DB#2 - 8. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Emma za sebou zavřela dveře na toaletu, zvedla si sukni šatů a posadila se na toaletu. Během pár minut se neškodná bolest změnila v dlouhé, známé křeče, které se jí zarývaly do břicha.

Když si stáhla kalhotky ke kolenům, ztuhla. Bílé spodní prádlo bylo nasáklé jasně červenými skvrnami. Po vnitřní straně stehen jí začaly stékat cestičky krve.

Emminou první reakce bylo ztuhnutí, ale ve stejný okamžik se jí sevřelo srdce a zastavily plíce.

Stalo se to znovu.

Její tělo selhalo.

Dítě...

V hrdle jí uvízl vzlyk, silný a hlasitý. Praštila kolem sebe rukou a s hlasitou ranou zasáhla kovový věšák, který na toaletě stál. Jejímu hněvu, který náhle vířil v její krvi, to nijak nepomohlo. Jedla správně. Nikdy se nedotkla žádného alkoholu ani nekouřila. Když Affonso kouřil ty příšerné doutníky, držela se od něj dál. Cvičila, brala vitamíny a víc než dost odpočívala.

Emma byla zdravá.

Proč se tohle stalo?

Co udělala, aby si to zasloužila?

Emma znovu zavzlykala, po tvářích jí klouzaly horké, mokré slzy. Hruď jí svíraly vina a stud. Něco s ní bylo špatně. To byl ten problém. Pro to, aby si tohle zasloužila, nebyla dost dobrou nebo musela udělat něco příšerného.

Víc než cokoli jiného Emmu mrzačil strach. Byla vyděšená dotknout se krve, která jí zbarvovala nohu, ale pak uslyšela, jak se ozývá zvuk dalšího a dalšího kapání tekutiny do záchodové mísy. Po páteři jí tančil mráz, ruce se jí chvěly.

Bolelo to.

V srdci cítila bolest.

„Calisto,“ vydechla Emma.

Chtěla křičet, ale hlas měla příliš slabý. Emma si rukou držela bříško, hlavu měla nakloněnou na stranu, až se opírala o zeď. Na okamžik zavřela oči a dýchala, jako by vůbec nic nestalo.

„Calisto!“

Její druhé zavolání jeho jména bylo mnohem hlasitější. Hrdlo jí protestovalo a uniklo jí další čerstvé kolo pláče a slz.

Na dlaždice hlasitě dopadly kroky v kožených botách. Uslyšela tiché zaklepání na dveře.

„Emmy?“ zeptal se Calisto.

Krátce pocítila úlevu, ale ta trvala jen do dalšího bodnutí bolesti, které ji přimělo na toaletě se shrbit a popadnout se za břicho.

„Otevři dveře, Emmy,“ požadoval.

Rukou slepě máchla směrem k západce a naštěstí se ji podařila otevřít. Dveře se téměř okamžitě rozlétly. Calisto se neobtěžoval s tím, aby tam jen stál a díval se. V mžiku před ní klečel na kolenou.

„Něco je špatně,“ řekla mu. „Pomoz mi.“

Calisto se zajíkavě nadechl, pohledem těkal mezi krví na jejích kalhotkách, pramínku krve na její noze a slzami, které jí stékaly po tváři. „Cazzo Cristo.“

Při jeho zaklení znovu zavzlykala. „Omlouvám se.“

Nevěděla za co.

Calisto ruce našly její tváře a palci jemně přejel po její kůži. „Bože, ne. Promiň. Není to tvoje chyba. Bude to... všechno bude v pořádku, Emmy.“

Zavrtěla hlavou.

Nebude.

„Jsem už za prvním trimestrem. Řekli mi, že se to už nebude opakovat. Proč se mi to děje, Cale?“

Prsty se mu na její tváři chvěly. „Nevím.“

Emminým břichem znovu projela agonie a poslala ji trhnutím dopředu. Calisto ji pevně svíral v objetí, nechal ji, aby svou tvář, všechny slzy a pláč, skryla do jeho saka. Zatímco ji konejšil, rukama jí mnul záda.

„Nechci tohle dítě ztratit,“ zamumlala Emma.

Bůh jí už jedno vzal.

To mu nestačilo?

Proč si brát další?

Roztříštila se.

V tenhle okamžik věděla, že už se nedalo nic dělat.

Zničilo ji to.

„Je mi to líto, Emmy,“ slyšela ho říct.

*********

Pro to, co Emma cítila, nebylo slovo dezorientace dost dobré. Když byla přenesena do sanitky, skoro jako by se její tělo vypnulo, jako by se její mysl nechtěla vypořádat s tím, co se dělo a jednoduše přestala fungovat.

Pak byla přemístěna z nosítek do vozíku a následně požádána, aby se přesunula na jiné lůžko. Ruce v rukavicích do ní šťouchaly, nad sebou viděla sladké, znepokojené tváře, které se jí na něco ptaly a nedávaly žádné odpovědi.

Emma jen stěží pocítila jehlu, která jí vjela do paže, aby do ní byla napojena kapačka.

V místnosti byl slyšet ruch, ale bylo jí jedno, od koho pocházel.

Z očí jí stále padaly slzy. Začala se kousat do dlaně, aby zadržela vzlyky.

Její tváře se dotkla další ruka, ale ta byla bez rukavice a byla cítit důvěrně známě.

„Ach, dolcezza,“ slyšela zašeptání.

Calisto.

„Musím to zkontrolovat,“ ozval se vyšší, ženský hlas.

Emma se pokusila mrkáním rozehnat slzy a mlhu, kterou měla před očima. Zjistila, že tělo měla přikryté bílou, škrábající přikrývkou. Tenkou, nemocniční. Místností se nesla sterilní vůně, měla bílé stěny, nad ní byla jasná světla a dole viděla čistou podlahu.

Znovu se rozhlédla kolem sebe.

„Zlatíčko, můžeš roztáhnout nohy?“ zeptala se lékařka.

Emma ji ignorovala.

V jakém nemocničním pokoji byla?

Proč tam byl vidět dětský inkubátor a váha?

Dveře do místnosti se se zaskřípáním otevřely, objevila se v nich další žena a přímo pod číslo pokoje něco strčila. Byla to malá, modrá kapka.

Jako slza.

Emma ostře zalapala po dechu, protože najednou jí byla kolena tlakem roztažena od sebe a mezi stehny se jí ocitla cizí ruka. Hluboko do ní zastrčila prsty, které něco zkoumaly a měřily.

„Sedm,“ zaslechla. „Je otevřená na sedm centimetrů.“

„Je teprve v osmnáctém týdnu,“ zavrčel Calisto. „Tohle snad nemůže být možné.“

Emma zavzlykala.

„Nemůžeme nic dělat. Ne v této fázi. Je mi to líto. Možná, že kdyby se jednalo jen o pár centimetrů. Nebo možná čtyři nebo pět, pak bychom mohli udělat steh a nechat na lůžku. Tohle je až moc. Ona…“

„Co?“ zachraptěla Emma.

Věděla, že tvář měla špinavou díky rozmazanému make-upu a vlasy naprosto rozcuchané. Když se ani s pomocí sester kolem ní nedokázala sama dostat ze svých šatů, rozstříhaly je na ní. Byla naprosto mimo.

Tohle nemohla udělat.

„Budeš muset dítě porodit, Emmo,“ řekla lékařka tak tiše, že to znělo jako stěží zašeptání. „Je mi to líto, ale dítě se už tlačí dolů a tvůj děložní čípek se začal předčasně otevírat. Dítě je dost malé, než aby čekalo na plné, deseticentimetrové otevření.“

Emma se rozbrečela ještě silněji.

Lékařka nemohla říkat to, co si myslela, že říkala.

„Zkurveně mi říkáte, že musí porodit dítě s vědomím, že... to je to, co tím říkáte?“ dožadoval se Calisto.

„Ano.“

„Nemůžu,“ zamumlala Emma.

Oči mladé lékařky byly plné soucitu, což Emmě nijak nepomáhalo. Zlomilo jí to srdce ještě víc. Žena nemohla udělat nic, aby jí pomohla, a nevěděla, jak to říct.

„To nedokážu,“ zopakovala Emma.

„Dokážeš,“ zašeptala lékařka. „Pokud nebudeš tlačit, tvoje tělo to udělá za tebe. Když je matka slabá, je to způsob přírody, jak zajistit porod. Tak či onak, dítě přijde.“

Emma natáhla ruku, aby se něčeho chytla. Našla Calistovu paži a zaryla se do ní prsty. Neřekl jí, aby s tím přestala. Z tváře jí odhrnul další pramen vlasů a palcem a prstem druhé ruky jí hladil po horké kůži.

Bolest byla intenzivní, mnohem horší, než předtím. Když se dneska ráno snažila použít koupelnu a předchozí den, kdy o tom mluvila se svým lékařem, ignorovala podivné záchvěvy.

Normální, říkal.

Říkal, že byly zkurveně normální.

„Prosím, nenuť mě to dělat,“ zamumlala Emma.

Nechtěla porodit dítě jen proto, aby zemřelo.

Nechtěla opustit nemocnici s prázdnýma rukama.

„Prosím,“ vydechla Emma.

„Je mi to líto.“ Lékařka kývla rukou na zdravotní sestru. „Dejte jí plyn. Pomůže to.“

Když jí na tvář nasadili masku, Emma se neobtěžovala bojovat. Dezorientace byla zpět, zamkla ji do její vlastní bubliny.

Nemusela tam nic cítit.

Nemusela vidět ani myslet.

Bylo to mnohem lepší než bolest.

„Jsem rozbitá,“ řekla pod maskou.

Něco s ní bylo špatně.

Emma se otočila a našla Calista, jak ji sledoval. V očích se mu odrážela vlhkost, a to ji zabíjelo ještě o trochu víc. Neměl tam být, ale přesto tam byl.

„Nejsi rozbitá,“ řekl jí.

Nevěřila mu.

***********

Byl menší než její dlaň. Končetiny měl tenčí než její malíček. Nevydal jediný zvuk, i když lékař říkal, že na to zřejmě nemohl být dost vyzrálý. Měl červeno-růžovou kůži, v některých místech skoro průsvitnou. Měl deset drobných prstíčků na rukou a dalších deset malých prstíčků na nohou. Dýchal ani ne čtyřicet vteřin a pak dýchat přestal.

Doktor jí předal dítě zabalené do bílého ručníku. Emma se na dítě nejdřív nechtěla ani podívat. Konec konců, jak by mohlo vypadat?

Vypadalo by jako dítě.

Její dítě.

Malý hrudníček se pohyboval nahoru a dolů. Bála se ho dotknout, byl tak malý.

Ale byl naživu.

Na okamžik cítila jeho teplou, hladkou kůži, sledovala, jak bojoval s nádechy a žil.

A pak už nežil.

To bylo to nejtěžší. Bylo to horší než porodit dítě, o kterém věděla, že nepřežije. Bylo to horší než pocit, že byla znovu sama v kuchyni.

Zemřel v její dlani. Celý červeno-růžový se zavřenýma očima, nikdy nevydal jediný zvuk.

Ale na okamžik dostal lásku. Emma se ho dotkla, omluvila se mu za to, že znovu selhala, a milovala ho.

Měla všude kolem sebe lidi.

Dívali se a nikdo nic neřekli.

Pořád se cítila sama.

********

„Kde jsi zkurveně byl?“

Emma se se mrkáním probudila.  Promnula si oči, aby z nich setřela ospalost. Když se na posteli pohnula, ve své spodní polovině těla cítila usazenou bolest. Podle všeho se dala očekávat. Dítě se možná narodilo předčasně, ale i tak ho porodila. Její tělo i tak muselo vypudit dítě a placentu. Teď potřebovalo čas k zahojení.

Hádající se hlasy mimo její nemocniční pokoj byly stále hlasitější a čím dál víc ji mátly.

„Zůstal jsem, abych dokončil -“

„To bylo pro tebe mnohem důležitější?“

Calisto.

„Proč je na dveřích ten obrázek kapky vody?“ zeptal se Affonso.

„Je to oznámení pro ostatní sestry a lékaře, kteří by mohli vstoupit do místnosti, aniž by věděli o tom, jak dopadl porod, že dítě zemřelo. Také jim to říká, aby pro Emmino dobro byli potichu, když procházejí kolem.“

„Aha.“

„Je to to jediné, co máš teď říct?“

„Předpokládal jsem, že zavoláš, Cale,“ zamumlal Affonso.

„To jsem udělal. Řekl jsem ti, co se stalo!“

„K tomu mě tady nepotřebovala. Mohla to udělat sama.“

Chlad z Affonsova tónu hlasu Emmu dokonce ani nešokoval.

„Měl jsi tu být,“ zavrčel Calisto.

„K čemu, abych viděl, jak se narodí mrtvé dítě?“ zeptal se Affonso. „Udělal jsem to jednou se svou první manželkou. Nebyl jsem tu potřeba, Calisto.“

„Ty... Ty jsi -“

„Co?“

„Zkurveně k ničemu,“ dokončil Calisto temně. „Ubohá výmluva u muže, nemluvě o otci.“

„No, tys ho nepoznal, hmm?“

„Prosím?“

„Tys ho nepoznal. Ty a tvá matka jste mi nikdy nedovolili být jím.“

„Měl jsem otce,“ odpověděl Calisto chladně. „A nepochybuji, že by byl daleko lepší než ty, i když jsi mu nikdy nedal šanci být jím.“

„Tohle už nechci znovu opakovat.“

„Ne, chceš to udělat jen tehdy, když ti to vyhovuje.“

„Stačí, Cale,“ řekl Affonso suše.

„Porodila tvoje dítě. Měl jsi tu pro ni být.“

„Bylo mrtvé.“

„Bylo živé,“ zasyčel Calisto. „Sledoval jsem, jak dítě v jejích rukou dýchalo.“

„Nepotřebovala mě. Nechtěla by mě tu. “

„To, co nepotřebuje, je muž, kterému je ukradená. A do téhle škatulky zapadáš naprosto dokonale, zio.“

Emmu srdce bolelo, ale dokázala se udržet zticha.

„Nechám ji chvíli na pokoji a uzdravit,“ zamumlal Affonso.

„Možná taky budeš chtít podniknout výlet dolů.“

„Proč?“

„V márnici čeká dítě. Protože se narodil živý, je považován za živý porod. Byl pojmenován a dostal úmrtní list, stejně tak, jako by dostala jakákoli jiná lidská bytost. Byl jen jeden člověk, který měl pocit, že se s dítětem nemusí zacházet tak, jako by nebylo zkurvenou lidskou bytostí, strýčku. Ty. Ty máš pocit, že jeho jediný živý okamžik na téhle zemi nebyl hodný tvého času. Udělal jsi to ty.“

„Nepřežilo to, Cale.“

„On. Ne „to“. On.“

Emma si setřela vlhkost, která jí stékala po tváři.

„A co ode mě očekáváš, abych tam dole v márnici dělal?“ zeptal se Affonso.

„Nárokoval si ho. Podepsal své jméno na jeho zasraný rodný list tak, jak jsi to měl udělat už včera, když se narodil. Nechal ho převézt do pohřebního ústavu, který používáme. Bože, nemusíš se na něj ani podívat, Affonso. Postarám se o zařízení pohřbu dítěte a zajdu za Otcem Dayem, aby mu požehnal. Ale půjdeš tam a na ty zkurvené papíry napíšeš své jméno jako jeho otec. To je naprosté minimum, které po tom všem můžeš udělat.“

„Jak ho pojmenovala?“ zeptal se Affonso.

„Pojmenovala ho po tobě.“

„Proč?“

„Protože jsi chtěl svého chlapce,“ vyštěkl Calisto. „A on je první, že? Ten jediný. Myslela si, že ho chceš pojmenovat po jeho otci.“

„Calisto.“

„Nedotýkej se mě, zio.“

„Tu sei il primo.“

„Mai.“

Když se uchýlili k italštině, Emma jejich slovům rozuměla, ale nedokázala pochopit, co znamenala. Tón mužských hlasů byl tak bolestivý – plný agónie. Jeden žebravý, druhý odmítavý.

„Cale,“ řekl Affonso.

„Běž.“

**********

Lékař - tentokrát nový - ukázal svým prstem na 3D model dělohy. Sjel níž na místo, kde byl označený děložní čípek.

„Součástí problému, který způsobil tento potrat ve vyšším stádiu, byla placenta previa. Doléhala na část tvého děložního hrdla, Emmo, což by vysvětlilo příležitostné špinění, které jsi hlásila svému lékaři. Poznamenal to do tvé složky, aby až dojde k ultrazvukovému vyšetření, to technik zkontroloval, ale tak daleko ses nedostala. Mělo to být zkontrolováno, ale placenta se mohla zvětšovat, zakrýt část děložního hrdla až po ultrazvuku s amniocentézou a jsme tady.“

Emma seděla na židli naproti lékaři, byla potichu, nebyla si jistá, co říct. Upřímně, když neříkala nic, cítila se lépe.

„A to bylo ono?“ zeptal se Affonso vedle ní.

„Ne. Objevili jsme něco jiného, co by nám pravděpodobně ve vyšší fázi těhotenství způsobilo problémy nebo obavy.“

„Co to bylo?“

„Emmo,“ řekl doktor tiše, svůj výrok mířil přímo na ni, ne na Affonsa.

Stále nezvedla oči ze svého klína. „Ano?“

„Máš to, co nazýváme slabým děložním hrdlem. Často je to způsobeno zkráceným děložním čípkem, takže děložní hrdlo je pak tenčí, než by mělo být. Když dítě nebo placenta, začíná na děložní čípek tlačit, tak se začne předčasně otevírat.“

„Co to znamená?“ zeptal se Affonso.

Doktor si povzdechl. „To znamená, že jakékoli budoucí těhotenství, které by Emma mohla mít, bude považováno za vysoce rizikové. Můžeme něco udělat, ale stejně jako cokoli jiného, je to spojeno s riziky, a -“

„Takže se to stane znovu?“ přerušil ho Affonso.

„Je možné, že se v příštím těhotenství v době kolem osmnáctého až dvacátého týdne může děložní hrdlo začít znovu otevírat. Ale jak jsem se snažil říct, můžeme dát -“

Affonso se ze své židle rychle postavil, výraz v tváři měl prázdný, oči chladné. „Děkuji. Emmo, budu v autě. Až budeš připravená, přijď.“

Emma se neobtěžovala rozloučit se svým manželem, než odešel. Jakmile se za ním dveře zavřely, cítila se lépe. Čím dál od Affonse byla, tím to bylo lepší. Emma se sama se specialistou na plodnost konečně cítila tak, jako by mohla bezpečně mluvit a zeptat se na své otázky.

Jen nevěděla, kde začít. Týden poté, co porodila chlapečka, stále ještě polovinu času trávila v naprostém omámení. Jen dva dny po potratu byla z nemocnice propuštěna a s pokyny ohledně krevních sraženin a dalších věcí, o kterých se ani neobtěžovala přemýšlet, byla poslána domů.

„Tento potrat nesouvisí s tím prvním,“ řekl doktor tiše. „Díval jsem se na výsledky rozborů krevních testů a tkání, které byly po prvním potratu odebrány.“

„A?“ zeptala se Emma.

„Rozhodně existovaly jisté hormonální problémy, které byly důvodem k obavám. V tak časném stádiu to nikdy není definitivní. To je problém s časným potratem. Nikdy nemůžeme říct s naprostou jistou, co přesně za problém to bylo. Tentokrát to však víme.“

„A stane se to znovu.“

„Je to pravděpodobné.“

„Takže jsem rozbitá,“ zamumlala.

„Ne, ne rozbitá. Je procedura, kterou můžeme udělat - steh, kterým můžeme tvůj děložní čípek zašít, a když k tomu přidáme klid na lůžku, je pravděpodobné, že dítě můžeš donosit až do konce, nebo velice blízko do konce.“

„Ale není v tom žádná záruka.“

„To není nikdy,“ řekl doktor tiše.

Nebyla to pravda?

Měla dítě, které musela pochovat.

Její tělo bylo neužitečné.

Nechtěla ani vstát z postele.

Affonso by se na ni ani nepodíval, ne že by jí to vadilo.

„Můžeš mít dítě, ale možná to bude vyžadovat trochu plánování a pečlivého sledování, Emmo,“ řekl jí lékař.

Ve skutečnosti ho neslyšela.

„Děkuji,“ řekla Emma.

Postavila se ze židle, cítila se vyčerpaná. Nechtěla tu být s lékaři, jejich testy, nemluvě o tomto velice konkrétním rozhovoru. Bylo to, jako by právě znovu prožívala předchozí týden. Stále cítila, jak byl její chlapec v dlani tak maličký, křehký a bezmocný, protože ho nedokázala nosit tak dlouho, jak měla.

„Emmo, počkej,“ řekl doktor.

„Co?“

„Pár věcí.“

„Chtěla bych odtud vypadnout,“ povzdechla si Emma.

„To vidím. Nejdřív jsem chtěl říct, že pomáhá, když žena po takovéto ztrátě vyhledá terapii. Často se stává, že se ženy ocitnou v depresi, obviňují samy sebe a nevědí, jak se z toho dostat ven. Možná by pomohlo najít někoho, s kým si promluvit, aby ses mohla vypořádat s tím, co ohledně toho všeho cítíš. Nejen porod a ztráta dítěte, ale i tvoje budoucnost, rozhodování o tom, zda budeš mít další děti, a vypořádání se s tím, co to všechno znamená.“

Emma nad tím vším mávla rukou. Neměla náladu diskutovat o terapii. Měla zlomené srdce, ale nebyla šílená ani v depresi.

Jednoduše ji bolelo srdce.

„A druhá věc?“ zeptala se a ze země zvedla svou tašku.

Lékař se zamračil. „Pokud zjistíš, že jsi znovu těhotná, ať už záměrně nebo díky nehodě, je velice důležité, aby to tvůj lékař věděl co nejdříve, aby mohl začít sledovat tloušťku děložního hrdla. To může zabránit tomu, aby se tohle stalo podruhé. Rozumíš tomu?“

Rozuměla.

Jen prostě nechápala, že by na tom teď záleželo.

Žádné další děti nebudou. Ne, pokud do toho měla co mluvit.