakou dobu jsme každoroční setkání nedělali. Ale posledních několik desetiletí jsme je dělali pravidelně.

Když jsme si uvědomili, že jsme poslední skuteční draci, kteří existují, a další se už nenarodí, dali jsme si záležet, abychom zachovali naši historii. Ale pak, s přibývajícími staletími, začalo být těžké být pořád jeden vedle druhého.

Stále jsem truchlil nad našimi ztracenými bratry a nad ztrátou našeho pokračujícího rodu. Nemělo cenu přemýšlet o tom, co mohlo být. Ale někdy, když mě přemohla samota, jsem opravdu truchlil nad ztrátou druha, rodiny.

Tyhle věci nám byly odebrány a nic nenasvědčovalo tomu, že je ještě někdy dostaneme. Před lety bylo draků příliš mnoho na to, aby se dali spočítat, byli bohatí a mocní. Příliš mocní. Mezi lidmi a draky vypukla válka. Skupina draků vytvořila plán, který měl rozhodnout o jejich vítězství a zdecimovat velkou část lidské populace a zbytek nechat zotročit spolu s mnoha jejich spojenci, hlavně čarodějkami a vlky.

Tehdy zasáhly Sudičky. Z jejich strany to byl bezprecedentní krok, ale nezbytný.

Armant dorazil ve stejnou dobu, kdy Gale vyšel s česnekovým chlebem. Postavil se do čela stolu; odkašlal si a všichni jsme ztichli a dívali se na něj.

„Děje se něco?“ zeptal se Merek.

„Ano,“ řekl Armant. „Medituji o tom už několik dní.“

Gale si odfrkl. „Kámo, vždyť jsem s tebou mluvil asi před čtyřmi hodinami.“

Armant po něm střelil pohledem. „Nemyslel jsem bez přestávky. Myslel jsem obecně. Přemýšlím o tom už několik dní.“ Gale se usmál.

„O čem přemýšlíš?“ Zeptal jsem se.

Zhluboka se nadechl. „Sudičky ke mně přišly,“ řekl.

V tichu, které se rozhostilo v místnosti, by bylo slyšet spadnout špendlík.

„Co ty mrchy k čertu chtějí?“ zeptal se Broderick.

„Takhle o nich nemluv. Víš, že měly pro své činy své důvody,“ řekl jsem.

Byla to pravda. Sudičky se rozhodly, že nás zatíží tím, že budeme posledními z našeho druhu, ale nebylo to snadné rozhodnutí. Draci zneužili svou moc takovým způsobem, že byli vymazáni z historie. Sudičky však zachovaly po jednom drakovi z každého druhu a my jsme byli tou šťastnou vyvolenou pěticí. Díky své dračí krvi jsme byli nesmrtelní, ale byla to prázdná existence. Schopnost rozpoznat duši našeho druha nám Sudičky odebraly, aby zabránily opětovnému přemnožení draků.

„Co říkaly?“ Zeptal jsem se.

„Dostali jsme druhou šanci.“

Všichni jsme se na sebe tázavě podívali. Naděje se mi zaryla do hrudi a zapustila kořeny.

„Co to znamená?“ Zeptal se Gale.

Armant položil obě ruce na stůl a předklonil se. „Znamená to, že jsme se osvědčili. Dokázali jsme, že netoužíme využít naši dračí sílu k zotročení lidí a ovládnutí světa.“

Broderick si odfrkl. „To jim trvalo tak dlouho, než na to přišly?“

Armant pokračoval. „Byli jsme obdarováni svými druhy. Sudičky mi oznámily, že právě teď, někde tam venku, má každý z nás svého druha. Musíme je jen najít a přihlásit se o ně, a budou naši.“

„Takže naši druzi jsou lidé?“ Zeptal se Broderick. „Nepotřebuji člověka jako druha. K čemu je dobré vázat se k jednomu člověku na celý život? K čemu to slouží?“

Ozubená kola v mé mysli se roztočila. Mám někde druha. Druhá polovina mé duše byla někde tam venku a mně se vrátila schopnost, aby ho můj drak poznal. V mysli mi okamžitě vytanul barista v kavárně. Krásný, usměvavý, ohnivý Flint. Musel to být on. To proto mě tolik přitahovalo to místo, on, každý den posledních šest měsíců. Byl můj. Stvořený, abych ho učinil svým.

„Není to tak jednoznačné,“ řekl Armant. „I když bylo draků hodně, pořád jsme si brali lidské druhy. Když se s druhy spojíme a oni se dostanou do říje, snesou naše vejce. Budeme pokračovat v našem dračím rodu.“

„Seru na to,“ řekl Broderick. „Vážím si toho, že nám sudičky věří. Ale já žádného druha nechci. Jsem naprosto spokojený, když si prošukám cestu mužskou populací, aniž bych zplodil nějaké děti. Jednou a hotovo, přejít k dalšímu. To je moje heslo.“

„To je skvělé pro tebe, Brodericku. Ale my ostatní to tak možná necítíme.“ Merek se rozhlédl, setkal se s mým pohledem a pak s Galeovým. „Rád bych našel svého druha. A to brzy. Vy jste skvělí, ale já jsem v posledních několika letech, několika stech letech, osamělý.“

„Já taky,“ řekl Gale tiše.

Neřekl jsem nic. Můj drak souhlasně zabručel, když jsem si v duchu představil Flinta ve své posteli. Musel to být on. Můj drak se ještě o nikoho tolik nezajímal.

„Jak ho poznáme?“ Zeptal jsem se.

Armant pokrčil rameny. „Asi to bude podobné jako za starých časů,“ řekl. „Srdce to prostě pozná a setkání s tebou, spojení s tebou, donutí tvého druha k říji a stanou se plodnými.“

„Cože, žádná fáze líbánek?“ Zeptal se Broderick.

Ignorovali jsme ho.

„Co si o tom myslí ostatní?“ Zeptal se Merek.

„S žádnou z čarodějek jsem nemluvil, ale umím si představit, že by z nás měly radost. Vlkům by to nejspíš bylo jedno, protože vedle nás a lidí žijí spokojeně už celá staletí. Sirény by k tomu mohly mít co říct. Ale na jejich ostrově si jich nikdo nevšímá, takže je vlastně jedno, co si myslí.“

„Co si o tom všem myslíš ty, Leonidasi?“ zeptal se Gale.

Předklonil jsem se, opřel se lokty o stůl a spojil prsty. „Nejsem si jist.“ Odmlčel jsem se. „Myslím, že možná vím, kdo je můj druh. A hodlám to brzy zjistit, jestli je moje podezření správné.“ Odstrčil jsem se od stolu a vstal, přičemž jsem převrhl židli. Setkal jsem se s ohromenými tvářemi svých přátel. „Musím jít,“ řekl jsem a vyšel z místnosti.

Když jsem kráčel ke dveřím, začal jsem ze sebe shazovat oblečení, kalhoty jsem nechal před jídelnou, košili a boty na chodbě. Když jsem vyšel ven, byl jsem nahý. Sáhl jsem po plameni ve svém nitru a přivolal svého draka, aby vyšel ven.

Jakmile jsem se zcela proměnil, vystřelil jsem do vzduchu a letěl do noci za svým srdcem.