DB#2 - 6. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Vypadalo to, jako by z ničeho nic, bez jakéhokoli varování, přešel červen rovnou do července a ten hned skočil do srpna. V listopadu si byl Calisto jistý, že se pohyboval v nějaké bublině, ve které netušil nic o ročním období, která se kolem něj měnila.

Calisto měl podzim nejraději z celého roku. Užíval si barevnosti listí – hořící, jasné či potemnělé - a dokázal by trávit celé hodiny sledováním toho, jak ve větrném dnu padalo dolů ze stromů v parku. Podzim nebyl příliš horký ani příliš studený.

Ale do doby, než se svou nejstarší sestřenicí procházel venku vzadu za domem svého strýce, si dokonce ani neuvědomil, že už byl podzim. Zem byla doslova poseta červenou, žlutou, temně zelenou a pomerančovou barvou. Spadané listí mu křupalo pod botami.

Calisto se konečně probudil z několikaměsíčního omámení, ve kterém se nacházel.

„Co je s tebou?“ zeptala se Cynthia.

„Nic,“ odpověděl Calisto a nabídl jí uhlazený úsměv.

Sestřenice mu na to neskočila.

„Opravdu? Protože se díváš na listí tak, jako bys ho nikdy dřív neviděl.“

„Letos je zářivější.“

„Mmhmm,“ zamumlala Cynthia. „Celé léto se mi po tobě stýskalo, Cale.“

Calisto se zamračil, protože věděl, že je to částečně pravda. „Jeli jsme na výlet k Niagarským vodopádům.“

„Jsou ve stejném státě.“

„I tak je to výlet, Cynthio.“

Cynthia si založila ruce na hrudi, ale dál kráčela vedle Calista. Prakticky cítil, jak z dívky prýštilo podráždění. Oběma sestřenicím slíbil, že se je v létě pokusí vzít na pár týdnů pryč.

Místo toho byl až příliš zaneprázdněný tím, aby se kdykoli jen mohl, Affonsovi vyhýbal a zatraceně se držel dál od strýcovy manželky. Calisto nepotřeboval mít pokušení v podobě Emmy přímo na dosah ruky, aby tak požadovalo jeho pozornost. Příliš často se přistihl při tom, jak si dělal ohledně té ženy obavy a dřív, než si uvědomil, co dělal, se Calisto svého strýce ptal, jak se jí v těhotenství daří, aby dosáhl jisté formy úlevy.

Bylo to zkurveně hloupé.

Naprosto sobecké.

Trestající.

A aby toho nebylo málo, Affonso na Calistovy zdánlivě normální otázky odpovídal s takovou vágností, jak jen mohl. Občas měl pocit, jako by mu strýc házel návnadu, jako by Affonso chtěl, aby se Calisto ptal víc, nebo možná dokonce přijel a vše zkontroloval sám. Affonso se také víc než jednou pokusil zapojit Calista do všech věcí. Posílal s ním Emmu na další schůzky, vyzvedávání „zapomenutých“ věcí z domu nebo cokoli dalšího, s čím dokázal Affonso přijít.

Calisto to věděl. Affonsovy pobídky zněly dost nevinně, ale Calisto stále přemýšlel, zda v tom nebylo něco víc. Svému strýci nevěřil, nechtěl si být s Emmou až příliš blízký, a rozhodně se nechtěl ocitnout ponořený do Affonsova každodenního života víc, než už byl. Calisto se se svým strýcem nikdy nebude přátelit – nemohl by.

Calistovi se nějak podařilo vyhnout Affonsovým požadavkům tím, že se vyskytoval jinde.

Když měl Emmin vlastní strážce práci, mohl ji vzít na její schůzku jiný strážce. Věci v domě mohl vyzvednout jeden z rodinných vojáků, někdo, o kom Calisto věděl, že mu strýc důvěřoval.

Nemusel to být on.

Calisto nechtěl dělat to, co už kdysi udělal.

V žádném případě.

Cynthia šla stále vedle něj s rukama založenýma na prsou, nešťastným úšklebkem ve tváři a zůstávala tišší než obvykle. Calisto nechal svou sestřenici zlobit se. Koneckonců, měla na to právo. Nechal ji a Michelle celé léto na holičkách jen proto, aby se sám pokusil držet se dál od Affonsa a Emmy.

„Přišel jsem dneska,“ řekl Calisto, i když věděl, že šlo jen o slabé tvrzení.

Jeden den byl nic.

„A zítra letím zpátky do internátní školy,“ odpověděla Cynthia krátce.

„Omlouvám se.“

Cynthiin postoj změkl. „Já vím.“

„Moc to nepomáhá, co?“

„Všichni se vždy omlouvají, Cale. Táta nemůže přijet, aby nás viděl tancovat, takže se omlouvá. Nemůžeme jet na výlet se spolužáky mimo zemi, takže se omlouvá. Ty strávíš léto tím, že se mu vyhýbáš, takže tě nemůžeme vidět ani my, takže se omlouváš.“

„Hej, nevyhýbal jsem se -“

Cynthia po něm střelila planoucím pohledem. „Ano, vyhýbal ses. Nemáš tátu rád, Cale. Nejsem zasraně slepá.“

„Vidím, že se tvůj slovník zhoršil.“

Calisto přemýšlel, s kým jeho sestřenice trávila čas, že používala tak hrubý slovník. Usoudil, že to byla další věc, kterou měl na svých bedrech. Z toho, že nevěděl, co se děje v osobním životě Cynthie a Michelle, nemohl vinit nikoho jiného než sám sebe.

„Říct, že se omlouváš, je jen další výmluva,“ řekla mu Cynthia.

Calisto si povzdechl. „Máš pravdu.“

„A chceš vědět, co je ještě horší?“

„Co?“

Cynthia se zastavila a nechala ruce klesnout podél boků. Calisto se zastavil vedle ní, připravený nechat teenagerku říct cokoli, co se jí honilo v hlavě. Pokud to vychrlila na něj, bylo alespoň nepravděpodobné, že by s tím šla za svým otcem. Affonso by tohle nesnesl, a i když na své dcery nikdy nezvedl ruku, aby je potrestal, dokázal jim udělat ze života mizérii.

Nebylo už samo o sobě dost hrozné to, že byly na většinu roku poslány ze svého domova pryč?

„A co je ještě horší,“ řekla Cynthia tiše, „je to, že mi tohle ani nedokážeš vyžehlit tak, jak jsi to dělával.“

Calisto si strčil ruce do kapes. „Samozřejmě, že můžu.“

„Ne. Na konci tohoto roku školu končím. Pak jdu na vysokou. Ale pokud bude po mém, nebude se jednat o vysokou v tomhle státě. Táta bude novým dítětem tak zaneprázdněný, a to zejména v případě, pokud dostane syna, kterého vždycky chtěl, že mu já i Michelle budeme naprosto ukradené. Pravděpodobně bude tak rád, že mi dovolí vybrat si jakoukoli školu, kterou chci, a to bez ohledu na to, kde je.“

Cynthyin tón byl dost ostrý, že by prořezal i ocel.

Sakra, do Calista se zabodnul víc než dost.

„Ano,“ řekla a kývla zápěstím směrem ke Calistovi. „Tohle si u mě nemůžeš vyžehlit. Já už tu nebudu, abys to mohl udělat.“

Měla pravdu.

Calistova vina se vyšplhala ještě výš a otřásla jím do morku kostí. Vždy vyvíjel velkou snahu trávit čas se svými sestřenicemi a být tam pro ně pro případ, že by ho potřebovaly. To bylo něco, co od svého otce nezískaly.

Bože.

Nebyl o nic lepší než Affonso.

„Omlouvám se,“ opakoval Calisto.

Cynthia pokrčila rameny, ale nepodívala se na něj. „Jaký je v tom rozdíl?“

Bohužel měla znovu pravdu.

********

„Cynthie, ujisti se, že máš všechno, co na zítra potřebuješ,“ řekl Affonso a přitom udělal dva kroky. Připevnil si manžetové knoflíčky a pak se podíval na hodinky. „Zatracená žena. Už tak mám zpoždění. Slyšela jsi, co jsem řekl, Cynthie?“

Calisto sledoval, jak jeho sestřenice na schodišti Affonsa beze slova míjela. Svého otce ignorovala, jen zrychlila krok.

„Cynthio!“

„Je naštvaná na mě, zio,“ řekl Calisto.

Affonso se zhluboka nadechl a přes rameno se ušklíbl. „Ženy jsou pro Boha způsobem, jak muže potrestat. Dovol, abych řekl, že chlapci jsou pro výchovu mnohem jednodušší stvoření.“

Calisto si nemyslel, že jeho strýc nemluvil o tom, že mu problémy přinášely jen jeho dcery. Emma se k Affonsovi připojila obvykle hned ráno, když sešel dolů, ale občas přišla o chvilku déle. Právě teď však nebyla nikde v dohledu.

„Proč je na tebe rozzlobená?“ zeptal se Affonso. „Co jsi dělal?“

„Je to o tom, co jsem neudělal.“

Affonso zvedl obočí. „Ano?“

Calisto si nemyslel, že by cokoli z toho byla strýcova věc, ale on byl tím, kdo s tím přišel jako první.

„Je naštvaná, že jsem s ní během prázdnin nestrávil víc času. Omluvil jsem se. Pořád je rozzlobená.“

„Vrtkavé věcičky. Rozmazlené věcičky.“

„Kdo to z nich udělal?“ zeptal se Calisto.

Affonso se zašklebil. „Je snadnější rozmazlovat je, než poslouchat jejich stížnosti. Bude na jiném muži, aby se vypořádal s jejich extravagancemi. Já svou část už odvedl.“

Podle Calistova zkurveného skromného názoru nebyla Affonsova účast v životě jeho dcer nijak zatraceně velká.

„A co se týče té nahoře,“ zabručel Affonso, který se stále potýkal s manžetovým knoflíčkem na pravé ruce.

„Co s ní?“

„Hraje mi na poslední nerv, který mi dneska zůstal. Nemám čas na to, abych uspokojoval její rozmary. Mám schůzku, na které musím být.“

Calisto zkontroloval hodinky. „Snídaně s Carlem Calabresem, já vím. Proto jsem tady. Odvézt tě tam. Máš ještě hodinu a půl k dobru. Nejdeš pozdě, tak vychladni.“

„Sì. Ale mám pocit, že už mám zpoždění.“

Protože to očividně znamenalo veškerý rozdíl.

Kromě rodin Donati a Marcello, byl Calabrese syndikát jedinou další rodinou Cosa Nostra, která vládla v New Yorku. Affonso se snažil sejít se a promluvit si s bossem rodiny Calabrese nejméně třikrát ročně, aby spolu probrali obchody a cokoli dalšího. Affonso prohlašoval, že díky tomu bylo jeho přátelství s Carlem udržováno na solidní úrovni, které oběma rodinám donů připomínalo, že nebylo potřeba žádných hádek o území.

„Nechám se odvézt Turnerem,“ řekl Affonso a podíval se na Calista. „Ujisti se, že moje žena do půl hodiny opustí koupelnu, bude slušně oblečená a na snídani dorazí maximálně o pár minut později. To je maximum, které mohu omluvit. Delší meškání by mohlo Carla urazit. Toto je její první schůzka s jinou rodinou. To nejmenší, co by měla dokázat, je řídit se mými zkurvenými pravidly.“

Affonsova zuřivost se od Calista jen odrazila. Nebylo neobvyklé, že jeho strýc dostával záchvat zlosti.

„Na snídani bych měl být i já,“ řekl Calisto. „Proč nemůže dneska ráno zvládnout Emmu Turner s tím, že já tě odvezu tak, jak jsme měli původně v plánu?“

Calisto si nemyslel, že by Emma jako první věc ráno ocenila jeho sračkoidní požadavky. Nepotřeboval si přidávat další problémy. Kurva, dokázal se od ní držet celé tři měsíce.

A vydržet to o něco déle by ničemu neublížilo. Dokonce by mu to mohlo pomoci zbavit se posledního kousku jeho přetrvávajících pocitů, které ho stále nutily vyhledávat ji jednoduše proto, že na ni nemohl zapomenout. Calisto nebyl slaboch. Nechtěl dovolit vzpomínkám na jednu zkurvenou noc a ráno poté, zničit ho svou neotřesitelnou vinou.

Calisto to už s Emmou jednou udělal.

A hleďme, kam ho to dostalo.

„Na to nemám čas,“ zabručel Affonso. „Udělej to, co jsem řekl, Cale.“

Sakra.

„Dobře,“ souhlasil Calisto.

Affonso zamířil ke dveřím. Calisto už byl na schodišti v půli cesty nahoru, když uslyšel, jak se za ním otevřely dveře.

Dnešek se fakt ukázal jako skvělý den.

*********

Calisto už počtvrté zaklepal na dveře koupelny a ignoroval podrážděnost, která se mu usadila hluboko v jeho vnitřnostech. Být v ložnici strýce a Emmy ho zneklidňovalo. Nelíbil se mu pochmurný pocit, který z místnosti cítil, a už pouhý pohled na neustlanou postel stačil k tomu, aby se mu sevřel žaludek.

Stále ho to sralo.

Stále to v něm vyvolávalo pocit na zvracení.

Očividně stále ještě nepřekonal problém, který měl s tím, že se Affonso s Emmou oženil.

Vypadalo to, že navzdory tomu, že to očividně dělala, se Calisto nedokázal přenést přes myšlenku, že žena musela noc co noc sdílet postel s Affonsem.

Koneckonců, žena byla těhotná.

Calisto se pomalu nadechl a potlačil rozhořčení. Ještě jednou zaklepal na dveře koupelny a řekl: „Emmy, už jsi hotová nebo co?“

Nějakou chvíli klepal na dveře. Emma mu odpověděla jen jednou s tím, že se necítí moc dobře a požádala o pár minut. Calisto toho o zatraceném těhotenství moc nevěděl, ale věděl, že ráno může být pro některé ženy peklo.

Bylo lepší moc se neptat.

Calisto žádné podrobnosti nepotřeboval vědět.

Zvedl pěst, aby na dveře znovu zaklepal, ale zjistil, že se právě otevřely. Ruka mu klesla dolů podél boku a ustoupil o krok zpět.

Ve dveřích koupelny stála Emma, vypadala unaveně a vyčerpaně. Vlasy měla stažené do neuspořádaného drdolu, na dlaždičkách stála bosá. Bílý hedvábný župan měla v pase zavázaný, spadal jí do půli stehen. Calistův pohled klesl k Emmině bříšku.

Okamžitě si přál, aby to neudělal.

Konečně se začalo ukazovat. Calisto měl to štěstí, že díky tomu, jak se držel pryč, tyhle změny sledovat nemusel. Teď pod Emminým hedvábným županem viděl jasně zvětšené bříško.

„Osmnáctý týden,“ řekla tiše.

Calisto zajel pohledem do Emmých očí. Bylo snazší soustředit se na její rysy s jemnými liniemi a hladkou pokožkou, než aby musel vnímat zaoblenost jejího bříška. Nosila dítě - dítě někoho jiného.

Nebylo jeho.

Nikdy by nebylo jeho.

Přesto byla Emma stále krásná. Dokonce i ve svém stavu, s oteklou, načervenalou kůží a unavenýma očima. Calisto zataťal prsty do dlaní, cítil, jak mu nehty zarývaly do vlastní kůže. V mysli mu zuřila válka, hned za ní následovala neviditelná bolest. Co se to s ním sakra dělo?

Cítil se jako zvrácený parchant, té bolesti si skoro užíval.

„Prosím?“ zeptal se Calisto.

„Jsem v osmnáctém týdnu, Cale.“

„Aha.“

Emma přikývla. „Skoro v půlce.“

„Víš, co to je?“

„Ano. Krátce po prvním semestru proběhla nějaká vyšetření, kdy po tom, co se stalo poprvé, chtěl lékař zkontrolovat plodovou vodu a provést genetické testy. Všechno vypadalo dobře. Je to chlapec.“

Calisto ztěžka polkl. „Affonso musí být -“

„Vzrušený,“ přerušila ho chladně. „Je nadšený.“

„Neřekl mi to.“

„Zajímalo by tě to?“

Calisto neodpověděl.

Emma vyšla z koupelny ven, aniž by se na Calista byť jen podívala, protáhla se kolem něj. Okamžitě zamířila k velké šatně a zmizela uvnitř. Calisto si přejel rukou po tváři a přál si, aby mohl uklidnit své vnitřní myšlenky a na chvíli přemýšlet.

„Poslal tě pro mě?“ zeptala se Emma ze šatny.

Calisto ze svých ramen setřásl tíhu. „Ano. Byl přesvědčený, že už měl zpoždění. Na snídani tě odvezu já.“

„Skvěle.“

Nezněla, jako by si myslela, že to bylo skvělé.

Calisto to nechal být.

O deset minut později vyšla Emma ze své šatny ven, na sobě měla tmavě modré šaty, které objímaly její křivky a spadaly jí těsně nad kolena. Použila jen velice málo make-upu, kdy si nanesla jen rtěnku, trochu tvářenky a na řasy použila nějakou černou řasenku, díky které si své už tak dlouhé řasy zdánlivě ještě prodloužila. Make-up nepotřebovala. Její rysy byly už tak úchvatné a v davu lidí vyčnívaly. V levé ruce držela pár ladících bot na klínku. Hodila boty na podlahu a obula si je.

Pak mávla směrem ke svým zádům a řekla: „Zapni mi zip.“

Calistovi se sevřel žaludek. Když se téhle ženy dotkl naposledy, byla na kolenou a on do ní zezadu bušil. Svírala bílé přikrývky, celá se chvěla a lapala po dechu, chtěla víc.

Přestaň, řekl si.

„Na co čekáš?“ zeptala se Emma, očividně podrážděná. „Nemáme už tak zpoždění?“

„Ne,“ řekl Calisto, aniž by nabídl něco víc.

Rychle přešel pokojem a Emmě šaty zapnul. Ujistil se, aby se přitom její pokožky nebo těla přes šaty dotýkal co nejméně. Pro svůj již narůstající oheň nepotřeboval další palivo.

Čím víc o tom Calisto přemýšlel, tím přesvědčenější byl, že co se týče Emmy Donati, trestal jen sám sebe. Co se týče jeho malé posedlosti této ženou, rozhodně by ji mohl nechat být.

Tak proč to neudělal?

Emma si z vlasů stáhla gumičku, díky čemuž zničila svůj neuspořádaný drdol. Lesklé, tmavé vlny vlasů se jí rozlily přes ramena a záda dolů. Elastickou látku odhodila na židli v rohu a dala si ruku v bok.

„Jak to vypadá?“ zeptala se Calista.

Pohledem přejel přes její křivky, mírně zvětšené bříško a pak zpátky k její tváři. Navzdory tomu, jak moc ho bolelo vidět ji tak, jak byla, Emma vypadala dobře. Plná života, mladá a zdravá. Možná konečně pochopil to, o čem lidé mluvili, když říkali, těhotné ženy zářily.

„Nádherně,“ řekl Calisto upřímně. „Vypadáš nádherně, Emmy.“

Na zlomek vteřiny Emminy kamenné rysy roztály. Maska nezájmu a chladu spadla, spodní ret se jí zachvěl. Zas a znovu zatínala ruce do pěstí a pak je povolovala, jako by se snažila přijít na to, co říct.

„Děkuji,“ zamumlala.

„Byla jsi nervózní?“ zeptal se. „To proto ses schovávala v koupelně?“

„Ne.“

Emmina vzdálenost a apatie byly v mžiku zpět.

Calisto přemýšlel proč.

Co řekl?

„Jsme připraveni jít?“ zeptala se. „Protože tu nechci stát a povídat si, Cale.“

Zjevně na tom nezáleželo.

Na ničem z toho, co cítil, nezáleželo.

I když to bylo zvláštní Calisto byl za Emmino ledové chování kupodivu vděčný. Jednoduše mu tím připomněla, aniž by věděla, že to dělala, že tohle nebylo jeho místo. Nebylo na něm, aby si dělal obavy o její život.

Ona nebyla jeho.

To by mu mělo pomoci.

Nepomáhalo.

„Jo,“ odpověděl Calisto konečně, když znovu našel svůj hlas. „Můžeme kdykoli jít.“

„Tak pojďme.“

Emma popadla ze židle, na kterou předtím hodila gumičku, svou černou kabelku.

Calisto ji nechal vyjít ven z ložnice a když zavíral dveře místnosti, pohledem se stále vyhýbal rozházeným přikrývkám na posteli.

Cestou po schodech dolů Emma zakřičela nahlas, aby se rozloučila se svými nevlastními dcerami.

Když uslyšel, že obě dívky na Emmino zavolání skoro okamžitě odpověděly, Calisto se na krátký okamžik necítil tak provinile, jako předtím se Cynthií..

Alespoň, pomyslel si, se jim podařilo najít společnou půdu pod nohama.

Dívky měly někoho, s kým se mohly spřátelit, někoho, komu důvěřovat a s kým si promluvit. Nevěřil, že by Emma vyslepičila tajemství dívek Affonsovi nebo něco podobného.

Bylo těžké nemít Emmu rád.

Už zbývalo jen posledních pár schodů, když se Emma najednou zastavila a Calisto zezadu málem narazil do jejích zad. Jeho pohled upoutala její ruka, kterou pevně svírala hladké dřevo zábradlí, paže se jí přitom chvěla. Emma se rychle zhluboka nadechla, znělo to, jako by měla bolesti.

Calisto byl v mžiku vedle ní. „Emmy?“

Ani nemrkla. Druhou rukou si přejížděla po bříšku, mračila se, zavrtěla hlavou a znovu se nadechla.

„Emmy, jsi v pořádku?“ zeptal se Calisto.

„Fajn,“ řekla slabě.

Jasná zář na jejích tvářích byla pryč. Ústa měla sevřené do tenké, ponuré linie, předchozí chlad jejích zelených očí byl nahrazen zmateným omámením, a stále se dotýkala mírně zvětšeného bříška.

„Myslím, že ne, bella. Bolí tě něco?“

Emma našpulila rty a zvedla ruku, aby Calista odstrčila stranou. „Jsem v pohodě. Ztrácíme čas.“

„Emmy.“

Posledních pár schodů sešla rychle.

„Přestaň se mnou dělat starosti, Calisto, a zavez mě na tu zatracenou snídani.“

Nedělat si starosti se snáze řekne, než se udělá.

Calisto se rozhodl nehádat se.